4. měsíc"v tom" :)

Zdravím z Vysokých Tater! Ale kdepak, já a dovolená? Snažím se sbalit věci do lázní, uklidit před malováním a vyprat oblečení na miminko po Samuelkovi a to vše samozřejmě najednou. Nepřehledné hromady hadrů, rozkládajících se od východní kuchyně, až po západní ložnici, opravu lehce připomínají Tatry. Důležité však je, si správně rozložit harmonogram práce. Pračka pere, tak jdu koukat na pohádku, jak jednoduché.

Co se týče těhotenských příznaků, tak je vše zalité sluncem. Není mi špatně, netrpím nechutenstvím a už ani nemusím chodit dvakrát denně spát. Přibrala jsem jedno kilo a podezřele se mi zvedá tričko, jak v oblasti hrudníku, tak břicha. Je to tady.

Celý říjen jsem měla strávit se Samuelkem v lázních, jenže nešlo jinak a kvůli odběru krve (v 11. týdnu těhotenství) a důležitému ultrazvuku, kde se prcek měří, počítají se mu ručičky, nožičky a hlavičky (ve 13. týdnu těhotenství), díky kterému pak doktor maminku uklidní, že dítě je v pořádku a nemusí se ničeho obávat, jsem musela lázně posunout na listopad. Omlouvám se za lehký ironický nádech, ale právě kvůli tomuto vyšetření spousta budoucích maminek nejí, nespí, nervuje se, a přitom i po dobrém výsledku nikdy není vyhráno. Něco o tom totiž vím. Každopádně nám to dopadlo taky dobře a tak jsem ráda, i když strach ze mě určitě nevyprchal. Je potřeba to celé moc neprožívat a být smířená se všemi možnostmi.

Na ultrazvuku v Libereckém GENNETU jme narazili na doktora, který k mému podivu za celou dobu nezavřel pusu a neustále nám něco povídal. Zatímco já byla zaražená, jak víte co, on se podíval na mé vyzuté (uznávám, že trošku větší) boty a spustil, že "maminka má taky docela velkou nožičku". Tím mé labilní rozpoložení urazil, až skoro rozbrečel a bylo vymalováno. Následovala přednáška na téma: Dnes je móda, že se děti rodí nesezdaným párům... Až jsem mu slíbila, že se vezmeme, jen proto aby už zmlknul. Vykydl mi na břicho půl lahve gelu a měřil prcka, který si dělal absolutně co chtěl. Pohlaví vidět bylo, avšak ještě nebylo možné to určit s přesností, takže nevíme. Následně si pan doktor všiml, že můj přítel Jarda vypadá jako světová tenisová jednička Novak Djokovic a zbylou půl hodinku mlel jen o tenise. Když jsme šťastní vylezli, ještě pět minut jsme civěli před sebe a vnímali slastné ticho.

Dozvěděla jsem se, že z lázní budu muset stejně přijet do Liberce kvůli další zkumavce krve. Den po návratu další vyšetření a další a další...Jak to všechno skloubit? Občas mám tolik zařizování, že mi to dere slzy do očí a víte, co je na tom nejhorší? Že až to malé bude venku, vše se ještě mnohokrát znásobí. Ještě že mám rodinu, která se mi snaží se vším maximálně pomoct. Odjedu tedy v pondělí se Samuelkem na 4 týdny do Luže a budu se mu tam maximálně věnovat, dokud je veškerý můj čas určen jen pro něho. Ach ty hormony, už to na mě zase jde :-).

Co mě momentálně děsí k smrti je chřipkový období. Malej horečka, velkej horečka a já kopu panáky rakytníku a čekám, až mě to skolí. Zatím to vypadá nadějně. Inkubačka se chýlí ke konci, ale svoji paniku, že pojedu do těch lázní s horečkou, průjmem a nekonečným kašlem, když si na to nemůžu vzít ani prášek, jen těžko ovládám.

Rozhodně se nenudím. Většinu času jsem protivná a pomáhá mi na to snad jen úklid nebo salát Caesar a česnekový pizza chleba. Ptáte se na chutě? Jdeme takhle s Jardou naproti do bistra a on se ptá: "Copak si dáš dobrýho?" A já s naprostou jistotou a slinou v koutku odpovídám: "Chlebíček a kakao!" M:)

Květnový dáreček?

Dobrá tedy, nemá cenu otálet. Deset kilo dole a jedno zase zpátky nahoře. Víc jak měsíc bez cigarety. Patnáct hodin denně v posteli. Bez vánočky s máslem ani na krok... Těžká chřipka? Ani ne, protože...

...z těchhle tří...

...budou čtyři!

Tak si říkám, že když už o prckovi, který se ve mně tvoří, ví i Tomáš Klus, na jehož koncert jsem poprvé zanevřela, kvůli lenosti stát pět hodin na nohách, řeknu to i Vám. Končím první trimestr /nejrizikovější období/ a pověrčivá nejsem.

A jak se to teda stalo? No vlastně celkem jednoduše. Na to, že mi jedna nejmenovaná paní doktorka z jedné zkumavky krve kdysi vyčetla, že otěhotnění by pro mě bylo zázrak, se mi celkem daří. Všichni se moc těšíme, babičky, dědové, a že je jich požehnaně, jen Samuelkovi je to zatím docela šumák.

