Novinky z rozkvetlých sadů

Jaro! Kdo by si toho nevšiml. Musím říct, že první teplé dny, které vyhnaly spoustu lidí do přírody a jednu starší paní do parku na lavičku pouze ve spoďárech, mě trochu děsí. Tohle už je pro mě takzvaný "tepelný strop". Což znamená, že na mou bílou kůži už začíná být vedro. Ještě mám v živé paměti pařáky z loňska a nechci ani myslet, co zas přijde. Každopádně se za ten relativně krátký čas změnilo spoustu věcí a nečekaně tentokrát k lepšímu.

Začala bych asi autoškolou. Má noční můra je tady. Pro každou matku, soběstačnou jednotku je vlastnit řidičský průkaz nezbytností, což samozřejmě moc dobře vím. Jenže... Dobrý je na tom asi jen to, že jsem se konečně dokopala, na to vrhnout. Ač jsem si myslela, že jelikož na co sáhnu, to mi hned jde, půjde mi bezesporu i řízení vozu, šeredně jsem se spletla. Už po druhé jízdě je mi jasné, že rozhodně nejsem ani vzdálená příbuzná Nikiho Laudy. Hvězdy zkrátka nemluví v můj prospěch a já hledám dobrovolníky, kteří budou ochotni riskovat své zdraví a trošku mě v této zapeklitosti potrénovat. Tolik asi ke svému přiznání, že každý si někdy najde obor, na který je jelito.

Samuelek! Moc dobře si pamatuji, jak mi maminky v lázních říkaly, že teď žádnou změnu neuvidím, ale do dvou měsíců od příjezdu domů, se určitě začne něco dít. A děje. Je to teda trošku strašidelný, ale naprosto jasný pokrok. Jako vždy malého položím na gauč, obestavím polštářema, aby mi tam chvilku vydržel, a letím si například vyčistit zuby. Za dvě minuty přiběhnu z koupelny zpátky, a dítě sedí. Nevím jak, ale je to tak. Od té doby, co poprvé vydržel sedět aspoň pár vteřin, sedí všude. U stolu, na zemi, na posteli, na trávě, na zídce v parku, na kolotoči, na koni, na nočníku, ale nejradši u mámy na klíně. Krom toho vždy a všude tancuje, směje se a konečně taky trochu zlobí. Ale i tak můžu stále drze tvrdit, že mám jedno z nejhodnějších dětí na světě.

"Když je šťastná máma, je šťastné i dítě....Moc vám to sluší....Míšo, vy jen záříte." Slýchám každý den, až se dmu spokojeností a tváře mi hoří červenou září. Na obličeji se objeví připitomělý úsměv a řeč těla okamžitě prozradí, že je něco jinak. Ještě aby ne. V mém životě se objevil muž. Já si opět připomínám, jaké to je, cítit ty pověstné motýlky v břiše a příjemně se před někým stydět za každou nedokonalost. Někdy se prostě jen stačí rozhlédnout kolem sebe a nezavírat oči.

Čekám jen, až mi začne trochu fungovat mozek a najdu tu ztracenou veselou inspiraci pro psaní. Občas se mi zdá, že se jen válím na zadku, jenže věcí, které jsou potřeba vyřešit, zařídit, promyslet, opravit,vyplnit, oběhat, dodělat, ukončit, vyzvednout, naučit a uklidit, je docela dost. Naštěstí už to jde s úsměvem. M:)

PS: Každý den mi vletí do místnosti čmelák. A teď zase! Nezdá se vám, že je jich letos nějak moc???