Facebook aneb zpět v jámě lvové.

Jak to může být dlouho, maximálně čtrnáct dní, co jsem v dobré víře opět zavítala na facebook. Z důvodu toho, že v dnešní době si bez modré sítě opravdu ani neuprdneš, jak vtipně popsala má oblíbená blogerka na webu http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/11/bez-fejsbuku-si-neuprdnes.html. Také z důvodu své seberealizace a lepšího pocitu. Podle mě, aby matka na rodičovské nezačala například pít alkohol, je nutné, aby něco dělala, cokoliv! A mě čeká druhá rodičovská v řadě, na což se snažím psychicky připravit.

Rozhodla jsem se tedy oprášit blog a využít ho k účelu, pro který byl stvořen. Přiblížit lidem život bojovníčka, motivovat samu sebe k lepším zítřkům a udržet se trochu ve společnosti. Facebooková stránka blogu strašně chyběla a já si řekla, že to po roční abstinenci opět zkusím. No. Lituji toho.

Založila jsem si profil a následně blogovou stránku. Nakoukla do pár skupin a se zklamáním zjistila, že se tam opravdu nic nezměnilo. Dozvěděla jsm se například, že strom roste v lese a pokud mi to nepřijde vtipné, nemám smysl pro humor. Tolik arogance, posměšků a labilního humoru jsem na jednom místě v životě neviděla. Neříkám, že je to všude stejné, jsou tam i skupiny, na které nedám dopustit. Kde se lidé neuráží a nehádají. Kde se řeší problémy opravdu důležité. Jenže většinou mi připadá, že jsem opět sklouzla ze svého naivního světa mezi bandu domácího skotu. Strom roste v lese, ha ha ha. Vás to snad nepobavilo?

Svůj účel to ale splnilo. Napsala jsem článek, který si díky facebooku přečetlo během pár hodin téměř 2500 lidí a asi stovce z nich děkuji za milé a povzbudivé ohlasy. Dozvěděla jsem se však i jiné názory na svou rodinu. Třeba anonymní pisatel mi u jednoho z článků na blogu vysvětlil, že děláme z postižených andílky a zlatíčka, přitom je to jen hříčka přírody a chyba v systému. Všem jsou jen na obtíž a vůbec by neměli existovat. Co na to říct? Nebo pan Filip Harvánek z Turnova mi pod video hodí názor, že Tohle se mu narodit, tak si hodí mašli a krásnej můj syn rozhodně není.

Jasně! Svoboda slova a demokracie! Já úplně zapomněla, že žijeme ve svobodné zemi! Jak tenká je hranice mezi prezentací vlastního názoru a buranstvím, nevychovaností a neomaleným drzým chováním? Nakolik je to jen názor a ne touha ublížit? Tak teď nevim, jestli se na to vykašlat, všechno zrušit a necpat naše ksichty těmhle lidomilům na displej, odstěhovat se na vesnici bez signálu a vychovávat své děti ke slušnosti, ohleduplnosti a ochotě? Nebo se nenechat rozhodit lidmi, kteří mají problém sami se sebou a pokračovat v tom, co baví mě a spoustu dalších? Opravdu nevím. Asi nejsem moc dobrá, když mě rozhodí první klopýtnutí, ale rozhodně jsem lepší než někteří a to mi stačí. 
Děkuji, pro dnešek hotovo a příště už vesele. Rozdýchám srážku s blbcem a možná mu i poděkuji, protože bez něho bych ani netušila,na co všechno musím Samuelka do života připravit. M:)

Tohle se vám líbit nebude.

Ano, tenhle článek se vám moc líbit nebude, ale mně se taky spoustu věcí nelíbí a musím je snášet. Co se to krucinál poslední dobou zase děje? Proč existuje tolik lhostejných lidí? Zase samozřejmě chodím týden co týden domů totálně vyřízená, ubrečená, uražená a totálně vytočená. Možná je to tím, že jsem těhotná a nebo třeba jen hysterická. Nejspíš by mi ty chytrý děcka s jejich dokonalými rodiči vymysleli spoustu jiných "skvělých" důvodů, proč se mi chce křičet a metat kolem sebe pohlavky. Jenže jak s oblibou říkám: Nemůžu je mlátit, nejsou moje...

"Mami vidíš jak má to mimino červenou pusu? To je hnusný..." Zahlásila před chvílí venku holčička, stojící metr od mého kočárku a šikanující nás svým pohledem. Její máma přerušila debatu s kamarádkou, jen na nezbytnou dobu k tomu, aby nás sjela svým hodnotícím pohledem a opět se odvrátila. Neřekla ani slovo! Ani si tu malou růžovou přísavku nezavolala prostě nic.

