5. měsíc v tom - úspěšně za námi

Je to až neuvěřitelný, ale vážně jsem se plynule přehoupla z pátého do šestého měsíce těhotenství. Tss, prej plynule přehoupla! Ještě jsem mohla napsat "ladně"! Plynulost a ladnost totiž můj život pomalu opouští a nastupuje obrovitá nešikovnost. Opět si prostě připadám, jako slon v porcelánu. Není totiž den, kdy bych si pupek nepřivřela do skříně nebo se do něj neuhodila při otevírání šuplíku. Chudák kluk uvnitř...

Plus jako bonus brečím. Brečím všude, ráda a hodně. Jenže mě vždycky přepadne taková naléhavá lítost, slzy se valí a já ani nemůžu mluvit, natož abych dokázala říct, co se mi děje.

A hlavně už je to tady. Neunesu Samuelka. Vždy když ho zvednu, mám pocit, že mi upadne břicho a to je rozhodně taky k pláči, protože 

1. prťouse v břichu nosím prakticky pořád a Samuelek by mohl lehko začít závidět a
2. ztratila jsem už snad víc jak půlku svalové hmoty!

A to je problém, protože jak tu svoji dvacetikilovou činku jednou zvedat přestanu, nezvednu ji pak už vůbec. Navíc jeho docházka do školky taky začíná značně pokulhávat a do konce roku to bude horší a horší, protože ho prostě nedostanu z bytu. Muž pomáhá jak může, ale občas si do tý práce prostě odskočit musí.

Rostu do úctyhodných rozměrů a přibrala jsem zatím 4 kila, což je dobrý a maminky, které nabírají za těhotenství kil 30, tím určitě dopálím, ale jak říkám, mám dole tak 5 kilo svalové hmoty a 9 tuku nahoře a to už tak uspokojivě nezní.

Jako rodina jsme si řekli, že bychom si zasloužili nový notebook. Máme tu sice dva dědečky, ale ti nefungují bez připojení k nabíječce, jeden si evidentně neustále hraje na fén a dát k němu ruku při práci si koleduje o spáleninu, jak z něho duje ten horký vzduch a druhý... Zkrátka se divíme, že ještě žijí. Období povánočních slev je pro tuto záležitost ideální čas a tak jsem se dala do počítání a tvoření seznamu věcí, které jsou potřeba dokoupit pro miminko, abych věděla, jak nadupaný počítač si můžeme dopřát ze zbytku peněz. No a jak tak počítám, počítač asi nebude. Své nákupní choutky budeme muset uspokojit na kočárku, nosítku, postýlce a skříni. Poličkách, plínkách, krémíčkách, těhotenských podprsenkách, lahvičkách, dudlíčkách, něco málo malinkých dupačkách a autosedačkách. No jo a my vlastně musíme koupit ještě auto a dům! Víte co? Na ten notebook zapomeňte. Články se dají psát i na mobilu.

Všechna vyšetření zatím dopadla dobře a na nic extra nejdu. Nestresuju se a nepřipouštím si, že by snad něco nemělo být v pořádku. Serverům plným budoucích maminek se už pomalu vyhýbám, protože upřímně, čtení těch jejich neustálých obav, i když mají vše v pořádku, mi lezlo na nervy. Na druhou stranu je nechci soudit. Těším se, až budeme konečně kompletní, přestože těhotenství rychle utíká. Pak se budu těšit, až bude malému aspoň rok, pak až půjde do školy, pak až bude dospělý, abych nakonec mohla bulet pro tu dobu, kdy mě při řízení kopal do močového měchýře, uličník!

Chystáme po roce, rodinné Vánoce..

Původně jsem myslela, že článek o vánocích psát vůbec nebudu, jelikož se toho valí spousta ze všech možných sociálních sítí, jenže zůstat netečná prostě nejde. Pak mě napadlo, napsat celý článek ve verších, což by bylo dle mého názoru dost originální, jenže po hodině marných pokusů a prázdné hlavy, jsem se rozhodla, že letos použiji pouze nadpis a zbytek snad stihnu dopsat na příští rok. 

EPIZODA: adventní věnec

První adventní neděli jsme se Samuelkem proleželi v lázních a po návratu byl právě adventní věnec tou první věcí, do které jsme se v rámci chystání krásných svátků pustili. Jako spokojená rodinka jsme vyrazili ven "na lov" věnečku již hotového. Mírně nasupené výrazy nás doprovázely pěti různými tomu určenými obchůdky, plnými kytek, výzdoby a jmelí. Jenže tenhle je nastříkanej tím bílým, to se mi nelíbí. Tenhle má malé svíčky, tenhle je moc křiklavej, já radši něco přírodnějšího... Tenhle je hezkej! Cože? Čtyřistapade je docela dost ne?
Dopadlo to tak, že jsem nakoupila ozdoby, svíčky, korpus a jiné (dohromady mě to stálo lehce přes pět set ale nikomu to neříkejte), Jára sehnal tavnou pistoli a společnými silami a s atmosférou lehčí hádky, jsme vyrobili vlastní krásný adventní věnec. Jo!

pozn.: Dvě svíčky hoří strašně rychle, jedna normálně a jedna vůbec. Celý věnec se topí ve vosku a já už se fakt těším, až tu nádheru z naší skříňky někdo seškrábe.

EPIZODA: stromek

Září: "Dáme asi umělej ne? Ať nemáme jehličí v koberci..."

Říjen: "Dobře tak dáme živej, ale nějakej jenom malej..."

Listopad: "Koupíme borovičku, ta má aspoň dlouhý bodliny a půjde to dobře sesbírat..."

Prosinec: "Tenhle se mi líbí!"

pozn.: Včera jsme si domů přinesli dvouapůlmetrový smrk sivý s tím nejjemnějším pichlavým jehličím, který se nám tak tak vejde do bytu.

Dále pak teda řešíme, jak to vlastně budeme se stromečkem dělat. Jestli nám ho jakože bude nosit Ježíšek a děti budou vždy na štědrý den ráno překvapené ze stromečku a černých kruhů pod očima svých rodičů nebo jestli budeme stromeček zdobit společně s dětmi, aby nás Ježíšek našel? Jak to je u vás?

EPIZODA: cukroví

Namysleli jsme si asi pět druhů a postupně, společnými silami na nich pár týdnů pracujeme. Jenomže! Zatímco poslední druh ještě není ani ve výrobě, ten první už pozvolna zmizel v našich bříškách. Jak tohle dopadne?

pozn.: Dnes večer akce hnízda a na ty mi nikdo nesáhne!

EPIZODA: dárky

Za dva dny nakoupeno, třetí den zabaleno a teď tu není k hnutí. Ježíšek kolem nich celé dny chodí, klepe si na rameno a pyšní se, jak to letos krásně zvládl, jak má pro všechny krásné věci a těší se, až to všechno rozdá a začne šetřit na rok příští. 

EPIZODA: úklid

Zapojena celá rodina. Samuelek neustále vytírá podlahy. Můj dvoumetrový muž výšky a já se držím tak nějak mezi. Prach mi chlapi odmítli utírat, jelikož jsem si na parapet nainstalovala betlém složený ze stopadesáti postaviček (přehání) a to ať si prý udělám sama. Nepořádek rveme do skříněk, které přetřídíme až na jaře, drobky sbíráme růčo, protože nám odešel vysavač a jak je ten byt vymalovaný, celkově vypadá o dost lépe, tak nevidím důvod, proč to zbytečně hrotit...

pozn.: Přísahám, že tentokrát na štědrý den ráno nebudu mýt záchod ani vytírat chodbu. Pokud se to neudělá samo do té doby, tak se holt v lednu aspoň nebudu nudit, až se Jarda vrhne na to formování postavy. Já se formuju spíš do kulata.

Věřím, že jsem opravdu nepopsala nic, co by každý jeden z vás neznal z praxe. Vánoce jsou svátky klidu, míru a rodinné pohody. Nebo taky panikaření, stresu, zbytečného zadlužování i vyhrocených situací ve frontě v Tescu. Je jen na každém z nás, jak si je uděláme a s kým je strávíme. Přejeme všem jen to nejlepší a tradičně hodně zdraví. Kdo nevidí na kosti v kaprovi, ať zvolí raději klobásu či řízek. Tady to rozhodně pojede ve velkým, za každoročního zpěvu Janka Ledeckého. M:)

MCM - jak žijeme po třech letech?

