pondělí 7. března 2016

Když se zamiluje kůň - stalking!

Kamarádka je zoufalá. Její bývalý přítel, který neunesl rozchod jí nedá klidně spát. Neustále na ní čeká před prací či u vchodu do bytu. Píše jí SMSky plné opravdu milých titulů a posílá dárky, které ona nechce, jen aby ji pak mohl vyčítat, že je zlatokopka. Že to nedává smysl? Správně. Ve stalkingu vidí smysl opravdu jen sám hlavní hrdina.

Pojmenování téhle hry na babu, jinak taky "pronásledování" nebo "lovení divé zvěře", vzniklo v 90. letech v USA. Stalker je člověk posedlý druhou osobou. Ať už ji má nebo nemá rád, z posedlosti zkrátka nikdy nevzejde nic dobrého. Oběť je stalkerovi často známá nebo hodně blízká. Sleduje ji, navazuje nechtěné kontakty (dopisy, telefonáty, dárky...), kontaktuje její přátele i rodinu, dlouhodobě sleduje veškeré její aktivity a sbírá informace (fotky, nákupy...). Cílená osoba má pak narušené soukromí a většinou i strach o svůj život.

Já si myslím, že pronásledovatel většinou ani netuší, že to, co dělá je špatné. Přijde mu to normální. Sama s tím mám dost zkušeností. Třeba když jsem před 8 lety chodila se svým přítelem, jeho máma tehdy žila s opravdickým psychopatem. Ten člověk měl skoro dva metry a sto kilo. Vydíral ji skrz svou epilepsii. Často trpěl záchvaty, průměrně tak dvakrát denně to s ním fláklo přímo tam, kde stál a někdy i celé noci jsme u něho museli sedět a hlídat, aby si někde nerozrazil hlavu. Nebral prášky. A vnuknul si utkvělou představu, že ho máma mého přítele podvádí. Jak by asi mohla? Když celé dny dávala pozor na toho nezodpovědného hromotluka? On s ní chodil i na záchod, kde si samozřejmě nesměla zavírat dveře. Tahle paní se nakonec sebrala a vyhodila ho ze svého bytu. Jenže pak to přišlo. Kam se ve městě hnula, tam viděla jeho obličej. Čekal na ni za každým rohem. Chytal její děti a propichoval jim duše u kola. Co dvě minuty jí psal na mobil, ale nikdy nic, s čím by jí mohla pomoci policie. Třikrát se stěhovala a vždy ji našel. Prostě hrůza. Ještě dnes ho potkávám ve městě a mám z něho husí kůži.

Nebo když jsem se rozešla s dalším přítelem. Neustále mi psal a volal. Musel přesně vědět, co dělám a s kým jsem. I když jsme bydleli každý v jiném městě, tvrdil, že má své informátory a ti že mu řekli, že jsem právě prošla parkem. Nejděsivější na tom bylo, že já tím parkem opravdu prošla, ale nikdo tam nebyl! Vyhrožoval, že se zabije. Vyhrožoval, že zabije jakéhokoliv mého budoucího přítele. Vyhrožoval a vládl celým mým životem. Docílil pak toho, že jsem se k němu na nějaký čas vrátila, protože život bez něho byl horší, než s ním.

A takovýchhle případů je strašně moc. Věřím, že kdybych vyšla na chodník a namátkou se někoho zeptala, potvrdí mi mé obavy, že se stalkingem se už dnes setkal kde kdo.

A co s tím? Mé zkušenosti tvrdí, že policie je většinou krátká. Pokud totiž pachatele nechytí při činu, nemají důkaz v podobě modřiny, zprávy od doktora nebo statisíců nechutných sms zpráv, většinou vám řeknou, že i kdyby po pachateli šli, bude se to nejspíš klasifikovat jako přestupek. Dočetla jsem se ale, že od roku 2010 je u nás stalking posuzován, jako trestný čin, za který si můžete odseděl až 1 rok a v případě, že je pronásledovaná osoba dítě nebo těhotná žena, tak hrozí odnětí svobody na 6 měsíců až 3 roky.

Jenže kdo vám zaručí, že zatím co vy jako oběť chodíte rok k psychiatrovi a pronásledovatel odpočívá v chládku, nezačne všechno po jeho propuštění nanovo? Asi by se o tom mělo víc mluvit. Nerada píšu články, kde se neumím dohrabat konce...M:)

Na podobné téma mě hrozně nadchla kniha od německého spisovatele Wulfa Dorna. Jmenuje se Temné šílenství, ale je to docela horor, takže kdo se bojí, nesmí do lesa a už vůbec by neměl číst tuhle knížku.



3 komentáře:

  1. Zamilovaná hypnotizérka - tam je zase stalkerka. Ale je to spíš holčičí čtení, než horor:-)

    OdpovědětSmazat
  2. Jo, taky to znám. Nebylo to tak děsný, ale sliboval že se zabije, pak přišel s jizvama na zápěstí. Nosil kytky a psal 10x denně. Trvalo to asi rok, intenzita klesala a já ho ignorovala. Možné to trvalo i víc let, jen mi to nepřijde. Psal pak 1x za měsíc, 1x za dva atd. Ale už roky je to OK.

    Děsí mě, že spousta slušnejch a oblíbenejch lidí můžou být v soukromí úplně jiný, nepříjemný a zlý. Že člověka s kterým nežijeme, možná nikdy doopravdy pořádně neznáme. A možná je neznáme, ani když s nimi žijeme.

    OdpovědětSmazat
  3. "smajiska : Děsí mě, že spousta slušnejch a oblíbenejch lidí můžou být v soukromí úplně jiný, nepříjemný a zlý. Že člověka s kterým nežijeme, možná nikdy doopravdy pořádně neznáme. A možná je neznáme, ani když s nimi žijeme." Líp bych to nenapsal :-)

    OdpovědětSmazat