Nevynucená sláva...

Vžít se do kůže slavných hvězd, co si nemůžou ani vymáčknout pupínek, aniž by je u toho nevyfotil hladový fotograf, prahnoucí po tom nejnechutnějším snímku dne, si ani nedokážu představit. Upřímně si myslím, že ze mě by tyto nenasytné šelmy, rozestavěné za každým prkýnkem v plotě slavných lidí, měli radost. Nechutných snímků totiž dokážu vyprodukovat opravdu mnoho a pokud se mi náhodou fotka povede, mám z toho dobrou náladu celý den a hned ji musím poslat alespoň pěti lidem.

Když jsem v lednu loňského roku začínala psát blog, brala jsem to jako způsob, jak se dokopat ke změně životního stylu. Myslela jsem si, že když tento svůj online deníček ukážu těm pár lidem, kteří budou ochotní mé výlevy čist, nebudu pak mít výmluvy a z představitelky hlavní role ve Slunce, seno, cokoliv, se stane dejme tomu moderní a stylová máma bez legín, bez culíka a bez vytahaných mikin, ve kterých jsem napresovaná, jak buřtík ve střívku. Teď už vím, že je to pěkná blbost. Změnit se totiž musíte jen a pouze proto, že si k tomu dospějete ve své vlastní hlavě a ne proto, že to napíšete na internet.

Každopádně jsem nevěděla, o čem psát. Módě ani kosmetice nerozumím, takže recenze na různé výrobky a vytváření outfitů nepřicházelo v úvahu. Hubnout mi nešlo a pokud článek nebyl o mém nemocném synovi, skoro nikdo si ho nepřečetl. Psala jsem tedy o něm. Jenže strach z toho, že až ty články Sáma jednou v pubertě najde a já se stanu znova tou jezeďačkou, která ještě k tomu dělala ze syna cvičenou opičku, mi nedovolí pustit z jeho soukromí ven úplně všechno. Proto už píšu spíš o tom, co mě ráno napadne. Jenže čtenáři jsou a ne málo.

Došlo mi to když jsem přijela do lázní a polovina rodičů vyjádřila potěšení z toho, že mě a malého konečně poznává osobně, že články jsou dobré a na každý další si čekají, jako na Ježíška. Dochází mi to, když dojdu s malým k paní doktorce a první se setkám s pochvalou svého spisovatelského umu. Dochází mi to i ve chvíli, kdy sedím po sto letech s kamarádem v pražské hospůdce u večeře a on mě pozdravuje od své mamky, která prý čte můj blog od úplného začátku, i když vůbec nechápu, jak se k tomu dostala. Zodpovědnost je zkrátka veliká, stejně jako hovadiny, které sem občas dokážu naflákat.

Jeden člověk to ale začíná opravdu přehánět. Poznal mě skrz články. Splnil si i svou touhu, potřást mi rukou naživo, jenže pro mě to v tu chvíli skončilo, ale pro něho? Píše denně, posílá své fotky, sdílí mé fotky. Radí, které články bych měla nechat a které odebrat. Zahrnuje mě dárky, řeší mé soukromí a kontaktuje rodinu. Všechno myslí dobře, ale dělá špatně. Zkrátka i taková může být nevynucená sláva. 

Život přináší mnoho radostí i starostí a já o tom píšu. Následky si nesu a ponesu. Psaní je pro mě hodně a baví mě to. A pořád je to myslím lepší, než kdyby mě bavilo dělat například reklamy na vložky...M:)