Modrá je dobrá a zelená ještě lepší!

Šílení lidé dělají šílené věci. Jenže já si až do včerejška myslela, že patřím spíše mezi ty klidnější povahy. Popravdě se ale opět potvrdilo, že když trávím čas se svou sestrou, dokážu se chovat jako urvaná ze řetězu. 

Na módu nekoukám, po nikom se neopičím a v plánu jsem to určitě neměla. Celkově stojím spíš o to, vzbuzovat na ulici co nejméně pozornosti. Chodit mezi lidmi jako šedá myška. Však úplně stačí, že když vezu kočárek, stává se Samuelek středobodem vesmíru pro celou ulici.

Sešli jsme se se sestrou klasicky u mamky na obědě a začaly se nudit. A pak padla ta věta: "Já si asi obarvím hlavu na růžovo! Pojeď se mnou pro barvu." Mé námitky, že taková použitelná barva není normálně k dostání, byly do pár minut vyvráceny. V regálu na nás zářily krásné odstíny křiklavých barev od Schwarzkopf. Nechala jsem se sice překecat, ale místo po růžové sáhla po modré. Obal uvádí, že vydrží 12-15 umytí, tak si při nejhorším budu mýt hlavu až do rána.

Doma pak nastala ta chaotická chvíle, po které zůstala celá koupelna růžovo-modrá a naše vytřeštěné výrazy se odrážely v zrcadle.  Musím říct, že jsem docela spokojená a zatím tvrdím, že to příští měsíc zopakuju. No na druhou stranu jsem ještě skoro nikoho nepotkala a s bezprostřední reakcí okolí se nesetkala. Ale holt změna je život a já nutně potřebovala něčím oslavit své zlepšující se řidičské schopnosti. Chápu, že koupit si novou kabelku by bylo asi uváženější, ale hůř než na fotce svého řidičáku vypadat stejně nemůžu. Takže?

Takže proč si neužít barevné léto, když modro-zeleno-mentolová je v kurzu! M:)

Čtu, čteš, čteme...

Mám takový pocit, že čtení knih, myslím takové, kdy sedíte ve svém oblíbeném křesle s rozsvícenou lampičkou, šálkem kávy a pomalu obracíte jednu stránku za druhou, jde zase do módy. Nebo možná si toho pouze začínám více všímat. Jednu dobu byly v kurzu elektronické čtečky, všichni čtenáři je doma mají a já také, jenže teď už ji využívám pouze na dlouhé cesty, kdy je nemožné s sebou táhnout deset knih. Jenže každý knižní labužník vám s rukou na srdci poví, že místo elektroniky si radši vezme do rukou tu starou odrbanou knížku a nechá se pohltit její atmosférou.

Od té doby, co jsem zrušila facebook, mám najednou spoustu volného času k využití. Se synem stále vymýšlíme nějaké bejkárny nebo výlety. Každý můj den taky zahrnuje trochu toho sportu. A v neposlední řadě se denně oddávám odpočinku u knihy. Naučila jsem se co měsíc docházet do městské knihovny a pokaždé si minimálně tři knihy táhnu domů. Plná očekávání pak vůbec nevím, po které sáhnout dřív. 

Sranda je, že když jsem sedávala půl dne u počítače, malý Samuelek netoužil po ničem jiném, než mlátit ručičkami do klávesnice, a teď, když mě sem tam sleduje při čtení, jeho oblíbenou činností se stalo koukání do knížek, otáčení stránek, popřípadě cupování časopisů. I Jarda je v tomhle směru ke mně naprosto ideální polovička. Přijde mi, že je to jeden z mála chlapů, kteří čtou, místo toho aby pyšně prohlašovali, že ve svém životě přečetli pouze slabikář a Blesk.

