Nespravedlnost!

To snad není možný! Já nekoukat na zprávy, tak vůbec nevím, že Českem nějaké bouřky jdou. Miluju je. Ano, možná proto, že nemám nepříjemnou zkušenost s blesky či jinými projevy této mocné přírodní hříčky. Ale také proto, jakou atmosféru dáma v černém navozuje. Temnou, tajemnou a nabitou energií. Dokáže rozehnat každé dusno, to venku i u jídelního stolu. Sbližuje lidi a pomáhá jim projevit emoce. Přichází nečekaně. Je krásná, ale ničivá. Dokáže zabíjet, ale podle mě i dávat život. No vážně! Představte si, že jste večer s partnerem doma a přijde bouřka. Vypnou proud a tu hroznou tmu sem tam rozčísne akorát blesk, doprovázený hrůzostrašným zaburácením. Co uděláte, když televize ani wifi nefunguje? Přitulíte se... A vsadím boty, že někde existuje nějaká studie, že po období bouřek se rodí více miminek. No nic. Takže teda paní bouřka...

... Která už týden, možná dva, obchází Českou republikou, se v Turnově nestavila ani na kafe. My tu holt známe déšť jen z televize. Ubíjející dusno a oči přilepené na satelitních obrázcích z meteostanic, jsou náš denní chleba. Ale abych tomu počasí tolik nekřivdila, tak musím uznat, že včera třikrát zahřmělo a pět minut pršelo a dnes pět minut hřmělo a spadly tři kapky.

Jakmile se zvedne vítr, už se Samuelkem sedíme na balkóně a čekáme, co přijde. Nic. A tak to zřejmě i v tom květnovém skóre zůstane. Mrzí mě, co se stalo tolika domácnostem v Praze, středních a jižních Čechách a přísahám, že bych si klidně minimálně poloviční porci toho všeho objednala. Bohužel nejsem v Číně nebo v Korei, kde už si mocní normálně objednávají na svou oslavu narozenin slunečno. Pomalu se ale začínám poohlížet, po nějakém pěkném domečku, někde u rybníka na jihu Čech, ať moje nesmyslná touha po nebezpečí, prožívaného v bezpečí za oknem, taky jednou dostane co proto...M:)

Čím větší hlavu máš, tím víc se ti tam toho vejde!

Máme se skvěle. Pomalu si zvykáme na život, kterému už jen máloco chybí. Děláme pokroky, plánujeme budoucnost a vše je, zdá se, zalité sluncem. Samuelek je přijatý od září do školky a já dodělávám řidičák a oprašuji maturitní vysvědčení. Poohlížení se po práci mi do hlavy vhání příjemný závan čerstvého vzduchu a tím pádem se mně daří i občas zamyslet nad věcmi, které mi doposud unikaly.

Sámův příběh se stal tématem několika bakalářských i jiných prací a jak jsem tak projížděla prodělané operace, vyšetření a příznaky MCM syndromu, došlo mi, že poslední vyšetření EEG proběhlo před více než dvěma roky. Tohle vyšetření zkoumá činnost mozku a mimo jiné dokáže odhalit i takové zákeřnosti, jako je třeba epilepsie. Něco se ve mně hnulo a já si o něj při poslední návštěvě neurologie s malým zbojníkem řekla.

Přišel ten den a my se v deset hodin hlásili u dveří s nápisem EEG. Měla jsem z toho strach, protože je to takový trošku oříšek. Je totiž potřeba, aby bylo dítě minimálně na čtvrt hodiny v klidu. Už při nasazování speciální čepice, prošpikované elektrodami a gelem (lajcky řečeno) a zjištění, že v dětských velikostech se pro Samuelka hledá čapka jen opravdu těžko, se můj malý rozeřval v hysterickém záchvatu. Poprvé jsem se orosila, ale statečně ho uklidňovala, dokud nebylo vše připravené. Všechno běží a má chvíle (ukaž mámo, co v tobě je) nastala. Jediné, co by ho udrželo v klidu, by bylo ládovat do něho banán. Jenže jídlo se u toho nedoporučuje. Pohádky ho těžce nezajímají a tak přišel na řadu telefon a hudební přehrávač. Pouštěla jsem malému jeho oblíbené písničky (Tiesto, Polemic, elektro všeho druhu) a on si v křesle vesele tancoval, ale aspoň neřval. Sestřička následně konstatovala, že oproti pohádkám o Krtkovi to byla příjemná změna.

Dojeli jsme domů a já si spokojeně odškrtla pomyslnou fajfku "splněno". Po čtrnácti dnech volám o výsledky. Pan primář nebyl k zastižení a já tedy čekala, až mi zavolá zpátky. Volala jsem každý den a sestřička mi vždy řekla, že pan primář naší kartu nosí stále u sebe, že to nic hrozného nebude, ale stejně si se mnou chce domluvit "další postup". Přišlo mi to divný. A divný mi to přišlo až do chvíle, kdy jsem si vesele krájela večer zeleninu na salát a zazvonil mi telefon.

