To bude jízda!

Pokud mě teď někdo někde potkáte, dávejte si pozor, co mi řeknete. Žiju totiž jako na houpačce. Můžete mě zastihnout šťastně zamilovanou, nechutně vystresovanou i vytočenou doběla, a to všechno klidně i během jedné hodiny. 

Jak už nadpis napovídá, jdu se sem dnes vypsat na téma: Miška dělá (teda spíš se pokouší dělat) autoškolu. Říkám si jak jsem byla v osmnácti nehorázně pitomá, že jsem se do toho nepustila i když ta možnost tu byla. Mohla jsem si už vesele sedm let jezdit a neplašit tu ve chvíli, kdy mi ostatní starosti lezou i ušima. No nic. Vycítila jsem poslední příležitost a vrhla se do toho po hlavě. Budete-li se mnou v blízké době mluvit a jste řidič, určitě počítejte s tím, že se vás zeptám, jak vám to na začátku šlo. Za tři týdny omílání této otázky, jsem potkala pouze dvě stejná trdla, jako jsem já a to mi teda na sebevědomí moc nepřidává. Pojďme si podrobně rozebrat jednu takovou průměrnou jízdu ano?

Čtvrtek ráno. Jízdu mám až za pět hodin, takže času dost. Nervozita mírná. Po obědě už mi ale každičká buňka v těle připomíná, že dnes sednu za volant. Odevzdám dítě na hlídání a peláším pro jistotu o čtvrt hodiny dřív, jelikož čekání doma by mě už určitě zabilo. A jak tak čekám v tý kose na parkovišti, nervozita kupodivu opadá a já jsem si stoprocentně jistá, že dnes budu za hvězdu.
Sedám za volant, zapínám pás a zvedám sedačku, abych taky něco viděla.
Sešlápnu spojku, otočím klíčkem, zařadím jedničku a chci se rozjet. 
Aha! Ruční brzda, no jasně...
Jedu. Spojka - dvojka, atakdále...
Auto zprava?!
Spojka-brzda-lížu sklo.. No jo vlastně boční ulička.
Člověk na silnici!
V hlavě se mi honí že to stihnu, nebo nestihnu? Stihne to on? Co sem leze když vidí autoškolu?
Tímto chci upozornit všechny chodce, kteří ať už jdou přes přechod nebo mimo něj a myslí si, že přijíždějící autoškola určitě zastaví, nemusí to být vždy pravda.
Fajn, takže spojka-brzda-lížu sklo.
Jedem dál. 
Kruháč!
Co mám dělat? Sundej nohu z plynu!
Křižovatka!
Co mám dělat? Sundej nohu z plynu!
Cyklista! 
Co mám dělat? Sundej nohu z plynu!
Nejlepší je, když dostanu za úkol, vyhýbat se dírám ve vozovce. Poctivě se jim tedy vyhýbám dokud neuslyším: "Proboha Míšo! Držíš volant!" Však jo, jen tam byla díra. Sundej nohu z plynu!
Kamion! 
Co mám dělat? Tam se vejdeš...Otevři ty oči!

A když jdu domů, připadá mi, že už jsem v nebi. Dostanu další termín a doporučení, dát si před jízdou vždy panáka. Což je předpokládám jen sranda :-D

Takže ano. Vím, že učenej z nebe nespadl, že to časem bude lepší, že každý měl ty začátky těžký, že se nesmím stresovat, že je to vlastně docela sranda i že bych si měla raději udělat pojistku, ale říkám vám, jestli se z toho nezblázníme já, ani má instruktorka, uvěřím na zázraky!

Ajo vlastně značky! To mám ještě koukat po značkách jo?

Trapas aneb přiznej se dřív, než si toho ostatní všimnou sami.

Trapné chvíle doprovází život snad každého z nás. Někdo je snáší těžko, někdo se v nich přímo vyžívá a někomu k trapnému zčervenání stačí jedna věta v místnosti, kde počet osob přesahuje dva (můj případ). No a vzhledem k tomu, že venku čím dál tím častěji vykukuje slunce a svými hřejivými paprsky začíná olizovat obličeje nadšených jaromilů, je mi jasné, že mé nejtrapnější chvilky jsou tady. Tak proč s tím nevyrukovat přímo že?

Ano, samozřejmě mluvím o svém blonďatém chmýříčku, pokrývajícím můj horní ret. A proto bych dnešní článek ráda věnovala - holkám s knírem pod 60 let. Obávám se, že důvody, proč je holka s knírem ta pravá, pochopí jen má sestra, ale i tak to zkusím poslat do světa.

Vše vlastně vychází z panického strachu, že když se zbavíte světlého chlupu, naroste vám tmavý a nebo nedej bože černý. Tohle mám riskovat? To už radši budu snášet nemístné poznámky svého tatínka, který se v žádné letní frontě či shromáždění nezapomene zmínit všem přihlížejícím, jaká jeho dcery hážou krásná prasátka do sluníčka, načež se k nám obrátí nesčetně párů mžourajících očí, případně čočky fotoaparátů.