Ozvali se mi rodiče, kterým se nedávno narodila droboučká holčička s diagnózou MCM. Chudinka si musela projít téměř totožným příchodem na svět, jako Samuelek. Příchodem plným nejistoty, hadiček, doktorů, přístrojů, špatných i dobrých zpráv. Stačila krátká konverzace s tatínkem, aby mě to hodilo o tři roky zpět, kdy jsem sama měla takové prtě doma a k němu spoustu papírů, hypotéz a hlavně žádné uspokojivé informace, které ostatně nemám dodnes. Postupem času jsem se naučila na nějakou diagnózu z vysoka kašlat a řešit spíš komplikace, které přináší. Ono se totiž ani nic jiného dělat nedá, o čemž mě ujistila i paní doktorka z jedné z Washingtonských nemocnic v Americe, kde se tímto syndromem zaobírají. To byla ale asi jediná angličtina, ke které jsem se dokázala v souvislosti se zmíněným syndromem vybičovat. Informací v odborné angličtině je samozřejmě k sehnání více, stejně tak jako rodičů, mluvících cizím jazykem, ale co jsem si byla schopná přeložit, to mě akorát stresovalo a tak zůstávám při zemi s tím, co vím a pozoruji v praxi.

Stejně jako ostatní rodiče nemocných dětí jsem si kladla otázku, zda za to mohu já. Kladou si ji všichni, je to normální, jen to sebeobviňování nesmí přerůst zdravou mez. To opravdu nikomu nepomůže. Před pár týdny jsem z důvodu mého zvětšujícího se těhotného bříška, mluvila s panem doktorem z genetiky a ten mě opět ujistil, že k MCM postižení dochází během vývoje plodu a jeho tkání v těhotenství. Proto se to podle mě většinou nedá zjistit dříve, jak v pátém měsíci. Těžko říct, co se přesně stane, ale tyto miminka se rodí rodičům kuřákům, rodičům sportovcům i rodičům bez jakýchkoliv špatných zlozvyků a přísně dodržujícím dietu. Prostě se to tak stane, má to tedy cenu zkoumat? Pro mě asi už ne.

O příznacích a kolotoči, který jsme absolvovali jsem tu už psala a opakovat se nebudu. Stejně tyto články patří k těm nejžádanějším a kdokoliv si je může opět vyhledat. Během těch tří let se náš život tak nějak uklidnil a konečně zpomalil. Od června jsme /ťuk ťuk/ neleželi ani v nemocnici s dechovými potížemi. Jezdíme si užívat do lázní a cvičíme, trénujeme a zkoušíme nové dovednosti, co to jde. Každé MCM dítě je jiné. Některé normálně chodí už na roce, některé je upoutané na lůžko a to moje musí prostě makat jak šroub, aby ty jeho povolené klouby a měkké svaly začaly trošku poslouchat. Je opravdu těžké radit a říkat vystrašeným rodičům, co bude dál, protože každý je originál a každý si bojuje tu svoji cestu a překonává ty své překážky.

Momentálně mám doma miláčka, který by nejradši celý den trávil u maminky na klíně a upíral k ní ty svoje zamilovaný očička. Často za mnou přileze a nastaví tu svojí velkou hlavičku k políbení a když po sto pusinkách přestanu, začne hopsat a vyžadovat další várku pusinek z druhé strany. Je tomu teprve pár měsíců, možná týdnů, co se začal takhle lísat a já jsem z toho totálně na měkko. Přišlo to pozdě, ale přece. Má rád všechno nové, je skromný a šťastný. Po fyzické i psychické stránce sice dost pozadu, ale tempo jeho vývoje není úplně zanedbatelné. Je potřeba velké motivace, důvěry a trpělivosti. Nemyslet na to, jak to bude za deset, dvacet let, ale užívat si sílu okamžiku. Často padne na člověka splín, ale to dítě ho nesmí pocítit. Opravdu těžko se radí rodičům, které celý ten kolotoč smíření se s nemocí ještě čeká.

Jediné co pomůže je nebýt na to sám. Družit se s přáteli a lidmi, kteří prožívají něco podobného a vyměňovat si zkušenosti a slova podpory. Ignorovat posměváčky a zlé lidi a hlavně milovat ty naše štěstíčka, protože oni za nic nemůžou...

S každým si ráda napíšu a vyměním zkušenosti, jen neřeknu, jak to bude dál, protože to nevím. Příznaky a důsledky tohoto postižení jsou opravdu zapeklité a nebezpečné a já o tom nechci mluvit. Pro více informací nabízím svůj mail meixmi@gmail.com nebo mi můžete napsat na facebooku: https://www.facebook.com/mylivingcarousel/.

Přejeme všem hodným lidem hezký večer M:)

Nejkrásnější dárek aneb jak máma ke štěstí přišla.

Hned jak jsem to dostala do ruky, věděla jsem, že s tímhle se musím podělit a vnutit to i lidem, které to vůbec nezajímá, protože takové už matky jsou. Právě to jejich dítě je totiž to nejkrásnější a nejšikovnější a nejchytřejší a je skoro nutností, postovat denně deset snímků s tím roztomilým obličejíčkem a zavirovat tak všem obyčejným smrtelníkům jejich facebookové či instagramové zdi, čímž si doslova vynucovat v dnešní době nezbytné lajky. Dobře. Já teda trošku doufám, že taková nejsem, i když mě to občas stojí dost přemáhání.
A co se vlastně stalo, že na mě odpoledne padlo přes dvě balení kapesníčků?
Samuelek přinesl ze školky svůj první obrázek.
Tak, a je to venku...

Říkáte si: No Bóže, takových obrázků už doma mám... A to je právě ono. V tom tkví ten vtip! Já (celkem skromná matka) jsem něco takového ještě pár let vůbec nečekala. Vždyť Sáma neleze, nestojí, nechodí, pastelky zbaští, stejně tak jako papír, dřevo, suť...

Paní učitelka prý konstatovala, že nejspíš pomáhal mamince s cukrovím a ještě si pamatuje, jak chutnala poleva, jelikož jakmile dostali na stůl temperky, on se na ně vrhl a chtěl je sníst. Už podle toho jsem začala tušit, že opravdu mluví o mém synovi, protože tomu zkrátka chutná. Že doma snědl všechna syrová těsta a od té doby dělám cukroví výhradně sama, jsem už nedodávala.

Další důkaz toho, že možná Samuelek opravdu tvořil, jsem zachytila na této fotografii. Povšimněte si podivných skvrn pod okem a na ručičce:

Nakonec jsem zavrhla i variantu, že obrázek vytvořila paní učitelka a Samuelek jen ochutnával, protože paní učitelka by něco tak dokonale kreativního asi těžko zvládla.

A tady to teda je. Vánoční kapr!

Koukáte co? No já taky. Prostě dokonalost. Hned jak jsem tu rybičku dostala do ruky, vyjelo mi pár slziček, ale rozdýchala jsem to. Ale od tý doby, co jsem poslala fotku mamce a ta mi celá ubrečená chválila Sámův výtvor do telefonu, mi není pomoci. Aspoň vím, po kom to bulení mám :).

Děkuji za pozornost. Tahle životní událost zkrátka své místo na blogu musí mít. Je to život o kterém píšu a který žiju. A je mi jedno, že nejsem MÁMA ale GANGA. Hlavně že mám svoji rybu! M:)

Pestrý advent, to zas jo!

Tak jsem konečně dotrucovala, špatné ohlasy vzala na milost a můžu se vrhnout na novinky posledního týdne.

V pořádku a se skvělou náladou jsme se vrátili se Samuelkem z lázní. Tentokrát i já sdílela jeho radost z návratu a konečně pochopila tu euforii, když se po měsíci vrátíte do svého voňavého a útulného bytečku. Malou, skřípavou a igelitovou matraci erární postele, vyměníte za tu dokonale velkou, s masážními hrbolky a slastí se rozbrečíte. Za další, je opravdu důležité, kdo na vás doma čeká a navíc, kdo by se nechtěl vrátit do uklizeného připraveného bytu s novým topením, obývákem vymalovaným do červena a umytými okny! Advent může začít...

Nebe existuje!!! Už jsem si stoprocentně jistá. Několik týdnů se modlím ke všem Svatým s prosbou, abych si konečně mohla dojít v klidu na záchod a opustit ho s blaženým úsměvem, jako většina normálních lidí, co zrovna nečekají mimčo. A byla jsem vyslyšena. Z hůry mi byla seslána dokonale očišťující střevní chřipka, která tyto účely splnila dokonale. Jen ten blažený úsměv se nekonal. Každopádně co jsem od začátku těhotenství nabrala, mám za jednu noc pryč a ještě kilo dole jako bonus, a to se vyplatí! Samuelek samozřejmě nechtěl zůstat pozadu a tuto detoxikační dietu také hned vyzkoušel. Zkrátka jsme si užili víkend plný zábavy. Včetně prcka.

Když už mluvím o tom těhotenství. 
Říkala jsem, že budeme mít kluka?
Ne? Tak to říkám teď!

A moc se na něj těšíme. Tentokrát se mi opravdu potvrdilo, že babské rady by si měly všechny ty internetové servery nechat od cesty. Každé těhotenství mám úplně jiné a přes to bude výsledek nejspíš stejný. Teda snad. A já jsem za chlapečka ráda, protože s klukama to umím a už budu vědět, co od toho malého zákeřného špunta očekávat třeba při přebalování. A nebudu muset vstávat v 5 hodin ráno, abych mu na hlavě vyrobila francouzský cop, uuuf! A hlavně, jak řekl můj muž: Holčičku si můžeme udělat vždycky... Počkat, Co?!? M:)

Facebook aneb zpět v jámě lvové.

Jak to může být dlouho, maximálně čtrnáct dní, co jsem v dobré víře opět zavítala na facebook. Z důvodu toho, že v dnešní době si bez modré sítě opravdu ani neuprdneš, jak vtipně popsala má oblíbená blogerka na webu http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/11/bez-fejsbuku-si-neuprdnes.html. Také z důvodu své seberealizace a lepšího pocitu. Podle mě, aby matka na rodičovské nezačala například pít alkohol, je nutné, aby něco dělala, cokoliv! A mě čeká druhá rodičovská v řadě, na což se snažím psychicky připravit.

Rozhodla jsem se tedy oprášit blog a využít ho k účelu, pro který byl stvořen. Přiblížit lidem život bojovníčka, motivovat samu sebe k lepším zítřkům a udržet se trochu ve společnosti. Facebooková stránka blogu strašně chyběla a já si řekla, že to po roční abstinenci opět zkusím. No. Lituji toho.

Založila jsem si profil a následně blogovou stránku. Nakoukla do pár skupin a se zklamáním zjistila, že se tam opravdu nic nezměnilo. Dozvěděla jsm se například, že strom roste v lese a pokud mi to nepřijde vtipné, nemám smysl pro humor. Tolik arogance, posměšků a labilního humoru jsem na jednom místě v životě neviděla. Neříkám, že je to všude stejné, jsou tam i skupiny, na které nedám dopustit. Kde se lidé neuráží a nehádají. Kde se řeší problémy opravdu důležité. Jenže většinou mi připadá, že jsem opět sklouzla ze svého naivního světa mezi bandu domácího skotu. Strom roste v lese, ha ha ha. Vás to snad nepobavilo?

Svůj účel to ale splnilo. Napsala jsem článek, který si díky facebooku přečetlo během pár hodin téměř 2500 lidí a asi stovce z nich děkuji za milé a povzbudivé ohlasy. Dozvěděla jsem se však i jiné názory na svou rodinu. Třeba anonymní pisatel mi u jednoho z článků na blogu vysvětlil, že děláme z postižených andílky a zlatíčka, přitom je to jen hříčka přírody a chyba v systému. Všem jsou jen na obtíž a vůbec by neměli existovat. Co na to říct? Nebo pan Filip Harvánek z Turnova mi pod video hodí názor, že Tohle se mu narodit, tak si hodí mašli a krásnej můj syn rozhodně není.

Jasně! Svoboda slova a demokracie! Já úplně zapomněla, že žijeme ve svobodné zemi! Jak tenká je hranice mezi prezentací vlastního názoru a buranstvím, nevychovaností a neomaleným drzým chováním? Nakolik je to jen názor a ne touha ublížit? Tak teď nevim, jestli se na to vykašlat, všechno zrušit a necpat naše ksichty těmhle lidomilům na displej, odstěhovat se na vesnici bez signálu a vychovávat své děti ke slušnosti, ohleduplnosti a ochotě? Nebo se nenechat rozhodit lidmi, kteří mají problém sami se sebou a pokračovat v tom, co baví mě a spoustu dalších? Opravdu nevím. Asi nejsem moc dobrá, když mě rozhodí první klopýtnutí, ale rozhodně jsem lepší než někteří a to mi stačí. 
Děkuji, pro dnešek hotovo a příště už vesele. Rozdýchám srážku s blbcem a možná mu i poděkuji, protože bez něho bych ani netušila,na co všechno musím Samuelka do života připravit. M:)

Tohle se vám líbit nebude.

Ano, tenhle článek se vám moc líbit nebude, ale mně se taky spoustu věcí nelíbí a musím je snášet. Co se to krucinál poslední dobou zase děje? Proč existuje tolik lhostejných lidí? Zase samozřejmě chodím týden co týden domů totálně vyřízená, ubrečená, uražená a totálně vytočená. Možná je to tím, že jsem těhotná a nebo třeba jen hysterická. Nejspíš by mi ty chytrý děcka s jejich dokonalými rodiči vymysleli spoustu jiných "skvělých" důvodů, proč se mi chce křičet a metat kolem sebe pohlavky. Jenže jak s oblibou říkám: Nemůžu je mlátit, nejsou moje...

"Mami vidíš jak má to mimino červenou pusu? To je hnusný..." Zahlásila před chvílí venku holčička, stojící metr od mého kočárku a šikanující nás svým pohledem. Její máma přerušila debatu s kamarádkou, jen na nezbytnou dobu k tomu, aby nás sjela svým hodnotícím pohledem a opět se odvrátila. Neřekla ani slovo! Ani si tu malou růžovou přísavku nezavolala prostě nic.

"Tý jo! Koukejte na to hrozný mimino, jakou má velkou hlavu!" To zas pro změnu vypadlo z kluka minulý týden. Jeho babička se mnou vyhledala oční kontakt a při pohledu do mých očí, plných slz a nenávisti, tomu zmetkovi aspoň vysvětlila, že takovéhle věci se nahlas neříkají. 

Já mám prostě dost. Už nemůžu. Rada zní, že si to nesmím brát osobně a časem si zvyknu. No tak na tohle si rozhodně nezvyknu! 

Apeluji proto na rodiče těchto zdravých a krásných, chodících a mluvícíh dětí, které nikdy nebojovaly o život a mají to štěstí, že se narodily zdravé, které dřív nebo později někoho urazí, raní, aby projevili trochu solidarity a nejlépe se ještě v ten moment za své rošťáky omluvili. Vy dojdete z procházky domů a na podobnou scénku si už vůbec nevzpomenete, jenže nás to bolí. A bolí to týden, měsíc, rok... Vlastně to bolí už napořád. 

Miluju svého Samuelka a on miluje procházky. S úsměvem pozoruje, jak ostatní chodí, běhají a chtěl by taky. Chtěl by si hrát, ale jen málokterý vrstevník je toho ochoten. Tak už prosím žádne podobné pitomé kecy. M:)

Nekonečné týdny aneb babské rady nepomůžou!

Jakmile se ráno vzbudím, je mi jasné, že si musím rychle udělat pár fotek dokud mám ještě vůbec nějaké vlasy. Všude se jich válí milion! I další pupínek na bradě mi svatopřisažně oznamuje, že tohle těhotenství rozhodně nebude tomu předešlému konkurovat. Při Samuelkovi jsem byla vážně kus! Dlouhatánské blond vlasy, které při jejich krocení zlikvidovaly nejednu kvalitní gumičku. Pleť jako z alabastru, zářící na míle daleko, nutila zmejkapované bárbínky, pouštět mně - budoucí matku, ve frontě před sebe i nenalíčenou. Veškeré přebytečné špíčky vyhladilo bříško, vydouvající se nenápadně dopředu. A ty prsa! 
A teď? Teď se těším, až ten uličník spatří světlo světa a já mu vyčiním. 
Sedím tedy na posteli a přemýšlím, jestli by se snad tentokrát nemohla tam dole ukrývat holka. Každá mamina by chtěla doma páreček, a ani já nejsem výjimkou. I když z holčičky bych asi měla respekt. Nečešu ani sebe a v každodenním zaplétání copánků bych se asi nevyžívala, na druhou stranu bych mohla zapojit tatínka. Jednoho kluka už mám a jsem spokojená, vím co od něho čekat a na co si dávat, zvlášť při přebalování pozor. Ale...
A už zase jedu jako kolovrátek. Co mi o té prekérce napovídají babské rady?

