Drž! Teta tě políbí.

Mohlo by se zdát, že Miška prožila nějaký vášnivý polibek, romanticky zamilovanou chvíli a hned o tom musí napsat. Jenže když se já rozhodnu psát o líbání, nemusí to nutně znamenat, že mám čerstvý opar a mobil plný zamilovaných esemesek. Ba naopak. Celý nápad vlastně vznikl ve chvíli, kdy jsem po dokoukání hororového seriálu (bydlím sice sama se synem, ale můj oblíbený žánr mě nenechává chladnou), ležela v naprosté tmě ve své posteli a snažila se myslet na něco hezkého, abych se nechovala jak hysterická husa. Nejdříve jsem myslela na to, jak se Samuelek celé dny strašidelně usmívá na roh místnosti, ve kterém absolutně nic není. To mi teda moc náladu nezvedlo. Pak jsem zkusila usínat s představou, že mám vedle sebe baseballovou pálku a v případě nejvyšší nouze ji použiju. To také nebylo ono. A pak to přišlo. Vybavila jsem si vůbec tu nejhezčí pusu, jakou jsem snad v životě dostala. Autora jmenovat nebudu, aby se mu na dvorku nedělaly fronty, ale mohu prozradit, že od maminky nebyla. Tahle zmíněná pusa nebo spíš polibek měl úplně všechno, co je pro mě v tu chvíli důležité: Sílu, intenzitu, skrytá slova, osobní význam, motýlky v břiše, lámání kolen...prostě všechno, ale hlavně byl na čelo!

Ano, já prostě k polibku neznám lepší místo, než je čelo. Pro mě, xenofóbně založeného člověka, je snad úplně nejhorší druh polibků, krom těch vynucených (fuj, hned mi jich pár naskočilo), polibky vítací a loučící. Naštěstí moc lidí, kteří považují za nutné, si mě při potřesu rukou přitáhnout a naznačit políbení na obě tváře, neznám. Je to prostě trapná situace, při které vůbec nevím, jestli to mám naznačit, nebo dát fakt pusu, jak se mám nastavit... A stejný problém s tímto líbáním mají třeba ve Skandinávii. Nebo i v Thajsku, kde je líbání při pozdravu naprosté tabu a místo toho volí spíše mírnou úklonu.

Mě by se asi úplně nejvíc líbilo na Novém Zélandu, kde se domorodí Maorové při pozdravu přimáčknou čelem a nosem, za účelem výměny dechu. Prý se tak setkají duše. No není to bezvadný? Nebo v Rakousku, které je známé dokonalým políbením ruky.

Země, kde je polibek na tvář normální, jsou třeba Brazílie, Nizozemsko a Polsko (tam se líbají až třikrát), Francie, která dala jméno jednomu z mnou nejmíň pochopených polibků (při pozdravu se tam opusinkují až čtyřikrát) a úplný vrchol hrůzy by pro mě nastal asi v Etiopii, kde se líbají nejméně třikrát a podle vřelosti vztahu s danou osobou, může počet pusinek vzrůst až k desítkám. Hrůza! Ještě bych zmínila zemi Kámasútry - Indii, kde mají mladí vážný problém, najít si místo, kde by se mohli nerušeně políbit. Až do svatby jsou totiž hlídáni rodiči. I hotely v této zemi požadují oddací listy. Nezbývá, než to prostě risknout za keříkem v parku.

Pro mě je líbání hrozně složitá věc a většinou nad tím tak moc přemýšlím, že to nakonec úplně ztratí své kouzlo. Ale myslím, že ten pravý polibek, který si budete pamatovat navždy, každý zaručeně pozná. A jelikož jsem v líbání trošku konzervativnější, myslím, že točit se s vámi svět nemusí jen při řádně propletených jazycích. A ty různé soutěže a olympiády, pokusy o rekord v délce líbání...to je pro mě vrchol nechutnosti. Tam se určitě nikdy neukážu! M:)