Lidská povaha tě zdraví, nebo taky ne :)

Po několika letech jsem se přistěhovala do rodného města, a jako za starých časů si to denně vykračuji po ulicích. Potkávám, kamarády, nové známé i staré známé a právě u těch si vždy nejsem jistá, jestli pozdravit nebo ne. Těch trapasů, kdy jsem si v duchu řekla "dělej, pozdrav ho" a k pochybnému "ahoj" se odhodlala, zatím co dotyčný na mě koukal jak na úchyla, jsem si užila dost. A nebo ty chvíle, kdy si řeknu, že tahle holka si mě už určitě nepamatuje a ona na poslední chvíli pozdraví. V tom okamžiku většinou nepřirozeně vyštěknu "jééé ahoj" a s myšlenkou na to, jak jsem nemožná, peláším dál.

Třeba dneska jsem přesně takhle měla už už minout kluka, se kterým jsem před deseti lety prohodila pár slov, jenže zatím co on vypadá pořád stejně, já jako by mě právě propustila ježibaba z chlívku u perníkový chaloupky. A tak teda jdeme proti sobě, vyhledám oční kontakt, ale jen na takovou chvilku abych zjistila jestli mě pozná, i kdyby poznal nakonec stejně pohledem uhnu a předvedu skvěle nacvičenou scénku, že něco hledám v kabelce. No magor prostě!

Často potkávám taky jednu paní učitelku, která, jak moc dobře vím, si na mě opravdu pamatuje, protože se mamce svěřovala s tím, že mě vídá ve městě. No jo, jenže když se k sobě blížíme a já s vřelým úsměvem čekám, až se na mě podívá, ona mi předvede skvěle sehranou etudu o mobilním telefonu ztraceném na dně kabelky. Občas je to vážně k smíchu.

Zato můj nevlastní táta Džorč, tak ten s tím nemá ale absolutně žádný problém. Když s ním jedu v autě, mává skoro na všechny, asi proto, že mají podobné auto, jako někdo známý, tak pro jistotu. Ve městě taky zdraví skoro všechny a z nechápavých pohledů, si rozhodně nic nedělá. A proč taky, vždyť pozdravů není nikdy dost. A milým pohledem přeci můžeme obdarovat i neznámé.

Je to prostě lidskou povahou. Já to asi moc řeším a čím víc o tom v tu chvíli přemýšlím, tím spíš z té situace opět vyjdu jak magor. A řešení? Stále koukat do chodníku....to byl samozřejmě vtip. A kdybyste mě třeba náhodou potkali ve městě, čekejte cokoliv, já asi jiná nebudu :-) M:)

Geocaching aneb bez kešky neodejdu..

No úplně jsem se zase do něčeho zamilovala. Dovolte mi tedy trošku představit hru/sport/zábavu/koníčka geocaching neboli "lovení kešek", z pohledu naprostého laika. K této záležitosti mě přivedla moje kamarádka, naprostá superžena a supermáma Anetka z blogu http://zdravakrasna.blogspot.cz/. Ona totiž kromě výroby šperků, čtení knih, výchovy dvou hyperaktivních špuntů, úspěšnému shazování kil, věnování se poradentství v oblasti fitness a všemu co vás napadne, i loví kešky. Na její planetce o(skupina na fcb) se objevil článek s návodem jak na to, já ho zhltla jedním dechem a tuto bojovku, která vrátí do dětských let i toho největšího prudiče, vyzkoušela. Zaregistrovala jsem se na webu geocachingu, abych pro info zjistila, kolik těchto kešek (většinou je to krabička s notýskem a tuštičkou k podpisu) je schovaných v okolí Turnova. No myslím, že kolem 150 jich bude i když jen málo jich je přístupných s obřím kočárkem.

Většina rodičů, jejichž ratolesti se zdárně podařilo udat babičkám, už přemýšlí, kam si půjdou večer posedět na skleničku, jestli předtím kino nebo divadlo nebo fitko nebo úklid... To mě okamžitě naběhne, kterou kešku půjdu zase kam lovit. Upřímně, já se tu prezentuju, jako mazák, co má na kontě už tak 200  kešek a přitom jsem našla pouze dvě. Ano dvě, ale trasu k dalším dvaceti mám podrobně nastudovanou. Stačí už jen zvolit tu správnou VOLNOU chvilku. Do mobilu jsem si stáhla geocaching aplikaci a jedu. Hodinu běhám kolem blikajícího GPS bodu na mapě, prozrazujícího umístění pokladu a ani podle souřadnic, ani podle obrázku nejsem schopná poznat, kterým směrem pátrat. Mou orientační retardací se mi tedy můj nový koníček docela stěžuje, a to zatím hledám jen ty nejlehčí a rozhodně nešplhám někde po stromech či skalách. Nicméně mě to baví. A baví to víc lidí, než jsem čekala. Najdu poklad a při podpisu zjistím, že už tam ten den byli tři lidé. Kešky můžete brát domů, opravit a vrátit nebo založit svou vlastní, ale o každé změně je potřeba informovat hledače na webu. 