• Má-li žena při početí hlavu na sever, narodí se chlapeček, má-li ji na jih, bude to holčička.

No to je snad fór. A když má žena při početí hlavu směrem k zemskému jádru? To pak bude čertík ne?

• Pokud chcete holčičku, prostředí při početí by mělo být kyselé, doporučuje se proto před stykem vypít pár skleniček vína. U chlapečka je to potom pivo.

Panebože! Já mám víc štěstí, než rozumu! Taky to mohla být dvojčata! 

• Pokud má maminka chuť spíše na sladké a ovoce, narodí se holčička, pokud na kyselé a pikantní, bude to kluk.

V mém případě je nejlepší to po půl hodinách hezky prostřídávat. Hlavně né žádnou Lučinu a kuřecí prsa v páře.

• Pokud maminka v prvních týdnech zvrací, čeká nejspíš holčičku, pokud je jí dobře, čeká kluka.

Jasnej kluk!

• U holčiček se tvrdí, že maminkám berou krásu, ty pak trpí na pupínky a vypadávají jim vlasy. U chlapečků je tomu naopak a vlasy i pleť krásně září. 

Jasná holka!

Tak já nevím no. Nejspíš si opravdu budu muset počkat až na ultrazvuk, který se uskuteční 29.11. a doufat, že nám prcek ukáže prdítko. Babské rady si ponechám spíš na bolesti v krku či odstranění zaschlé skvrny od kečupu.

Maminky jak to bylo u vás? Potvrdily se babské rady? M:)

SvatoMartinské trápení...

To, že si opět "užíváme" se Samuelkem v lázních a pokoušíme se ty nezbedné nožičky rozchodit, jelikož maminčiny záda vržou, že se tu po nás otáčí dědečkové i babičky a chtějí se kamarádit, to opakuji stále. Kvůli všudypřítomné chřipce jsme pak odkázáni pouze na sebe. Všichni jsou nemocní a tak za námi prakticky nemá kdo přijet na víkend a do toho ta husa! To jednoho chytne depka... Jaká husa? Vy jste snad nebyli včera při pátečním večeru na pořádné porci svatomartinské husičky a lahvince kvalitního vína? Vy jste celý večer nefotili ty nehorázné porce a nesdíleli je na všech možných sociálních sítích, abychom z toho i my něco měli? My, kteří fasovali ke snídani chleba se šunkou, k obědu ze zbylé šunky šunkofleky a k večeři pro velký úspěch eidam.

Zatím co Samuelek nemá instagram a tvářil se celý večer docela spokojeně, jelikož mu zbyly šunkofleky od oběda, mě chytaly návaly slz. Kdo se se mnou pokoušel komunikovat po šesté hodině večerní, to už vyloženě schytal a já svou ponurou hormonovou náladu svědomitě šířila přes půl republiky. Ale jak mám být příjemná na někoho, kdo sedí u třetího piva obklopen rodinou, a mně tu mezi tím vlhne polštář! To asi opravdu pochopí jen těhule.

Každopádně dnes po vydatném obědu /vepřové maso v mrkvi a suchý brambor/ mi, jak se říká, ruply nervy. Místo tlačenky s cibulí, co na nás cěká k večeři, bych si šla radši vytrhat obočí a nic lepšího nenabízí ani zdejší kiosek. A protože jsem žena činu, zvlášť pokud jde o jidlo, a vedu k tomu i své děti, natáhli jsme se Sámou čepice, vyblejskli jedno kvalitní selfie a vyrazili na lov lepší večeře.

Vrazili jsme do první hospody, kde bylo na ceduli: Svatoamrtinské hody. Ihned se na nás otočily pohledy asi dvaceti zmaštěných úst a my se začali hlasitě dožadovat své porce husy. Jenže bez rezervace mi prý slečna nedá ani prkénko olíznout a jelikož nestíhají, nevaří ani minutky. To bylo velké zklamání. Smutně jsme šli dál a narazili na další z lužáckých hospůdek. Tentokrát jsem na to šla od lesa. Rozepla jsem bundu, vyvalila na pult těhotenský pupek a milým tónem poprosila taktéž o jednu tu husičku s sebou. Nekonečných deset minut, kdy servírka s kuchařem na střídačku vykukovali a hádali se, kdo tu svojí poslední porci vytáhne z batohu, přineslo pozitivní výsledek.

O dvacet minut později už sedím opět na pokoji a vyjeveně zírám na deset knedlíků různých druhů, dvě palačinky, dva druhy zelí a pětikilové husí stehno a začínám mít chuť na krupicovou kaši se skořicí...

PS.: V úterý mám narozky, tak mi radši večer nikdo nevolejte, budu nejspíš opravdu hysterická :-) 

PPS.: Nově můžete nové články sledovat i na facebooku pod názvem My living carousel, pokud si teda po roce vzpomenu, jak se s tím dělá a nějak to rozchodím M:)

Mně snad někdo vyměnil dítě!

Tak jo, jsme zpět v lázních. Hamzova léčebna u Košumberku v Luži nás přivítala s otevřenou náručí a světe div se, všichni si tu na nás pamatují. Já jsem se sem těšila moc. Jedna rodičovská dovolená u konce a druhá bude navazovat. Já bych snad jela i na skautskej tábor! Článečky budou kratší, pokud vůbec, protože třeba minule jsem se táhla s počítačem, zaplatila za něj nehorázný prachy (asi kvůli elektřině) a otevřela ho třikrát. Poučená ze svých chyb tu teď sedím a smolím článek na tabletu a to je za trest!

Přijeli jsme včera, zabydleli se, prošli po městě, ochutnali skvělé kuře s kolínkama a univerzální houbovou omáčkou, díky čemuž jsem za leden a půlku února přišla o šest nadbytečných kil a díky změně času usnuli v osm večer. Dnes jsem čekala, že i jako prvně se bude to mé milé dítě vztekat a protestně potit u každé aktivity či procedury. Jenže není tomu tak. Začalo to v sedm ráno rochněním v bazénu plném míčku. Dříve se toho bál a byl protivnej. Dnes smích. Cvičení smích. Inhalace hrozný smích, až jsem zkoumala, jestli místo vincentky neinhaluje vodku. No a poprvé dnes seděl u takového stroje, do kterého strčí nožičky a ono to s nima kroutí, jako by jel na rotopedu. Naprostá a čistá radost.

Stejné pocity teď zaplavují i mě. Chtěla bych volat do světa, jak mám boží dítě, které už se nevzteká, ale celý svět je dopoledne v práci. Málem jsem i zapoměla, že pomazánka se dá udělat naprosto ze všeho. Důkazem by mohla být ranní vajíčkovo-lečová a jak dobrá.

Celé mi to tu připomíná tábor a přes to, že vím, že zítra budu brečet, jak se mi stýská, dnes si to tu užíváme. M:)

4. měsíc"v tom" :)

Zdravím z Vysokých Tater! Ale kdepak, já a dovolená? Snažím se sbalit věci do lázní, uklidit před malováním a vyprat oblečení na miminko po Samuelkovi a to vše samozřejmě najednou. Nepřehledné hromady hadrů, rozkládajících se od východní kuchyně, až po západní ložnici, opravu lehce připomínají Tatry. Důležité však je, si správně rozložit harmonogram práce. Pračka pere, tak jdu koukat na pohádku, jak jednoduché.

Co se týče těhotenských příznaků, tak je vše zalité sluncem. Není mi špatně, netrpím nechutenstvím a už ani nemusím chodit dvakrát denně spát. Přibrala jsem jedno kilo a podezřele se mi zvedá tričko, jak v oblasti hrudníku, tak břicha. Je to tady.