"Tý jo! Koukejte na to hrozný mimino, jakou má velkou hlavu!" To zas pro změnu vypadlo z kluka minulý týden. Jeho babička se mnou vyhledala oční kontakt a při pohledu do mých očí, plných slz a nenávisti, tomu zmetkovi aspoň vysvětlila, že takovéhle věci se nahlas neříkají. 

Já mám prostě dost. Už nemůžu. Rada zní, že si to nesmím brát osobně a časem si zvyknu. No tak na tohle si rozhodně nezvyknu! 

Apeluji proto na rodiče těchto zdravých a krásných, chodících a mluvícíh dětí, které nikdy nebojovaly o život a mají to štěstí, že se narodily zdravé, které dřív nebo později někoho urazí, raní, aby projevili trochu solidarity a nejlépe se ještě v ten moment za své rošťáky omluvili. Vy dojdete z procházky domů a na podobnou scénku si už vůbec nevzpomenete, jenže nás to bolí. A bolí to týden, měsíc, rok... Vlastně to bolí už napořád. 

Miluju svého Samuelka a on miluje procházky. S úsměvem pozoruje, jak ostatní chodí, běhají a chtěl by taky. Chtěl by si hrát, ale jen málokterý vrstevník je toho ochoten. Tak už prosím žádne podobné pitomé kecy. M:)

Nekonečné týdny aneb babské rady nepomůžou!

Jakmile se ráno vzbudím, je mi jasné, že si musím rychle udělat pár fotek dokud mám ještě vůbec nějaké vlasy. Všude se jich válí milion! I další pupínek na bradě mi svatopřisažně oznamuje, že tohle těhotenství rozhodně nebude tomu předešlému konkurovat. Při Samuelkovi jsem byla vážně kus! Dlouhatánské blond vlasy, které při jejich krocení zlikvidovaly nejednu kvalitní gumičku. Pleť jako z alabastru, zářící na míle daleko, nutila zmejkapované bárbínky, pouštět mně - budoucí matku, ve frontě před sebe i nenalíčenou. Veškeré přebytečné špíčky vyhladilo bříško, vydouvající se nenápadně dopředu. A ty prsa! 
A teď? Teď se těším, až ten uličník spatří světlo světa a já mu vyčiním. 
Sedím tedy na posteli a přemýšlím, jestli by se snad tentokrát nemohla tam dole ukrývat holka. Každá mamina by chtěla doma páreček, a ani já nejsem výjimkou. I když z holčičky bych asi měla respekt. Nečešu ani sebe a v každodenním zaplétání copánků bych se asi nevyžívala, na druhou stranu bych mohla zapojit tatínka. Jednoho kluka už mám a jsem spokojená, vím co od něho čekat a na co si dávat, zvlášť při přebalování pozor. Ale...
A už zase jedu jako kolovrátek. Co mi o té prekérce napovídají babské rady?

• Má-li žena při početí hlavu na sever, narodí se chlapeček, má-li ji na jih, bude to holčička.

No to je snad fór. A když má žena při početí hlavu směrem k zemskému jádru? To pak bude čertík ne?

• Pokud chcete holčičku, prostředí při početí by mělo být kyselé, doporučuje se proto před stykem vypít pár skleniček vína. U chlapečka je to potom pivo.

Panebože! Já mám víc štěstí, než rozumu! Taky to mohla být dvojčata! 

• Pokud má maminka chuť spíše na sladké a ovoce, narodí se holčička, pokud na kyselé a pikantní, bude to kluk.

V mém případě je nejlepší to po půl hodinách hezky prostřídávat. Hlavně né žádnou Lučinu a kuřecí prsa v páře.

• Pokud maminka v prvních týdnech zvrací, čeká nejspíš holčičku, pokud je jí dobře, čeká kluka.

Jasnej kluk!

• U holčiček se tvrdí, že maminkám berou krásu, ty pak trpí na pupínky a vypadávají jim vlasy. U chlapečků je tomu naopak a vlasy i pleť krásně září. 

Jasná holka!

Tak já nevím no. Nejspíš si opravdu budu muset počkat až na ultrazvuk, který se uskuteční 29.11. a doufat, že nám prcek ukáže prdítko. Babské rady si ponechám spíš na bolesti v krku či odstranění zaschlé skvrny od kečupu.

Maminky jak to bylo u vás? Potvrdily se babské rady? M:)

SvatoMartinské trápení...

To, že si opět "užíváme" se Samuelkem v lázních a pokoušíme se ty nezbedné nožičky rozchodit, jelikož maminčiny záda vržou, že se tu po nás otáčí dědečkové i babičky a chtějí se kamarádit, to opakuji stále. Kvůli všudypřítomné chřipce jsme pak odkázáni pouze na sebe. Všichni jsou nemocní a tak za námi prakticky nemá kdo přijet na víkend a do toho ta husa! To jednoho chytne depka... Jaká husa? Vy jste snad nebyli včera při pátečním večeru na pořádné porci svatomartinské husičky a lahvince kvalitního vína? Vy jste celý večer nefotili ty nehorázné porce a nesdíleli je na všech možných sociálních sítích, abychom z toho i my něco měli? My, kteří fasovali ke snídani chleba se šunkou, k obědu ze zbylé šunky šunkofleky a k večeři pro velký úspěch eidam.

