Samuelkův porod očima rodičů - jen pro zájemce!

JÁ  9.12.2013

Tak jo, je to tady, dneska mě po měsíci stráveném na porodnické jipce, po měsíci poslouchání, jak jiné maminky rodí a jak u toho hrozně řvou. Po měsíci přemýšlení a bolestí ze skřípnutého nervu, mě převezli na místo, kde je více odborníků, různých pediatrů, profíků, kteří by prý měli zařídit, aby se miminku nic nestalo. Každopádně ležím na pokoji s nějakou nafoukanou holkou s polovičním břichem, která je očividně naprosto v pohodě a neustále cvaká ovladačem z televizního programu na program. Bohužel tam vždy nechá to, co úplně nesnáším. Před chvílí tu byla paní primářka nebo doktorka nebo nevím kdo, a sdělila mi, že se mám zítra připravit na všechny varianty!!! Ale prý se jim většinou TYTO PŘÍPADY už daří zachránit. No výborný, takže jediný, co vím o zdravotním stavu svýho miminka je, že je nacucané vodou a že už se většinou tyto případy.....Bulím jak želva. Všem píšu SMS, že nemůžu mluvit a skoro do rána koukám do stropu a řvu.


JÁ  10.12.2012

Na řadu mám jít v 11 hodin. Celý měsíc se mi dařilo se úspěšně vyhnout zavedení kanyly do žíly, ale chápu, že před císařským řezem se tomu nevyhnu. Poslali za mnou žákyni a já myslela že fakt omdlím. Všechny ostatní předoperační přípravy mě zase tak maximálně rozbrečely. Zjištění, jaký jsem ve skutečnosti slaboch, mě provází až dodnes. V 11:30 mě nakládají a jede se na sál. Několikrát jsem všechny upozornila, že nevydržím ležet dlouho na zádech, zkrátka nemůžu dýchat s takovým břichem. Ujistili mě, že doktoři tu budou za chviličku a že to musím vydržet. No nevydržela. Moje postupné kolabování jim to vysvětlilo za mě a já se mohla pootočit na bok. Doktoři přišli, já umrtvená od prsou dolů cítila hrozný tlak. Sestra mě hladila po vlasech a milým hlasem říkala, co se děje. Prej podívejte se do prava, ponesou miminko. Ovšem asi myslela zmuchlanej hadr, ze kterého visela bezvládná fialová ručička. Pak už nic nevím, uspali mě než jsem stihla vyšilovat. Samuelek se narodil v 11:50.


ALEŠ  10.12.2013

Ráno jsem za ní jel a byla pěkně na nervy. Ono se není čemu divit, řeklo se v 11 a ještě v půl 12 se nic nedělo. Teď jsme na sále. Držím ji za ruku a koukám, jak jí zavádějí mezi obratle hadičku s umrtvovací látkou. To bych nechtěl. Po chvíli sestra tahá z mrazáku zmrzlou rukavici s vodou a přikládá jí to k břichu. Miška tvrdí, že je to krásně teplý a to je znamení, že se může začít. Dal jsem 1000 abych mohl být u porodu a už mě ženou za plexi sklo. No ve finále jsem rád, že jsem tady, když to vidím. Bože. Vytáhli bezvládného fialovo šedého chlapečka a já se k němu ženu. Sesypalo se na něho asi patnáct doktorů. Jeden z nich mi oznámil, že dítě je v kritickém stavu a nedýchá a ať si přijdu za 4 hodiny. Zabouchl dveře a zatáhl závěs. Vyl jsem tam jak pes. Po chvilce vezli přítelkyni, která byla totálně mimo asi spala. Ptal jsem se jak je na tom ona a jak je na tom malej. Všichni mlčeli. Rozkopal jsem pár košů a šel ven trávit v návlecích na boty nejdelší 4 hodiny v životě. Když mi ho konečně ukázali, trčelo z něho několik hadiček a nikdo nevěděl, jak dlouho bude žít. Zářil všemi barvami (hemangiomy), měl srostlé prstíčky, ale vlásky byly jasně blonďaté. Nesměl jsem tam být moc dlouho. Přes to jsem poprosil sestry, aby ho Mišce ukázali až u toho budu já, napsal jsem jí sms, že je moc a moc krásný a šel se opít.


JÁ   11.12.2013

Z pooperačního pokoje mě nedali na oddělení šestinědělí, kam chodili maminky s dětma, protože já u sebe žádné miminko neměla. Jediné, co jsem měla byla neskutečná bolest a šest chrápajících babek za zdí (bez dveří!!). Ocitla jsem se na klasickém gynekologickém oddělení. Moje zombie chůze a neustálý pláč na mě strhávaly veškerou pozornost. Bylo to už třicet hodin od porodu a NIKDO za mnou ještě nebyl! Nevím co je s malým, nikdo nic neví. Aleš mi poslal sms že je krásný, tak moc se těším, až ho uvidím. Zvoním na sestru. Ona napochoduje do místnosti starých dam a vyřvává kdo zvonil. Kdybych mohla mluvit nahlas, tak jí to určitě vysvětlím, takhle mi nezbývá než bulet a čekat, až jí to dojde. Za chvilku už mě sesypanou vezou na vozíčku spletí chodeb k synovi. Když sundali deku z inkubátoru a já ho uviděla poprvé. Řekla jsem si, jak jsem mohla tomuhle človíčkovi takhle pokazit život. A když po chvíli dorazil i Aleš. Mlčeli jsme tam všichni tři několik hodin.

DNES:

Už vím, že za tohle prostě nikdo z nás nemůže. Ze Samuelka nám vyrostl krásný chlapík a my rodiče, jsme na něho tak strašně pyšní. A i když už nám vztah naprosto nefunguje, tohle jsou prostě prožitky, díky kterým se nedokážeme nijak kloudně domluvit. Oba chceme sledovat, jak se ten malý snaží a oba mu chceme být oporou. Ale to už je zase jiný článek...M:)

Pár věcí, proč je pro někoho zima lepší, než léto.

Je to tady! Ještě před dvěma měsíci teploty vzduchu atakovaly skoro čtyřicítku. Já se nešťastně krčila ve stínu a nadávala na horké září. V článku jsem se snažila navodit vánoční atmosféru a těšila se na zmrzlé nohy a svařák. Zmrzlé nohy už mám týden a to je znamení, že jsem se dočkala. Tma ve čtyři hodiny odpoledne, první vločky, které mi už letos nejednou rozmazaly řasenku, další dvě přečtené knihy pod dekou v obýváku prosvětleném světýlky a svíčkami. To jsou věci, které drží mou náladu většinou vyváženou. Napadá mě hned několik věcí, které bych před létem upřednostnila za každých okolností.

1. Atmosféra

Představte si, že máte doma po několikahodinové snaze krásně uklizeno. V létě by pak musela okamžitě následovat ledová sprcha a vymýšlení plánu, co dál, když světlo je až do deseti hodin. To v zimě si můžete v klidu udělat čaj, postavit s dětmi bunkr, pustit pohádku. Děti jsou klidnější, když už se stmívá. Můžete si zacvičit, vrhnout se na cukroví, zasednout k zajímavé knížce, třeba o vraždách, jako já a pak celou noc koukat do stropu a dávat pozor a by vám z pod peřiny nekoukal ani chlup. Nebo se jít projít za oranžového světla pouličních lamp, nechat si do tváře sypat vločky a očumovat zamilované dvojice....To už je jedno. V létě nic z toho prostě nejde! To se zpotíte, jste ulepený, je vám hic, no fuj.

2. Zahřívání

Zahřívání se mě prostě baví. Asi proto lezu ven výhradně, když prší, sněží nebo fouká. Jinak je to pro mě nuda. Možná proto, že jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě (hned po knihách) jsou teplé ponožky, pletené svetry a ovocné čaje. Namísto nanuků, bazénů a větráků. I když bych měla zabruslit do čerstvě zamilovaného vztahu. Lepit se k sobě v létě, je docela nic moc, zato zahřívat se v zimě, je přece krásný. Takže zahřívání, ať už člověkem, oblečením, sportem nebo alkoholem, je dobrá věc.