No co. Knír má každá, ale jen některé ho dokážou hrdě nosit. Navíc je zřejmé, že žena s knírem je po svém otci a dá se u ní očekávat spoustu dalších užitečných pánských vlastností, například zručnost při drobných domácích opravách.

Pídila jsem se na toto téma "žena s knírem" na internetu a našla jsem tam spoustu poměrně vtipných výhod. Tímto se s vámi alespoň o pár z nich musím podělit.

Takže proč se zajímat o ženu s knírem?

- protože na to má prostě koule, i když by možná nebylo od věci, omrknout, jestli nemá i ty opravdový

- protože ve stáří z toho bude i kozí bradka a pak už si nikdo netroufne ani na vás

- protože vám ji zřejmě nikdo nepřebere

- nikdo nemá šanci ji přeprat, takže se o ni nemusíte bát

- protože když ji budete šmrdlat pod nosem ebonitovou tyčí, určitě mezi vámi přeskočí jiskra :-D

- protože s vámi bude držet celoroční Movember
                                                                                                     /čilichili/

No nic, já myslím, že by to pro dnešek stačilo. Očekávám, že alespoň tento rok bych mohla mít ode všech rádoby vtipálků pokoj. Hezký den M:)

A když fotku proženete filtrem, tak se občas dá ukázat i veřejně :-*

PS: Dobře, dobře. Ani mě ty argumenty moc nepřesvědčily. Nejspíš o tom začnu přemýšlet!

Novinky z rozkvetlých sadů

Jaro! Kdo by si toho nevšiml. Musím říct, že první teplé dny, které vyhnaly spoustu lidí do přírody a jednu starší paní do parku na lavičku pouze ve spoďárech, mě trochu děsí. Tohle už je pro mě takzvaný "tepelný strop". Což znamená, že na mou bílou kůži už začíná být vedro. Ještě mám v živé paměti pařáky z loňska a nechci ani myslet, co zas přijde. Každopádně se za ten relativně krátký čas změnilo spoustu věcí a nečekaně tentokrát k lepšímu.

Začala bych asi autoškolou. Má noční můra je tady. Pro každou matku, soběstačnou jednotku je vlastnit řidičský průkaz nezbytností, což samozřejmě moc dobře vím. Jenže... Dobrý je na tom asi jen to, že jsem se konečně dokopala, na to vrhnout. Ač jsem si myslela, že jelikož na co sáhnu, to mi hned jde, půjde mi bezesporu i řízení vozu, šeredně jsem se spletla. Už po druhé jízdě je mi jasné, že rozhodně nejsem ani vzdálená příbuzná Nikiho Laudy. Hvězdy zkrátka nemluví v můj prospěch a já hledám dobrovolníky, kteří budou ochotni riskovat své zdraví a trošku mě v této zapeklitosti potrénovat. Tolik asi ke svému přiznání, že každý si někdy najde obor, na který je jelito.

Samuelek! Moc dobře si pamatuji, jak mi maminky v lázních říkaly, že teď žádnou změnu neuvidím, ale do dvou měsíců od příjezdu domů, se určitě začne něco dít. A děje. Je to teda trošku strašidelný, ale naprosto jasný pokrok. Jako vždy malého položím na gauč, obestavím polštářema, aby mi tam chvilku vydržel, a letím si například vyčistit zuby. Za dvě minuty přiběhnu z koupelny zpátky, a dítě sedí. Nevím jak, ale je to tak. Od té doby, co poprvé vydržel sedět aspoň pár vteřin, sedí všude. U stolu, na zemi, na posteli, na trávě, na zídce v parku, na kolotoči, na koni, na nočníku, ale nejradši u mámy na klíně. Krom toho vždy a všude tancuje, směje se a konečně taky trochu zlobí. Ale i tak můžu stále drze tvrdit, že mám jedno z nejhodnějších dětí na světě.

"Když je šťastná máma, je šťastné i dítě....Moc vám to sluší....Míšo, vy jen záříte." Slýchám každý den, až se dmu spokojeností a tváře mi hoří červenou září. Na obličeji se objeví připitomělý úsměv a řeč těla okamžitě prozradí, že je něco jinak. Ještě aby ne. V mém životě se objevil muž. Já si opět připomínám, jaké to je, cítit ty pověstné motýlky v břiše a příjemně se před někým stydět za každou nedokonalost. Někdy se prostě jen stačí rozhlédnout kolem sebe a nezavírat oči.

Čekám jen, až mi začne trochu fungovat mozek a najdu tu ztracenou veselou inspiraci pro psaní. Občas se mi zdá, že se jen válím na zadku, jenže věcí, které jsou potřeba vyřešit, zařídit, promyslet, opravit,vyplnit, oběhat, dodělat, ukončit, vyzvednout, naučit a uklidit, je docela dost. Naštěstí už to jde s úsměvem. M:)

PS: Každý den mi vletí do místnosti čmelák. A teď zase! Nezdá se vám, že je jich letos nějak moc???