Tak jo, jsme zpět v lázních. Hamzova léčebna u Košumberku v Luži nás přivítala s otevřenou náručí a světe div se, všichni si tu na nás pamatují. Já jsem se sem těšila moc. Jedna rodičovská dovolená u konce a druhá bude navazovat. Já bych snad jela i na skautskej tábor! Článečky budou kratší, pokud vůbec, protože třeba minule jsem se táhla s počítačem, zaplatila za něj nehorázný prachy (asi kvůli elektřině) a otevřela ho třikrát. Poučená ze svých chyb tu teď sedím a smolím článek na tabletu a to je za trest!
Přijeli jsme včera, zabydleli se, prošli po městě, ochutnali skvělé kuře s kolínkama a univerzální houbovou omáčkou, díky čemuž jsem za leden a půlku února přišla o šest nadbytečných kil a díky změně času usnuli v osm večer. Dnes jsem čekala, že i jako prvně se bude to mé milé dítě vztekat a protestně potit u každé aktivity či procedury. Jenže není tomu tak. Začalo to v sedm ráno rochněním v bazénu plném míčku. Dříve se toho bál a byl protivnej. Dnes smích. Cvičení smích. Inhalace hrozný smích, až jsem zkoumala, jestli místo vincentky neinhaluje vodku. No a poprvé dnes seděl u takového stroje, do kterého strčí nožičky a ono to s nima kroutí, jako by jel na rotopedu. Naprostá a čistá radost.
Stejné pocity teď zaplavují i mě. Chtěla bych volat do světa, jak mám boží dítě, které už se nevzteká, ale celý svět je dopoledne v práci. Málem jsem i zapoměla, že pomazánka se dá udělat naprosto ze všeho. Důkazem by mohla být ranní vajíčkovo-lečová a jak dobrá.
Celé mi to tu připomíná tábor a přes to, že vím, že zítra budu brečet, jak se mi stýská, dnes si to tu užíváme. M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat