Ok. Zasedla jsem ke článku s příhodným názvem, jak se nezbláznit, přitom takový návod prostě neexistuje. Kdykoliv se dostanete se svým cvrčkem jako doprovod na nemocniční lůžko, pomalu abyste si začali shánět nové nervy někde na černým trhu.
Všechno začalo v neděli, kdy jsem si přebírala Samuelka od babičky, kde si byl od maminky trošku odpočinout. Už v tu chvíli jsem věděla, že má teplotku a pláče a že asi někde ofoukl a všechny to strašně mrzí, že tohle se prostě nemělo stát a příště bude radši doma a že hrozná katastrofa a nikdo nechtěl aby byl nemocný... Prostě je to malé dítě a malé děti bývají nemocné. Nemůžeme ho přeci držet zavřeného v bytě u televize, když je venku dvacet stupňů a příjemný stín, jen proto, aby nebyl nemocný. Takže jsem se samozřejmě nezlobila, proč taky. Zrovna tak mohl něco chytit na procházce se mnou.
Nezlobila jsem se ani ve chvíli, kdy mu večer horečka stoupala nad 38 a my se museli pěkně otáčet, abychom ji srazili, jelikož kvůli epileptickým uzlíkům v hlavičce, se musíme horečky vyvarovat. Spíš mě trápilo, že začíná těžce dýchat, nebo spíš chrčet jako když startuje sekačka na trávu. Jenže schovávání obličeje do dlaní a beznadějné smiřování se se skutečností, že dnešní noc strávíme v nemocnici, mi k řešení situace moc nepomáhalo. Pořád jsem myslela na to, jak se v pátek zakuckal a že má určitě zase něco v plicích, no klasická kovbojka.
Volám tedy v neděli ve čtvrt na devět večer do nemocnice v Turnově, že mám ten a ten problém a potřebuju, aby ho nějaký schopný doktor poslechl fonendoskopem. "Ale dětská pohotovost je zavřená paní, to nám ho sem nevozte! Leda by měl nějaký úraz..." Práskla jsem telefonem, vytočila 155 a volnou rukou balila cestovní tašku. Za pět minut mi do obýváku naskákalo pět doktorů, poslechli ho, Samuelek zrovna bojoval s ukrutným záchvatem smíchu (asi ty kombinace léků nebo co :-)) a jelo se.
V nemocnici rentgen plic, vyšetření krve atd. ukázalo, že plíce jsou dobrý a bojujeme s klasickou virózou. Přes to jsme se zabydleli a na tři dny uvelebili na dětském oddělení v Liberci, kam si zřejmě pomalu přehlásím doručovací adresu. Jak jsem ale vždy psala, že mám hodné miminko a že mu pobyt v nemocnici nevadí, zřejmě jsem se spletla. Samuelek totiž mentálně dospěl do fáze, kdy se budeme v nemocnici vztekat, kdykoliv se maminka objeví v zorným poli. A já ho chápu. Taky když mě něco štve, tak mlčím, dokud nepřijde někdo, před kým to můžu ventilovat. Celou dobu se chtěl nosit nebo práskat s dveřma, což samozřejmě nejde. On měl nervy, já měla nervy. Každá hračka, která mu byla nabídnuta, letěla přes celou místnost. Klasika. Aspoň vím, jak se cítí maminky, které jsou tam se staršími dětmi, které celé dny pláčou s ručičkama směřujícíma k mamince.
Jsem opravdu ráda, že se tentokrát nejednalo o nic brutálně vážného, jako většinou a taky, že jsme po třech dnech zase doma a léčíme se ve svém. Udělali jsme si oblíbené jídlo a koukáme na óčko. Akorát potřebuju oběhnout úřady a malý nesmí týden ven...hlásí se někdo dobrovolně?
Na závěr chci poděkovat mýmu Járovi, který trávil víkend s námi a takovýhle drama zažil poprvé. S hrůzou ze záchranářů se choval jako profík. Obrazně řečeno mi dal facku přesně ve chvíli, kdy se mě zmocňovala hysterie a donutil mě jednat s chladnou hlavou. Sám se pak složil až po našem odjezdu :-) takže na poprvé super :-*
Právě zhltnul bílý jogurt s vynikající domácí "babičkovskou" marmeládou a s nevídaným zájmem sleduje jeho oblíbený program - teleshoping. V jedné ruce lahev se šťávou a v druhé maminčin oblemcaný mobil. Samuelek si umí užívat života, to je bez debat. Avšak může čerpat pouze z věcí, které mu já, jako jeho matka, dokážu zprostředkovat, nebo které ho zvládnu naučit. A že je to občas boj. Pro mě, jako prvomatku a samoživitelku, jíž pomalu dotikává budík s názvem "rodičovská dovolená" a která se rychle snaží všude vše doplatit a najít si vhodnou práci, při které bude stále k zastižení, kdyby se snad malému ve školce přitížilo, než se finanční prostředky, ze kterých je možné čerpat sníží na polovinu, je zkrátka dostupnost některých vymožeností a pomůcek dost omezená. Existují ale i organizace nebo jednotlivci, kteří nám dokážou neskutečně pomoci. Tak sem s nimi...
