Ať tě blechy štípou celou noc...

Nikdy nepřejte svým dětem, ať je v noci štípou blechy, protože takový sen o tom, jak vám po těle běhají blechy nebo že máte polštář plný mravenců, opravdu není nic příjemného. A co to jsou vlastně sny? To vím přesně: Jsou to zážitky iluzí, hlasů či jiných vjemů, které mozek vytváří během spánku. Wikipedie také uvádí, že sen je významná psychologická událost, protože vychází z vnějších i vnitřních představ a vzpomínek a bývá naprosto mimo kontrolu spícího. Noční můry/běsy/děsy, jak se označují noční filmy nepříjemného charakteru, také tedy vycházejí z vnitřních prožitků dané osoby? Nejspíš ano. Chápu, že se někomu zdá o smrti, o bouračce nebo požáru, což jsou reálné zážitky, které se mu vracejí. Jenže co ty horory, které jsme nikdy neprožili a přes to nás donutí, si místo sladkého spánku v noci utírat slzy do pyžama? 

Už jsem si celkem zvykla na spánkovou paralýzu. Což je stav kdy usínáme a už nejsme ani vzhůru, ani ještě nespíme. Tato chvíle je totiž často doprovázena různými halucinacemi. Proč? To nevím, ale je to tak. Vychází z toho i paranoidní stavy, kdy si člověk myslí, že ho chtějí unést "ufouni" a jiná monstra. Mně se třeba v tuto chvíli, kdy si myslím, že spím a přitom tomu tak ještě není, zdává, že na druhé straně místnosti vidím postavu, která na mě kouká. Najednou se rozeběhne přímo ke mně a z blízkosti dvou centimetrů mi zařve do obličeje tak nahlas, že další spánek je nemožný. Chuťovka. Naprosto reálné. Nechala bych se i zavřít do blázince, jen abych si mohla obhájit skutečnost té postavy.

Dnes jsem taky co do snů měla celkem výživnou noc. Ani nechci vědět, co to vlastně odráží nebo znamená, ale strachu, nechutnosti a slz jsem si užila dosyta. Pointa mého snu byla praštěná, ale celkový dojem stál za to a já kolem čtvrté ráno sjížděla telefonní seznam v mobilu a přemýšlela, koho naštvu úplně nejmíň, když mu v tuto chvíli zavolám.

Úryvek:

"Procházím tmavými ulicemi města, které zdá se neznám. Nevím, co tu dělám, ale hledám cestu do bezpečí. Objeví se dva malí tlustí muži (něco jako Peter Pettigrew z Harryho Pottera, prostě krysa). První se drží opodál a druhý mi brání v útěku a tlačí mě k chladné kamenné zdi. Jeho tlustá a špinavá ruka se mi ovine kolem krku a já cítím pach potu a příšerný zápach z jeho prohnilých úst. Skřípavým hlasem šeptá nechutná slova a hrot jeho nože se mi zastaví na zádech a zanechá malé krvavé znamínko, přesně nad páskem. Je to přesně to místo, kde vás dráždí nepříjemný pocit při strachu. Nechtějí mě ani okrást ani zabít ani o*ukat, to vím...."

Co se dělo dál v tom mém soukromém sci-fi není podstatné. Důležité je, že jsem pak celou noc běhala uličkami toho města a hledala cestu ven, jenže jsem se vždy opět ocitla v této nechutné a strašidelné uličce. 

Jestli mé sny odráží to, že jsem blázen, pak to chápu. Jestli odrážejí to, že se v životě motám pořád dokola, pak teda nechápu, proč se mi nezdá spíš o kolotoči. Máte také nějaké své "šťavnaté sny", které se opakuji? Zdají se vám horory nebo se celé noci procházíte květinovou zahradou? Za každý svůj sen jsem vděčná a celá ta snící záležitost mě fakt zajímá, ale tyhle chuťovky teda nejsou nic moc. Příště už si snad exkurze do mé postele odpustím. M:)

Úchyláci z internetu.

Kdo dnes nemá Badoo je OUT! Hlásí můj táta se silným odstínem ironie v hlase. No já se na Badoo rozhodně registrovat nehodlám, ani nikam jinam. Sociálních sítí, neboli sociálních vymejvání mozků mám opravdu plný zuby a hned vám řeknu proč. 