3. Vánoce

No já prostě miluju vánoce. Nemyslím stres s dárkama, nebo úklidem, obalováním a smažením, návštěvy příbuzných a několikanásobná salátová runda, to k tomu prostě patří. Ale procházky po vánočních trzích. Potkávání známých v dobré předvánoční náladě. Betlémy a výstavy v muzeích. Kapři na každém rohu náměstí. Jmelí. Stromeček. Pohádky. Uplakané očička vašeho syna, protože chudáček nesnáší rozbalování dárků...:-) Vánoce jsou i přes všechny své chyby fajn. Čas nových nesplnitelných předsevzetí a zvláštních tradic. To já prostě můžu.

Většina z vás se mnou souhlasit asi nebude. A já to chápu. Léto má zase svá pozitiva a kdybych je měla jmenovat, tak je článek asi jednou tolik dlouhý. Říkáte si zmrzlé ruce, klouzavé chodníky, ráno zamrzlá auta, popraskané rty...ale víte co? Mě to prostě nevadí. M:)

Novinky se Samuelkem v kostce.

Nejsem z těch lidí, kteří by při prvním pohledu do ranního bíla za oknem, oznamovali všem sociálním sítím, že sněží, i když z toho mám samozřejmě stejně velkou radost, jako tyhle emocionální bombičky. Nicméně pár novinek z našeho života vám jistě radost udělá. Existuje asi sto lidí, čekajících na článek o tomhle vysmátým miminu a nad každým mým blábolem mimo žádané téma systematicky ohrnují nos. A jelikož se nám pár nových informací nastřádalo, ráda se s nimi podělím.

Poslední výbuch v podobě zápalu plic, následnou hordu výčitek, obviňování i sebeobviňování jsme úspěšně přestáli. Smířila jsem se i s tím, že každá chřipka může další zápal plic vyvolat a tak chodíme ven jen když je relativně hezky a mezi co nejméně lidí (což se hodí, protože ty smějící se zdraváčci z městských školek mi pořád leží v žaludku). Od té doby dobrý. Schválili nám cestu do lázní. Samuelek se naučil sedět a slézat ze všeho, kam ho položím. Začíná mi pěkně kousat jídlo a celkově je takový spokojenější, protože už se sám přestává cejtit, jako bezmocný mimino.

Do téhle pohody se nám před dvěma měsíci objevila na spánku červená tečka. Tečka, která pomaličku rostla. Čím je tato zákeřná tečka větší, tím rychleji roste. Další forma hemangiomu. Máme plošný, pak boule na žilách pod kůží a teď už i boule na kůži venku. Hned jsem s ním pádila ke kožní lékařce, informovat se, jestli se tato hrůza dá vyříznout. Celé to na mě působilo jako banalita. Ale není. Hemangiom roste o půl milimetru denně, už má velikost malé jahůdky. Řezat se bude pod narkózou. No stále jsem přemýšlela s čím tu narkózu spojit, abych jejich počet do budoucna snížila. Konzultovala jsem to a promýšlela, dokud se ve schránce neobjevil dopis s oznámením, že 19.11. v 10:00 máme nástup do lázní.

Vidina toho, že stále máme ten hemangiom, že před vánoci odjedu na měsíc pryč, že nestihnu za týden nakoupit do lázní vše potřebné, že jsem měla za pár dní nastoupit na tolik očekávaný řidičák a musím to opět zrušit, že toho je najednou opět nějak moc, mě donutila si po dlouhé době pobrečet mámě na rameni. No ale řešení jsme našly. Řidičák je pro teď out, lázně odsunuty na leden, vánoce si zkazit nenechám a hemangiom je naprostá priorita.

Fajn, takže jsem naplánovala zákrok u nás v Turnově, jenže krevní testy, které mu dělala naše skvělá obezřetná paní doktorka s nejochotnější sestřičkou, jakou znám, ukázaly (no a teď nevím přesně, protože jsem to opět poslouchala z bubliny strachu, která mě drží mimo záchvat histerie na veřejnosti), opožděnou srážlivost krve (asi) a sníženou funkci štítné žlázy (určitě). Co to pro nás znamená? S hemangiomem buď dětská chirurgie Liberec nebo náš oblíbený Motol a se štítnou žlázou bude zábava v podobě doživotních léku (pravděpodobně). 

