Report z lázní aneb duševní hygiena v plném proudu!

Ano, vím. Dlouho jsem nepsala a možná to bylo i kvůli mé prázdné hlavě. Pokud si člověk chce utřídit myšlenky, tak nejlepší způsob určitě je, že je všechny vyndá před sebe na stůl, protřídí a zpět nacpe jen ty užitečné. Horší je to, když zatím co třídíte, hlava se vám zaplní myšlenkami poněkud jiného rázu. Momentálně se do ní snažím přicpat ty staré, ale jde to velmi pomalu. Toť k tomu, proč by jakýkoliv pokus o článek v minulém týdnu, dopadl jako chaotická a nicneříkající slátanina. 

Každopádně jsem konečně okusila výhody lázeňského života. Jeden den se mi odsud chce, druhý den vůbec a není to jen proto, že někdo nahoře vyslyšel mé prosby a když už nic jiného, tak aspoň ty obědy se dají jíst. Potkala jsem tu skvělé lidi. Maminky, tatínky, staré známé, nové známé, sestřičky... A moje psychika se konečně začíná dostávat do klidového režimu. Přišla jsem na to, jaké to je, žít bez železné koule u nohy a chci to. Dokonce už ani nepochybuji o tom, jestli zvládnu roli matky samoživitelky. Mám přece rodinu, přátele a dobré sousedy. Jediné, co mi trochu nahání husí kůži jsou večery, kdy sedím sama v obýváku a duchy vidím opravdu v každém koutu. Moc děkuji všem, kteří jsou součástí téhle mé přeměny. Rodině, Jarinovi, Jiřikovi, Zuzce, Anetce, Elišce, Zdeňkovi a ještě jednomu člověku, vůči kterému si dovolím být trošku tajemná.

Samuelek se mění k nepoznání. Nové prostředí i nový kolektiv poskytly jeho mozečku tolik potřebné čerstvé stimuly, že ho nastartovaly na plné obrátky. Plave, cvičí, staví se na kolínka, sedí, pije z hrnečku, kouše stoličkami a to vše během uplynulých tří týdnů. Ráno se probudí a slyším "máma". Radost ze života mu úplně září z očí. Navíc jsem mu od středy zajistila každodenní hipoterapii a už se těším, jak se bude na svět smát z koňského hřbetu.

Desetistupňové teploty a prosluněná odpoledne způsobují všem co mě tu obklopují skvělou náladu. Výlety, nákupy i příjemné večerní posezení dostaly s jarním vzduchem a zpívajícími ptáky úplně jiný rozměr. A i když je pořád ještě leden, na ten nastávající mráz a sníh, který může přijít každým dnem, čekáme s úsměvem. 

A ponaučení? Neduhy a strachy je asi opravdu lepší zaplašit, než se v nich hňácat a myslet si, že tak je to správné. A ještě pár fotek, ať víte, že nekecám M:)

Vztahy nové doby...

Nevidím do manželství, uzavíraných před sto lety. Z toho co mám ale načteno, je mi jasné, že "dokud nás smrt nerozdělí" platilo skoro stoprocentně. Rozvody? Rozchody? Možná bychom je napočítali na prstech jedné ruky. Dneska však nepodnikám cestu do minulosti. Chci se zamyslet nad tím, co vím o vztazích dnešních...

Lidé si budou vždycky stěžovat a já nejsem výjimka. Kdyby mi v minulosti vybrali ženicha rodiče a nabídli se mnou tučné věno rodičům chlápka, který sice má louky, pole a pekárnu, ale taky mastný knír a hlínu za nehty, asi bych silně protestovala, že se nevdávám z lásky. A teď? Dost pochybuji, že jsem vůbec schopná, poradit si v této záležitosti sama. Dnešní mladí totiž absolutně nemají, kde se potkat. Na internetu? Kdo vám zaručí, že dotyčný není úchyl s hlínou za nehty? V hospodě? Na diskotéce? Děkuji nechci. Ve fitku? Knihovně? Vždyť hrstka těch, co nehledají své oběti na Badoo či u piva, jsou stejně zadaní.

