Tak jo, je to tady, dneska mě po měsíci stráveném na porodnické jipce, po měsíci poslouchání, jak jiné maminky rodí a jak u toho hrozně řvou. Po měsíci přemýšlení a bolestí ze skřípnutého nervu, mě převezli na místo, kde je více odborníků, různých pediatrů, profíků, kteří by prý měli zařídit, aby se miminku nic nestalo. Každopádně ležím na pokoji s nějakou nafoukanou holkou s polovičním břichem, která je očividně naprosto v pohodě a neustále cvaká ovladačem z televizního programu na program. Bohužel tam vždy nechá to, co úplně nesnáším. Před chvílí tu byla paní primářka nebo doktorka nebo nevím kdo, a sdělila mi, že se mám zítra připravit na všechny varianty!!! Ale prý se jim většinou TYTO PŘÍPADY už daří zachránit. No výborný, takže jediný, co vím o zdravotním stavu svýho miminka je, že je nacucané vodou a že už se většinou tyto případy.....Bulím jak želva. Všem píšu SMS, že nemůžu mluvit a skoro do rána koukám do stropu a řvu.
JÁ 10.12.2012
Na řadu mám jít v 11 hodin. Celý měsíc se mi dařilo se úspěšně vyhnout zavedení kanyly do žíly, ale chápu, že před císařským řezem se tomu nevyhnu. Poslali za mnou žákyni a já myslela že fakt omdlím. Všechny ostatní předoperační přípravy mě zase tak maximálně rozbrečely. Zjištění, jaký jsem ve skutečnosti slaboch, mě provází až dodnes. V 11:30 mě nakládají a jede se na sál. Několikrát jsem všechny upozornila, že nevydržím ležet dlouho na zádech, zkrátka nemůžu dýchat s takovým břichem. Ujistili mě, že doktoři tu budou za chviličku a že to musím vydržet. No nevydržela. Moje postupné kolabování jim to vysvětlilo za mě a já se mohla pootočit na bok. Doktoři přišli, já umrtvená od prsou dolů cítila hrozný tlak. Sestra mě hladila po vlasech a milým hlasem říkala, co se děje. Prej podívejte se do prava, ponesou miminko. Ovšem asi myslela zmuchlanej hadr, ze kterého visela bezvládná fialová ručička. Pak už nic nevím, uspali mě než jsem stihla vyšilovat. Samuelek se narodil v 11:50.
ALEŠ 10.12.2013
Ráno jsem za ní jel a byla pěkně na nervy. Ono se není čemu divit, řeklo se v 11 a ještě v půl 12 se nic nedělo. Teď jsme na sále. Držím ji za ruku a koukám, jak jí zavádějí mezi obratle hadičku s umrtvovací látkou. To bych nechtěl. Po chvíli sestra tahá z mrazáku zmrzlou rukavici s vodou a přikládá jí to k břichu. Miška tvrdí, že je to krásně teplý a to je znamení, že se může začít. Dal jsem 1000 abych mohl být u porodu a už mě ženou za plexi sklo. No ve finále jsem rád, že jsem tady, když to vidím. Bože. Vytáhli bezvládného fialovo šedého chlapečka a já se k němu ženu. Sesypalo se na něho asi patnáct doktorů. Jeden z nich mi oznámil, že dítě je v kritickém stavu a nedýchá a ať si přijdu za 4 hodiny. Zabouchl dveře a zatáhl závěs. Vyl jsem tam jak pes. Po chvilce vezli přítelkyni, která byla totálně mimo asi spala. Ptal jsem se jak je na tom ona a jak je na tom malej. Všichni mlčeli. Rozkopal jsem pár košů a šel ven trávit v návlecích na boty nejdelší 4 hodiny v životě. Když mi ho konečně ukázali, trčelo z něho několik hadiček a nikdo nevěděl, jak dlouho bude žít. Zářil všemi barvami (hemangiomy), měl srostlé prstíčky, ale vlásky byly jasně blonďaté. Nesměl jsem tam být moc dlouho. Přes to jsem poprosil sestry, aby ho Mišce ukázali až u toho budu já, napsal jsem jí sms, že je moc a moc krásný a šel se opít.
JÁ 11.12.2013
Z pooperačního pokoje mě nedali na oddělení šestinědělí, kam chodili maminky s dětma, protože já u sebe žádné miminko neměla. Jediné, co jsem měla byla neskutečná bolest a šest chrápajících babek za zdí (bez dveří!!). Ocitla jsem se na klasickém gynekologickém oddělení. Moje zombie chůze a neustálý pláč na mě strhávaly veškerou pozornost. Bylo to už třicet hodin od porodu a NIKDO za mnou ještě nebyl! Nevím co je s malým, nikdo nic neví. Aleš mi poslal sms že je krásný, tak moc se těším, až ho uvidím. Zvoním na sestru. Ona napochoduje do místnosti starých dam a vyřvává kdo zvonil. Kdybych mohla mluvit nahlas, tak jí to určitě vysvětlím, takhle mi nezbývá než bulet a čekat, až jí to dojde. Za chvilku už mě sesypanou vezou na vozíčku spletí chodeb k synovi. Když sundali deku z inkubátoru a já ho uviděla poprvé. Řekla jsem si, jak jsem mohla tomuhle človíčkovi takhle pokazit život. A když po chvíli dorazil i Aleš. Mlčeli jsme tam všichni tři několik hodin.
DNES:
Už vím, že za tohle prostě nikdo z nás nemůže. Ze Samuelka nám vyrostl krásný chlapík a my rodiče, jsme na něho tak strašně pyšní. A i když už nám vztah naprosto nefunguje, tohle jsou prostě prožitky, díky kterým se nedokážeme nijak kloudně domluvit. Oba chceme sledovat, jak se ten malý snaží a oba mu chceme být oporou. Ale to už je zase jiný článek...M:)
Ten poslední odstavec mi vysvětlil otázky na to jak? Vždycky jsem si říkala jak moc to je náročné pro matku, jaké to je asi pro tátu, jaké to je být neustále protivnej, na nervy, vzteklej, obvinující sebe, okolí, svět a přitom udržovat vztah, vytvářet kouzlo, které prostě nejde v takovém tlaku tvořit... Jste vážně silný, že víte, že za to nikdo z vás nemůže, my máme jen psychiku a mě nemine aspon den v týdnu, kdybych neuvažovala o tom, jestli jsem někde neudělala chybu. Jinak moc hezky napsaný :)
OdpovědětVymazatAnet popravdě neuběhne ani hodina abych nepřemýšlela nad tím, jestli za to taky nemůžu... Ale doktoři mě ujišťovali, že ne a maminky mě ujišťovaly, že i kdyby jo, nesmím si to moc připouštět a spíš se snažit, mu to péčí vynahradit :-) Takže asi tak...:-)
Vymazatmazec. Nemám slov
OdpovědětVymazat