V září já zářím.

Už jsem se jistě zmínila, že měsíc září pro mě znamená takový malý nový začátek dalšího roku. Asi mi to zůstalo ještě z dob, kdy jsem byla školou povinná. Spojuje se pro mě spousta pozitivních faktorů, ale většina z nich asi stejně souvisí s počasím. Ve chvíli, kdy můj obličej začíná ožívat blaženým pocitem končícího vedra, zatímco na tváři mé mamky pomalu ale jistě tuhne úsměv, je jasné, že končí léto a nastává moje polovina roku.

Uvědomila jsem si, že spíš v září začínám s různými novými věcmi, úkoly a plním se motivací. Takže tu máme další začátek učení španělštiny coby samouk. Ale proč ne? Vždyť za tři roky už umím tři lekce! Ještě tak deset let a řeknu si ve Španělsku o pití. Dále pak nová etapa hubnutí. Začínám druhou desítku a to se mi nezdá tak špatný. Přestěhování nábytku. Vytřídění starého oblečení. Komplexní úklid. Vymýšlení nových aktivit. V tom si zkrátka libuji.

Letos je to ale přeci jen trochu jiné. Období, kdy pro mě prázdniny představovaly jen otravné a horké dva měsíce, jelikož mi po jejich konci nehrozila žádná škola, je definitivně pryč. Samuel jde do školky a já to prožívám, jako bych snad nastupovala na vysokou. Bačkůrky, sáček, kapesníky, plínky...mám mu sbalit plínky?...věci na převlečení, věci na ven...budou chodit ven? asi jo...léky, manuál co může, co nesmí, zprávy od lékařů...blázinec. Jemu je to ale zdá se úplně jedno. On si to tam prostě bude užívat, dokud ho to bude bavit a pak spustí sirénu. No samotnou mě zajímá, jak pozitivní bude článek s názvem Samuelek ve školce. Soucítím se všemi, co posílají prvně své dítě s batůžkem z domu, ale na druhou stranu si říkám: To bude klid! M:)

Samuelkovy patálie...

To mi nikdo neřekl, že ani dítko s minimální schopností pohybu nemůžu nechat na chvilku bez dozoru! Nikdo mi neřekl, že když dám kousek od konce Sámovy postele skříňku s ložním prádlem, tak se ten uličník denně kolem 5 ráno přehousenkuje až k ní a začne bušit dvířky a rabovat prostěradla, dokud rozespalou maminku nedonutí vyklopýtat z pod peřin a zahájit akci přebalit/nakrmit/zabavit. To zabavení pak tkví v jeho uvelebení v obýváku na zemi a sledování tolik oblíbeného teleshopingu. Dítě se pak tváří spokojeně a maminka vycítí šanci to ještě chvilku dospat. Nikdo mi ale neřekl, že bude trvat jen okamžik, než se osamocené dítě přesune k plechovému radiátoru a začne do něj mlátit lahvičkou, div maminka nevyskočí z kůže.

Nikdo mi neřekl, že připoutané dítě dokáže hodit salto z kočárku!

Nikdo mi neřekl, že spící dítě, obestavěné u babičky na posteli hradbami z peřin, je schopné se za necelých 15 minut objevit na zemi pod postelí s pořádnou boulí.

Nikdo mi také neřekl, že bude skoro nemožné si v klidu nakoupit, jelikož ty malé škodící ručičky neustále trčí z kočárku, s touhou způsobit co největší randál. Byla jsem zvyklá postavit Samuelka v kočárku ke stojanu s barevnými tričky, přičemž on se vydržel minimálně pět minut kochat barvami. Když jsem to zkusila nedávno, po pěti minutách byla všechna barevná trička na jedné velké hromadě a to nejhezčí malému trčelo z pusinky.

V Lídlu musím neustále dávat pozor, abych tu trčící ručičku někde o něco neomlátila nebo nedej bože nepřerazila a tak nám projít jednou uličkou trvá průměrně 20 minut. Koukám po zelenině, když kočár začne nějak drhnout a já zjišťuji, že to dítě táhne úplně cizí vozík plný piv. Stojím u pokladny a zamyšleně hledím do peněženky, když mi malá ručička ve snaze upoutat pozornost, stáhne kraťasy až ke kotníkům. To je ještě v pohodě, horší pak je, když stahuje kraťasy ostatním. Stojím s kočárkem úplně kdekoliv, a koukám, jak se ten malej kriminálník hrabe cizí paní v kabelce! Ani mé omluvy nezazdí její pohoršený pohled. No má si ji zapnout, že jo.

To mi nikdo neřekl, že při složitém nastupování do vlaku úzkými dveřmi, dítě zaujme tyč, chytí se a s kočárkem nikdo nehne ani tam a ani ven. To mi nikdo neřekl, že i můj Samuelek jednoho krásného dne začne zlobit...naštěstí se to zatím dá snést a přejít s úsměvem. Uvidíme, co ještě mi nikdy nikdo neřekl! M:)

Když vyrazím vstříc sportovním zážitkům..

Červencovou část dovolený mého muže jsme totálně zazdili chřipkou. Už jen proto, jak se o nás trpělivě staral, jsem mu ten srpnový týden chtěla udělat "echt" dovču, teda v rámci svých možností. A jelikož se snažím tvářit jako skvělá polovička do sportovně založeného páru, vymyslela jsem si sjíždění Vltavy. Jen si to představte: Samuelek u babičky, naprostá pohoda na raftu, večerní posezení, procházky, houbaření, dokonalost... Jára byl z nápadu nadšený a okamžitě začal zařizovat. Jenomže správný vodáci do raftů nelezou a já s hrůzou zjistila, že se budu muset nějak nalodit do kanoe. 