Říká se, že pro každého existuje na světě spřízněná duše. No jo, jenže co když ta moje vězí někde ve Skotsku (to by bylo dobrý) a nebere si trenky pod sukni (to by bylo blbý)? Je vůbec možné, poznat všechny chlapy na světě a vybrat z nich "toho pravého"? Není! Spousta mladých lidí, zůstává v nešťastném vztahu, jen proto, že se bojí být sami. Budu teď mluvit o holkách, ale neříkám, že to není i naopak. Vždyť není ta doba, kdy rozvod nepřipadal v úvahu.

Proč se zlobím? Potkala jsem mladou holku s ročním synem. Je to krásná, naprosto soběstačná žena, která zvládá při mateřský i tvrdě pracovat. Tak proč žije s cikánem (nic proti původu), který jí vyhrožuje, že pokud mu ještě zavolá, zablokuje si její číslo? Proč žije s člověkem, který je sice otec jejího syna, ale píše jí "chcípni ty svině"? Proč s ním je, když jí dokáže dát takových pár facek a kopanců, že skončí v nemocnici? Proč? Neustále ho omlouvá a čeká, že ten kluk jednou místo nového mobilu pro sebe, koupí plíny dítěti nebo přidá půlku na nájem. Když mi to vypráví, mám sto chutí křičet a klepat s ní, ať se probere. Jenže to doma taky nemáme růžové, i když ani zdaleka ne takové a já vím, že udělat ten jeden zásadní krok je těžké.

Člověk, který je v dnešní době ve vztahu spokojený, má opravdové štěstí, protože tenhle případ není ojedinělý. Jenže druhým radit umíme a sami si neporadíme. Což s oblibou říkám a vím, že je to pravda. 

Moje dobrá kamarádka na mě dnes uhodila ať napíšu článek a tak je tady. Nic jiného se mi vymyslet nepodařilo, protože jsem problematikou vztahů momentálně úplně pohlcená. A to jsem si jela do lázní vyčistit hlavu. 

Jen chci upozornit na to, že není nutné se celý život trápit. Je jiná doba a není trapné hledat někoho, koho nebudeme třeba úplně bezhlavě milovat, ale s kým nám bude jednoduše dobře a celý den se na něj budeme těšit. Rodina neutrpí ostudu před celou vesnicí (leda někde v Luži :-)) když máma či otec zůstanou s dítětem na pár měsíců sami. Takže pro dnešek zas jeden výplach mé hlavy. 
Papa M:)

Jeleni, pavouci a jiné vychytávky...

Události uplynulé hodiny jsem tak barvitě popsala kamarádovi, že se nestydím a ve volné chvilce to musím dát i sem. Lidé z Vysočiny, Libereckého kraje či od Budějovic to asi tak úplně nepochopí, ale i u nás v Luži, dokázalo během deseti minut napadnout deset centimetrů sněhu, Ale to už předbíhám.

Rozhodla jsem se, že se Samuelkem vyrazíme ulovit naši první Košumberskou kešku. Nehledě na to, že se nachází v lese, jsou tři hodiny odpoledne, pošmourno a já mám stále v podvědomí jeden z nejlepších hororů, které jsem kdy četla a k tomu samozřejmě rozečtený další.

Stříška na kočárek? K čemu? Vždyť venku neprší, nesněží a trocha čerstvého vzduchu udělá mé ratolesti jen dobře. Aspoň líp uvidí na stromečky. Říkám si, když z vesela opouštíme pavilon M. "Koukni Samuelku na ty mráčky, ty jdou určitě na nás!" Dál jsem jim ale pozornost nevěnovala. Míjíme hlouček dětí u plotu a já zjišťuji, že se necelých 200m od našeho domu, pasou na zahradě pod hradem dva jeleni, srnka a stádečko ovcí. Srnka navíc s obojkem. Tak jsem se pokochala, vysvětlila přítomným maminkám účel naší cesty a začala s kočárem stoupat do toho příšernýho krpálu.

Ocitáme se v lese. Tma padá a Samuelek se bojí. Poznala jsem to, podle věčnýho pofňukávání a vytřeštěných očiček. Přiznávám, že doba na procházky temnými místy, nebyla ideální. Konečně tedy nacházím potenciální úkryt kešky. No jo, jenže ten šutr, za kterým nutně musí být, nejde z té díry ve zdi vyndat. Všude plno pavučin a já svádím krutý vnitřní boj, zda tam tu ruku strčit nebo ne. Svítím do prohlubně baterkou. Jedna pavoučí nora vedle druhé. Na nos mi spadne první vločka a já zajásám. Vytáhnu mobil a začneme si se Sámou dělat sněhové - lesní selfie.

