Co mi ve skutečnosti nejvíc chybí?

Že mateřství ženu naplňuje, je jedno z největších klišé téhle doby. Možná kdysi, když úloha ženy spočívala v přivádění na svět potomků, následné výchově a udržování ohně v krbu. Muž byl naopak povinován ochranou rodiny a zajišťováním potravy. Jenže tahle doba už je dávno pryč. Muži na mateřské dovolené přestávají být vzácností a ženy jsou schopné v práci vydělat slušné částky.

Co týden v televizi vidím reportáže o opilých matkách a jejich nešťastných dětech. Za tohle bych je bičovala! Jak to tomu dítěti mohou udělat? Jak se mu mohou podívat do očí? Na druhou stranu je ale i částečně chápu. Jejich úloha je zkrátka nenaplňuje a tak z nudy, stereotypu hledají útěchu v roli alkoholičky. Nebo to alkoholičky prostě jsou a děti bych jim vzala a dala je do rodin, kde jsou rodiče takřka stoprocentní a miminko se jim počít nedaří.

Člověk by si myslel, že mě, jako mladé mamině, budou chybět večírky a hospoda. Pařby s přáteli a nespoutané procházení se nočním městem. No možná trochu ano, zvlášť to noční město, ale k tomu se ještě dostanu. Nejvíc ze všeho mi totiž chybí práce. Ne, že bych jí tu neměla dost. Kam se podívám, tam něco leží. V bytě uklízím až třikrát denně a tomu už se práce říkat dá. Jenže mě chybí ta produktivní práce, která by mě naplňovala, díky které bych si přišla užitečná a zároveň nespoutaná. Ta práce, kterou už nikdy nezažiju. Myslím tím, ten pocit, kdy můžu z práce klidně odejít i o dvě hodiny později, nebo se po práci stavit s přáteli na víno a doma to nikomu vadit nebude.

Prací jsem vyzkoušela podle mě dost a nejvíc mi chybí asi KFC. Nesmějte se. Opravdu. Člověk si řekne "blbej fastfood", ale mě ta práce dávala vše, co jsem chtěla. První dva měsíce mi rychlé tempo a přitom nutnost skvělých výsledků dělali ze života peklo a já prolila nejednu slzu. Pak jsem do toho ale dávala vše. Můj svět, moje sluchátko, můj zákazník a ani minutu na jednom místě. S dobrým manažerem za zády jsem se na směny pak vyloženě těšila. Peníze mi stačili a raketový profesní postup mi naprosto vyhovoval.

Je jasné, že už jsem přeci jenom někde jinde a teď by mi to tam nevyhovovalo, jako před tím. Při poslouchání rozkazů od mladší osoby bych pak vyloženě vystřelovala z trenek. Možné ale je, že myšlenky na tu dobu u mě vyvolává žárlivost. Vlastnost, kterou dokážu využít vůči jakémukoliv objektu, třeba hrnku na kafe. Stýská se mi totiž po kolektivu. Po lidech více či méně upřímných, šílených, mladých, starých. Po mé partě, která zůstala v Brně, 300km za mnou. Ve chvíli, kdy s malým Samuelkem vstáváme v pět hodin ráno, já otevřu facebook a vidím tam ty fotky, jak mí přátelé vesele popíjejí ve víru velkoměsta, mě žárlivost zadupává pod koberec.

Pro ně jde život dál, pro mě se zasekl na gauči za počítačem. A co s tím? Upnout se k alkoholu? No to nikdy. Přestěhovat se a hledat nový směr? Na to není dost peněz. Nezavírat se doma a vyrazit do města? To by šlo! Lidé přicházejí a odcházejí. Kdo byl pro vás jeden den jako rodina, po třech letech, co se nevidíte už po vás nejspíš ani neštěkne. A tak to chodí. A facebook tu samotu nevyřeší! M:)