Když mě chytí spisovatelská múza.

Dnešní den se už od začátku vyvíjí podle klasického nudná-neděle modelu. Vstávat jsem musela dřív, než mi bylo milé. Jíst se mi chtělo víc, než by bylo žádoucí a chuť k úklidu za sebou právě práskla dveřmi. V takových chvílích většinou usedám za svůj starý notebook a otevírám soubor v tajné a cizím očím zapovězené složce. Skrývá se v ní mnoho stránek knížky, kterou mám rozepsanou už čtvrtým rokem a týká se mé minulosti. Vím, že kdybych si na to udělala čas, tak mi chybí už jen pár úprav, dohromady několik málo hodinek práce a kniha je hotová, jenže ten čas by asi nebyl tím největším problémem. Tím je právě ta zmíněná cesta do minulosti. Já vlastně ani nevím, jestli to chci dopsat, protože co s tím pak udělám? Vydat to? Na to bych musela mít teda pořádnou dávku odvahy, drzosti a ignorace ve vínku, aby tento zhmotněný drb, mohl vykouknout na světlo světa. Něco, co může šokovat, ranit, ale i mnohé vysvětlit. Stále prostě nevím, zda bych snesla ty zaražené nebo třeba i vzrušené pohledy od lidí, kteří si udělali vlastní názor.

Právě včera mě tu v mém království navštívil můj nejlepší kamarád a kromě toho, že mi krásně smontoval nový nábytek,na což jsem teda fascinovaně koukala, protože vidět chlapa při práci, je konkrétně pro mě docela zážitek, vyhnal pavouka ze záchoda (s notnou dávkou hrdinství v očích) a pomohl upéct skvělé makové buchty, poseděl se mnou večer na balkóně a pár kapitol z mé knihy jsme probrali. No a musím říct, že nám nebylo moc do zpěvu, při vzpomínce na to, co mohlo být všechno jinak. Vypadá to, že to tak za dalších pár měsíců dopíšu, vytipuji si pár čtenářů a až podle jejich reakcí se rozhodnu, co s tím. V tom lepším případě, co má být zapomenuto, zůstane skryté a já vyrukuji s nějakým z mých dalších aspoň pěti nápadů.

No a tak jsem zasedla ke stolu, že budu psát. Nasadila si moudré brýle, udělala si v nich asi dvacet fotek, vyzkoušela všechny pearcingy do nosu, které jsem našla, uvařila kafe a položila prsty na klávesnici. Jejda, Samuelek má hlad. Nakrmit! Opět položím ruce na písmenka a jejda, Samuelek potřebuje přebalit. I převlíknout! Po třetí sednu za počítač a jejda, Samuelek se nudí. Hrát si! No momentálně je mi jasné, že dnes už psát nebudu a kontroverzní knížečka si opět našla své klidné místo v tajném šuplíku.

Znuděné dítě spisovatelčino, stavící si bunkr...

Ještě mám teda rozepsaný horor, ale dokážete si představit, jak to asi vypadá, když se k tomu večer odhodlám, hlavou se mi honí démoni a z tmavé kuchyně se ozve rána. Kdepak, psaní mě neuživí, na to jsem moc velký srab! M:)

Autorka sama, fotící se, místo aby psala...