U lidí s postižením MCM je epilepsie celkem častou součástí života. A já prostě tušila, že se tomu nevyhneme ani my. Vyšetření EEG samozřejmě dopadlo špatně. Samuelek není epileptik, nicméně ložiska této nemoci v mozku má. Pro diagnózu epilepsie jsou podmínkou záchvaty, které se u nás zatím neobjevily. Teď nezbývá, než čekat. Je to zhruba pade na pade. No co bych k tomu asi tak řekla. První pomoc při záchvatu, což je Diazepam, nosím v každé kabelce, připravená, kdykoliv volat záchranku. Všechny "hlídací" babičky musí být poučeny a já si ve chvílích, kdy od něho odejdu do koupelny, kuchyně nebo ho dám spát, nesmím připouštět přehnané obavy, že právě teď na něj určitě přišel epileptický záchvat. Zatím není proč se hroutit. Můžu být ráda, že o téhle skutečnosti vůbec vím a podle toho se chovat. 

My se prostě nikdy dlouho nenudíme. Ale co. Nebudeme si tu momentální radost ze života a plánování budoucnosti přece kazit ne? M:)

Když máma vyrazí za kulturou II

Nastal víkend v měsíci, kdy jsem domluvená se svojí úžasnou mámou, že mi pohlídá Pupínka (Samuelka) a já mám víkend na vybláznění. S přítelem jsme zvolili klidnější formu zábavy a pořídili lístky na muzikál - Fantom opery. Mělo mi dojít, že to bude spíš opera, než muzikál, ale když si někdo sedí na vedení, tak si pak holt nese následky, ale k tomu se ještě dostanu.

Takže jsme v sobotu ráno odevzdali dítko a nasedli v Turnově na autobus, který nás během hodinky dopravil na "Čerňák". Ukojili jsme vlčí hlad, shodili batohy v bytečku osmého patra, statečně, však marně bojujícím proti prudkým slunečním paprskům a vydali se uspokojit mou touhu, nasbírat pár pěších kilometrů, přeci jen do večera času dost. 

Kilometry i v tom horku (na mě už je dvacet stupňů až dost) naskakovaly úplně samy. Asi uprostřed cesty, jsme vylezli kamsi na skalnatý kopec, usedli nad údolí a kochali se. To je prostě můj problém, spíš teda problém mé bílé kůže, která si vždy někde dřepne na sluníčko, ještě na kopci a nechá se vlažit lehkým větříkem, aniž by jí došlo, že co nevidět se ze Sněhurky stane Karkulka. Mé úvahy o opalovacím krému s číslem 50 náhle rozehnala rodinka, která si dřepla asi dva metry za nás, shodila komplet oblečení a nechala mě udiveně civět na tři bílá těla. Ve chvíli, kdy ten bílý syn sundal i trenky, muž zavelel odchod a já se musela smát.

Až na parném slunci v údolí cestou domů mi došlo, že co se týče mého bílého obličeje, bude průšvih a po pohledu do zrcadla se mi to i potvrdilo. Spálená! Asi prostě budu potřebovat více makeupu.

Nekoukej na ty naháče..:-)

Abych se dostala k samotné kultuře. No v mém podání se prostě nikdy o kultuře mluvit ani nedá. Energii dodala sprcha a kafe. Navlečená do silonek, stahovacího pásu a krásných šatů se soukám do lodiček i když to máme ještě přes celou prahu, ale co když se od minule něco změnilo a já na nich jako zázrakem umím chodit. Nestalo se. Po cestě na autobus, která může být tak 400 metrů, jsem visela na tom krásným chlapovi jako klíště a oba jsme se modlili, ať si nezlomím nohu. Udělala jsem si na obou nohách puchýře a hned na zastávce se potupně obula do tenisek a své podpatky vyndala až těsně před místem konání. Stahovací pás na rizikové partie se mi vším tím nezvyklým pohybem sroloval až pod prsa a já po zbytek večera nemohla dýchat. No alespoň mi vytvořil asi dvoucentimetrový štíhlý pas. Prostě opět muzikál, opět trapas.

Samotné představení bylo hezké. Kulisy naprosto dokonalé, avšak jednotlivé pěvecké scény dost zmatené, často zpívalo deset lidí najednou a každý něco jiného, navíc operní chvilky mi lehce trhaly uši. Kdybych nevěděla, o čem ten Fantom je, tak tady se to asi nedozvím. Čím dál tím častěji jsem dávala přednost sledování, jak ten můj statečně trpí a občas mě přemohl můj soukromý záchvat smíchu.