Komukoliv jsem se zatím zmínila, poslal mě do háje s tím, že jsem sto let za opicema a že už jich našel tak padesát. Jak je tedy možné, že jsem tomu propadla až teď? No každopádně kdyby se chtěl někdo přidat, mohu geocaching jedině doporučit. Je to relax, zábava a někdy i stres, to když běháte kolem skály, na které to určitě musí být a dříve než se dopátráte, se vám vybije mobil se souřadnicemi. Kolik jich do konce měsíce ještě najdu? Pokud mě někdo proškolí v práci s mapou, tak snad hodně. Hezký den a keškám zdar! M:)

Co vybrat Samuelkovi k narozeninám?

Mám dvouletého chlapečka. On je postižený, to všichni víme. Avšak, právě ty druhé narozeniny se neúprosně blíží a já přemýšlím, co mu dám. Co dáte člověku, kterého milujete natolik, že tu lásku není možné vykompenzovat nijakým blbým dárkem. Jde vlastně něčím věcným vrátit radost, kterou vám to dítě dává jenom tím, že žije? I když je jasné, že mu osud lehkou cestu nepřipravil? Jak jsem řekla, jsou mu dva roky. Já mu nemůžu dát žádnou tříkolku ani odrážedlo, protože se neudrží na nožičkách, ani houpačku, protože se neudrží v sedu, ale ani hračky pro mimina, protože už miminko není a chrastítky a malými plyšáky ho nezabavím. Samuelek je můj syn. Fráze jako hrdina a bojovník by kdejací rodiče zdravých dětí jistě ve spojení se svými ratolestmi ocenili, bohužel ale mě už to štve. Ne tak, jak si myslíte. Pokud mi kdokoliv napíše, že Samuelek je velký bojovník, s radostí tuto pochvalu přijmu. Upínám se ale už na trochu jiná slovíčka, jako jsou: šikovný, chytrý, učenlivý, statečný a nebo třeba, že má dobře našlápnuto vše dohnat, protože přesně to on má. Jaký dárek teda vybrat? Když mu dám papír a pastelku, tak pastelku zahodí a z papíru složí origami. Když mu dám kladívko a hřebík, tak hřebík zahodí a kladívkem vybourá ve zdi díru. Když mu dám kartáček na zuby, tak si své malé zoubky vyčistí, ale když mu dám lžičku, začne s ní bušit do všeho okolo. On má prostě svůj svět, ve kterém vše najde své uplatnění. Rodiče ho znají dokonale, ale přes to nedokáží odhadnout, co je ta věc, která ho posune zase o kousíček dál. Zatím je jen jasné, že se v životě bude věnovat hudbě. Ať pustíme cokoliv, vždy chytí přesný rytmus a podle něho se pohybuje. Nebo možná bude IT specialista. Jak už jsem se zmínila na facebooku, v zaheslovaném a zamčeném mobilu dokáže změnit tapetu obrazovky, ten malej hacker. Takže co myslíte. Ocení radši sadu bicích, za které si bohužel nesedne, nebo super moderní počítač, i když myš by nejspíš letěla do kouta a klávesnice by byla do dvou dnů ohlodaná do posledního písmenka? Mám tedy miminko? Nebo inteligentní dítě ve svém světě?

V komentářích ocením vaše tipy na dárky. Slavíme 10. prosince....M:)

Něco málo ze života výjimečných...

Máte-li postižené dítě, jedna z velkých nevýhod je, že potřebujete spoustu zdravotních pomůcek, pro cvičení, motivování nebo jen zpříjemnění života. Upřímně nechápu, proč třeba takový kočárek, určený pro postižené, stojí průměrně o 50 tisíc, tedy hodnotu staršího auta víc, než kočárek pro zdravé dítě. Jeden takový doma mám. Každý den, když se na pokraji svých sil snažím jeho váhu kolem třiceti kil stáhnout z prvního patra dolů, abychom mohli ven a následně ho opět tahám nahoru, aby mi ho nikdo neukradl, přemýšlím, čím je krom své váhy, pár opěrek a jednoho popruhu navíc výjimečný. Ano tyto pomůcky svým majitelům opravdu velice pomáhají. Umožní jim chodit, sedět, nebo jen pohodlněji ležet. Umožní jim skoro cokoliv, ale získat je, občas představuje neskutečný koloběh, zařizování, papírování, doplácení, skládání se, škemrání, no zkrátka souhrn šíleností, které občas představují nadlidský výkon.

