Podzimní relax!

Včera jsem po dlouhé době zažila jeden z těch krásných, kvalitních dnů. Jeden z těch, které se ti v rámci možností opravdu vydaří. Mé možnosti - maminkovské, jsou lehce omezené a přes to se stále vidím, jak si to uháním u krajnice se sluchátky v uších a jako blázen se směju na celé kolo. Ale pěkně popořádku.

Probudila jsem se celkem brzo s myšlenkou na své předsevzetí z celého minulého týdne, že si v neděli uklidím celý byt, ale pořádně! Samuelek je v tomto celkem nenáročný a jelikož jsme včera prochladli, stačilo mu zachumlat do deky a pustit jeho oblíbený kanál - Óčko. Kdo to nezná, neumí si ani představit ten pocit, kdy máte hotovo a doma vše voní, plochy se lesknou, prádlo se pere a polévka vaří. Po obědě, jsem chtěla jít ven, ale nikoho nepřemluvila, aby šel se mnou. A tak jsem si po 100 letech nasadila tenisky, píchla sluchátka do mobilu a šla. Samuelek zůstal doma  s tatínkem a mě má slastná samota docházela opravdu jen pozvolna.

Kilometr za kilometrem jsem šla a podzimní vítr mi česal vlasy do neforemných vln. Sluníčko mi svítilo do očí a ve sluchátkách například toto: https://www.youtube.com/watch?v=GpR54gdEd9Y

To se pak člověk zamyslí nad spoustou věcí, přestane fňukat, protože to, co má, je naprosto báječný. Uvědomí si, že každý problém má řešení, stačí chtít a jít si za svým. Přemýšlela jsem i nad tím, co se bude dít třeba za deset let. Budu spisovatelka? Podnikatelka? Bezdomovec? Najdu toho pravého? Nebo padnu opět z bláta do louže? Jaký budu mít auto? Budu mít vůbec řidičák? Úplně báječně jsem si utřídila myšlenky, aniž bych se musela mordovat s předraženým kočárkem (asi kvůli tomu, že je pro postižený), se kterým nemůžete najet ani na kamínek aniž by se dítko v něm nerozbrečelo.
Oplácela jsem úsměvy kolemjdoucím a užívala si sílu okamžiku. Po devíti kilometrech mi došla trasa a já měla sto chutí jít znova, ale povinnosti mě táhly domů.

Je to neuvěřitelná terapie. Doporučuju opravdu každému. Doufám, že to nebude dlouho trvat a opět se mi naskytne taková příležitost. Je to způsob, jak být šťastná. Je to způsob, jak se nezbláznit. M:)

Když máma vyrazí za kulturou

To už je hodně dávno, co jsem vyrazila někam mezi lidi. Tento problém mi však pomohl vyřešit můj tatínek. Zavolal mi ve středu večer, jestli prý nechci jít na muzikál a mě v tu chvíli přišlo, že bych tomu byla schopná podřídit snad i nemožné. První problém nastal, když jsem nakoukla do své šatní skříně a smutně se na mě odtud smály dvoje odrbané legíny, deset příliš malých triček a pár vytahaných svetrů. Následovala tedy akce "mami půjč mi něco do divadla". Ta dopadla celkem úspěšně. V půjčených věcech jsem se cítila natolik nekomfortně, že to prostě muselo stačit.

Cesta podvečerní Prahou na mě vždycky zapůsobí. Pohledem na slunce zapadající do Vltavy se mé emoce uklidnily až ve chvíli příjezdu na místo a Fórum Karlín nás vítalo v celé své velkoleposti. No jo maloměšťanda - ze všeho paf. A pak to začalo. Neocitla jsem se na muzikálu, nýbrž na premiéře světového muzikálu Romeo a Julie. Po příchodu šup sklenka šampaňského a šup druhá, pár selfíček s rodinou a už jsem se nestačila ani rozhlížet. Kam jsem se podívala, tam někdo slavný. Zpěváci, herci, modelky v nádherných róbách, TV Prima, všudypřítomní paparazzi a já v koutě s ruměncem ve tvářích nervózně žmoulala konec své sukně. Ještě že jsem si v autě vyměnila conversky za podpatky a kabelku od přesnídávky nechala v kufru.