Samotářské a dlouhé večery svádějí ke kravinám. To už dávno vím. Přes to mi to nedalo a spíše ze zvědavosti jsem oprášila lidé.cz. Člověk si říká, co kdyby tam narazil na toho pravého? Ale to určitě není možné, spíš naopak vás zdejší komunita od chuti k seznamování odradí. 

Vlezu tam, nastavím tu nej fotku a čekám, co se bude dít. Žádosti o seznámení začnou skákat okamžitě:

1. "Ahoj, hezký oči, co děláš večer?"
2. "Čau krásko, dal bych si tě!"
3. "Co tu dělá víla Amálka? Nebo spíš análka?"
4. "Вы говорите по -русски?"
5. "Uživatel si s vámi chce povídat."
6. "Kino nebo večeře? Vyber si..."
7. "Myslíš, že jsi dost blbá, že to stačí na blog? Já myslím, že jo!"

A vyberte si. 

Ze zvědavosti potvrdím jednu žádost, ještě předtím, než ji hodím do koše. A už to jede: "Ahoj, jsi doma sama? Co máš na sobě?" "Asi plavky vole." - do koše

Zkusím to podruhé: " Hi I am from Croatia, send me some photos please...Only for my eyes!" "Never!" - na procvičování angličtiny dobrý, takže do koše zatím ne...

A to mám v profilu uvedeno, že "chci jen pokecat"! Ani snad nechci vědět, co by se dělo, kdybych si tam na frajerku uvedla, že "hledám flirt".

Fajn, zkouším projet fotky mužů kolem třiceti let. Když už bych někomu napsala, nesmí mít v ruce pivo ani jointa. Po pěti minutách jsem si jistá, že nikdy nikomu nenapíšu, protože to pivo si žmoulá opravdu každý.

Ještě jsem asi nebyla dostatečně znechucená, protože moje další cesta vedla do jedné z diskuzí, s celkem seriózním názvem SEZNAMKA - inzeráty. Stránka uvádí, že se v ní aktivně angažuje momentálně kolem čtyřiceti členů, což bylo nejvíc, hned po NEJLEPŠÍ POKECÍK a VĚŘÍME NA JEŽÍŠE KRISTA. Rozkoukala jsem se celkem rychle a nestačila se červenat. Asi čtyřicetiletá žena tam zrovna urputně rozebírala se stádem nadržených bezmozků, jestli bude jako cool, když se počůrá. Jakože cože? Odpovědi typu "jedině, když se počůráš na mě..." Je mi zle a jdu pryč.

Sbohem lidé.cz, já zůstanu raději u povinné četby. A jestli budu ještě ve čtyřiceti single a budu se chovat takhle, tak mě radši rovnou zastřelte. Děkuji. M:)

Budu cool, když si nechám opálit tanga?

Drž! Teta tě políbí.

Mohlo by se zdát, že Miška prožila nějaký vášnivý polibek, romanticky zamilovanou chvíli a hned o tom musí napsat. Jenže když se já rozhodnu psát o líbání, nemusí to nutně znamenat, že mám čerstvý opar a mobil plný zamilovaných esemesek. Ba naopak. Celý nápad vlastně vznikl ve chvíli, kdy jsem po dokoukání hororového seriálu (bydlím sice sama se synem, ale můj oblíbený žánr mě nenechává chladnou), ležela v naprosté tmě ve své posteli a snažila se myslet na něco hezkého, abych se nechovala jak hysterická husa. Nejdříve jsem myslela na to, jak se Samuelek celé dny strašidelně usmívá na roh místnosti, ve kterém absolutně nic není. To mi teda moc náladu nezvedlo. Pak jsem zkusila usínat s představou, že mám vedle sebe baseballovou pálku a v případě nejvyšší nouze ji použiju. To také nebylo ono. A pak to přišlo. Vybavila jsem si vůbec tu nejhezčí pusu, jakou jsem snad v životě dostala. Autora jmenovat nebudu, aby se mu na dvorku nedělaly fronty, ale mohu prozradit, že od maminky nebyla. Tahle zmíněná pusa nebo spíš polibek měl úplně všechno, co je pro mě v tu chvíli důležité: Sílu, intenzitu, skrytá slova, osobní význam, motýlky v břiše, lámání kolen...prostě všechno, ale hlavně byl na čelo!