Samuelek se tím nedává rozhodit, všechny depky hází úspěšně na maminku a čeká si na Ježíška. A já musím říct, že kdyby bylo třeba léto a né moje oblíbené zimní období, beru to taky asi ještě hůř. Nevím ale čemu se divím, od začátku jsem věděla, že budeme přeskakovat a řešit různé překážky, tak jsou tady a přitom ani ne tak velké, jaké by mohly nastat. 

Jinak dnes nás čeká vánoční výzdoba, jsem zvědavá, jestli mi to dřív zničí Samuelek nebo kočky, hezký den. M:)

Čtvrt století - no a co?

Přesně před týdnem, jsem oslavila těch 25. Je to věk už méně sladký, jako osmnáct, ale přes to stále krásný (alespoň jsem si to myslela). Žila jsem totiž v bludu, že mám stále ještě čas na to, něco dokázat, přitom kamkoliv se kouknu, hemží se to úspěšnými lidmi  minimálně o pár let mladšími. Kouknu na superstar a raduju se z pohledu na lidi, kteří vypadají stejně staří a při bližším prozkoumání zjistím, že nejstarší z nich je devadesátej druhej ročník a absolutně nikdo z nich nemá ani tušení, čím se cinkalo 17. listopadu 1989. Jakože cože? Pro info jsem se zeptala své maturantky sestry a ta to ví! Tak kde se stala chyba?

Takovýto věkový milník, vás donutí zamyslet se nad dosavadním životem, nad jeho úspěchy a pády. Po důkladném prozkoumání, jsem ale zjistila, že od té doby, co chci svůj život radikálně změnit a přestat si ho ničit, nevědomky jsem pokonila co šlo. S hrůzou v očích mi totiž dochází, že nemám ani firmu, ani šťastnej vztah, ani své vlastní zázemí, ani skvělou kariéru, z pěti pozvaných kamarádek, přišly na mou oslavu jen dvě, pevná vůle je totálně v háji, rohlík střídá čokoládu, mám neustále poslintaný rameno a povzbuzování beru spíš jako litování. Pergnerová holt už Eso nikdy moderovat nebude (počkat, Eso už vlastně ani není) a chleba ve vajíčku taky vyšel z módy.

Pětadvacet. Sranda no. Tak na co se mám vrhnout dřív? Na zlozvyky? Protože čím jste starší, každý panák a každé cigáro se na těle a hlavně pleti podepíše víc a víc? Nebo na vztah? Podnikat? Brigáda? Řidičák? Výzdoba na vánoce? Zapráskanej sporák? Mám sbalit Samuelka a cestovat? Nic z toho nebude, doprala mi pračka. Chtělo by to odlíčit včerejší makeup a přestat koukat na filmy, kde je hlavnímu hrdinovi dvacet! Přestat fňukat a jít si zaběhat! Přes desetiletý věkový rozdíl začínám Bridget Jonesovou chápat, a líbí se mi čím dál víc. Ke koupi deníku jsem ještě sice nedospěla, ale mám dobře našlápnuto. Čtvrt století - no a co? M:)

15 minus

Vypadá to na dalších pár uplakaných dní. Teda aspoň co se týče počasí. U nás to z nebe bulí skoro celičkou noc. A k čemu svádí takovéto počasí? Teda u mě je to jednoznačně úklid, rotoped, a četba! Dlouho jsem se k mým přečteným knihám nevrátila a momentálně se mi naskytla výborná příležitost tak učinit. Před několika měsíci se mi kamarádka zmínila o knížce. Prý "jestli tě baví Hunger Games, tak tohle tě chytne určitě taky!" Koupila ji ve výprodeji levných knih, odkud ona prostě vždy vytáhne nějaký poklad a byla z ní nadšená. A jelikož je kamarádka z daleka, a musela by mi ji posílat poštou, pro mě nastal několikaměsíční maraton velkého shánění. Hledání knihy, jejíž každičké vydání už mělo svého pána a dotisk se neplánoval. V pdf formě neexistovala a já si ji tolik nechtěla půjčovat! Jsem velký sběratel knih, všechny je chci jednou mít ve své velké dřevěné knihovně a chodit si je oprašovat. No nic, po skoro půl roce se na mém stole kniha ocitla. Sice s nápisem Městská knihovna v Praze, ale přeci.