Jedna z výhod potom je, že velkou část z ceny těchto věcí, dost často proplácí pojišťovna. Tam, kde pojišťovna selhává, přichází na řadu nadace, připravené, rodinám v tísni pomoci. Nadací existují desítky. Z hlavy si vzpomenu třeba na Život dětem, Nadace Olgy Havlové, nadace Syner v Liberci, advokáti dětem, Kapka naděje, Leontinka a mnoho dalších. Když už si pak tu svou nadaci vyberte a rozhodnete se žádat tímto o dar (většinou finanční na určitou pomůcku), je potřeba se prokousat nutnými formuláři a to je opravdu boj.

K přesně vyplněné žádosti je nutné doložit:

• potvrzení přijmu obou rodičů, formou čestného prohlášení
• vyjádření pojišťovny, zda poskytuje příspěvek na vámi žádanou věc či nikoliv
• fotografii dítěte v tiskové kvalitě
• kalkulace či faktura od dodavatele pomůcky
• popis pomůcky s fotografií
• kopie ZTP nebo ZTP/P průkazu
• lékařské zprávy

Všechny tyto papíry musíte zařídit, vytisknout, okopírovat, vyplnit, naskenovat a odeslat, což je třeba pro mě, jelikož mám doma pouze napůl funkční počítač, bobřík odvahy. Po odeslání má nadace 4 měsíce na vyjádření a tak už jen čekáte.

Musím ale říct, co se týče našeho kočárku, kde byl doplatek hrazený rodiči přes 35 tisíc, šlo jednání ze strany nadace velice rychle. Všichni na mě byli příjemní a mě hřál dobrý pocit, že dobří lidé stále existují.

Dále pak chci poděkovat všem lidem, kteří nám pomáhají absolutně nezištně, ať už jsou to ti, co nás znají přes blog a pošlou dárek nebo jen podporu, nebo lidem od nás z města, kterým, jak jsem se mohla tento týden přesvědčit, také nejsme ukradení. Je to boj. Ale tento náš boj je o tolik lehčí, když máme takovou podporu okolí. Děkujeme M:)

Káva - jsem v tom s vámi!

Já věděla, že do toho jednou spadnu. A je to tady. Móda domácích přístrojů, které vám vykouzlí do minutky lahodné kafíčko, mě pohltila. Ale nebylo to jen tak. Podle mého názoru je nám voda naprosto přirozená, sladké limonády, džusy a šťávy se pijí úplně sami, ale k ostatním nápojům, jako je pivo, víno, zelený čaj a káva, musí člověk dospět. Nebyla bych to já, kdybych se nejprve nenaučila pít pivo, potom v Brně i víno (achch to moravské vínečko) a nyní i kávu. Se zeleným čajem spolu ještě moc nekamarádíme, i když z uvedených možností je pro organismus asi nejzdravější.

Nemyslete si, že mě potkáte v kavárně, jak labužnicky sjíždím nabídku káv a můj největší problém je, že nevím, kterou si dát. Ba ne. Stále ještě piju kávu jako naprostý buran. Slabé preso do šálku, dolít spoustou mléka, počkat až to vychladne a kopnout to na ex, jako panáka. Chuť kávy, kávových bonbónů, krémů a čokolád, mi stále nic moc neříká, ale přišla jsem na zázrak energie, kterou i po tak malém kafíčku disponuji. Podle mě každá máma pije kafe!

Ještě nedávno jsem po návštěvě babičky usedla na gauč a nic se mi nechtělo. Po úklidu celého bytu by mě ke sportu nikdo nedokopal a zvednout zadek od počítače mě stálo hodně přemáhání. Když to teda přeženu, ve skutečnosti to tak hrozné nebylo, přeci jen té práce kolem Samuelka a bytu je dost. No a teď si dám kafčo a jedu jak fretka. Úklid, nákup, několik kilometrů procházka, joga, uvařit, vykoupat, nakrmit a ve dvanáct v noci stále koukám do stropu, i když jsem kávu pila ve dvě odpoledne.