Ano, já prostě k polibku neznám lepší místo, než je čelo. Pro mě, xenofóbně založeného člověka, je snad úplně nejhorší druh polibků, krom těch vynucených (fuj, hned mi jich pár naskočilo), polibky vítací a loučící. Naštěstí moc lidí, kteří považují za nutné, si mě při potřesu rukou přitáhnout a naznačit políbení na obě tváře, neznám. Je to prostě trapná situace, při které vůbec nevím, jestli to mám naznačit, nebo dát fakt pusu, jak se mám nastavit... A stejný problém s tímto líbáním mají třeba ve Skandinávii. Nebo i v Thajsku, kde je líbání při pozdravu naprosté tabu a místo toho volí spíše mírnou úklonu.

Mě by se asi úplně nejvíc líbilo na Novém Zélandu, kde se domorodí Maorové při pozdravu přimáčknou čelem a nosem, za účelem výměny dechu. Prý se tak setkají duše. No není to bezvadný? Nebo v Rakousku, které je známé dokonalým políbením ruky.

Země, kde je polibek na tvář normální, jsou třeba Brazílie, Nizozemsko a Polsko (tam se líbají až třikrát), Francie, která dala jméno jednomu z mnou nejmíň pochopených polibků (při pozdravu se tam opusinkují až čtyřikrát) a úplný vrchol hrůzy by pro mě nastal asi v Etiopii, kde se líbají nejméně třikrát a podle vřelosti vztahu s danou osobou, může počet pusinek vzrůst až k desítkám. Hrůza! Ještě bych zmínila zemi Kámasútry - Indii, kde mají mladí vážný problém, najít si místo, kde by se mohli nerušeně políbit. Až do svatby jsou totiž hlídáni rodiči. I hotely v této zemi požadují oddací listy. Nezbývá, než to prostě risknout za keříkem v parku.

Pro mě je líbání hrozně složitá věc a většinou nad tím tak moc přemýšlím, že to nakonec úplně ztratí své kouzlo. Ale myslím, že ten pravý polibek, který si budete pamatovat navždy, každý zaručeně pozná. A jelikož jsem v líbání trošku konzervativnější, myslím, že točit se s vámi svět nemusí jen při řádně propletených jazycích. A ty různé soutěže a olympiády, pokusy o rekord v délce líbání...to je pro mě vrchol nechutnosti. Tam se určitě nikdy neukážu! M:)

Nevynucená sláva...

Vžít se do kůže slavných hvězd, co si nemůžou ani vymáčknout pupínek, aniž by je u toho nevyfotil hladový fotograf, prahnoucí po tom nejnechutnějším snímku dne, si ani nedokážu představit. Upřímně si myslím, že ze mě by tyto nenasytné šelmy, rozestavěné za každým prkýnkem v plotě slavných lidí, měli radost. Nechutných snímků totiž dokážu vyprodukovat opravdu mnoho a pokud se mi náhodou fotka povede, mám z toho dobrou náladu celý den a hned ji musím poslat alespoň pěti lidem.

Když jsem v lednu loňského roku začínala psát blog, brala jsem to jako způsob, jak se dokopat ke změně životního stylu. Myslela jsem si, že když tento svůj online deníček ukážu těm pár lidem, kteří budou ochotní mé výlevy čist, nebudu pak mít výmluvy a z představitelky hlavní role ve Slunce, seno, cokoliv, se stane dejme tomu moderní a stylová máma bez legín, bez culíka a bez vytahaných mikin, ve kterých jsem napresovaná, jak buřtík ve střívku. Teď už vím, že je to pěkná blbost. Změnit se totiž musíte jen a pouze proto, že si k tomu dospějete ve své vlastní hlavě a ne proto, že to napíšete na internet.

Každopádně jsem nevěděla, o čem psát. Módě ani kosmetice nerozumím, takže recenze na různé výrobky a vytváření outfitů nepřicházelo v úvahu. Hubnout mi nešlo a pokud článek nebyl o mém nemocném synovi, skoro nikdo si ho nepřečetl. Psala jsem tedy o něm. Jenže strach z toho, že až ty články Sáma jednou v pubertě najde a já se stanu znova tou jezeďačkou, která ještě k tomu dělala ze syna cvičenou opičku, mi nedovolí pustit z jeho soukromí ven úplně všechno. Proto už píšu spíš o tom, co mě ráno napadne. Jenže čtenáři jsou a ne málo.

Došlo mi to když jsem přijela do lázní a polovina rodičů vyjádřila potěšení z toho, že mě a malého konečně poznává osobně, že články jsou dobré a na každý další si čekají, jako na Ježíška. Dochází mi to, když dojdu s malým k paní doktorce a první se setkám s pochvalou svého spisovatelského umu. Dochází mi to i ve chvíli, kdy sedím po sto letech s kamarádem v pražské hospůdce u večeře a on mě pozdravuje od své mamky, která prý čte můj blog od úplného začátku, i když vůbec nechápu, jak se k tomu dostala. Zodpovědnost je zkrátka veliká, stejně jako hovadiny, které sem občas dokážu naflákat.