Čteme hlavně thrillery, detektivky, horory, krváky, masakry a psychologické rozebíráky. Občas se při výběru řídím heslem: Čím nechutnější obal, tím líp. No mám takový pocit, že jsem nevědomky objevila knížku, která bude co do nechutnosti náš strop. Jára ji už četl a zrovna dobře mu z toho nebylo. Já se teprve chystám. Tak schválně, jestli to se mnou taky pohne :-) Kniha pro zajímavost zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/des-278730

Založila jsem si knížečku, do které píšu všechny přečtené knihy a samozřejmě mě touha po zaplnění každého řádku žene stále dál. V budoucnu určitě sesmolím nějakou inspiraci. I já sama sem tam hledám zajímavou četbu na blogu třeba zde: http://zivotoc.cz/ nebo taky tady: http://zdravakrasna.blogspot.cz/.

Zkrátka deštivé léto ke knize vyloženě vybízí a my to rozhodně nehodláme promrhat! M:)

Jak máma k řidičáku přišla.

Dovolím si tvrdit, že v osmnácti letech jsem byla kráva. Jinak bych se totiž nemohla zamilovat do totálního vola a nejspíš by mě ani ve snu nenapadlo probendit peníze na řidičák ani s ním, ani s bandou rádoby přátel. Upřímně si musím přiznat, že to bylo naprosto k ničemu, jelikož ani jeden z těchto milých lidí po mně neštěkne a mně zbývá pouze pár nepříjemných vzpomínek.

Od té doby bylo víc než jasné, že si papíry na auto, popřípadě i auto, budu muset zaplatit jednou sama. Chvíli jsem měla kluka, co řídil a stále podle mýho řídí "nejlíp na světě", tak jsem to neřešila. Navíc bez výplaty si člověk těch několik tisíc z prstu nevycucá. Následně přišla výplata a život v Brně. Kdo by proboha v Brně přemýšlel o řidičáku? Kam chci, dojdu pěšky a když ne, tak mi stejně každých pět minut jede "šalina", tak k čemu člověk potřebuje auto?

No jenže jsme v období, kdy přišel Samuelek a stěhování na maloměsto. Tady jsem si teda pěkně nabila, protože shánět každý měsíc někoho, kdo si může dovolit ztratit celý pracovní den, aby nás mohl odvézt někam na vyšetření (Liberec, Praha, Brno, lázně v Luži...), bylo vyčerpávající jak pro mě, tak pro celou rodinu. Další věc: dítěti je špatně a já ho táhnu k doktorce v zimě v kočárku? Taky nic moc. A co teprve, jak dostat nákup z Lídlu, kdy pod kočárek narvete bídnou třetinu? A už jsem viděla, jak bych v budoucnu běžela s kočárkem hodit na sedmou malýho do školky, pak běžela (či jela vlakem/busem) někam za prací, abych se v ní otočila na podpatku a mazala Samuelka vyzvednout ze školky. To by prostě nešlo. 

V dubnu letošního roku jsem tedy poprvé sedla na přední sedadlo bílé oktávky a uslyšela tu legendární větu: "No, tak jeď ne?" Od mých strachem vytřeštěných očí, jsem se časem dostala až ke schopnosti řízení, včetně lehké konverzace. I když teda o pravidlu "když mluvím, nedívám se vlevo natož vpravo" jsem nikdy neslyšela a vážně nevím, proč se jím řídím.

Trvalo to zoufale krátkou dobu. Nemohla jsem ani říct, jde to, ale dře to, protože tohle prostě jenom dřelo. A dřelo to i to červnové deštivé dopoledne, kdy si za má záda sedl komisař a mordoval mě po Turnově, co možná nejdelší možnou dobu, aby mě pak beze slova vyrazil a nechal čekat půl hodiny v lijáku na výsledek. Asi si prostě to, jestli stojí o to se mnou ještě někdy jet, potřeboval pořádně promyslet. Naštěstí zřejmě došel k názoru, že už se mnou jet nechce a já se stala teoretickou řidičkou.

Má radost opadla hned vzápětí. Teď už mi nikdo šlapat na spojku a podřazovat před křižovatkou zřejmě nebude...A než si jak frajerka dovolím naložit dítě a vydat se s ním směr Motol, bude ještě nějaký ten pátek trvat. Ale teď už to aspoň můžu zkoušet. Ve finále to možná nebude tak zlý. Když si vzpomenu na začátky svých sester, myslím, že to nejspíš bude i dobrý...M:)