Schovám mobil a chtíč objevit tu proklatou krabičku je silnější. Ve chvíli, kdy mám ruku po loket v pavoučí tlamě, se spustí brutální fujavice. Snažím se situaci odlehčit prohlášením: "Jé, Samínku padá snížek!" Stáhnu rukáv a beru s kočárkem mety z lesa. Bílá tma. Masakr. Půlcentimetrové sněhové kuličky se valí snad i odspoda. Samuelek se nezřízeně řehtá a já cítím, že mi po tvářích teče řasenka. Nic nevidím, ale směju se taky. Zakopli jsme o most, ale pod ním foukalo snad ještě víc, než mimo něj a Samuelek nemohl chytat ty sněhové balvany do pusinky. Zapnula jsem nám bundy až ke krku a už v areálu léčebny se s ním vydala vycházkovým tempem zpátky domů.

Během deseti minut sněhu po kotníky, ale mi, co nesnášíme léto, se ho stejně jen tak nenabažíme. Teď už jsme na pokoji a koukáme z okna na nebe bez mráčku, na kterém se vyloupl měsíc. Keška nepokořena. Jsem bídnej lovec, ale vytrvalej. Pár jich tu v okolí je a já doufám, že ty ostatní budou doprovázet podobné akce a zážitky. Co u vás? Kolik máte sněhu? M:)

Třetí část...

První týden utekl jako voda. Ještě nás tu v Luži čeká týdnů pět, ale na rozdíl od minulého článku, kdy se mi stýskalo snad i po mém sušáku na prádlo, dnes se bojím, že se mi nebude (jak se znám) chtít zpět do reality. Své poznatky bych shrnula do několika bodů.

Bod první a nejhorší: Jídlo

Kde je nějaký kuřecí flák? Dušená zeleninka? Šťouchané brambory? Salátek? Tuňák? A i kdyby jen pečené kuře? Nikde! Za ten týden se až na rajskou, vystřídala snad všechna jídla, které nesnáším. Denně uzeniny, knedlíky, maštěné brambory a tuna pšeničného pečiva. Když je dobrý den, tak nám udělají pomazánku z taveňáku a ke svačině dostaneme banán. Batolecí strava? K snídani to znamená dva rohlíky s pomazánkovým máslem a k večeři dva rohlíky s paštikou. Se šibalským úsměvem jsem tedy zamířila do krámu, že si se Samuelkem přilepšíme a okamžitě je mi jasné, kde lázeňští kuchaři na ty skvosty nakupují. Zatím tedy přežívám na oříškových tyčinkách a Sáma na přesnídávce. S každým dalším jídlem mě přechází chuť víc a víc. Vidím to tak, že za čtrnáct dní už nebudu jíst vůbec. To ale neznamená, že se mi tu jinak nelíbí a tím vlastně plynule přecházím dál.

Bod druhý: Osazenstvo

Začala bych personálem, se kterým nemám nejmenší problém. Nikdo v uniformě tu nechodí a neháže povýšenecký ksichty. Dokonce ani ve městě. A světe div se, každé dítě, které jsem zatím potkala na chodníku, mě slušně pozdravilo! Po týdnu už vím, která sestřička je super, která v pohodě a které se radši vyhnout a při dodržování těchto jednoduchých pravidel, potkávám jen ty dobré. Vzpomínám, jak mi kamarádka z Turnova říkala, že maminky na mě ale ty povýšenecký ksichty házet budou a taky že jo! O rodičích jaksi zatím moc nevím, co si myslet. Jsou tu maminky v pohodě, kdy stačí úsměv a pozdrav a denní konverzace je vyřešená. Pak jsou tu maminky, kde proběhne pozdrav a škleb a tím je vlastně vyřešená konverzace na celý měsíc. Hlavně tedy jedna. Ta se tváří hrozně! Nějak ve stylu: Já mám víc postižený dítě, tak mi laskavě všichni polibte! Přitom, když už řešit tohle, tak její holčička mi přijde ještě relativně v pořádku. Aspoň čistě dýchá, když už nic jinýho, že jo. Záchrana mých nudných večerů však sídlí hned vedle. Mladá maminka z našich severočeských končin. Konečně!

