čtvrtek 11. srpna 2016

Samuelkovy patálie...

To mi nikdo neřekl, že ani dítko s minimální schopností pohybu nemůžu nechat na chvilku bez dozoru! Nikdo mi neřekl, že když dám kousek od konce Sámovy postele skříňku s ložním prádlem, tak se ten uličník denně kolem 5 ráno přehousenkuje až k ní a začne bušit dvířky a rabovat prostěradla, dokud rozespalou maminku nedonutí vyklopýtat z pod peřin a zahájit akci přebalit/nakrmit/zabavit. To zabavení pak tkví v jeho uvelebení v obýváku na zemi a sledování tolik oblíbeného teleshopingu. Dítě se pak tváří spokojeně a maminka vycítí šanci to ještě chvilku dospat. Nikdo mi ale neřekl, že bude trvat jen okamžik, než se osamocené dítě přesune k plechovému radiátoru a začne do něj mlátit lahvičkou, div maminka nevyskočí z kůže.

Nikdo mi neřekl, že připoutané dítě dokáže hodit salto z kočárku!

Nikdo mi neřekl, že spící dítě, obestavěné u babičky na posteli hradbami z peřin, je schopné se za necelých 15 minut objevit na zemi pod postelí s pořádnou boulí.



Nikdo mi také neřekl, že bude skoro nemožné si v klidu nakoupit, jelikož ty malé škodící ručičky neustále trčí z kočárku, s touhou způsobit co největší randál. Byla jsem zvyklá postavit Samuelka v kočárku ke stojanu s barevnými tričky, přičemž on se vydržel minimálně pět minut kochat barvami. Když jsem to zkusila nedávno, po pěti minutách byla všechna barevná trička na jedné velké hromadě a to nejhezčí malému trčelo z pusinky.

V Lídlu musím neustále dávat pozor, abych tu trčící ručičku někde o něco neomlátila nebo nedej bože nepřerazila a tak nám projít jednou uličkou trvá průměrně 20 minut. Koukám po zelenině, když kočár začne nějak drhnout a já zjišťuji, že to dítě táhne úplně cizí vozík plný piv. Stojím u pokladny a zamyšleně hledím do peněženky, když mi malá ručička ve snaze upoutat pozornost, stáhne kraťasy až ke kotníkům. To je ještě v pohodě, horší pak je, když stahuje kraťasy ostatním. Stojím s kočárkem úplně kdekoliv, a koukám, jak se ten malej kriminálník hrabe cizí paní v kabelce! Ani mé omluvy nezazdí její pohoršený pohled. No má si ji zapnout, že jo.


To mi nikdo neřekl, že při složitém nastupování do vlaku úzkými dveřmi, dítě zaujme tyč, chytí se a s kočárkem nikdo nehne ani tam a ani ven. To mi nikdo neřekl, že i můj Samuelek jednoho krásného dne začne zlobit...naštěstí se to zatím dá snést a přejít s úsměvem. Uvidíme, co ještě mi nikdy nikdo neřekl! M:)


3 komentáře:

  1. Krásně napsaný článek. Objevila jsem tvůj blog teprve před nedávnem a musím říct, že jsi mě odzbrojila. Tvoje upřímnost, otevřenost, humor i v těžkých chvílích a celkově tvůj příběh ve mě vyvolává všechny možný i nemožný emoce. Je strašně dobře, že děláš to co děláš a velký obdiv k tobě i Samuelkovi. Přeju hodně štěstí, ať ste oba veselí a spokojení :)

    Poshlife

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme mockrát :-) pokusim se i dále vymýšlet podobné články i když ono to vždy prostě přijde samo :-)

      Smazat
  2. On je fakt božánek :). Ať se Vám daří co nejlépe!

    OdpovědětSmazat