Zase jedna výživná noc..

Když jste v háji. Když se vám po někom stýská a vy víte, že už navždy stýskat bude, koukáte ještě o půlnoci přes opuchlé tváře s tupým výrazem na Průměrňákovi s nadějí, že vám jako vždy zvednou náladu. Jenže se nic neděje a tenhle tupý výraz vám drží až do třetí hodiny ranní, něž vás pohltí útěcha spánku. Ano, tak asi takhle výborný večer jsem měla včera. Říkala jsem si, že větší depka už určitě nepřijde.  Vrátilo se ztracené sebevědomí. Doma to od návratu z lázní konečně voní, okna se jen lesknou (ano, myla jsem v únoru okna) a Samuelek spokojeně spinká ve své postýlce. Dlouho to ale nevydrželo a přišel zlatý hřeb večera. Samuelek se rozkašlal a jako každou noc ho kašel dohnal až k pláči. Měla jsem sto chutí zavolat sanitku, protože když dítě špatně dýchá a řve únavou, řvu většinou taky, než mě napadne jednat. Byla jsem v tu chvíli ráda, že mi tu nepobíhá jeho vyděšený tatínek a nepořvává na mě své názory, jako třeba: hlavně, že byl večer bez ponožek nebo co je to za nápady jezdit do lázní na poprvé na šest týdnů... Zkrátka a dobře jsem dala uklidňující sirup, hladila ho a z ničeho nic bylo osm ráno a malý vedle mě spokojeně oddechoval, jako by se v noci nedělo nic, co by mě přivádělo k ještě většímu zoufalství, než si dokážu přivodit sama. Přes jeho veselý očička vyfasoval kombinézu a v začínající sněhové vánici jsme si to štrádovali k naší paní doktorce, aby si ho poslechla. A výsledek? Další cesta sanitkou do liberecké nemocnice. Sice "jenom" nějaká virózka na průduškách, ale s jeho parádním dýchacím vybavením to stačí k pár dnům na dětském oddělení. Poslali mě dnes domů s tím, že si mám vzít věci a zítra ráno nastoupit za tím svým pokládkem. Takže jak dlouho jsme neleželi v nemocnici? Ano, dva měsíce... 

Chápu, že z článku asi moc pozitivní energie nikdo nepochytí, ale ani já jí nemám nazbyt. Teda vlastně nemám žádnou. Jen čekám, co mě v tom letošním únoru ještě vytočí, roztrhá, zfackuje nebo přejede. Není holt každý měsíc posvícení. Ale ani moje špatná nálada mě neopravňuje k tomu, abych fňukala. Vždycky může být hůř...tečka M:)

Cesta vlakem z liberce - zoufalá, promrzlá, promočená a nevyspalá princezna. Bejt máma je někdy vážně nad moje síly!