Celý říjen jsem měla strávit se Samuelkem v lázních, jenže nešlo jinak a kvůli odběru krve (v 11. týdnu těhotenství) a důležitému ultrazvuku, kde se prcek měří, počítají se mu ručičky, nožičky a hlavičky (ve 13. týdnu těhotenství), díky kterému pak doktor maminku uklidní, že dítě je v pořádku a nemusí se ničeho obávat, jsem musela lázně posunout na listopad. Omlouvám se za lehký ironický nádech, ale právě kvůli tomuto vyšetření spousta budoucích maminek nejí, nespí, nervuje se, a přitom i po dobrém výsledku nikdy není vyhráno. Něco o tom totiž vím. Každopádně nám to dopadlo taky dobře a tak jsem ráda, i když strach ze mě určitě nevyprchal. Je potřeba to celé moc neprožívat a být smířená se všemi možnostmi.

Na ultrazvuku v Libereckém GENNETU jme narazili na doktora, který k mému podivu za celou dobu nezavřel pusu a neustále nám něco povídal. Zatímco já byla zaražená, jak víte co, on se podíval na mé vyzuté (uznávám, že trošku větší) boty a spustil, že "maminka má taky docela velkou nožičku". Tím mé labilní rozpoložení urazil, až skoro rozbrečel a bylo vymalováno. Následovala přednáška na téma: Dnes je móda, že se děti rodí nesezdaným párům... Až jsem mu slíbila, že se vezmeme, jen proto aby už zmlknul. Vykydl mi na břicho půl lahve gelu a měřil prcka, který si dělal absolutně co chtěl. Pohlaví vidět bylo, avšak ještě nebylo možné to určit s přesností, takže nevíme. Následně si pan doktor všiml, že můj přítel Jarda vypadá jako světová tenisová jednička Novak Djokovic a zbylou půl hodinku mlel jen o tenise. Když jsme šťastní vylezli, ještě pět minut jsme civěli před sebe a vnímali slastné ticho.

Dozvěděla jsem se, že z lázní budu muset stejně přijet do Liberce kvůli další zkumavce krve. Den po návratu další vyšetření a další a další...Jak to všechno skloubit? Občas mám tolik zařizování, že mi to dere slzy do očí a víte, co je na tom nejhorší? Že až to malé bude venku, vše se ještě mnohokrát znásobí. Ještě že mám rodinu, která se mi snaží se vším maximálně pomoct. Odjedu tedy v pondělí se Samuelkem na 4 týdny do Luže a budu se mu tam maximálně věnovat, dokud je veškerý můj čas určen jen pro něho. Ach ty hormony, už to na mě zase jde :-).

Co mě momentálně děsí k smrti je chřipkový období. Malej horečka, velkej horečka a já kopu panáky rakytníku a čekám, až mě to skolí. Zatím to vypadá nadějně. Inkubačka se chýlí ke konci, ale svoji paniku, že pojedu do těch lázní s horečkou, průjmem a nekonečným kašlem, když si na to nemůžu vzít ani prášek, jen těžko ovládám.

Rozhodně se nenudím. Většinu času jsem protivná a pomáhá mi na to snad jen úklid nebo salát Caesar a česnekový pizza chleba. Ptáte se na chutě? Jdeme takhle s Jardou naproti do bistra a on se ptá: "Copak si dáš dobrýho?" A já s naprostou jistotou a slinou v koutku odpovídám: "Chlebíček a kakao!" M:)

Květnový dáreček?

Dobrá tedy, nemá cenu otálet. Deset kilo dole a jedno zase zpátky nahoře. Víc jak měsíc bez cigarety. Patnáct hodin denně v posteli. Bez vánočky s máslem ani na krok... Těžká chřipka? Ani ne, protože...

...z těchhle tří...

...budou čtyři!

Tak si říkám, že když už o prckovi, který se ve mně tvoří, ví i Tomáš Klus, na jehož koncert jsem poprvé zanevřela, kvůli lenosti stát pět hodin na nohách, řeknu to i Vám. Končím první trimestr /nejrizikovější období/ a pověrčivá nejsem.

A jak se to teda stalo? No vlastně celkem jednoduše. Na to, že mi jedna nejmenovaná paní doktorka z jedné zkumavky krve kdysi vyčetla, že otěhotnění by pro mě bylo zázrak, se mi celkem daří. Všichni se moc těšíme, babičky, dědové, a že je jich požehnaně, jen Samuelkovi je to zatím docela šumák.

Na druhou stranu. Myšlenky na pohlaví, jméno a všudypřítomnou vánočku, až nepříjemně často protkávají záchvaty paniky. Bude mimi zdravé? Zvládnu dva kočárky? Jak budu Samuelka vodit do školky? Jak se dostaneme ven když bude Jarda v práci? Nepředbíhám? Co když se něco podělá? Dělám všechno proto, aby vše dopadlo jak má? Co budeme dělat, když mi po odběru plodové vody oznámí, že bude nemocné? A dost! Asi nemá moc cenu tohle řešit, protože kostky jsou vrženy a nezbývá, než čekat a papat zeleninku.

Jinak když to vezmu kolem a kolem tak mám pocit, že se začíná pod tričkem něco klubat, ale v podstatě jsem ještě nic nepřibrala, což při mé sladké stravě opravdu nechápu. Ano, cpu se převážně sladkými jídly, což u Samuelka bylo úplně naopak...takže? Celkově je mi spíš dobře, a jsem denně schopná ujít i kolem těch osmi kilometrů. Jen je blbý, že u sedmého se mi zavřou oči, vypne mozek a už jen "békám" dokud nepadnu na postel. Už mi vzali litr krve, v týdnu EKG a zubař, pak první genetika, druhá genetika, amniocentéza (odběr plodové vody), vyšetření cukru (to bych šla radši na gastroskopii) a pak dostat prcka ven. Bude to ještě kovbojka, ale přes to jsem si jistá, že to vždy stojí za to!

Mé úspory berou hodně rychle za své. Je potřeba v bytě dohnat pár restů, jako je: Vymalovat všechny místnosti, koupit velkou skříň, novou sedačku - rozkládací, včetně křesílek, přidělat konečně ty poličky, nakoupit KONEČNĚ ty záclony a závěsy a garnýže, protože pak už na to v životě nenaspoříme :-).

Jsem šťastná! Ale zároveň z nové situace i docela vyjukaná. Budu mít dvě děti!

Samuelek ve školce

Zdravíme se Samuelkem a po dlouhé době o sobě dáme trošku vědět a to zejména s děním okolo tolik plánované, očekávané ale i obávané školky. 

Samík má za sebou první měsíc ve speciální mateřské školce a i přes pestré začátky, musím říct, že je to teď celkem v pohodě. Jsou tam tři kluci a k nim paní učitelka (zatím stále nemocná), asistentka a zdravotnice. Mají tam dvě místnosti, jedna s kobercem a spoustou polštářů a matrací, kde si kluci (jak bylo původně myšleno) mohou hrát. Spíš se teda válet na zemi a oslintávat vše, co jim přijde pod ruku. Druhá místnost, kde je na zemi lino, slouží k pracovním účelům. Mají tam židličky, stoleček, místo na přebalování, kreslení, krmení a bůhví co ještě. Tuto místnost si Samuelek oblíbil, protože se v ní často dají zmerčit otevřené dveře a tím se naskytne možnost k úprku. Úplně ho vidím, jak se nadzvukovou rychlostí řítí za pomoci válení sudů přes celou místnost k těm dveřím a těsně před vpádem do koupelny či na chodbu, mu je nějaký dospělák zavře.

To je vlastně naprostá novinka. Samuelek se ve svých třech letech začal pohybovat po celém bytě. Jeho styl lezení je opravdu specifický a nepopsatelný, ale hlavně, že to jde. Stačil k tomu jeden probulenej týden v novém školkovém prostředí. Opět se mi potvrdilo, že pokud dáte mozku nový podnět, on se probudí, nastartuje a odmění vás novou dovedností. 

Jak už jsem řekla, tak první týden byl uplakaný. Sáma to bral jako zradu, že ho každý ráno fláknu do školky a jdu zase spát. Když jsme ráno vyráželi z domu tak se řehtal, myslel si, že jdeme někam na procházku nebo do krámu, ale jak jsme se blížili k místu určení, úsměv mizel a objevovaly se slzy. Já doma seděla jak oukropeček a bylo mi ho líto, až do chvíle, co jsem se dozvěděla, že on vlastně brečí jen přede mnou a jakmile zmizím, tak se z něj stane veselý uličník.

