Třetí část...

První týden utekl jako voda. Ještě nás tu v Luži čeká týdnů pět, ale na rozdíl od minulého článku, kdy se mi stýskalo snad i po mém sušáku na prádlo, dnes se bojím, že se mi nebude (jak se znám) chtít zpět do reality. Své poznatky bych shrnula do několika bodů.

Bod první a nejhorší: Jídlo

Kde je nějaký kuřecí flák? Dušená zeleninka? Šťouchané brambory? Salátek? Tuňák? A i kdyby jen pečené kuře? Nikde! Za ten týden se až na rajskou, vystřídala snad všechna jídla, které nesnáším. Denně uzeniny, knedlíky, maštěné brambory a tuna pšeničného pečiva. Když je dobrý den, tak nám udělají pomazánku z taveňáku a ke svačině dostaneme banán. Batolecí strava? K snídani to znamená dva rohlíky s pomazánkovým máslem a k večeři dva rohlíky s paštikou. Se šibalským úsměvem jsem tedy zamířila do krámu, že si se Samuelkem přilepšíme a okamžitě je mi jasné, kde lázeňští kuchaři na ty skvosty nakupují. Zatím tedy přežívám na oříškových tyčinkách a Sáma na přesnídávce. S každým dalším jídlem mě přechází chuť víc a víc. Vidím to tak, že za čtrnáct dní už nebudu jíst vůbec. To ale neznamená, že se mi tu jinak nelíbí a tím vlastně plynule přecházím dál.

Bod druhý: Osazenstvo

Začala bych personálem, se kterým nemám nejmenší problém. Nikdo v uniformě tu nechodí a neháže povýšenecký ksichty. Dokonce ani ve městě. A světe div se, každé dítě, které jsem zatím potkala na chodníku, mě slušně pozdravilo! Po týdnu už vím, která sestřička je super, která v pohodě a které se radši vyhnout a při dodržování těchto jednoduchých pravidel, potkávám jen ty dobré. Vzpomínám, jak mi kamarádka z Turnova říkala, že maminky na mě ale ty povýšenecký ksichty házet budou a taky že jo! O rodičích jaksi zatím moc nevím, co si myslet. Jsou tu maminky v pohodě, kdy stačí úsměv a pozdrav a denní konverzace je vyřešená. Pak jsou tu maminky, kde proběhne pozdrav a škleb a tím je vlastně vyřešená konverzace na celý měsíc. Hlavně tedy jedna. Ta se tváří hrozně! Nějak ve stylu: Já mám víc postižený dítě, tak mi laskavě všichni polibte! Přitom, když už řešit tohle, tak její holčička mi přijde ještě relativně v pořádku. Aspoň čistě dýchá, když už nic jinýho, že jo. Záchrana mých nudných večerů však sídlí hned vedle. Mladá maminka z našich severočeských končin. Konečně!

Bod třetí: Kontakt s realitou, když nemáš facebook

No vlastně docela v pohodě. Tak nějak tu sedí pořekadlo, že v nouzi poznáš přítele. Posledních pár dní ani nevím, kam dřív skočit. A zjistila jsem, že se i bez modré sítě dají sehnat fajn lidé, kteří této neřesti neholdují. Kupodivu to šlo až moc hladce. Takže děkuji všem, co se poctivě starají o mou duševní pohodu a pravidelně mi píšou/volají. 

Celkově se mi tu dost líbí a dost tomu pomáhá i mé oblíbené počasí. Zima, vítr, déšť. Jediný a největší problém je asi to, že nejlépe osvětlené zrcadlo (například na úpravu obočí) je ve výtahu. To budu muset ještě nějak doladit, ať tu po večerech nejezdím nahoru a dolů. Pa M:)