O týden později jsem do svého batůžku narvala to NIC, teda spíš NAPROSTÉ MINIMUM věcí své osobní potřeby a spacák, předala Samuelka babičce a s úsměvem na rtech a křečemi v břiše, doprovázenými stavy na omdlení (protože u mě nikdy nic nemůže proběhnout normálně), nastoupila na cestu Bakov nad Jizerou - Praha - Vyšší Brod.

Po šestihodinové cestě jsme našli kemp, postavili stan, pojedli tu rakovinu, kterou nabízel jídelní lístek (rozuměj smažák s tatarkou), popili trochu piva, čímž se to snad vykompenzovalo a při procházce obhlížíme kanoe, ze kterých budeme už ráno vybírat. "Já chci červenou!" Hlásím odhodlaně, i když jasně vidím, že je tam pouze jedna a ještě úplně dole. "Hlavně nechci tu horní, na který je napsáno HLAVATEJ SMRDÍ!" Vznáším svůj další požadavek a odcházíme prozkoumat sprchy - děs běs, ale jde to.

Druhý den ráno je mi na zvracení. Mám trému, strach a nějak podezřele často běhám na záchod. Vyfasuju vestu a panikařím, že mi žádná nesedí. Po deseti minutách zjistím, že jdou povolit až do nadměrných velikostí a trošku se uklidním. Vyfasuju i pádlo a barel a můj obličej rychle ztrácí barvu. Ve chvíli, kdy uvidím kanoi, kterou Jarda přitáhl, je mi nejdřív do breku, ale pak se musím smát. Aspoň uděláme Hlavatýmu reklamu.

Nasednu do lodi a za stálého řevu pádluju. Vydrží mi to asi pět minut, dokud nedorazíme k prvnímu jezu. No co vám budu vyprávět. Sjeli jsme ho, to sice ano, ale ve chvíli, kdy se mi ulevilo a já se začala radovat, se loď (dále jen Hlavatý) prostě převrátila a já se v brutálním proudu poprvé omlátila o šutry ve snaze zachránit si život a pádlo. Vytáhnout Hlavatýho na souš, vylejt z něho vodu, opět přivázat sudy, nasednout. To se nám docela povedlo. A kdyby nás nestrhl proud a my neskončili ve vodě podruhé na jednom jezu, bylo by to ještě lepší. Slunce zalezlo, vítr foukal a my totálně durch. 

Po hodině plavby a třech nechtěných koupelích jsme dorazili k dalšímu jezu. Přivázali jsme Hlavatýho u břehu a šli ten jez omrknout. Pohled na nás musel být dokonalý. Seděli jsme na břehu se slzama na krajíčku (teda aspoň já) a nevěděli co dělat. Nutně jsme si potřebovali zvednout sebevědomí. Kolem plavali "vodáci na raftech" a pokřikovali: "Jééé to jsou ti naši! Zase sušíte?"

Nebudu to prodlužovat. Nakonec jsme se hecli, nasedli do Hlavatýho a jez sjeli, i ten další, další a další. Večer jsme pak zakotvili v kempu U Fíka. Pršelo, foukalo, a zima nám hrála na zuby. Já šla vyzkoušet sprchy - hrůza děs, ale ta horká voda naprosto boží, tak to vem čert.

Do rána nic neuschlo a co bylo suchý, tak zmoklo. Břicho bolelo, modřiny modraly a zuby drkotaly. Přes to všechno mě nějakým zázrakem neopouštěl úsměv a přímo euforická nálada. Strach z toho, že se cvakneme jsem už moc neměla. Ten pohled, kdy se za vámi zavírá hladina a za ní letí Hlavatý, mě nějakým zvláštním způsobem bavil. Jenže my už se necvakli. Prostě profíci. Spíš jsem si uvědomila, že život je takový, jaký si ho uděláš, a že i tvrdě zajetý stereotyp se dá nabourat a okořenit. Vlastně mě ta dobrá nálada drží i teď, po týdnu a myslím, že jen tak nepustí.

Zjistili jsme, že je daleko lepší, vrhnout se do jezu po hlavě, a nechodit se na něj předem koukat. Osvědčilo se nám to konec konců i v úplném finále. Nervy pracují a my se pomalu blížíme k zuřící vodě posledního splavu. Ve chvíli, kdy se špička lodi ocitla ve vzduchu a já (háček) spatřila valící se peřeje, před kterýma už mě nic nezachrání, krve by se ve mně nedořezal. Řvala jsem jen do chvíle, než mi do pusy stříkla voda. Čumilové volali, mávali a vesměs nám přáli konec. S Hlavatým to mávalo, nebezpečně se nakláněl a já myslela na to, jak mě to omlátí o šutry....Nespadli jsme. Davy jásaly! A my taky. Když jsme vrátili Hlavatýho, vesty a pádla, šli jsme si užít chvíle vítězství a koukat na další odvážlivce sjíždějící tu hrůzu. Skoro všechny kanoe se tam otočili.

Zbytek dne jsme strávili procházkou po Krumlově, okusili sprchy ve třetím kempu - hrozný, ale spíš za to může má panika z veřejných sociálních zařízení, a druhý den se totálně vyčerpaní vydali na šestihodinovou cestu zpět. Byly to dokonalé čtyři dny. Já byla dokonalá, on byl dokonalý.

Zjistila jsem, že když si plánuju klídek na raftu a večerní posezení a procházky, posaděj mě do kanoe a večer padnu za vlast. I když posezení a procházky byly taky.

Zjistila jsem, že mám vedle sebe někoho, s kým se těžké a vypjaté situace zvládají úplně samy. A že má sílu jak bejk.

Zjistila jsem, že bych aktivní dovolenou v Česku za válení na pláži nevyměnila. Jela bych tam i tam.  M:)