Na druhou stranu. Myšlenky na pohlaví, jméno a všudypřítomnou vánočku, až nepříjemně často protkávají záchvaty paniky. Bude mimi zdravé? Zvládnu dva kočárky? Jak budu Samuelka vodit do školky? Jak se dostaneme ven když bude Jarda v práci? Nepředbíhám? Co když se něco podělá? Dělám všechno proto, aby vše dopadlo jak má? Co budeme dělat, když mi po odběru plodové vody oznámí, že bude nemocné? A dost! Asi nemá moc cenu tohle řešit, protože kostky jsou vrženy a nezbývá, než čekat a papat zeleninku.

Jinak když to vezmu kolem a kolem tak mám pocit, že se začíná pod tričkem něco klubat, ale v podstatě jsem ještě nic nepřibrala, což při mé sladké stravě opravdu nechápu. Ano, cpu se převážně sladkými jídly, což u Samuelka bylo úplně naopak...takže? Celkově je mi spíš dobře, a jsem denně schopná ujít i kolem těch osmi kilometrů. Jen je blbý, že u sedmého se mi zavřou oči, vypne mozek a už jen "békám" dokud nepadnu na postel. Už mi vzali litr krve, v týdnu EKG a zubař, pak první genetika, druhá genetika, amniocentéza (odběr plodové vody), vyšetření cukru (to bych šla radši na gastroskopii) a pak dostat prcka ven. Bude to ještě kovbojka, ale přes to jsem si jistá, že to vždy stojí za to!

Mé úspory berou hodně rychle za své. Je potřeba v bytě dohnat pár restů, jako je: Vymalovat všechny místnosti, koupit velkou skříň, novou sedačku - rozkládací, včetně křesílek, přidělat konečně ty poličky, nakoupit KONEČNĚ ty záclony a závěsy a garnýže, protože pak už na to v životě nenaspoříme :-).

Jsem šťastná! Ale zároveň z nové situace i docela vyjukaná. Budu mít dvě děti!

Samuelek ve školce

Zdravíme se Samuelkem a po dlouhé době o sobě dáme trošku vědět a to zejména s děním okolo tolik plánované, očekávané ale i obávané školky. 

Samík má za sebou první měsíc ve speciální mateřské školce a i přes pestré začátky, musím říct, že je to teď celkem v pohodě. Jsou tam tři kluci a k nim paní učitelka (zatím stále nemocná), asistentka a zdravotnice. Mají tam dvě místnosti, jedna s kobercem a spoustou polštářů a matrací, kde si kluci (jak bylo původně myšleno) mohou hrát. Spíš se teda válet na zemi a oslintávat vše, co jim přijde pod ruku. Druhá místnost, kde je na zemi lino, slouží k pracovním účelům. Mají tam židličky, stoleček, místo na přebalování, kreslení, krmení a bůhví co ještě. Tuto místnost si Samuelek oblíbil, protože se v ní často dají zmerčit otevřené dveře a tím se naskytne možnost k úprku. Úplně ho vidím, jak se nadzvukovou rychlostí řítí za pomoci válení sudů přes celou místnost k těm dveřím a těsně před vpádem do koupelny či na chodbu, mu je nějaký dospělák zavře.

To je vlastně naprostá novinka. Samuelek se ve svých třech letech začal pohybovat po celém bytě. Jeho styl lezení je opravdu specifický a nepopsatelný, ale hlavně, že to jde. Stačil k tomu jeden probulenej týden v novém školkovém prostředí. Opět se mi potvrdilo, že pokud dáte mozku nový podnět, on se probudí, nastartuje a odmění vás novou dovedností. 

Jak už jsem řekla, tak první týden byl uplakaný. Sáma to bral jako zradu, že ho každý ráno fláknu do školky a jdu zase spát. Když jsme ráno vyráželi z domu tak se řehtal, myslel si, že jdeme někam na procházku nebo do krámu, ale jak jsme se blížili k místu určení, úsměv mizel a objevovaly se slzy. Já doma seděla jak oukropeček a bylo mi ho líto, až do chvíle, co jsem se dozvěděla, že on vlastně brečí jen přede mnou a jakmile zmizím, tak se z něj stane veselý uličník.

Vůbec mi chvílema přišlo, že si ze mě to dítě dělá srandu. Přijdu tam a hlásím, že z hrnku nepije, plive to a nechápe, co po něm chci. Poprvé mu tam dali hrnek do ruky a co myslíte? Normálně se z něho napil. Říkám jim, že pije jen slazený čaj a šťávy, protože čaj hořký nebo vodu jsem do něj v životě nedostala. Ten uličník ve školce normálně pije hořký čaj z hrnku! A jak já pak vypadám? A takových věcí je mnoho. Pěkně se mi to dítě mstí.

V rámci školky taky chodí dvakrát týdně cvičit a jednou má celkovou koupel. Je tam možnost i saunování dětí, ale to jsem odmítla. Nejen, že to sama nesnáším, ale také nechci pokoušet ty epileptická ložiska, se kterými se nesmí přehřát.

Celkově jsme se školkou oba moc spokojení. Najednou Sáma umí tolik nových věcí, že nestačím koukat a je z toho tak šťastný! A já jsem tak šťastná! A všechno je zalité sluncem. Navíc venku už není vedro...co víc si přát! M:)