Takže já, zrovna já na takovém místě? Jistě pochopíte, že zachovat profesionální výraz pro mě bylo skoro nemožné. Ten pravý bobřík odvahy však měl přijít až ve chvíli zjištění, kde sedím. V hloučku, skládajícím s z Ivana Vyskočila (až moc blízko vedle mě), Eduarda Klezly, paní herečky Hany Maciuchové, Petra Štěpánka (pracovní název Jiřík ze Zlatovlásky), paní Jany Štěpánkové, Michala Davida s manželkou, Miroslava Šimůnka a Dádou, jsem myslela, že to se mnou flákne. Ale i trapné situace, při kterých se přímo přede mě postaví Michal David a už už ke mně natahuje ruku proto, aby se pozdravil s kámošem sedícím za mnou, nebo když se Ivan Vyskočil drbal na hlavě a vrazil mi loket do ucha, se dají zvládnout, když si uvědomíte, kvůli čemu tu vlastně jste. Aspoň jsem si v tom hvězdném hloučku vyzkoušela život hvězdy v praxi. Fotografové, kteří jak supi krouží řadami plnými hvězd, s touhou vyfotit ten nejlepší snímek, mi asi způsobili zánět spojivek. Chtěli pana Vyskočila, vedle něho já. Chtěli paní Maciuchovou, nebo snad Jiříka ze Zlatovlásky? Za nimi já a můj zářící červený obličej. To byl trapas, no hrůza!

Naštěstí začalo představení a já se zadívala do mladých šikovných herců, nedoceněných talentů, kteří mají svoji práci opravdu nadřenou a já můžu jednomu po druhém jen tiše závidět. Muzikály prostě miluju i s pleší Michala Davida ve výhledu. Opět jsem se tam zamilovala asi do pěti herců/zpěváků/tanečníků, jak je mým zvykem. Opět jsem umírala zívistí, že i já nemůžu být jednou ta skvělá Jůlie, ale domů jsem přijela plná nových zážitků, plná motivace a s vědomím, že vždy je na sobě na čem pracovat. Muzikál mohu jedině doporučit, ale určitě už to nebude takový úlet, jaký jsem včera zažila já!

Tak kdo mě vezme na Fantoma Opery? M:):):)

Prázdninová knižní dobrodružství.

Vzpomenete si ještě na ten brutální srpen? Měsíc, který mě díky svým enormně horkým dnům stál málem zdravý rozum? Samuelek v ty dny jen polehával se studenou plínkou na čele a pokud jsem po něm něco chtěla, pěkně mě sprdnul a byli jsme na sebe akorát tak protivní. Je prostě po mě, miláček. No a tak jsem celý srpen zasvětila mému nejoblíbenějšímu relaxu - čtení.

Vybrala jsem si čtení tak poutavé, že zhltnout během několika dní šest tlustých knih, nebyl rozhodně žádný problém. A jelikož bych ten vzácný literární zážitek ráda dopřála i vám, nezbývá, než si ten "zázrak" představit. Nečekejte nějaké vrcholové literární dílo, které trhne rekordy skrz generace. Spíše dobrou myšlenku, rychlý spád a dobře zpracovaný příběh. Takové čtivé oddechovky.

Divergence - Rezistence - Aliance

Do trilogie, napsané mladinkou spisovatelkou Veronicou Roth z USA, jsem se pustila jako první. Já prostě obdivuji, jak může někdo vymyslet z vlastní hlavy tak složitý a zajímavý příběh. Vždy, když to zkouším se skleničkou vína na balkóně, vzejde z toho nějaká úplná kravina. Kvůli těm, kteří to ještě nečetli, příběh naznačím opravdu krátce. Odehrává se to v budoucnosti, ve městě Chicago, které je obehnáno vysokým plotem a za ním je neznámý zapovězený svět. Všichni lidé z města jsou pak rozděleni do určitých frakcí. Jejich frakce pro ně představuje ještě víc, než vlastní rodina. Jsou to: Upřímní, Sečtělí, Neohrožení, Mírumilovní a Odevzdaní. Každá z frakcí ve městě plní svou funkci a pěstuje určitou ctnost.
Všichni šestnáctiletí si každý rok v ten samý den volí svou budoucí frakci a právě o tom je první díl. Ten mě bavil asi úplně nejvíc. O tom jak se rozhodne hlavní hrdinka Beatrice a o drsných přijímacích rituálech v různých frakcích, si už přečtěte sami. Někteří touží systém frakcí sesadit a druzí zachovat, ale ani o tom nic víc neřeknu. A pokud nejste zarytí čtenáři. Doporučuju alespoň filmové zpracování. Je sice trošičku pozměněné, ale taky nadchne...



