úterý 24. května 2016

Čím větší hlavu máš, tím víc se ti tam toho vejde!

Máme se skvěle. Pomalu si zvykáme na život, kterému už jen máloco chybí. Děláme pokroky, plánujeme budoucnost a vše je, zdá se, zalité sluncem. Samuelek je přijatý od září do školky a já dodělávám řidičák a oprašuji maturitní vysvědčení. Poohlížení se po práci mi do hlavy vhání příjemný závan čerstvého vzduchu a tím pádem se mně daří i občas zamyslet nad věcmi, které mi doposud unikaly.

Sámův příběh se stal tématem několika bakalářských i jiných prací a jak jsem tak projížděla prodělané operace, vyšetření a příznaky MCM syndromu, došlo mi, že poslední vyšetření EEG proběhlo před více než dvěma roky. Tohle vyšetření zkoumá činnost mozku a mimo jiné dokáže odhalit i takové zákeřnosti, jako je třeba epilepsie. Něco se ve mně hnulo a já si o něj při poslední návštěvě neurologie s malým zbojníkem řekla.

Přišel ten den a my se v deset hodin hlásili u dveří s nápisem EEG. Měla jsem z toho strach, protože je to takový trošku oříšek. Je totiž potřeba, aby bylo dítě minimálně na čtvrt hodiny v klidu. Už při nasazování speciální čepice, prošpikované elektrodami a gelem (lajcky řečeno) a zjištění, že v dětských velikostech se pro Samuelka hledá čapka jen opravdu těžko, se můj malý rozeřval v hysterickém záchvatu. Poprvé jsem se orosila, ale statečně ho uklidňovala, dokud nebylo vše připravené. Všechno běží a má chvíle (ukaž mámo, co v tobě je) nastala. Jediné, co by ho udrželo v klidu, by bylo ládovat do něho banán. Jenže jídlo se u toho nedoporučuje. Pohádky ho těžce nezajímají a tak přišel na řadu telefon a hudební přehrávač. Pouštěla jsem malému jeho oblíbené písničky (Tiesto, Polemic, elektro všeho druhu) a on si v křesle vesele tancoval, ale aspoň neřval. Sestřička následně konstatovala, že oproti pohádkám o Krtkovi to byla příjemná změna.

Dojeli jsme domů a já si spokojeně odškrtla pomyslnou fajfku "splněno". Po čtrnácti dnech volám o výsledky. Pan primář nebyl k zastižení a já tedy čekala, až mi zavolá zpátky. Volala jsem každý den a sestřička mi vždy řekla, že pan primář naší kartu nosí stále u sebe, že to nic hrozného nebude, ale stejně si se mnou chce domluvit "další postup". Přišlo mi to divný. A divný mi to přišlo až do chvíle, kdy jsem si vesele krájela večer zeleninu na salát a zazvonil mi telefon.

U lidí s postižením MCM je epilepsie celkem častou součástí života. A já prostě tušila, že se tomu nevyhneme ani my. Vyšetření EEG samozřejmě dopadlo špatně. Samuelek není epileptik, nicméně ložiska této nemoci v mozku má. Pro diagnózu epilepsie jsou podmínkou záchvaty, které se u nás zatím neobjevily. Teď nezbývá, než čekat. Je to zhruba pade na pade. No co bych k tomu asi tak řekla. První pomoc při záchvatu, což je Diazepam, nosím v každé kabelce, připravená, kdykoliv volat záchranku. Všechny "hlídací" babičky musí být poučeny a já si ve chvílích, kdy od něho odejdu do koupelny, kuchyně nebo ho dám spát, nesmím připouštět přehnané obavy, že právě teď na něj určitě přišel epileptický záchvat. Zatím není proč se hroutit. Můžu být ráda, že o téhle skutečnosti vůbec vím a podle toho se chovat. 

My se prostě nikdy dlouho nenudíme. Ale co. Nebudeme si tu momentální radost ze života a plánování budoucnosti přece kazit ne? M:)



2 komentáře:

  1. Uf, držím moc palce at je to co nejvíc v pořádku a nejlépe to nikdy nepřijde. Sama jsem absolvovala několikrát tohle vyšetření a děti jsou hrdinové, že vydrží v klidu, i já měla tendenci se aspon někde podrbat :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky Anet, doktor říkal, že když se záchvaty neobjeví do deseti let, tak už se s tím pak tělo vyrovná samo.. Uvidíme :-)

      Smazat