Jak máma k řidičáku přišla.

Dovolím si tvrdit, že v osmnácti letech jsem byla kráva. Jinak bych se totiž nemohla zamilovat do totálního vola a nejspíš by mě ani ve snu nenapadlo probendit peníze na řidičák ani s ním, ani s bandou rádoby přátel. Upřímně si musím přiznat, že to bylo naprosto k ničemu, jelikož ani jeden z těchto milých lidí po mně neštěkne a mně zbývá pouze pár nepříjemných vzpomínek.

Od té doby bylo víc než jasné, že si papíry na auto, popřípadě i auto, budu muset zaplatit jednou sama. Chvíli jsem měla kluka, co řídil a stále podle mýho řídí "nejlíp na světě", tak jsem to neřešila. Navíc bez výplaty si člověk těch několik tisíc z prstu nevycucá. Následně přišla výplata a život v Brně. Kdo by proboha v Brně přemýšlel o řidičáku? Kam chci, dojdu pěšky a když ne, tak mi stejně každých pět minut jede "šalina", tak k čemu člověk potřebuje auto?

No jenže jsme v období, kdy přišel Samuelek a stěhování na maloměsto. Tady jsem si teda pěkně nabila, protože shánět každý měsíc někoho, kdo si může dovolit ztratit celý pracovní den, aby nás mohl odvézt někam na vyšetření (Liberec, Praha, Brno, lázně v Luži...), bylo vyčerpávající jak pro mě, tak pro celou rodinu. Další věc: dítěti je špatně a já ho táhnu k doktorce v zimě v kočárku? Taky nic moc. A co teprve, jak dostat nákup z Lídlu, kdy pod kočárek narvete bídnou třetinu? A už jsem viděla, jak bych v budoucnu běžela s kočárkem hodit na sedmou malýho do školky, pak běžela (či jela vlakem/busem) někam za prací, abych se v ní otočila na podpatku a mazala Samuelka vyzvednout ze školky. To by prostě nešlo. 

V dubnu letošního roku jsem tedy poprvé sedla na přední sedadlo bílé oktávky a uslyšela tu legendární větu: "No, tak jeď ne?" Od mých strachem vytřeštěných očí, jsem se časem dostala až ke schopnosti řízení, včetně lehké konverzace. I když teda o pravidlu "když mluvím, nedívám se vlevo natož vpravo" jsem nikdy neslyšela a vážně nevím, proč se jím řídím.

Trvalo to zoufale krátkou dobu. Nemohla jsem ani říct, jde to, ale dře to, protože tohle prostě jenom dřelo. A dřelo to i to červnové deštivé dopoledne, kdy si za má záda sedl komisař a mordoval mě po Turnově, co možná nejdelší možnou dobu, aby mě pak beze slova vyrazil a nechal čekat půl hodiny v lijáku na výsledek. Asi si prostě to, jestli stojí o to se mnou ještě někdy jet, potřeboval pořádně promyslet. Naštěstí zřejmě došel k názoru, že už se mnou jet nechce a já se stala teoretickou řidičkou.

Má radost opadla hned vzápětí. Teď už mi nikdo šlapat na spojku a podřazovat před křižovatkou zřejmě nebude...A než si jak frajerka dovolím naložit dítě a vydat se s ním směr Motol, bude ještě nějaký ten pátek trvat. Ale teď už to aspoň můžu zkoušet. Ve finále to možná nebude tak zlý. Když si vzpomenu na začátky svých sester, myslím, že to nejspíš bude i dobrý...M:)