Název: 15 minus
Autor: Tomáš Zářecký
Počet stran: hooodně, myslím 415
Za jak dlouho jsem ji přečetla?: Za dva dny a dvě noci...spíš ty noci!
Moje pocity: Panika, strach, pocit na zvracení, smutek, občas lehký úsměv a shrnula bych to jako ohromující.

Tahle kniha rozhodně není pro princezny, děti ani jiné slabší povahy. Je to jeden z nejdrsnějších kousků, jaké jsem zatím četla. No jo, já starej zvrhlík. Představte si televizní soutěž o 60 milionů euro. 15 lidí, každý se svou kamerou, nožem a pevnými botami. Jejich úkolem je přejít určenou trasu, která vede většinou džunglí na pustém ostrově. Soutěž je naprosto bez pravidel. Jediné pravidlo je, nevychýlit se z určené trasy. Výhra se dělí mezi ty, kteří dorazí do cíle....No hotová jsem z toho byla. Tolik nástrah, které džungle skrývá, tolik věcí, co může člověk vydržet, jen aby se zachránil. Opravdu doporučuji. 

No a když jsem se dozvěděla, že autor je týpek asi o dva roky starší než já, odpadla jsem. Vzhledem k otevřenému konci a milionu mých otázek, jsem ho neváhala kontaktovat a mám radost z toho, že většina mých otázek bude příští týden zodpovězena.

Jako další dílo se mi zalíbila kniha jménem Pět, od Ursuly Poznanski, která je o zvrhlé formě hry geocaching, ale o té už poreferuji příště. Z červené knihovny jsem dávno vyrostla. Pěkný deštivý den! M:)

Doživotní pouta jménem facebook.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak nechutně nás facebook drží v šachu? Já nad tím posledních několik měsíců přemýšlím opravdu hodně. Nejen, když na nedělním obědě všichni koukají do mobilu a mamka nad námi jen nešťastně kroutí hlavou. Nejen když projíždím tu facebookovou "zeď" a spousta lidí, více či méně známých postuje statusy, za které bych se musela příšerně stydět. Hážou do davu věty typu: "Zase den na hovno." nebo "Je mi do breku." Snad jen aby vyvolali vlnu solidarity a podpory? Nebo proč jako? A nebylo by lepší se zvednout od počítače a jít si prohlídnout ten nádherný podzim?

A teď fkta o tom, proč si myslím, že mě má Mark Zuckerberk omotanou kolem prstu. Chci si zrušit svůj profil, ale...

• Kdykoliv potřebuju poradit něco z prostředí lázní nebo nemocnice, kam cestujeme se Samuelkem docela často, stačí napsat na fcb a mám hned jasno. (Internetová fóra takovou službu neposkytnou)
• Můj velký koníček (sbírání kilometrů pro svůj tým) samozřejmě probíhá pouze na fcb. Ono to ani nijak jinak zařídit nejde, aby se sto lidí, dokázalo denně někde domlouvat, zvlášť když jsou každý z jiného koutu světa.
• Facebook bourá zábrany. Mohu zde lehce komunikovat s kýmkoliv. Jsem člověk, co se hrozně stydí telefonovat, o tom příště, ale tady stačí jen něco napsat a čekat co se stane...nejhorší pak je, když píšete s jednou promile a ráno si pročítáte tu spoušť (hlavně že bez zábran).
• Už si snad ani nelze koupit elektroniku, která by facebookem nebyla prošpikovaná do posledního drátku.
• Vím, že přes FB Samuelka sleduje minimálně 150000 lidí z celého světa. Když to zruším, máme všichni po ptákách.
• Na jakýkoliv zajímavý server, na který vlezu, je potřeba se registrovat přes facebook.
• Mám v mobilu asi jen dvacet kontaktů. Na co víc, když všichni furt vysedávají na facebooku.
• I když si profil zruším, vše co jsem kdy sdílela, bude světem internetu vesele poletovat dál.
• Jak se většina lidí dozví o dalším článku, když ho hned nebudu postovat na facebooku?
• Co když ho zruším a pes po nás neštěkne?