Vůbec mi chvílema přišlo, že si ze mě to dítě dělá srandu. Přijdu tam a hlásím, že z hrnku nepije, plive to a nechápe, co po něm chci. Poprvé mu tam dali hrnek do ruky a co myslíte? Normálně se z něho napil. Říkám jim, že pije jen slazený čaj a šťávy, protože čaj hořký nebo vodu jsem do něj v životě nedostala. Ten uličník ve školce normálně pije hořký čaj z hrnku! A jak já pak vypadám? A takových věcí je mnoho. Pěkně se mi to dítě mstí.

V rámci školky taky chodí dvakrát týdně cvičit a jednou má celkovou koupel. Je tam možnost i saunování dětí, ale to jsem odmítla. Nejen, že to sama nesnáším, ale také nechci pokoušet ty epileptická ložiska, se kterými se nesmí přehřát.

Celkově jsme se školkou oba moc spokojení. Najednou Sáma umí tolik nových věcí, že nestačím koukat a je z toho tak šťastný! A já jsem tak šťastná! A všechno je zalité sluncem. Navíc venku už není vedro...co víc si přát! M:)

Normální je nekouřit?

Bude to znít blbě, ale já se vážně těšila, až k nám dorazí ty hrůzné obrázky na krabičkách cigaret. Plán to byl dobrý. Tady zčernalé plíce a tady rakovina jazyka... Kuřák to uvidí a přestane kouřit. Jenže se jich zřejmě na maloměstě nedočkám. I když Praha už si jich prý užívá. Sleduji i tu kauzu, zda kouřit či nekouřit v restauracích, ale bohužel nemám vůbec tušení, jak se milí páni poslanci dohodli, jelikož mi přijde, že se tam pořád jen hádají. Nedávno jsem ale (myslím, že od ministryně školství) uslyšela ve zprávách větu: "Normální je nekouřit!" A musím říct, že to mě zvedlo ze židle. Sice jako kuřačka deseti až patnácti denně, které je vhod, že restaurace nebudou smrdět kouřem, ale začala jsem se vztekat. Jak to může říct? Normální je nekouřit, protože to ničí zdraví a štiplavý kouř obtěžuje okolí? To bych mohla říct i já, že normální je nejíst čokoládu, protože se po ní tloustne a takový tlouštík ani není schopen obal od snickersky hodit do koše, čímž pádem ho hodí na zem a to samozřejmě také obtěžuje okolí. Zkrátka někoho uklidní ranní běh a někoho ranní cigareta. Jak může někdo určovat, co je normální? Neměl by si každý určit sám, jestli si to zdraví zničí nebo ne?

Když vám naprší do popelníku a vy se pak snažíte ty vajgly vyškrábat do koše, je to nechutný. Koukám na to a říkám si, tak takový sajrajt mám asi v těle. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si začátkem září řekla dost. Od té doby mými rty neprošla ani jedna jediná cigareta. Ano, jsem nervní. Ano, tělo se čistí a přes pupínky není vidět barvu očí. Ale říkám si, jsi dobrá. Myslela jsem, že nemám už žádnou vůli, prostě došla, ale není tomu tak. Nekouřím a basta. Názor s výše zmíněnou ministryní sice stále nesdílím a neodsuzuji lidi, co si tu cigaretu dají, ale jsem ráda, že já už v tom nejedu. Chuť je. Ale tu máte i když přestanete jíst smažený. Chuť máte i jako alkoholový abstinent. Chuť zůstane, ať už skončíte s jakoukoliv drogou a nikdy neodejde, ale to je právě ta výzva.

Kouřila jsem dlouho, už si vlastně ani nevzpomenu, kdy jsem s tím začala. No nebo vlastně to vím přesně, ale nechci se přiznat :-). Teď jsem celé dny zavřená doma, protože jak vylezu a někdo mi foukne kouř do obličeje, okoušu si nehty na pravé ruce. Když si ráno pod mé okno stoupne skupinka lidí a mě z postele tahá smrad kouře z cigarety, zuřivě zabouchnu ventilačku a okoušu si nehty na ruce levé. Ale to časem přejde. Přestala jsem já i přítel a na jaře už vážně začínáme běhat :-D. O důvodech, proč nekouříme a proč budeme běhat zase příště.

PS: Vím, že je článek místy dost nechutný, ale jak říkám - čistím se! Jaký je váš názor na tvrzení, že "normální je nekouřit"? Kouříte? Nebo jsem byla opravdu poslední, kdo s tím ještě nesekl? M:)

Poznáváme krásy Česka :)

Možná už jste si na instagramu všimli, že jsme se o víkendu sebrali, naložili Samuelka do kočárku a vydali se něco vidět, něco zažít a něco poznat. Pro tyto účely jsem si vybrala výpravy na soutoky našich řek. Přijde mi to jako totálně majestátní a ohromující podívaná. Koukám, jak každý z těch temných hadů přitéká odjinud. Jak si křižuje cestu skrz kopce a lesy, jeden zprava a druhý zleva a pak se prostě potkají, hodí decentní vlnku a pokračují, jako jeden muž. První soutok jsem tedy zvolila ten dle mého názoru NEJ. Ale bylo to opravdu tak?

Cestujeme rádi vlakem a to hlavně proto, že je to pro mě mnohem pohodlnější, než autobusem, většinou není problém nacpat tam kočárek a nedělá se mi špatně. Navíc jako doprovod Samuelka (který je ZTP/P) neplatím jízdné, takže nás to vyjde podstatně levněji. Jakmile jsme ale s plnou polní dorazili v sobotu ráno na nádraží, uviděli ty davy lidí a zjistili, že víc jak polovina naší cesty je v opravě, takže výluka, začala jsem opravdu litovat, že ještě nemáme auto. Navíc se už takhle z rána dělalo neskutečné vedro. Chvilku jsem přemýšlela, že to vzdám, ale to bych byla celá já. Kočárek jel jakousi dodávečkou a my se nalodili do jednoho ze tří autobusů a šup směr Mladá Boleslav. Z "Bolky" vlakem do Všetat a pak už je to jen kousek do Mělníka. Do města s vlastním vínem, zámkem a soutokem dvou největších řek v ČR.

Čas oběda se pomalu blížil a my stále stoupali pod neúprosným sluncem do kopce, na jehož konci nás měl čekat ten ohromující zážitek. A jakmile jsem se ocitla nahoře u zábradlí zámku a shlédla dolů, uvědomila jsem si, že mně se zavděčit, bude asi oříšek. Čekala jsem dva ohromné proudy řek, spojující se v Amazonku nebo něco na ten způsob a přitom? Přitom byla vidět hlavně Vltava, do které ústil uměle vytvořený kanál a soutok to byl rozhodně větší, než ten pravý. Řeka Labe navíc ani pod stromy nebyla vidět. Obě byly stejně barevné, takže kýžený efekt mísení kakaa s čajem taky nikde. Nejvíc mě ale mrzelo, že se nedá jít do špičky soutoku, alespoň žádný most jsme nikde neviděli. Přes to mi ten pohled, jak se řeky klikatí každá ze své dálky, vyrazil dech.

Samuelkova nálada se blížila k bodu mrazu. Celé dopoledne se ho snažíme uplatit kapsičkami s přesnídávkou a pořádný jídlo nikde, navíc z kočáru nic neviděl a bylo mu hrozný vedro. Začal se dožadovat svého klidu. Vybrali jsme tedy klidnou zahrádku ve stínu s hospůdkou, která lákala na svíčkovou s karlovarským knedlíkem a zasedli v očekávání té dobroty. Jediné co mě trápilo, byl fakt, že Samuelek se bude muset někdy někde vyspat, nebo s ním nebude rozumná řeč. Zatím vypadal asi takto:

Po naprosto dokonalém jídle jsem zavelela, že se chci vykoupat v nové "steklé" Labi. Našli jsme tedy cestu dolů z kopce a po chvíli už se váleli na příjemném stinném břehu té velké řeky a Samuelek klidně spal ve stínu lípy, ze které padali housenky. Víte, že v Labi jsou mušle? A docela dost! Pár jich máme a jedna mi rozřízla nohu. Jenže tu rozkoš z osvěžujícího cachtání v třicetistupňovém horku to rozhodně nezkazilo. Jakmile se malý výletník vzbudil, šel do vody s námi a pištěl jak delfínek. Ani plnej zadek písku mu nevadil. Byla to asi nejlepší část našeho výletu.