Zkrátka, už vás všechny kafaře docela upřímně chápu. Jsem sice ráda, že mi prozatím denně bohatě stačí jen jedno a stále se budu snažit nahradit jej zeleným čajem, ale to nakopnutí, jaké mi malý šálek dokáže poskytnout, si užívám plnými doušky!

Rekapitulace...

Hned první říjnové ráno srdečně zdravím všechny své nové i ostřílené čtenáře. Ano, pravidelných čtenářů mého blogu stále přibývá, skoro denně se seznamuji s novými lidmi, počet mých přátel na sociálních sítích zběsile stoupá i když po většinou dobrou třetinu ani neznám. Přijde mi žádost, vidím maminku s dítětem, přijmu žádost a čekám, že mi přijde zpráva, odkud se známe, nebo proč máme být přátelé, a ono nic. I tento problém asi co nevidět vyřeším nějakou vlastní stránkou, pouze pro účely sledování blogu a syna Samuelka. Jelikož jsem člověk třídivý a jak se něco nahromadí, je potřeba to přebrat (asi proto mám skoro prázdný byt) :-).

Pro nové sledující jsem se rozhodla udělat takovou malou rekapitulaci. Blog už píšu tři čtvrtě roku, mé postoje a cíle se přeci jen asi trochu změnily, i syn dělá samé pokroky, tak si myslím, že je pravý čas na naše představení novým kamarádům.

Jmenuji se Michaela M. a začala jsem psát asi proto, abych se vybičovala ke změně životního stylu. Tato změna zahrnovala vše (líčení, oblíkání, hubnutí, něčeho dokázání). Začala jsem tedy psát články o jídle nebo fitness věcech, zkoušela všechny možný druhy cvičení, ale u ničeho nezůstala a celá ta změna dopadla tak, že mám novou šatní skříň, plnou starých hadrů a umím si udělat i když křivé, ale přece oční linky. No teď píšu hlavně proto, že mě to baví a naplňuje, nepíšu jen blog, ale taky dokončuji svoji první knihu a hlavu mám momentálně plnou námětů. Dále potom sbírám kilometry. Je to úplně výborná věc, jejíž tvůrcem je má kamarádka Anetka z blogu http://zdravakrasna.blogspot.cz/ a ve zkratce jde o to, že každý měsíc v týmech i samostatně sbíráte uběhnuté i jinak překonané kilometry a tím soutěžíte, kdo toho zvládne nejvíce. Odměnou je nám dobrý pocit, spoustu skvělých přátel, diplomy a sem tam něco z hodnotnějších darů. Moc mě tento způsob pohybu baví a motivuje a tím, že nemám pocit, že něco musím, nýbrž chci, dělám to opravdu ráda.
Tak to jsem já:

Jenže je mi jasné, že všichni čekáte, až představím svůj pokládek, malého Samuelka:





Sáma je mé vysněné první miminko, kterému byl dán do vínku vzácný syndrom MCM. Psala jsem tu o nemoci dost podrobné články a nic víc prostě nevím. Všechny informace jsou buď v odborné angličtině nebo nedostupné. Lidí s tímto syndromem moc není a i kdybych chtěla porovnávat, nemohu, protože fyzicky i mentálně je na tom každý jinak. Můj Samuelek brzy oslaví druhé narozeniny a musím přiznat, že po pohybové stránce dost trpíme. Velká hlavička a minimum svalového napětí mu nedovolí plnohodnotně sedět, natož pak stát nebo běhat. Když si ho chce někdo pochovat a nevládne takovými bicáky jako já, má už docela problém. Samuelek třikrát utekl hrobníkovi z lopaty a i přes to je to vysmátý uličník s ohromnou touhou se dále vše komplikovaně učit (no až na ty brýle, ty na něj nedostanu). Chodíme cvičit, na oční, na kožní, na neurologii, na vše možné. Na žilkách se objevují a mizí žilní nádory a to čekání, jestli se neobjeví třeba někde v plicích nebo u srdce, je hrozné. Nicméně....se hrozně milujeme a nedáme bez sebe ani ránu. Podpora lidí okolo, ať už rodiny, lidí ve městě, na facebooku nebo tady na blogu, je osvobozující a vždy když je mi ouvej, mám se kam obrátit.

Na množství přečtení jednotlivých článků sleduji, že s velkým náskokem jsou nejčtenější právě články o Sámovi, ale s omluvou se k nim chci uchylovat, jen zřídka, když bude něco nového, zajímavého a ne každý týden. Trochu toho soukromí mu přeci jen musím uchránit. Děkuji všem M:)