Představení skončilo a my vypadli ven na čerstvý vzduch. Moje lodičky a stahovací pás letěli do batohu jako první. Udělali jsme si svoje pohodlí a vyrazili na další část sbírání kilometrů. Romantiku na Letné nám lehce narušili bojovníci za legalizaci marihuany a centrum mi totálně dorasilo nohy. Ale výlet je výlet a já mám volný víkend, a ten mi nějaká zima ani únava nevezme.

O pár hodin později a několik našlapaných kilometrů dál, už oba převlečený do blahodárných tepláků, za počínajícího zpěvu ranních ptáků, sedíme s lahví vína na schodech a koukáme do temných polí. A já prostě nevím o co se furt snažím, když stejně tyhle chvilky jsou pro mě ty nej.

15:00 už sedím v autobuse a jedu domů. Tentokrát však sama, s vidinou dlouhého a náročného týdne, než se zase uvidíme. Všichni kolem mě spí a tak je fotím. Co jiného. M:)

Pokud by někoho zajímala má předešlá výprava za kulturou, ale upozorňuju, že to nebylo o moc lepší, tak tady: http://www.mylivingcarousel.cz/2015/09/kdyz-mama-vyrazi-za-kulturou.html

Když se jdete ukázat...

Když nemáte nic na sebe, protože ve vaší skříni se ve valné většině roztahují černá vyšisovaná trika a černé děravé legíny. Když vaše vlasy odmítají držet jakýkoliv smysluplný tvar a v culíku vám to nesluší. Když máte období, kdy vás z míry vyvede i to, že po devíti minutách, jak je psané v návodu, špagety nejsou stále měkké. Když vaše dítě dostálo svých názorů, což v praxi znamená, že kdykoliv ho posadíte do kočárku, začne řvát. Když se den za dnem cpete třezalkou, protože je jasné, že jarní únava na vás letos působí asi tisíckrát víc. Tak přesně v tuhle dobu je ideální chvíle, sebrat odvahu a jet se jedno krásné sobotní odpoledne, představit (poprvé) rodině svého přítele.

Byla jsem celá žhavá, představit svého muže u nás, jak jen to bude možné. Jako vždy a všechno, tak i toto samozřejmě přešel s naprostou grácií. Tak přeci jen už nám není patnáct, abychom se chovali, jako blbci a každé trapné ticho vyplňovali nesmyslným lokáním malinové šťávy, popřípadě podrobným zkoumáním svých záděr. Mně to teda stále dělá krapet problém, ale pro zachování rovnováhy, se přesně o týden později hrabu až po lokty ve své bezedné skříni a hledám vhodný outfit. V hlavě mi běhají ty rady z různých módních soutěží: Na první návštěvu u své budoucí tchýně je vhodné využít rozmanitost květinových šatů, střižených do tvaru A. Ukážete, že jste hravá a stylová...bla, bla, bla....žádné výstřihy a tmavé barvy...bla, bla, bla...

Jenže já moc dobře věděla, že mě nečeká seznámení s postarší úzkoprsou paní v pouzdrové sukni a přesně padnoucích lodičkách, co v ruce drží podšálek s čajem a podrobně si zkoumá mé rozdrbané conversky. Takže jsem vsadila na trochu barvy v podobě červené halenky, doladila svůj styl "trhan", naložila Samuelka do kočárku, chytla se velké dlaně, nasadila úsměv a jelo se.

Plán zněl: zastávka u babičky, malá procházka, zastávka u rodičů a domů. A tak nějak to i bylo. Naprostá paráda. Všichni byli předem seznámeni se skutečností, že jsem stresař a červený obličej opravdu nemám už od narození. A i přes to, že jsem se styděla jít na záchod, panikařila u vítacích pusinek, rejpala si záděrky a u jediné tiché chvilky, která za ten den nastala, naprosto selhala a nebyla schopná říct ani třeba, že začíná pršet, celý den proběhl bez chyby. A každá z babiček a tet, která se přiběhla podívat na Samuelka, mě naplnila dobrou náladou. A to je další věc. Samuelek! To jak ho všichni hned přijali a starali se o to, aby se to dítě ani na minutku nepřestalo smát...To jsem málem obrečela :-)

Zkrátka se opět potvrdilo, že stresuju zbytečně a že když je syn hodný, vtipný a inteligentní, jeho rodina těžko bude opak. A já už se těším, až tam pojedeme znova, protože se ráda obklopím takovými lidmi a Samuelek beze sporu taky!

Jaké jsou vaše zážitky se seznamováním partnerů s rodiči? Trapasy? Nebo vše proběhlo v pořádku? Užijte si slunečný den a snad brzy Pa. M:)