Všechno začalo v neděli, kdy jsem si přebírala Samuelka od babičky, kde si byl od maminky trošku odpočinout. Už v tu chvíli jsem věděla, že má teplotku a pláče a že asi někde ofoukl a všechny to strašně mrzí, že tohle se prostě nemělo stát a příště bude radši doma a že hrozná katastrofa a nikdo nechtěl aby byl nemocný... Prostě je to malé dítě a malé děti bývají nemocné. Nemůžeme ho přeci držet zavřeného v bytě u televize, když je venku dvacet stupňů a příjemný stín, jen proto, aby nebyl nemocný. Takže jsem se samozřejmě nezlobila, proč taky. Zrovna tak mohl něco chytit na procházce se mnou.
Nezlobila jsem se ani ve chvíli, kdy mu večer horečka stoupala nad 38 a my se museli pěkně otáčet, abychom ji srazili, jelikož kvůli epileptickým uzlíkům v hlavičce, se musíme horečky vyvarovat. Spíš mě trápilo, že začíná těžce dýchat, nebo spíš chrčet jako když startuje sekačka na trávu. Jenže schovávání obličeje do dlaní a beznadějné smiřování se se skutečností, že dnešní noc strávíme v nemocnici, mi k řešení situace moc nepomáhalo. Pořád jsem myslela na to, jak se v pátek zakuckal a že má určitě zase něco v plicích, no klasická kovbojka.
Volám tedy v neděli ve čtvrt na devět večer do nemocnice v Turnově, že mám ten a ten problém a potřebuju, aby ho nějaký schopný doktor poslechl fonendoskopem. "Ale dětská pohotovost je zavřená paní, to nám ho sem nevozte! Leda by měl nějaký úraz..." Práskla jsem telefonem, vytočila 155 a volnou rukou balila cestovní tašku. Za pět minut mi do obýváku naskákalo pět doktorů, poslechli ho, Samuelek zrovna bojoval s ukrutným záchvatem smíchu (asi ty kombinace léků nebo co :-)) a jelo se.
V nemocnici rentgen plic, vyšetření krve atd. ukázalo, že plíce jsou dobrý a bojujeme s klasickou virózou. Přes to jsme se zabydleli a na tři dny uvelebili na dětském oddělení v Liberci, kam si zřejmě pomalu přehlásím doručovací adresu. Jak jsem ale vždy psala, že mám hodné miminko a že mu pobyt v nemocnici nevadí, zřejmě jsem se spletla. Samuelek totiž mentálně dospěl do fáze, kdy se budeme v nemocnici vztekat, kdykoliv se maminka objeví v zorným poli. A já ho chápu. Taky když mě něco štve, tak mlčím, dokud nepřijde někdo, před kým to můžu ventilovat. Celou dobu se chtěl nosit nebo práskat s dveřma, což samozřejmě nejde. On měl nervy, já měla nervy. Každá hračka, která mu byla nabídnuta, letěla přes celou místnost. Klasika. Aspoň vím, jak se cítí maminky, které jsou tam se staršími dětmi, které celé dny pláčou s ručičkama směřujícíma k mamince.
Jsem opravdu ráda, že se tentokrát nejednalo o nic brutálně vážného, jako většinou a taky, že jsme po třech dnech zase doma a léčíme se ve svém. Udělali jsme si oblíbené jídlo a koukáme na óčko. Akorát potřebuju oběhnout úřady a malý nesmí týden ven...hlásí se někdo dobrovolně?
Na závěr chci poděkovat mýmu Járovi, který trávil víkend s námi a takovýhle drama zažil poprvé. S hrůzou ze záchranářů se choval jako profík. Obrazně řečeno mi dal facku přesně ve chvíli, kdy se mě zmocňovala hysterie a donutil mě jednat s chladnou hlavou. Sám se pak složil až po našem odjezdu :-) takže na poprvé super :-*
Žádné komentáře:
Okomentovat