Odevzdaní - Neohrožení - Sečtělí - Mírumilovní - Upřímní



Hunger games - Aréna smrti, Vražedná pomsta a Síla vzdoru

Opět trilogie, která mě posadila na zadek. Toto veledílo americké spisovatelky Suzanne Collins je sice řazeno mezi literaturu pro náctileté, ale mohu se zaručit za to, že kdejaký dospělý bude do světa Katniss Everdeenové nenávratně pohlcen. V troskách Severní Ameriky se rozkládá Panem. Je to stát složený z dvanácti krajů s tím, že každý kraj zajišťuje zemi jinou surovinu, a hlavního města Kapitolu. Kdysi se kraje proti Kapitolu vzbouřili, ale neuspěli a od té doby Kapitol pořádá každoroční Hladové hry. Každý kraj musí poslat jednu dívku a jednoho chlapce do arény, vytvořené uměle hlavním městem, buď na jistou smrt nebo věčnou slávu a bohatství, jako připomínku toho, že vzpoura vůči Kapitolu se nevyplácí. Katniss žije ve dvanáctém kraji, kde lidé umírají hladem i v uhelných dolech a do arény nastoupí jako dobrovolnice, místo své malé sestry. Nechtěně se ale stane symbolem chystaného povstání a nikdo to nebude mít lehké. Budoucnost je nejistá...
Prostě já tím žiju. Každá postava má svůj důvod. Nic bych nevyškrtla. Nic bych nepřidala. Propracovanost smrtící arény, povahových rysů postav i celého příběhu mě děsí. Věřím tomu, že to každého chytí už po několika stránkách a jestli ne, opět musím jedině doporučit filmové zpracování se skvělými herci.

A který příběh se mi líbil víc? Jednoznačně asi Hladové hry, i když by byla velká škoda přijít o sérii Divergence... Četli jste? Jak se vám to líbilo? A co je lepší? Do měsíce čekám nějaké další fanoušky, krom svých sester a mamky, se kterýma bych to mohla rozebírat až do bezvědomí...dík M:)

Co mi ve skutečnosti nejvíc chybí?

Že mateřství ženu naplňuje, je jedno z největších klišé téhle doby. Možná kdysi, když úloha ženy spočívala v přivádění na svět potomků, následné výchově a udržování ohně v krbu. Muž byl naopak povinován ochranou rodiny a zajišťováním potravy. Jenže tahle doba už je dávno pryč. Muži na mateřské dovolené přestávají být vzácností a ženy jsou schopné v práci vydělat slušné částky.

Co týden v televizi vidím reportáže o opilých matkách a jejich nešťastných dětech. Za tohle bych je bičovala! Jak to tomu dítěti mohou udělat? Jak se mu mohou podívat do očí? Na druhou stranu je ale i částečně chápu. Jejich úloha je zkrátka nenaplňuje a tak z nudy, stereotypu hledají útěchu v roli alkoholičky. Nebo to alkoholičky prostě jsou a děti bych jim vzala a dala je do rodin, kde jsou rodiče takřka stoprocentní a miminko se jim počít nedaří.

