Lidé, co nám pomáhají

Právě zhltnul bílý jogurt s vynikající domácí "babičkovskou" marmeládou a s nevídaným zájmem sleduje jeho oblíbený program - teleshoping. V jedné ruce lahev se šťávou a v druhé maminčin oblemcaný mobil. Samuelek si umí užívat života, to je bez debat. Avšak může čerpat pouze z věcí, které mu já, jako jeho matka, dokážu zprostředkovat, nebo které ho zvládnu naučit. A že je to občas boj. Pro mě, jako prvomatku a samoživitelku, jíž pomalu dotikává budík s názvem "rodičovská dovolená" a která se rychle snaží všude vše doplatit a najít si vhodnou práci, při které bude stále k zastižení, kdyby se snad malému ve školce přitížilo, než se finanční prostředky, ze kterých je možné čerpat sníží na polovinu, je zkrátka dostupnost některých vymožeností a pomůcek dost omezená. Existují ale i organizace nebo jednotlivci, kteří nám dokážou neskutečně pomoci. Tak sem s nimi...

V první řadě je to teda Centrum Lira. Liberecké středisko rané péče. V praxi to vypadá tak, že zhruba jednou měsíčně nás doma navštíví milá paní, plná nápadů a tipů, jak Samuelkův pokrok rozvíjet, jak cvičit, jaké hračky mu nabízet, jaké nejlepší doktory v okolí vyhledat, jak se zaměřit na jednotlivé části vývoje, jak uzpůsobit domácnost, a všeho dalšího. Je to prostě nejlepší kamarádka matky, která v péči o nemocné dítě plave. To vše samozřejmě nezištně. 

Když jsem se dozvěděla, že každé postižené dítě by mělo mít svůj speciální kočárek pro postižené děti, stavěla jsem se k tomu dost skepticky, jenže nastal den, kdy už jsem Sámu do klasického kočárku stěží nacpala. Na ležato se tam nevešel a ve sportovní verzi nedokázal sedět. Nechala jsem si poradit a vybrala tedy speciální kočárek. A nastal přesně ten problém, kdy kočárek stojí 70 tis. a pojišťovna vám proplácí pouze půlku. Ještě než jsem vyrazila s dekou a plecháčkem pod Prašnou bránu, zkusila jsem oslovit nadaci Život dětem. A to byla chvíle, kdy jsem i téhle organizaci začala být vděčná za každý výlet, který jsem s malým mohla v novém kočárku podniknout. Navíc teď čekáme na další pomůcku právě od nadace Život dětem, díky které se náš život posune trošku dopředu, ale o té někdy příště. Těch peněz však určitě není málo.

Nadační fond Veolia a náš anděl paní Vlasta Mádlová. Veolia každý rok poskytuje tzv. minigranty a nabízí zaměstnancům českých vodáren, aby navrhli věc, osobu, místo, společnost, kterým by nějaká ta koruna pomohla. Samuelka si vybrala paní Vlasta. Nazvala to jako projekt: "Osud si nevybíráme, osud si nás vybere sám." Napsala k tomu skvělé a dojemné povídání, které zatím, a to přísahám, rozbrečelo každého, komu jsem je dala přečíst, včetně mě. Díky projektu se se Samuelkem těšíme na speciální lehátko na cvičení Vojtovy metody i Bobath konceptu, a pomůže nám i ve věcech denní potřeby. Přeci jen najít místo na přebalování devadesáti centimetrovýho človíčka, není žádný med. Z peněz zvládneme pořídit i kočárek do terénu a na ten se těším strašně, zvlášť teď, kdy začíná houbařská sezóna.

Ráda bych ale zmínila i jednotlivce. Například paní Janků, která mobilizuje pomoc, kde se dá. Díky ní jsme už několikrát dostali od zaměstnanců Billy několik stravenek či poukázek na nákup. Její synové nabízejí pomoc s odvozem k lékaři a přispěli i penězi ze své vlastní firmy.

Nebo turnovští hokejisté, kteří se ozvali, že na Samuelka vybrali jednorázově pět tisíc ze vstupného na zápas, za které jsem mohla nakoupit plíny a vše potřebné do lázní.

Nebo paní sousedka, která kdykoliv ráda pohlídá a pomůže.

Nebo celá moje rodina a teď už i rodina mého přítele.

Všechno je to pomoc. Ti lidé z toho nemají nic, kromě dobrého pocitu a za to jsme vděční. Občas narazím na někoho, komu z očí srší závist. Něco ve stylu: "Cože? Vy máte kočár nebo tablet zadarmo jo?" Já říkám, že bych klidně všechny ty věci sbalila do úhledného uzlíčku a vyměnila za zdraví svého dítěte. Jak říká paní Vlasta: Osud si nevybíráme, osud si nás vybere sám...

A je tu ještě jedna věc vlastně. Když malý Samuel ležel v Motole na ARU. Ubytovali mě ve tmavém pokoji, skoro bez oken a bez umyvadla, kde nezbývalo, než jen sedět, koukat na potisk prostěradla "FN MOTOL" a bulet. Dozvěděla jsem se o existenci Nadačního Fondu Klíček, který za pakatel zprostředkovává rodičům, vlastně i rodinám od hospitalizovaných dětí příjemné pokoje, s kytkami na parapetech, pračkou, ledničkou, televizí a froté příjemným prostěradlem. Nemluvě o tom, že trávit čas s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako vy, je prostě lepší, než čumět do zdi sám. Jenže tohle všechno je v ohrožení. Pokud znáte, nebo máte chuť pomoci, stačí podepsat petici za zachování. Já do toho teda jdu určitě a celá má rodina povinně také. Informace o tom všem se dozvíte zde: http://www.klicek.org/index2.html

M:)