Červencovou část dovolený mého muže jsme totálně zazdili chřipkou. Už jen proto, jak se o nás trpělivě staral, jsem mu ten srpnový týden chtěla udělat "echt" dovču, teda v rámci svých možností. A jelikož se snažím tvářit jako skvělá polovička do sportovně založeného páru, vymyslela jsem si sjíždění Vltavy. Jen si to představte: Samuelek u babičky, naprostá pohoda na raftu, večerní posezení, procházky, houbaření, dokonalost... Jára byl z nápadu nadšený a okamžitě začal zařizovat. Jenomže správný vodáci do raftů nelezou a já s hrůzou zjistila, že se budu muset nějak nalodit do kanoe.
O týden později jsem do svého batůžku narvala to NIC, teda spíš NAPROSTÉ MINIMUM věcí své osobní potřeby a spacák, předala Samuelka babičce a s úsměvem na rtech a křečemi v břiše, doprovázenými stavy na omdlení (protože u mě nikdy nic nemůže proběhnout normálně), nastoupila na cestu Bakov nad Jizerou - Praha - Vyšší Brod.
Po šestihodinové cestě jsme našli kemp, postavili stan, pojedli tu rakovinu, kterou nabízel jídelní lístek (rozuměj smažák s tatarkou), popili trochu piva, čímž se to snad vykompenzovalo a při procházce obhlížíme kanoe, ze kterých budeme už ráno vybírat. "Já chci červenou!" Hlásím odhodlaně, i když jasně vidím, že je tam pouze jedna a ještě úplně dole. "Hlavně nechci tu horní, na který je napsáno HLAVATEJ SMRDÍ!" Vznáším svůj další požadavek a odcházíme prozkoumat sprchy - děs běs, ale jde to.
Druhý den ráno je mi na zvracení. Mám trému, strach a nějak podezřele často běhám na záchod. Vyfasuju vestu a panikařím, že mi žádná nesedí. Po deseti minutách zjistím, že jdou povolit až do nadměrných velikostí a trošku se uklidním. Vyfasuju i pádlo a barel a můj obličej rychle ztrácí barvu. Ve chvíli, kdy uvidím kanoi, kterou Jarda přitáhl, je mi nejdřív do breku, ale pak se musím smát. Aspoň uděláme Hlavatýmu reklamu.
Nasednu do lodi a za stálého řevu pádluju. Vydrží mi to asi pět minut, dokud nedorazíme k prvnímu jezu. No co vám budu vyprávět. Sjeli jsme ho, to sice ano, ale ve chvíli, kdy se mi ulevilo a já se začala radovat, se loď (dále jen Hlavatý) prostě převrátila a já se v brutálním proudu poprvé omlátila o šutry ve snaze zachránit si život a pádlo. Vytáhnout Hlavatýho na souš, vylejt z něho vodu, opět přivázat sudy, nasednout. To se nám docela povedlo. A kdyby nás nestrhl proud a my neskončili ve vodě podruhé na jednom jezu, bylo by to ještě lepší. Slunce zalezlo, vítr foukal a my totálně durch.
Po hodině plavby a třech nechtěných koupelích jsme dorazili k dalšímu jezu. Přivázali jsme Hlavatýho u břehu a šli ten jez omrknout. Pohled na nás musel být dokonalý. Seděli jsme na břehu se slzama na krajíčku (teda aspoň já) a nevěděli co dělat. Nutně jsme si potřebovali zvednout sebevědomí. Kolem plavali "vodáci na raftech" a pokřikovali: "Jééé to jsou ti naši! Zase sušíte?"
Nebudu to prodlužovat. Nakonec jsme se hecli, nasedli do Hlavatýho a jez sjeli, i ten další, další a další. Večer jsme pak zakotvili v kempu U Fíka. Pršelo, foukalo, a zima nám hrála na zuby. Já šla vyzkoušet sprchy - hrůza děs, ale ta horká voda naprosto boží, tak to vem čert.
Do rána nic neuschlo a co bylo suchý, tak zmoklo. Břicho bolelo, modřiny modraly a zuby drkotaly. Přes to všechno mě nějakým zázrakem neopouštěl úsměv a přímo euforická nálada. Strach z toho, že se cvakneme jsem už moc neměla. Ten pohled, kdy se za vámi zavírá hladina a za ní letí Hlavatý, mě nějakým zvláštním způsobem bavil. Jenže my už se necvakli. Prostě profíci. Spíš jsem si uvědomila, že život je takový, jaký si ho uděláš, a že i tvrdě zajetý stereotyp se dá nabourat a okořenit. Vlastně mě ta dobrá nálada drží i teď, po týdnu a myslím, že jen tak nepustí.
Zjistili jsme, že je daleko lepší, vrhnout se do jezu po hlavě, a nechodit se na něj předem koukat. Osvědčilo se nám to konec konců i v úplném finále. Nervy pracují a my se pomalu blížíme k zuřící vodě posledního splavu. Ve chvíli, kdy se špička lodi ocitla ve vzduchu a já (háček) spatřila valící se peřeje, před kterýma už mě nic nezachrání, krve by se ve mně nedořezal. Řvala jsem jen do chvíle, než mi do pusy stříkla voda. Čumilové volali, mávali a vesměs nám přáli konec. S Hlavatým to mávalo, nebezpečně se nakláněl a já myslela na to, jak mě to omlátí o šutry....Nespadli jsme. Davy jásaly! A my taky. Když jsme vrátili Hlavatýho, vesty a pádla, šli jsme si užít chvíle vítězství a koukat na další odvážlivce sjíždějící tu hrůzu. Skoro všechny kanoe se tam otočili.
Zbytek dne jsme strávili procházkou po Krumlově, okusili sprchy ve třetím kempu - hrozný, ale spíš za to může má panika z veřejných sociálních zařízení, a druhý den se totálně vyčerpaní vydali na šestihodinovou cestu zpět. Byly to dokonalé čtyři dny. Já byla dokonalá, on byl dokonalý.
Zjistila jsem, že když si plánuju klídek na raftu a večerní posezení a procházky, posaděj mě do kanoe a večer padnu za vlast. I když posezení a procházky byly taky.
Zjistila jsem, že mám vedle sebe někoho, s kým se těžké a vypjaté situace zvládají úplně samy. A že má sílu jak bejk.
Zjistila jsem, že bych aktivní dovolenou v Česku za válení na pláži nevyměnila. Jela bych tam i tam. M:)