Cesta na vlak už byla horší. Mělník je krásné město. Je tam několik náměstí a příjemná atmosféra, ale přijde mi, že je to jeden velký kopec. Řeka dole, všechno ostatní nahoře. To ale neznamená, že bych si tam ještě někdy ráda nezajela. Soutok mě tedy trochu zklamal, ale celkově jako výlet to bylo moc fajn a můžu jen doporučit. Další výlet vychází až někdy na listopad, protože celý říjen budeme se Samuelkem opět v lázních. M:)

V září já zářím.

Už jsem se jistě zmínila, že měsíc září pro mě znamená takový malý nový začátek dalšího roku. Asi mi to zůstalo ještě z dob, kdy jsem byla školou povinná. Spojuje se pro mě spousta pozitivních faktorů, ale většina z nich asi stejně souvisí s počasím. Ve chvíli, kdy můj obličej začíná ožívat blaženým pocitem končícího vedra, zatímco na tváři mé mamky pomalu ale jistě tuhne úsměv, je jasné, že končí léto a nastává moje polovina roku.

Uvědomila jsem si, že spíš v září začínám s různými novými věcmi, úkoly a plním se motivací. Takže tu máme další začátek učení španělštiny coby samouk. Ale proč ne? Vždyť za tři roky už umím tři lekce! Ještě tak deset let a řeknu si ve Španělsku o pití. Dále pak nová etapa hubnutí. Začínám druhou desítku a to se mi nezdá tak špatný. Přestěhování nábytku. Vytřídění starého oblečení. Komplexní úklid. Vymýšlení nových aktivit. V tom si zkrátka libuji.

Letos je to ale přeci jen trochu jiné. Období, kdy pro mě prázdniny představovaly jen otravné a horké dva měsíce, jelikož mi po jejich konci nehrozila žádná škola, je definitivně pryč. Samuel jde do školky a já to prožívám, jako bych snad nastupovala na vysokou. Bačkůrky, sáček, kapesníky, plínky...mám mu sbalit plínky?...věci na převlečení, věci na ven...budou chodit ven? asi jo...léky, manuál co může, co nesmí, zprávy od lékařů...blázinec. Jemu je to ale zdá se úplně jedno. On si to tam prostě bude užívat, dokud ho to bude bavit a pak spustí sirénu. No samotnou mě zajímá, jak pozitivní bude článek s názvem Samuelek ve školce. Soucítím se všemi, co posílají prvně své dítě s batůžkem z domu, ale na druhou stranu si říkám: To bude klid! M:)

Samuelkovy patálie...

To mi nikdo neřekl, že ani dítko s minimální schopností pohybu nemůžu nechat na chvilku bez dozoru! Nikdo mi neřekl, že když dám kousek od konce Sámovy postele skříňku s ložním prádlem, tak se ten uličník denně kolem 5 ráno přehousenkuje až k ní a začne bušit dvířky a rabovat prostěradla, dokud rozespalou maminku nedonutí vyklopýtat z pod peřin a zahájit akci přebalit/nakrmit/zabavit. To zabavení pak tkví v jeho uvelebení v obýváku na zemi a sledování tolik oblíbeného teleshopingu. Dítě se pak tváří spokojeně a maminka vycítí šanci to ještě chvilku dospat. Nikdo mi ale neřekl, že bude trvat jen okamžik, než se osamocené dítě přesune k plechovému radiátoru a začne do něj mlátit lahvičkou, div maminka nevyskočí z kůže.

Nikdo mi neřekl, že připoutané dítě dokáže hodit salto z kočárku!

Nikdo mi neřekl, že spící dítě, obestavěné u babičky na posteli hradbami z peřin, je schopné se za necelých 15 minut objevit na zemi pod postelí s pořádnou boulí.

Nikdo mi také neřekl, že bude skoro nemožné si v klidu nakoupit, jelikož ty malé škodící ručičky neustále trčí z kočárku, s touhou způsobit co největší randál. Byla jsem zvyklá postavit Samuelka v kočárku ke stojanu s barevnými tričky, přičemž on se vydržel minimálně pět minut kochat barvami. Když jsem to zkusila nedávno, po pěti minutách byla všechna barevná trička na jedné velké hromadě a to nejhezčí malému trčelo z pusinky.

V Lídlu musím neustále dávat pozor, abych tu trčící ručičku někde o něco neomlátila nebo nedej bože nepřerazila a tak nám projít jednou uličkou trvá průměrně 20 minut. Koukám po zelenině, když kočár začne nějak drhnout a já zjišťuji, že to dítě táhne úplně cizí vozík plný piv. Stojím u pokladny a zamyšleně hledím do peněženky, když mi malá ručička ve snaze upoutat pozornost, stáhne kraťasy až ke kotníkům. To je ještě v pohodě, horší pak je, když stahuje kraťasy ostatním. Stojím s kočárkem úplně kdekoliv, a koukám, jak se ten malej kriminálník hrabe cizí paní v kabelce! Ani mé omluvy nezazdí její pohoršený pohled. No má si ji zapnout, že jo.

To mi nikdo neřekl, že při složitém nastupování do vlaku úzkými dveřmi, dítě zaujme tyč, chytí se a s kočárkem nikdo nehne ani tam a ani ven. To mi nikdo neřekl, že i můj Samuelek jednoho krásného dne začne zlobit...naštěstí se to zatím dá snést a přejít s úsměvem. Uvidíme, co ještě mi nikdy nikdo neřekl! M:)

Když vyrazím vstříc sportovním zážitkům..

Červencovou část dovolený mého muže jsme totálně zazdili chřipkou. Už jen proto, jak se o nás trpělivě staral, jsem mu ten srpnový týden chtěla udělat "echt" dovču, teda v rámci svých možností. A jelikož se snažím tvářit jako skvělá polovička do sportovně založeného páru, vymyslela jsem si sjíždění Vltavy. Jen si to představte: Samuelek u babičky, naprostá pohoda na raftu, večerní posezení, procházky, houbaření, dokonalost... Jára byl z nápadu nadšený a okamžitě začal zařizovat. Jenomže správný vodáci do raftů nelezou a já s hrůzou zjistila, že se budu muset nějak nalodit do kanoe. 

O týden později jsem do svého batůžku narvala to NIC, teda spíš NAPROSTÉ MINIMUM věcí své osobní potřeby a spacák, předala Samuelka babičce a s úsměvem na rtech a křečemi v břiše, doprovázenými stavy na omdlení (protože u mě nikdy nic nemůže proběhnout normálně), nastoupila na cestu Bakov nad Jizerou - Praha - Vyšší Brod.

Po šestihodinové cestě jsme našli kemp, postavili stan, pojedli tu rakovinu, kterou nabízel jídelní lístek (rozuměj smažák s tatarkou), popili trochu piva, čímž se to snad vykompenzovalo a při procházce obhlížíme kanoe, ze kterých budeme už ráno vybírat. "Já chci červenou!" Hlásím odhodlaně, i když jasně vidím, že je tam pouze jedna a ještě úplně dole. "Hlavně nechci tu horní, na který je napsáno HLAVATEJ SMRDÍ!" Vznáším svůj další požadavek a odcházíme prozkoumat sprchy - děs běs, ale jde to.

Druhý den ráno je mi na zvracení. Mám trému, strach a nějak podezřele často běhám na záchod. Vyfasuju vestu a panikařím, že mi žádná nesedí. Po deseti minutách zjistím, že jdou povolit až do nadměrných velikostí a trošku se uklidním. Vyfasuju i pádlo a barel a můj obličej rychle ztrácí barvu. Ve chvíli, kdy uvidím kanoi, kterou Jarda přitáhl, je mi nejdřív do breku, ale pak se musím smát. Aspoň uděláme Hlavatýmu reklamu.

Nasednu do lodi a za stálého řevu pádluju. Vydrží mi to asi pět minut, dokud nedorazíme k prvnímu jezu. No co vám budu vyprávět. Sjeli jsme ho, to sice ano, ale ve chvíli, kdy se mi ulevilo a já se začala radovat, se loď (dále jen Hlavatý) prostě převrátila a já se v brutálním proudu poprvé omlátila o šutry ve snaze zachránit si život a pádlo. Vytáhnout Hlavatýho na souš, vylejt z něho vodu, opět přivázat sudy, nasednout. To se nám docela povedlo. A kdyby nás nestrhl proud a my neskončili ve vodě podruhé na jednom jezu, bylo by to ještě lepší. Slunce zalezlo, vítr foukal a my totálně durch. 