Jeden člověk to ale začíná opravdu přehánět. Poznal mě skrz články. Splnil si i svou touhu, potřást mi rukou naživo, jenže pro mě to v tu chvíli skončilo, ale pro něho? Píše denně, posílá své fotky, sdílí mé fotky. Radí, které články bych měla nechat a které odebrat. Zahrnuje mě dárky, řeší mé soukromí a kontaktuje rodinu. Všechno myslí dobře, ale dělá špatně. Zkrátka i taková může být nevynucená sláva. 

Život přináší mnoho radostí i starostí a já o tom píšu. Následky si nesu a ponesu. Psaní je pro mě hodně a baví mě to. A pořád je to myslím lepší, než kdyby mě bavilo dělat například reklamy na vložky...M:)

Když se zamiluje kůň - stalking!

Kamarádka je zoufalá. Její bývalý přítel, který neunesl rozchod jí nedá klidně spát. Neustále na ní čeká před prací či u vchodu do bytu. Píše jí SMSky plné opravdu milých titulů a posílá dárky, které ona nechce, jen aby ji pak mohl vyčítat, že je zlatokopka. Že to nedává smysl? Správně. Ve stalkingu vidí smysl opravdu jen sám hlavní hrdina.

Pojmenování téhle hry na babu, jinak taky "pronásledování" nebo "lovení divé zvěře", vzniklo v 90. letech v USA. Stalker je člověk posedlý druhou osobou. Ať už ji má nebo nemá rád, z posedlosti zkrátka nikdy nevzejde nic dobrého. Oběť je stalkerovi často známá nebo hodně blízká. Sleduje ji, navazuje nechtěné kontakty (dopisy, telefonáty, dárky...), kontaktuje její přátele i rodinu, dlouhodobě sleduje veškeré její aktivity a sbírá informace (fotky, nákupy...). Cílená osoba má pak narušené soukromí a většinou i strach o svůj život.

Já si myslím, že pronásledovatel většinou ani netuší, že to, co dělá je špatné. Přijde mu to normální. Sama s tím mám dost zkušeností. Třeba když jsem před 8 lety chodila se svým přítelem, jeho máma tehdy žila s opravdickým psychopatem. Ten člověk měl skoro dva metry a sto kilo. Vydíral ji skrz svou epilepsii. Často trpěl záchvaty, průměrně tak dvakrát denně to s ním fláklo přímo tam, kde stál a někdy i celé noci jsme u něho museli sedět a hlídat, aby si někde nerozrazil hlavu. Nebral prášky. A vnuknul si utkvělou představu, že ho máma mého přítele podvádí. Jak by asi mohla? Když celé dny dávala pozor na toho nezodpovědného hromotluka? On s ní chodil i na záchod, kde si samozřejmě nesměla zavírat dveře. Tahle paní se nakonec sebrala a vyhodila ho ze svého bytu. Jenže pak to přišlo. Kam se ve městě hnula, tam viděla jeho obličej. Čekal na ni za každým rohem. Chytal její děti a propichoval jim duše u kola. Co dvě minuty jí psal na mobil, ale nikdy nic, s čím by jí mohla pomoci policie. Třikrát se stěhovala a vždy ji našel. Prostě hrůza. Ještě dnes ho potkávám ve městě a mám z něho husí kůži.

Nebo když jsem se rozešla s dalším přítelem. Neustále mi psal a volal. Musel přesně vědět, co dělám a s kým jsem. I když jsme bydleli každý v jiném městě, tvrdil, že má své informátory a ti že mu řekli, že jsem právě prošla parkem. Nejděsivější na tom bylo, že já tím parkem opravdu prošla, ale nikdo tam nebyl! Vyhrožoval, že se zabije. Vyhrožoval, že zabije jakéhokoliv mého budoucího přítele. Vyhrožoval a vládl celým mým životem. Docílil pak toho, že jsem se k němu na nějaký čas vrátila, protože život bez něho byl horší, než s ním.

A takovýchhle případů je strašně moc. Věřím, že kdybych vyšla na chodník a namátkou se někoho zeptala, potvrdí mi mé obavy, že se stalkingem se už dnes setkal kde kdo.

