Vladimír Janata aneb náš Sámer...

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. A mě to strašně štve, protože zrovna na tyhle narozeniny, bych nejradši úplně zapomněla. Ne, nejsem nepřejícná mrcha, ani to není člověk, který by mi nějak ublížil. Počkat, vlastně mi ublížil, a nejen mě, ale spoustě lidem. Tenhle kluk se zjevil u nás ve třídě na začátku devátého ročníku. Žádný svatoušek samozřejmě. Drzý průšvihář v pubertě, kterému byla veškerá autorita někde u zadní části. Ze začátku mě štval, neustále vyrušoval svými rádoby vtipnými řečmi a mé oči se bezděčně protáčeli vzhůru ke stropu. Začali jsme se spolu ale bavit docela rychle, jelikož naše zájmy o přestávkách byly společné. Ono vždy je lepší, když se přes přísný zákaz krade zadním vchodem na cigáro víc lidí, než jen jeden. Pomalu si mě dokázal získat a stýkali jsme se docela často i po ukončení základní školy. Zlobili jsme dál, každý svým způsobem, přece oba stejně. Pamatuji si, jak jsem mu propichovala tupou jehlou přepážku u nosu a jak všichni přihlížející znechuceně odfrkli když to ruplo, zato my dva se začali smát. Neměl u sebe náušnici, tak jsem mu půjčila svůj kroužek, a řekla mu, že až se s někým popere a on mu ho vyrazí, ať ho sebere a přinese zpátky. Přinesl ho asi za měsíc. :-)
Mohlo mu být asi tak 16 nebo 17 let, když se rozhodl cestovat po Evropě za zábavou, jenže se mu to nevyplatilo, svůj životní styl nezvládl a zemřel.

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. Dnes by mu bylo 25 let. Nedá mi to a vždy si prohlížím jeho fotky a je mi z toho na nic. A takových lidí, kteří stále vzpomínají je tu plné město. Stalo se. A já si ho nebudu odebírat z přátel na tom blbým facebooku jen proto, abych to nemusela stále a stále prožívat znovu. Je potřeba se s tím smířit a vzpomínat, protože tak je to správné. Jmenoval se Vláďa, ale pro nás tady v Turnově, to bude navždy jen Sámer.

Připrav se, teď to rupne....RUP!