V první řadě je to teda Centrum Lira. Liberecké středisko rané péče. V praxi to vypadá tak, že zhruba jednou měsíčně nás doma navštíví milá paní, plná nápadů a tipů, jak Samuelkův pokrok rozvíjet, jak cvičit, jaké hračky mu nabízet, jaké nejlepší doktory v okolí vyhledat, jak se zaměřit na jednotlivé části vývoje, jak uzpůsobit domácnost, a všeho dalšího. Je to prostě nejlepší kamarádka matky, která v péči o nemocné dítě plave. To vše samozřejmě nezištně.
Když jsem se dozvěděla, že každé postižené dítě by mělo mít svůj speciální kočárek pro postižené děti, stavěla jsem se k tomu dost skepticky, jenže nastal den, kdy už jsem Sámu do klasického kočárku stěží nacpala. Na ležato se tam nevešel a ve sportovní verzi nedokázal sedět. Nechala jsem si poradit a vybrala tedy speciální kočárek. A nastal přesně ten problém, kdy kočárek stojí 70 tis. a pojišťovna vám proplácí pouze půlku. Ještě než jsem vyrazila s dekou a plecháčkem pod Prašnou bránu, zkusila jsem oslovit nadaci Život dětem. A to byla chvíle, kdy jsem i téhle organizaci začala být vděčná za každý výlet, který jsem s malým mohla v novém kočárku podniknout. Navíc teď čekáme na další pomůcku právě od nadace Život dětem, díky které se náš život posune trošku dopředu, ale o té někdy příště. Těch peněz však určitě není málo.
Nadační fond Veolia a náš anděl paní Vlasta Mádlová. Veolia každý rok poskytuje tzv. minigranty a nabízí zaměstnancům českých vodáren, aby navrhli věc, osobu, místo, společnost, kterým by nějaká ta koruna pomohla. Samuelka si vybrala paní Vlasta. Nazvala to jako projekt: "Osud si nevybíráme, osud si nás vybere sám." Napsala k tomu skvělé a dojemné povídání, které zatím, a to přísahám, rozbrečelo každého, komu jsem je dala přečíst, včetně mě. Díky projektu se se Samuelkem těšíme na speciální lehátko na cvičení Vojtovy metody i Bobath konceptu, a pomůže nám i ve věcech denní potřeby. Přeci jen najít místo na přebalování devadesáti centimetrovýho človíčka, není žádný med. Z peněz zvládneme pořídit i kočárek do terénu a na ten se těším strašně, zvlášť teď, kdy začíná houbařská sezóna.
Ráda bych ale zmínila i jednotlivce. Například paní Janků, která mobilizuje pomoc, kde se dá. Díky ní jsme už několikrát dostali od zaměstnanců Billy několik stravenek či poukázek na nákup. Její synové nabízejí pomoc s odvozem k lékaři a přispěli i penězi ze své vlastní firmy.
Nebo turnovští hokejisté, kteří se ozvali, že na Samuelka vybrali jednorázově pět tisíc ze vstupného na zápas, za které jsem mohla nakoupit plíny a vše potřebné do lázní.
Nebo paní sousedka, která kdykoliv ráda pohlídá a pomůže.
Nebo celá moje rodina a teď už i rodina mého přítele.
Všechno je to pomoc. Ti lidé z toho nemají nic, kromě dobrého pocitu a za to jsme vděční. Občas narazím na někoho, komu z očí srší závist. Něco ve stylu: "Cože? Vy máte kočár nebo tablet zadarmo jo?" Já říkám, že bych klidně všechny ty věci sbalila do úhledného uzlíčku a vyměnila za zdraví svého dítěte. Jak říká paní Vlasta: Osud si nevybíráme, osud si nás vybere sám...
A je tu ještě jedna věc vlastně. Když malý Samuel ležel v Motole na ARU. Ubytovali mě ve tmavém pokoji, skoro bez oken a bez umyvadla, kde nezbývalo, než jen sedět, koukat na potisk prostěradla "FN MOTOL" a bulet. Dozvěděla jsem se o existenci Nadačního Fondu Klíček, který za pakatel zprostředkovává rodičům, vlastně i rodinám od hospitalizovaných dětí příjemné pokoje, s kytkami na parapetech, pračkou, ledničkou, televizí a froté příjemným prostěradlem. Nemluvě o tom, že trávit čas s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako vy, je prostě lepší, než čumět do zdi sám. Jenže tohle všechno je v ohrožení. Pokud znáte, nebo máte chuť pomoci, stačí podepsat petici za zachování. Já do toho teda jdu určitě a celá má rodina povinně také. Informace o tom všem se dozvíte zde: http://www.klicek.org/index2.html
M:)