No na druhou stranu si zase říkám, proč by po nás měl pes štěkat že jo? Chci být otrok facebooku a místo věnování se synovi na 100% do něj půl dne civět? Nebo chci malý baráček na vesnici s ovečkou místo sekačky a vrbou v koutě zahrady? Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc se mi chce tenhle neustáý kolotoč zrušit, takže bych si měla pomalu začít zaplňovat svůj telefonní seznam, zapsat si kdo kdy slaví narozky a začít se na plno věnovat józe, aby zahnala případné abstinenční příznaky.

Kéž by šlo zařídit, abychom si to uvědomili všichni najednou...M:)

5 důvodů, proč je lepší zhubnout ještě před tím, než si pořídíte rodinu:

Říká se, že když nevíš o čem psát, napiš seznam. Kupodivu mě těch seznamů napadlo opravdu hodně. Ale kdo dřív přijde, ten dřív mele a já proto dávám šanci vykouknout na svět myšlence, která mi blikla hlavou úplně první. Tady je mých 5 důvodů, proč je lepší hubnout jako singl.

1.: Nikdo vám domů netahá zakázané potraviny!

K čemu vám je, že nakoupíte plnou ledničku polníčku, brokolice a okurek, když si pak pán večer nakráčí a zasedne k pizze, brambůrkům a korunuje to karamelovou milkou. Padají ultimáta jako:domů mi to nenos nebo vyměním zámky...ale když ty brambůrky chutnají nejlíp u televize. Dieta nedieta, snaha vločky-maso-zelenina vám začne hodně brzo pokulhávat.

2.: Jíte pravidelně po třech hodinách!

Všude po bytě visí červené nápisy SNÍDANĚ, SVAČINA, OBĚD, SVAČINA, VEČEŘE, takže teoreticky to máte zvládnuté. V praxi to vypadá tak, že vstanete v dobu, kdy snídaně už je pasé, nakrmit, přebalit, uklidit, uvařit, mezitím ještě samozřejmě nakoupit...a když konečně v jednu hodinu zasednete k obědu, máte vlčí hlad a sníte dvojnásobnou porci. Ono totiž dojídat kašičky po dítěti se jako plnohodnotné jídlo opravdu nepočítá.

3.: Máte čas si jít kdykoliv zaběhat!

Pokud vaše dítě spí od devíti večer, do pěti ráno, vidina ranního či večerního pohybu se docela solidně rozplývá. A bohužel, běhání od pračky k sušáku se do denních sportovních aktivit taky nepočítá.

4.: Pokud se odhodláte, jít si zacvičit, máte na to klid!

Když si průměrná máma udělá konečně čas na to, zajít si do posilovny a hlídá babička, je to ještě dobrý, pokud ale hlídá tatínek, raději ani nikam nechoďte. Ještě než si stačíte obout profi botky, které jste si k té příležitosti půjčila od kamarádky (na nové nejsou peníze), musíte vyřídit pár telefonátů ve stylu: co mám dělat, když furt brečí nebo kde že si říkala, že má tu hračku? Rozhodnete se telefon uzamknout do skříňky a už přijímáte hovor od plynaře, že čeká před domem, jak jste se minulý týden domluvili...Jen málokterá matka není v tu chvíli zralá spíš na vířivku v blázinci, než na pás ve fitku.

5.: Dokážete se správně motivovat!

Motivace. Nejdůležitější součást celé akce. Nakoupíte si kalhoty, do kterých chcete zhubnout, ale když už vám jsou tak zjistíte, že tepláky jsou stejně lepší. Na diskotéky, zábavy, kino, divadlo, cokoliv stejně nemáte čas a na koupi běžeckého oblečení a kvalitního proteinu zase prostředky. Doma máte chlapa, který vám říká, ať jíte cokoliv a ve cvičení jedete na krev, ale vám připadá, že na krev jedete spíš v uklízení. A v neposlední řadě máte doma toho prcka, kterému je úplně jedno, jak vypadáte (zatím), hlavně, že se mu celý den věnujete...

Tímto vzdávám hold maminám, které to dokázaly, a že jich znám opravdu dost. A zároveň apeluji na Ježíška, aby mi letos přinesl alespoň tu karimatku! M:)