Zatím co Samuelek nemá instagram a tvářil se celý večer docela spokojeně, jelikož mu zbyly šunkofleky od oběda, mě chytaly návaly slz. Kdo se se mnou pokoušel komunikovat po šesté hodině večerní, to už vyloženě schytal a já svou ponurou hormonovou náladu svědomitě šířila přes půl republiky. Ale jak mám být příjemná na někoho, kdo sedí u třetího piva obklopen rodinou, a mně tu mezi tím vlhne polštář! To asi opravdu pochopí jen těhule.

Každopádně dnes po vydatném obědu /vepřové maso v mrkvi a suchý brambor/ mi, jak se říká, ruply nervy. Místo tlačenky s cibulí, co na nás cěká k večeři, bych si šla radši vytrhat obočí a nic lepšího nenabízí ani zdejší kiosek. A protože jsem žena činu, zvlášť pokud jde o jidlo, a vedu k tomu i své děti, natáhli jsme se Sámou čepice, vyblejskli jedno kvalitní selfie a vyrazili na lov lepší večeře.

Vrazili jsme do první hospody, kde bylo na ceduli: Svatoamrtinské hody. Ihned se na nás otočily pohledy asi dvaceti zmaštěných úst a my se začali hlasitě dožadovat své porce husy. Jenže bez rezervace mi prý slečna nedá ani prkénko olíznout a jelikož nestíhají, nevaří ani minutky. To bylo velké zklamání. Smutně jsme šli dál a narazili na další z lužáckých hospůdek. Tentokrát jsem na to šla od lesa. Rozepla jsem bundu, vyvalila na pult těhotenský pupek a milým tónem poprosila taktéž o jednu tu husičku s sebou. Nekonečných deset minut, kdy servírka s kuchařem na střídačku vykukovali a hádali se, kdo tu svojí poslední porci vytáhne z batohu, přineslo pozitivní výsledek.

O dvacet minut později už sedím opět na pokoji a vyjeveně zírám na deset knedlíků různých druhů, dvě palačinky, dva druhy zelí a pětikilové husí stehno a začínám mít chuť na krupicovou kaši se skořicí...

PS.: V úterý mám narozky, tak mi radši večer nikdo nevolejte, budu nejspíš opravdu hysterická :-) 

PPS.: Nově můžete nové články sledovat i na facebooku pod názvem My living carousel, pokud si teda po roce vzpomenu, jak se s tím dělá a nějak to rozchodím M:)

Mně snad někdo vyměnil dítě!

Tak jo, jsme zpět v lázních. Hamzova léčebna u Košumberku v Luži nás přivítala s otevřenou náručí a světe div se, všichni si tu na nás pamatují. Já jsem se sem těšila moc. Jedna rodičovská dovolená u konce a druhá bude navazovat. Já bych snad jela i na skautskej tábor! Článečky budou kratší, pokud vůbec, protože třeba minule jsem se táhla s počítačem, zaplatila za něj nehorázný prachy (asi kvůli elektřině) a otevřela ho třikrát. Poučená ze svých chyb tu teď sedím a smolím článek na tabletu a to je za trest!

Přijeli jsme včera, zabydleli se, prošli po městě, ochutnali skvělé kuře s kolínkama a univerzální houbovou omáčkou, díky čemuž jsem za leden a půlku února přišla o šest nadbytečných kil a díky změně času usnuli v osm večer. Dnes jsem čekala, že i jako prvně se bude to mé milé dítě vztekat a protestně potit u každé aktivity či procedury. Jenže není tomu tak. Začalo to v sedm ráno rochněním v bazénu plném míčku. Dříve se toho bál a byl protivnej. Dnes smích. Cvičení smích. Inhalace hrozný smích, až jsem zkoumala, jestli místo vincentky neinhaluje vodku. No a poprvé dnes seděl u takového stroje, do kterého strčí nožičky a ono to s nima kroutí, jako by jel na rotopedu. Naprostá a čistá radost.

Stejné pocity teď zaplavují i mě. Chtěla bych volat do světa, jak mám boží dítě, které už se nevzteká, ale celý svět je dopoledne v práci. Málem jsem i zapoměla, že pomazánka se dá udělat naprosto ze všeho. Důkazem by mohla být ranní vajíčkovo-lečová a jak dobrá.

Celé mi to tu připomíná tábor a přes to, že vím, že zítra budu brečet, jak se mi stýská, dnes si to tu užíváme. M:)