Bod třetí: Kontakt s realitou, když nemáš facebook

No vlastně docela v pohodě. Tak nějak tu sedí pořekadlo, že v nouzi poznáš přítele. Posledních pár dní ani nevím, kam dřív skočit. A zjistila jsem, že se i bez modré sítě dají sehnat fajn lidé, kteří této neřesti neholdují. Kupodivu to šlo až moc hladce. Takže děkuji všem, co se poctivě starají o mou duševní pohodu a pravidelně mi píšou/volají. 

Celkově se mi tu dost líbí a dost tomu pomáhá i mé oblíbené počasí. Zima, vítr, déšť. Jediný a největší problém je asi to, že nejlépe osvětlené zrcadlo (například na úpravu obočí) je ve výtahu. To budu muset ještě nějak doladit, ať tu po večerech nejezdím nahoru a dolů. Pa M:)

Mladá máma přivezla své dítě do lázní a snaží se to zvládnout: druhá část

Jedna z prvních vět, kterou jsem tu od sestřiček slyšela zněla: "Bylo by dobré, kdyby malý Samuelek zůstal po dobu pobytu zdravý, přeci jen by byla škoda přijít o cvičení..." Což je jasné. Odpověděla jsem něco ve stylu, že byl nemocný před čtrnácti dny a tím pádem máme chřipku odbytou. Jenže čím víc se snažíte, aby vaše dítě neonemocnělo, tím spíš se to stane. A to hned třetí den. Děkuji všem svatým, že to není nic vážnějšího, než jen občasné zakašlání.

Třetí den, stejně jako třetí rok vztahu, byl opravdu jedna velká krize. Já, všude rozhlašující, že si jedu do lázní pročistit hlavu, jsem si najednou připadala pročištěná dostatečně a ponořila se do stesklivého splínu. Ráno jsem si zapomněla vzít svou třezalku (přírodní antidepresivum - fakt paráda) a to mě dohnalo až k prvnímu telefonátu, kdy jsem bulela do ucha mamce a pak i k druhému, abych to celé odbulela znovu babičce.

Čekala jsem, že tu bude fakt jako vojna. Od rána do večera nějaké cvičení, plavání, masírování a ono nic. Třeba je to jen úvodní týden a nikdo nechce Sámu přetáhnout hned od začátku, ale náš denní rozvrh zahrnuje cca 3 čtvrthodinové procedury a konec. To se pak nesmím divit, že čtu jak zběsilá. Bohužel, dvě knížky po kterých jsem zatím sáhla, byly horory. Vlastně proč bohužel? Mě to baví! Horší pak je, když si večer potřebuji někam zajít a moje kroky se rozléhají chodbou s tlumeným světlem, pětimetrovými stropy a temným schodištěm. Nedej bože když si chci vyběhnout ven a musím projít "skorosklepem". Tak říkám chodbě v nejnižším patře, kudy jezdí dovnitř kočárky. Všude hučí přístroje a blikají žárovky. Fuj! Přiznávám, že většinou běžím se staženým zadkem.

Dále jsem zjistila, že moje schopnost socializace je na nule. Chodím tu a rozdávám připitomělé úsměvy, ale abych řekla:"Ahoj, jsem Míša, budeme si povídat?" To ne. Prostě to nejde. A pozor! Večery bez možnosti skleničky vína a lehké konverzace, mi nejspíš opravdu nesvědčí. O to větší radost jsem měla z dnešního shledání. Přeci jen jsem v Brně nechala kamaráda, který byl ochotný sednout do auta, přečíst si mou SMS, že je to jen kousek a vyrazit za námi. Kousek to asi není, jelikož mě měl sto chutí, po dvou hodinách jízdy v autě, přetrhnout. Holt jsem si jen tipovala, jak daleko to může být.

Toť report z lázní pro známé, kterým chybíme na facebooku. A těm, které to moc nebere...se nedivím, ale myslím, že je to furt lepší, než psát o tom, co se mi dnes v noci zdálo. Připomínám, že jsem na instagramu jako meixmi a tam je taky možné se něco dozvědět. Hezký večer a papa M:)

A jak v lednu cvičím?