Po hodině plavby a třech nechtěných koupelích jsme dorazili k dalšímu jezu. Přivázali jsme Hlavatýho u břehu a šli ten jez omrknout. Pohled na nás musel být dokonalý. Seděli jsme na břehu se slzama na krajíčku (teda aspoň já) a nevěděli co dělat. Nutně jsme si potřebovali zvednout sebevědomí. Kolem plavali "vodáci na raftech" a pokřikovali: "Jééé to jsou ti naši! Zase sušíte?"

Nebudu to prodlužovat. Nakonec jsme se hecli, nasedli do Hlavatýho a jez sjeli, i ten další, další a další. Večer jsme pak zakotvili v kempu U Fíka. Pršelo, foukalo, a zima nám hrála na zuby. Já šla vyzkoušet sprchy - hrůza děs, ale ta horká voda naprosto boží, tak to vem čert.

Do rána nic neuschlo a co bylo suchý, tak zmoklo. Břicho bolelo, modřiny modraly a zuby drkotaly. Přes to všechno mě nějakým zázrakem neopouštěl úsměv a přímo euforická nálada. Strach z toho, že se cvakneme jsem už moc neměla. Ten pohled, kdy se za vámi zavírá hladina a za ní letí Hlavatý, mě nějakým zvláštním způsobem bavil. Jenže my už se necvakli. Prostě profíci. Spíš jsem si uvědomila, že život je takový, jaký si ho uděláš, a že i tvrdě zajetý stereotyp se dá nabourat a okořenit. Vlastně mě ta dobrá nálada drží i teď, po týdnu a myslím, že jen tak nepustí.

Zjistili jsme, že je daleko lepší, vrhnout se do jezu po hlavě, a nechodit se na něj předem koukat. Osvědčilo se nám to konec konců i v úplném finále. Nervy pracují a my se pomalu blížíme k zuřící vodě posledního splavu. Ve chvíli, kdy se špička lodi ocitla ve vzduchu a já (háček) spatřila valící se peřeje, před kterýma už mě nic nezachrání, krve by se ve mně nedořezal. Řvala jsem jen do chvíle, než mi do pusy stříkla voda. Čumilové volali, mávali a vesměs nám přáli konec. S Hlavatým to mávalo, nebezpečně se nakláněl a já myslela na to, jak mě to omlátí o šutry....Nespadli jsme. Davy jásaly! A my taky. Když jsme vrátili Hlavatýho, vesty a pádla, šli jsme si užít chvíle vítězství a koukat na další odvážlivce sjíždějící tu hrůzu. Skoro všechny kanoe se tam otočili.

Zbytek dne jsme strávili procházkou po Krumlově, okusili sprchy ve třetím kempu - hrozný, ale spíš za to může má panika z veřejných sociálních zařízení, a druhý den se totálně vyčerpaní vydali na šestihodinovou cestu zpět. Byly to dokonalé čtyři dny. Já byla dokonalá, on byl dokonalý.

Zjistila jsem, že když si plánuju klídek na raftu a večerní posezení a procházky, posaděj mě do kanoe a večer padnu za vlast. I když posezení a procházky byly taky.

Zjistila jsem, že mám vedle sebe někoho, s kým se těžké a vypjaté situace zvládají úplně samy. A že má sílu jak bejk.

Zjistila jsem, že bych aktivní dovolenou v Česku za válení na pláži nevyměnila. Jela bych tam i tam.  M:)

Modrá je dobrá a zelená ještě lepší!

Šílení lidé dělají šílené věci. Jenže já si až do včerejška myslela, že patřím spíše mezi ty klidnější povahy. Popravdě se ale opět potvrdilo, že když trávím čas se svou sestrou, dokážu se chovat jako urvaná ze řetězu. 

Na módu nekoukám, po nikom se neopičím a v plánu jsem to určitě neměla. Celkově stojím spíš o to, vzbuzovat na ulici co nejméně pozornosti. Chodit mezi lidmi jako šedá myška. Však úplně stačí, že když vezu kočárek, stává se Samuelek středobodem vesmíru pro celou ulici.

Sešli jsme se se sestrou klasicky u mamky na obědě a začaly se nudit. A pak padla ta věta: "Já si asi obarvím hlavu na růžovo! Pojeď se mnou pro barvu." Mé námitky, že taková použitelná barva není normálně k dostání, byly do pár minut vyvráceny. V regálu na nás zářily krásné odstíny křiklavých barev od Schwarzkopf. Nechala jsem se sice překecat, ale místo po růžové sáhla po modré. Obal uvádí, že vydrží 12-15 umytí, tak si při nejhorším budu mýt hlavu až do rána.

Doma pak nastala ta chaotická chvíle, po které zůstala celá koupelna růžovo-modrá a naše vytřeštěné výrazy se odrážely v zrcadle.  Musím říct, že jsem docela spokojená a zatím tvrdím, že to příští měsíc zopakuju. No na druhou stranu jsem ještě skoro nikoho nepotkala a s bezprostřední reakcí okolí se nesetkala. Ale holt změna je život a já nutně potřebovala něčím oslavit své zlepšující se řidičské schopnosti. Chápu, že koupit si novou kabelku by bylo asi uváženější, ale hůř než na fotce svého řidičáku vypadat stejně nemůžu. Takže?

Takže proč si neužít barevné léto, když modro-zeleno-mentolová je v kurzu! M:)

Čtu, čteš, čteme...

Mám takový pocit, že čtení knih, myslím takové, kdy sedíte ve svém oblíbeném křesle s rozsvícenou lampičkou, šálkem kávy a pomalu obracíte jednu stránku za druhou, jde zase do módy. Nebo možná si toho pouze začínám více všímat. Jednu dobu byly v kurzu elektronické čtečky, všichni čtenáři je doma mají a já také, jenže teď už ji využívám pouze na dlouhé cesty, kdy je nemožné s sebou táhnout deset knih. Jenže každý knižní labužník vám s rukou na srdci poví, že místo elektroniky si radši vezme do rukou tu starou odrbanou knížku a nechá se pohltit její atmosférou.

Od té doby, co jsem zrušila facebook, mám najednou spoustu volného času k využití. Se synem stále vymýšlíme nějaké bejkárny nebo výlety. Každý můj den taky zahrnuje trochu toho sportu. A v neposlední řadě se denně oddávám odpočinku u knihy. Naučila jsem se co měsíc docházet do městské knihovny a pokaždé si minimálně tři knihy táhnu domů. Plná očekávání pak vůbec nevím, po které sáhnout dřív. 

Sranda je, že když jsem sedávala půl dne u počítače, malý Samuelek netoužil po ničem jiném, než mlátit ručičkami do klávesnice, a teď, když mě sem tam sleduje při čtení, jeho oblíbenou činností se stalo koukání do knížek, otáčení stránek, popřípadě cupování časopisů. I Jarda je v tomhle směru ke mně naprosto ideální polovička. Přijde mi, že je to jeden z mála chlapů, kteří čtou, místo toho aby pyšně prohlašovali, že ve svém životě přečetli pouze slabikář a Blesk.

Čteme hlavně thrillery, detektivky, horory, krváky, masakry a psychologické rozebíráky. Občas se při výběru řídím heslem: Čím nechutnější obal, tím líp. No mám takový pocit, že jsem nevědomky objevila knížku, která bude co do nechutnosti náš strop. Jára ji už četl a zrovna dobře mu z toho nebylo. Já se teprve chystám. Tak schválně, jestli to se mnou taky pohne :-) Kniha pro zajímavost zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/des-278730

Založila jsem si knížečku, do které píšu všechny přečtené knihy a samozřejmě mě touha po zaplnění každého řádku žene stále dál. V budoucnu určitě sesmolím nějakou inspiraci. I já sama sem tam hledám zajímavou četbu na blogu třeba zde: http://zivotoc.cz/ nebo taky tady: http://zdravakrasna.blogspot.cz/.

Zkrátka deštivé léto ke knize vyloženě vybízí a my to rozhodně nehodláme promrhat! M:)