A co s tím? Mé zkušenosti tvrdí, že policie je většinou krátká. Pokud totiž pachatele nechytí při činu, nemají důkaz v podobě modřiny, zprávy od doktora nebo statisíců nechutných sms zpráv, většinou vám řeknou, že i kdyby po pachateli šli, bude se to nejspíš klasifikovat jako přestupek. Dočetla jsem se ale, že od roku 2010 je u nás stalking posuzován, jako trestný čin, za který si můžete odseděl až 1 rok a v případě, že je pronásledovaná osoba dítě nebo těhotná žena, tak hrozí odnětí svobody na 6 měsíců až 3 roky.

Jenže kdo vám zaručí, že zatím co vy jako oběť chodíte rok k psychiatrovi a pronásledovatel odpočívá v chládku, nezačne všechno po jeho propuštění nanovo? Asi by se o tom mělo víc mluvit. Nerada píšu články, kde se neumím dohrabat konce...M:)

Na podobné téma mě hrozně nadchla kniha od německého spisovatele Wulfa Dorna. Jmenuje se Temné šílenství, ale je to docela horor, takže kdo se bojí, nesmí do lesa a už vůbec by neměl číst tuhle knížku.

Když mě chytí spisovatelská múza.

Dnešní den se už od začátku vyvíjí podle klasického nudná-neděle modelu. Vstávat jsem musela dřív, než mi bylo milé. Jíst se mi chtělo víc, než by bylo žádoucí a chuť k úklidu za sebou právě práskla dveřmi. V takových chvílích většinou usedám za svůj starý notebook a otevírám soubor v tajné a cizím očím zapovězené složce. Skrývá se v ní mnoho stránek knížky, kterou mám rozepsanou už čtvrtým rokem a týká se mé minulosti. Vím, že kdybych si na to udělala čas, tak mi chybí už jen pár úprav, dohromady několik málo hodinek práce a kniha je hotová, jenže ten čas by asi nebyl tím největším problémem. Tím je právě ta zmíněná cesta do minulosti. Já vlastně ani nevím, jestli to chci dopsat, protože co s tím pak udělám? Vydat to? Na to bych musela mít teda pořádnou dávku odvahy, drzosti a ignorace ve vínku, aby tento zhmotněný drb, mohl vykouknout na světlo světa. Něco, co může šokovat, ranit, ale i mnohé vysvětlit. Stále prostě nevím, zda bych snesla ty zaražené nebo třeba i vzrušené pohledy od lidí, kteří si udělali vlastní názor.

Právě včera mě tu v mém království navštívil můj nejlepší kamarád a kromě toho, že mi krásně smontoval nový nábytek,na což jsem teda fascinovaně koukala, protože vidět chlapa při práci, je konkrétně pro mě docela zážitek, vyhnal pavouka ze záchoda (s notnou dávkou hrdinství v očích) a pomohl upéct skvělé makové buchty, poseděl se mnou večer na balkóně a pár kapitol z mé knihy jsme probrali. No a musím říct, že nám nebylo moc do zpěvu, při vzpomínce na to, co mohlo být všechno jinak. Vypadá to, že to tak za dalších pár měsíců dopíšu, vytipuji si pár čtenářů a až podle jejich reakcí se rozhodnu, co s tím. V tom lepším případě, co má být zapomenuto, zůstane skryté a já vyrukuji s nějakým z mých dalších aspoň pěti nápadů.

No a tak jsem zasedla ke stolu, že budu psát. Nasadila si moudré brýle, udělala si v nich asi dvacet fotek, vyzkoušela všechny pearcingy do nosu, které jsem našla, uvařila kafe a položila prsty na klávesnici. Jejda, Samuelek má hlad. Nakrmit! Opět položím ruce na písmenka a jejda, Samuelek potřebuje přebalit. I převlíknout! Po třetí sednu za počítač a jejda, Samuelek se nudí. Hrát si! No momentálně je mi jasné, že dnes už psát nebudu a kontroverzní knížečka si opět našla své klidné místo v tajném šuplíku.

Znuděné dítě spisovatelčino, stavící si bunkr...

Ještě mám teda rozepsaný horor, ale dokážete si představit, jak to asi vypadá, když se k tomu večer odhodlám, hlavou se mi honí démoni a z tmavé kuchyně se ozve rána. Kdepak, psaní mě neuživí, na to jsem moc velký srab! M:)

Autorka sama, fotící se, místo aby psala...