Brutálně mě pálí stehna, tudíž téma pro dnešní článek je jasné. Přeci jen jsem v lázních a mám šanci se tu bez stresu věnovat nejen synovi, ale také sobě. Každý leden začínám cvičit, tak proč ne i tenhle? Původně jsem měla v plánu začít (jako většina blogerek, youtuberek, mamin) 30 Days Shred od Jillian Michaels (na rozjezd). Jenže jsem si nevzala kariho matku (už jsem to od tebe chytla Anet) a deka na linoleu hrozně klouže. Shaun T mi bohužel taky nepomůže. Moc dobře si pamatuji, jak jsem ho zkoušela poprvé a táta s kanceláří přímo pode mnou vyšiloval, že mu padá na hlavu omítka.

Vyřešila jsem to jednoduše. Areál lázní je obří, za branami pustina, takže chodíme se Samuelkem denně na procházku, minimálně tak na hodinu a půl. Jsou tu všude samé kopce a občas docela lituju ty babičky, jak tlačí své dědoušky na kolečkových křeslech, pot jim cáká z čela a já si to kolem nich promastím s plně naloženým kočárkem rychlostí dostihového koně. K dennímu venčení jsem pak přidala několik 30 denních výzev. Mám tu dřepy, plank a kliky. Až nebudu zvládat, tak si to jednoduše rozfázuju do celého dne a tím považuji lázeňské cvičení za uzavřené.

Spíš by mě zajímalo, co mám dělat s těma třema knedlíkama, co mi k obědu přistáli doprostřed univerzální hnědé omáčky. Nebýt mého rychlého zákroku, bylo by jich pět a to já zase co si naložím, to poctivě dojím. K večeři dvě housky s uherákem, jakože cože? Na tom budu muset ještě zapracovat. Samuelkovi jsem objednala nemastnou, neslanou, mletou stravu "pro batolata" a dostává takové porce, že se o to můžeme úplně v klidu podělit. 

Takže cvičení se dá, strava se rozhodně nedá, ale já stejně doufám, že to moje láznění, spolu s duševní očistou, budou mít na mé snahy pozitivní dopad. A co já vím, třeba si nechám dovézt podložku a rozjedu místo 250 dřepů nějakou tu Jillian. A pište mi, ať nám tu z tý rutiny nehrábne. Díky a Pa M:)

Mladá máma přivezla své dítě do lázní a snaží se to zvládnout: první část

Tak jsme tady. Já a můj syn Samuelek si užíváme už druhý den v lázních Košumberk v Luži. Když jsem se před čtrnácti dny dozvěděla datum odjezdu, hrklo ve mě. Já? S fóbií z bazénů a do lázní? Stále sice nevím, jestli je to fóbie z bazénu nebo ze mě samé v plavkách, ale to vem čert. Jako v mrákotách jsem tedy naskládala do tří kufrů a jedné obří cestovní tašky vše, co jsem v bytě potkala a v úterý své království narvala k tátovi do kufru auta. A jelo se. Lázně jsme našli. Pavilon taky. Jenže já prostě čekala nějaký majestátní vchod nebo co. Trvalo nám tři kola kolem domu, než nám došlo, že ten vchod "do sklepa" je vjezd pro kočárky a prosklený vchod "do paneláku" je místo, kam budeme za chvíli tahat všechny moje kufry. První minuty byly dost rozpačité. V lázních, ještě ke všemu jako zodpovědný doprovod jsem poprvé. Jó to byly časy, kdy za nás všechno domluvili rodiče. S hrůzou zjišťuji, že teď jsem rodič já a můj strach/stud/nevim co z telefonování, mi v tom rozhodně nepomáhá (pardon Zdeňku, asi proto se furt vymlouvám :-)). Natož pak se někoho zeptat na cestu, to je infarktová situace. No ale o mých psychostavech příště. Dostali jsme takovou příjemnou oranžovou nudli, čítající tři postele, dvě skříně, stůl, televizi a umyvadlo...jo a ledničku. Skříně mi tak tak stačí, ale vejdeme se. První facka přišla ve chvíli, kdy jsem chtěla zapnout televizi a ledničku. Šup na stole složenka na 2000kč (za celý pobyt). Druhá, když jsem se chtěla připojit k internetu a šup na stole složenka za 250kč (na 30 dní) - i když to mi třeba oproti nemocnici Motol přijde "za hubičku" a k tomu asi 150kč za to, že si notebook připojím do zásuvky. V tu chvíli jsem se rozhodla nabíječku, fén a žehličku na vlasy zatajit. Celkově ale musím říct, že je to tady moc fajn. Procedury jsou krátké, přesně aby to malý Sáma zvládl. I ten bazén jsem dneska přežila. Až se tam ale potkáme naráz s tatínkem od vedle, tak už to určitě nepřežiju. Každý den máme mraky volného času, který využíváme k procházkám a vzhledem k tomu, že tu už dva dny usilovně chumelí, je to i docela sranda. Těším se, až budu za čtrnáct dní psát, jak mi všechno leze na nervy a jak se chci opět zakrtkovat do svého bytečku a mýt nádobí. Vzala jsem si sem sedm tlustých knih s tím, že to musí stačit. No, včera jsem se trošičku začetla a bojím se, že to rozhodně stačit nebude. Přikládám pár fotek z našich procházek. Sáma, jakmile vidí mobil, začne se křenit, tak jde to focení úplně samo. Další report již brzy. Pa M:)

