Mladá máma přivezla své dítě do lázní a snaží se to zvládnout: první část

Tak jsme tady. Já a můj syn Samuelek si užíváme už druhý den v lázních Košumberk v Luži. Když jsem se před čtrnácti dny dozvěděla datum odjezdu, hrklo ve mě. Já? S fóbií z bazénů a do lázní? Stále sice nevím, jestli je to fóbie z bazénu nebo ze mě samé v plavkách, ale to vem čert. Jako v mrákotách jsem tedy naskládala do tří kufrů a jedné obří cestovní tašky vše, co jsem v bytě potkala a v úterý své království narvala k tátovi do kufru auta. A jelo se. Lázně jsme našli. Pavilon taky. Jenže já prostě čekala nějaký majestátní vchod nebo co. Trvalo nám tři kola kolem domu, než nám došlo, že ten vchod "do sklepa" je vjezd pro kočárky a prosklený vchod "do paneláku" je místo, kam budeme za chvíli tahat všechny moje kufry. První minuty byly dost rozpačité. V lázních, ještě ke všemu jako zodpovědný doprovod jsem poprvé. Jó to byly časy, kdy za nás všechno domluvili rodiče. S hrůzou zjišťuji, že teď jsem rodič já a můj strach/stud/nevim co z telefonování, mi v tom rozhodně nepomáhá (pardon Zdeňku, asi proto se furt vymlouvám :-)). Natož pak se někoho zeptat na cestu, to je infarktová situace. No ale o mých psychostavech příště. Dostali jsme takovou příjemnou oranžovou nudli, čítající tři postele, dvě skříně, stůl, televizi a umyvadlo...jo a ledničku. Skříně mi tak tak stačí, ale vejdeme se. První facka přišla ve chvíli, kdy jsem chtěla zapnout televizi a ledničku. Šup na stole složenka na 2000kč (za celý pobyt). Druhá, když jsem se chtěla připojit k internetu a šup na stole složenka za 250kč (na 30 dní) - i když to mi třeba oproti nemocnici Motol přijde "za hubičku" a k tomu asi 150kč za to, že si notebook připojím do zásuvky. V tu chvíli jsem se rozhodla nabíječku, fén a žehličku na vlasy zatajit. Celkově ale musím říct, že je to tady moc fajn. Procedury jsou krátké, přesně aby to malý Sáma zvládl. I ten bazén jsem dneska přežila. Až se tam ale potkáme naráz s tatínkem od vedle, tak už to určitě nepřežiju. Každý den máme mraky volného času, který využíváme k procházkám a vzhledem k tomu, že tu už dva dny usilovně chumelí, je to i docela sranda. Těším se, až budu za čtrnáct dní psát, jak mi všechno leze na nervy a jak se chci opět zakrtkovat do svého bytečku a mýt nádobí. Vzala jsem si sem sedm tlustých knih s tím, že to musí stačit. No, včera jsem se trošičku začetla a bojím se, že to rozhodně stačit nebude. Přikládám pár fotek z našich procházek. Sáma, jakmile vidí mobil, začne se křenit, tak jde to focení úplně samo. Další report již brzy. Pa M:)

Sáma a fotbalové hřiště, které není vidět.

Sáma a poslední záchvěv bílých vánoc.

Sáma a snížek, který mu padá na ksichtík.

Chtěla bych napsat, že se sem chodím zrelaxovat, ale bohužel nemám, co bych k tomu dodala.

Sáma kreativec aneb každý nepošlapaný sníh se musí zničit.

Sámu už to focení přestává bavit.