Člověk by si myslel, že mě, jako mladé mamině, budou chybět večírky a hospoda. Pařby s přáteli a nespoutané procházení se nočním městem. No možná trochu ano, zvlášť to noční město, ale k tomu se ještě dostanu. Nejvíc ze všeho mi totiž chybí práce. Ne, že bych jí tu neměla dost. Kam se podívám, tam něco leží. V bytě uklízím až třikrát denně a tomu už se práce říkat dá. Jenže mě chybí ta produktivní práce, která by mě naplňovala, díky které bych si přišla užitečná a zároveň nespoutaná. Ta práce, kterou už nikdy nezažiju. Myslím tím, ten pocit, kdy můžu z práce klidně odejít i o dvě hodiny později, nebo se po práci stavit s přáteli na víno a doma to nikomu vadit nebude.

Prací jsem vyzkoušela podle mě dost a nejvíc mi chybí asi KFC. Nesmějte se. Opravdu. Člověk si řekne "blbej fastfood", ale mě ta práce dávala vše, co jsem chtěla. První dva měsíce mi rychlé tempo a přitom nutnost skvělých výsledků dělali ze života peklo a já prolila nejednu slzu. Pak jsem do toho ale dávala vše. Můj svět, moje sluchátko, můj zákazník a ani minutu na jednom místě. S dobrým manažerem za zády jsem se na směny pak vyloženě těšila. Peníze mi stačili a raketový profesní postup mi naprosto vyhovoval.

Je jasné, že už jsem přeci jenom někde jinde a teď by mi to tam nevyhovovalo, jako před tím. Při poslouchání rozkazů od mladší osoby bych pak vyloženě vystřelovala z trenek. Možné ale je, že myšlenky na tu dobu u mě vyvolává žárlivost. Vlastnost, kterou dokážu využít vůči jakémukoliv objektu, třeba hrnku na kafe. Stýská se mi totiž po kolektivu. Po lidech více či méně upřímných, šílených, mladých, starých. Po mé partě, která zůstala v Brně, 300km za mnou. Ve chvíli, kdy s malým Samuelkem vstáváme v pět hodin ráno, já otevřu facebook a vidím tam ty fotky, jak mí přátelé vesele popíjejí ve víru velkoměsta, mě žárlivost zadupává pod koberec.

Pro ně jde život dál, pro mě se zasekl na gauči za počítačem. A co s tím? Upnout se k alkoholu? No to nikdy. Přestěhovat se a hledat nový směr? Na to není dost peněz. Nezavírat se doma a vyrazit do města? To by šlo! Lidé přicházejí a odcházejí. Kdo byl pro vás jeden den jako rodina, po třech letech, co se nevidíte už po vás nejspíš ani neštěkne. A tak to chodí. A facebook tu samotu nevyřeší! M:)

Vladimír Janata aneb náš Sámer...

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. A mě to strašně štve, protože zrovna na tyhle narozeniny, bych nejradši úplně zapomněla. Ne, nejsem nepřejícná mrcha, ani to není člověk, který by mi nějak ublížil. Počkat, vlastně mi ublížil, a nejen mě, ale spoustě lidem. Tenhle kluk se zjevil u nás ve třídě na začátku devátého ročníku. Žádný svatoušek samozřejmě. Drzý průšvihář v pubertě, kterému byla veškerá autorita někde u zadní části. Ze začátku mě štval, neustále vyrušoval svými rádoby vtipnými řečmi a mé oči se bezděčně protáčeli vzhůru ke stropu. Začali jsme se spolu ale bavit docela rychle, jelikož naše zájmy o přestávkách byly společné. Ono vždy je lepší, když se přes přísný zákaz krade zadním vchodem na cigáro víc lidí, než jen jeden. Pomalu si mě dokázal získat a stýkali jsme se docela často i po ukončení základní školy. Zlobili jsme dál, každý svým způsobem, přece oba stejně. Pamatuji si, jak jsem mu propichovala tupou jehlou přepážku u nosu a jak všichni přihlížející znechuceně odfrkli když to ruplo, zato my dva se začali smát. Neměl u sebe náušnici, tak jsem mu půjčila svůj kroužek, a řekla mu, že až se s někým popere a on mu ho vyrazí, ať ho sebere a přinese zpátky. Přinesl ho asi za měsíc. :-)
Mohlo mu být asi tak 16 nebo 17 let, když se rozhodl cestovat po Evropě za zábavou, jenže se mu to nevyplatilo, svůj životní styl nezvládl a zemřel.

