Rozhodla jsem se, že se Samuelkem vyrazíme ulovit naši první Košumberskou kešku. Nehledě na to, že se nachází v lese, jsou tři hodiny odpoledne, pošmourno a já mám stále v podvědomí jeden z nejlepších hororů, které jsem kdy četla a k tomu samozřejmě rozečtený další.
Stříška na kočárek? K čemu? Vždyť venku neprší, nesněží a trocha čerstvého vzduchu udělá mé ratolesti jen dobře. Aspoň líp uvidí na stromečky. Říkám si, když z vesela opouštíme pavilon M. "Koukni Samuelku na ty mráčky, ty jdou určitě na nás!" Dál jsem jim ale pozornost nevěnovala. Míjíme hlouček dětí u plotu a já zjišťuji, že se necelých 200m od našeho domu, pasou na zahradě pod hradem dva jeleni, srnka a stádečko ovcí. Srnka navíc s obojkem. Tak jsem se pokochala, vysvětlila přítomným maminkám účel naší cesty a začala s kočárem stoupat do toho příšernýho krpálu.
Ocitáme se v lese. Tma padá a Samuelek se bojí. Poznala jsem to, podle věčnýho pofňukávání a vytřeštěných očiček. Přiznávám, že doba na procházky temnými místy, nebyla ideální. Konečně tedy nacházím potenciální úkryt kešky. No jo, jenže ten šutr, za kterým nutně musí být, nejde z té díry ve zdi vyndat. Všude plno pavučin a já svádím krutý vnitřní boj, zda tam tu ruku strčit nebo ne. Svítím do prohlubně baterkou. Jedna pavoučí nora vedle druhé. Na nos mi spadne první vločka a já zajásám. Vytáhnu mobil a začneme si se Sámou dělat sněhové - lesní selfie.
Schovám mobil a chtíč objevit tu proklatou krabičku je silnější. Ve chvíli, kdy mám ruku po loket v pavoučí tlamě, se spustí brutální fujavice. Snažím se situaci odlehčit prohlášením: "Jé, Samínku padá snížek!" Stáhnu rukáv a beru s kočárkem mety z lesa. Bílá tma. Masakr. Půlcentimetrové sněhové kuličky se valí snad i odspoda. Samuelek se nezřízeně řehtá a já cítím, že mi po tvářích teče řasenka. Nic nevidím, ale směju se taky. Zakopli jsme o most, ale pod ním foukalo snad ještě víc, než mimo něj a Samuelek nemohl chytat ty sněhové balvany do pusinky. Zapnula jsem nám bundy až ke krku a už v areálu léčebny se s ním vydala vycházkovým tempem zpátky domů.
Během deseti minut sněhu po kotníky, ale mi, co nesnášíme léto, se ho stejně jen tak nenabažíme. Teď už jsme na pokoji a koukáme z okna na nebe bez mráčku, na kterém se vyloupl měsíc. Keška nepokořena. Jsem bídnej lovec, ale vytrvalej. Pár jich tu v okolí je a já doufám, že ty ostatní budou doprovázet podobné akce a zážitky. Co u vás? Kolik máte sněhu? M:)
Jsme bez sněhu :D Jediný sníh asi byl minulý týden, ráno jsme vyběhli v sedm na pár vloček co se tu zapomělo.. Jinak s těma pavučinama, to se směju, zrovna nedávno jsem rozluštila extrémně náročnou mysterku a tak jsem se odhodlala jí lovit - nicméně jsem jí nenašla, protože jsem si neuměla zadat souřadnice a podle netu doma mi to ukazovalo řibližnej barák (já lama) :D A tak jsem strkala ruce po různu za různé trubky kolem baráku, teda měla jsem co dělat abych neječela a nelákala na sebe mudly, manžel se mi šklebil jako vždy. Mudla jeden co se mi jen směje a občas dosáhne někam kam já ne - nebo například jednou keška v lavičce (ale hlavolam ale dokud ho nerozlušil, tak jsem se nedostala k papírku, joo sranda vyndat to, ale dát do původního stavu? :D 44minut):D jsem poučena a příště raději tradičky hezky ve stádiu terén jedna :D
OdpovědětVymazatSuper článek, sem nepochopil proč se ženy líčí do lesa :-D pak jim teče řasenka :-D
OdpovědětVymazat