Sáma a fotbalové hřiště, které není vidět.

Sáma a poslední záchvěv bílých vánoc.

Sáma a snížek, který mu padá na ksichtík.

Chtěla bych napsat, že se sem chodím zrelaxovat, ale bohužel nemám, co bych k tomu dodala.

Sáma kreativec aneb každý nepošlapaný sníh se musí zničit.

Sámu už to focení přestává bavit.

Projekt manželka

Zítra s malým odjíždím poprvé do lázní. Je mi jasné, že než si tam zvykneme, bude to pro nás oba (milovníky "svého klidu") oříšek. Dneska je jediný lednový pracovní den, který trávím v Turnově a musím toho ve městě tolik zařídit, že usednout k dalšímu článku, je krajně nezodpovědné. Ale o projektu manželka se chci zmínit co nejdříve, než snad něco zapomenu.

Projekt manželka je samozřejmě kniha. Dostala jsem ji od táty k narozeninám a musím říct, že v tomto období (rozchod, hysterie, třezalka na uklidnění) mi výborně sedla. Napsal ji Graeme Simsion, žijící u protinožců v Melbourne. Upřímně fakt nechápu, jak mohl tak výborně vystihnout povahové rysy hlavního hrdiny, který trpí poruchou autistického spektra, pokud sám autor není minimálně Asperger. Nikde jsem se však nic o jistých podobnostech nedopídila.

Když jsem brala knihu do ruky, říkám si, že veselý čtení není nic moc pro mě. Jenže jakmile jsem pohledem přelétla prvních pár slov, kniha mě přikovala a kdybych po sto padesáti stránkách neměla příšerný hlad, dočtu to snad naráz. Po těch všech krvácích, psychařinách a hororech to bylo jako čerstvý vánek. Hlavního hrdinu si musí zamilovat snad každý i když jeho systém, jakým si hledá manželku pro život (když vlastně nemá city a nemůže milovat) je na můj vkus až moc náročný.

Představte si, že hledáte partnera pro život a k tomuto účelu si vytvoříte dotazník. Jak by asi vypadal? A kolik potencionálních partnerů či partnerek by splňovalo vaše požadavky? Zajímaly by vás pouze dotazníky, jejichž autor má modré oči, blond rozcuch, vysoké vzdělání, alkohol pije jen příležitostně, je vegetarián a skvěle vaří? Jenže co když ten pravý nosí vlasy v culíku, hraje na kytaru a bláznivé dotazníky na internetu ho vůbec nezajímají?

V knize jsem krásně pochopila, že nějaké co když a co kdyby, člověk s Aspergerovým syndromem ve slovníku nemá. Pro pochybnosti není prostor a již zmíněný dotazník holt bude mít i dvacet stránek, aby bylo jasné, s čím se může počítat. Kniha je prostě úžasná a věřím, že i maminky "autíku" se u ní skvěle pobaví a budou na to pohlížet zase z trochu jiné strany.

Mám takový pocit, že v lázních s psaním zahálet nebudu. Rok 2016 bude a už vlastně je nabitý změnami, ze kterých se prostě musím vypsat. Díky a pa M:)