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. Dnes by mu bylo 25 let. Nedá mi to a vždy si prohlížím jeho fotky a je mi z toho na nic. A takových lidí, kteří stále vzpomínají je tu plné město. Stalo se. A já si ho nebudu odebírat z přátel na tom blbým facebooku jen proto, abych to nemusela stále a stále prožívat znovu. Je potřeba se s tím smířit a vzpomínat, protože tak je to správné. Jmenoval se Vláďa, ale pro nás tady v Turnově, to bude navždy jen Sámer.

Připrav se, teď to rupne....RUP!

Samuelkův rozvrh na další rok!

Máme tady září, společně s dubnem můj nejvíc oblíbený měsíc. Září pro mě vždy znamenalo příslib něčeho novéno. Nové povinnosti, nový režim a s tím i nový začátek, kdy mají všichni čistý štít. Když jsem v září po dvou měsících vstávala opět do školy, bývalo už ráno šero a zrovna tak se pomalu začínalo stmívat navečer, když jsem si uklízela pokojíček a do šuplíků rovnala nové sešity. Toto příjemné brzké stmívání jsem si vždy užívala, na rozdíl od ostatních, jejichž nespokojené brblání "Odcházím za tmy, přicházím za tmy.", mi působilo škodolibou radost.

Sice už jsem velká a nikam do školy ani do práce nevstávám, přes to ale ráno vstávám s tím svým kvítkem zhruba tak v 5 hodin a je tma. Plní mi to břicho příjemným zářijovým pocitem a pokud bude malý Sáma po mě, bude to mít určitě taky rád. A PROTO! Už si spolu pomalu chystáme svůj osobní rozvrh na příští rok. Maminka se zaměří na osobní rozvoj, ale o tom až někdy příště. Pro Samuelka jsme totiž vymyslely opravdový, poctivý plán s třešničkou na konci.


Za prvé: Se naučíme sedět!

Pokud nám to nepůjde, tak to holt přes koleno nezlomíme, ale uděláme maximum. Snažit už jsme se samozřejmě začali. Máme konečně nový kočárek, který podporuje Samuelka v pěkném, rovném sedu a on si tak už aspoň nepřipadá jako ležící mimino a naopak kouká kolem sebe. Schválili nám lázně v Košumberku, kde už jen stačí doladit termín a jedem to zkusit úplně poprvé. Na cvičení jsme chodili tak nějak jednou za čtrnáct dní, jak se to hodilo oběma stranám, ale teď najíždíme hezky na systém "cvičíme každé úterý" a na to jsem opravdu zvědavá, protože doma se u toho Sáma směje, zatím co ve Sluníčku (kam chodíme) řve jako tur.

Za druhé: Pomalu zkoušíme nočník!

Někdo řekne, že je to zbytečný, že jeho mentální rozvoj ještě tomu chození na nočník neodpovídá, ale JÁ MÁMA si myslím, že pětiminutové posezeníčko třikrát denně na nočníku nikomu neublíží.

Za třetí: Komunikace!

U tohoto si upřímně nejsem moc jistá, ale za zkoušku nic nedáme. Komunikace za pomoci obrázků už mnoha rodinám ulehčila život a my to zkusíme taky. Fotíme hračky, jídlo, nočník, všechno co zná a já mohu doufat, že pokud mu vždy před samotným aktem ukážu obrázek, do roka mi snad bude schopný ukázat, jestli má chuť na banán nebo na jogurt.

Za čtvrté: Kousání & polykání!

Důležité! S tímhle problémem se trápíme, protože na jednu stranu je Samik dost velký na to, aby měl chuť na chlebík, zeleninku, sušenky....No na druhou stranu není zralý se s takovým soustem ještě popasovat, tak musíme trénovat kousání a hlavně včasné polykání. Občas se stane, že Sáma prožene jídlo krkem, aniž by ho polykal a výsledek je deset dní na ARu se stravou v plicích. Takže se na jídlo jako takové musíme soustředit snad asi nejvíc.

Za páté: Třešnička!

Pokusíme se pro našeho velkého kluka najít vhodnou školku, kam by mohl od tří let začít aspoň trochu chodit. Jedna je v Turnově a když by nás tam nechtěli, poohlídnu se samozřejmě i někde v okolí. Z tohoto bodu mám radost velkou. Pořád jsem se bála, jak to asi bude, ale když vám pak třetí osoba navrhne školku jako by to nebyl žádný problém, euforii potlačit nemohu. I kdyby to ale vyšlo, musíme k tomu mnohé přizpůsobit. Naučit Samuelka nebrečet na návštěvách u cizích (vlastně i u známých), v různých zařízeních a procházkách, jelikož občas hysterčí tolik, že to neudýchá a zvyknout ho na děti, jakékoliv.

Každý z těchto bodů je pro nás krok vpřed, a ať už se to povede letos nebo až za dva roky, já budu ráda, že se to vůbec povedlo. I malý úspěch je úspěch. Třeba to, že bude sám pít bez pomoci z lahvičky a k tomu si po tvářích rozmazávat Brumíka, bych si před třemi měsíci ani nedovedla představit. Má teď dobře našlápnuto, a já cítím, že když ho nenechám ležet na gauči, můžeme se tento rok opět posunout o kus dopředu. M:)

Mé dítě se chytlo špatné party...

.... to už je takové rodičovské klišé, stejně jako hláška o pánovi s bonbónem. Ale vážně, snad každý z nás někdy od rodičů slyšel jedno z těchto varování:

• Nikdy si neber bonbónek od cizích lidí!
• S těmi lidmi se nesmíš stýkat!
• Dokud ti nebude 15...
• Dokud ti nebude 18...
• Dokud bydlíš pod moji střechou...

A všichni víme, že průměrný puberťák si těmito moudrými slovy opravdu hlavu neláme. Je prostě strašně cool zkusit tu cigaretu, když ten super kluk kouří taky a ještě mi ji nabídnul. Je hrozně fajn přijmout v parku pet láhev s vínem s kolou ve čtrnácti (někdy i dřív) a udělat tak dojem na starší lidi z party. Dokážete si vůbec představit, co by si o vás mysleli, kdyby jste tam seděli "na sucho" jako jediní?? Je prostě hustý se poprvé zhulit a s posměšky shlížet do vyčítavých očí rodičů z obláčku. Ať už chceme nebo ne, puberta, ať už jakkoliv problémová, rozhoduje o budoucnosti člověka.

Jsme tři sestry a každá měla pubertu úplně jinou. Netřeba dalších komentářů a je celkem jasné, že já ji měla naprosto a nezvladatelně šílenou. A nejhorší na tom je, že když se na to dívám s odstupem, vidím, že každé jedno maminčino slovo bylo pravdivé a má vymletá hlava a nevymáchaná huba mě zavedly na cestu, která mě nenaplňuje.

Zmátořila jsem se a to jenom kvůli dobré výchově, která ve mě (i když to možná nebylo zprvu poznat) zakořenila, jen mi to všechno bohužel došlo až pozdě.  Neberu teď Samuelka, protože toho miluju a stejně by přišel, i když možná o pár let později. Má cílevědomost a sebevědomí, zadupané někde hluboko pod zemským povrchem trpí tím, co jsem dokázat mohla, ale nedokázala a teď to vidím. Samozřejmě jde dodělávat vysokou a řidičák a já nevím co ještě v pětadvaceti, ale člověk už se přeci jen musí soustředit na věci jiné, protože čas k tomu určený je nenávratně pryč... Nezbývá, než využít věcí, které jsem ze sebe sice pozdě, ale přece zvládla zachránit a čekat, kam mě zavedou.

Dost ale o mě, přeci jenom kam se hnu, tam mě znají skrz články :-D chtěla jsem hlavně říct, že už jsem taky máma a ať to bude u nás jakékoliv, je na mě, abych se pokusila své děti před pubertou ochránit, no to asi nejde, tak alespoň varovat. Pokusit se je vychovat, jak nejlíp budu moct. A ať už budou po mě, a jejich cíle nebudou malé, nebo naopak a ke štěstí jim postačí chatrč na samotě u lesa, pořád tu jsem já, abych jim ten směr pomohla určit. A i když mi u toho možná budou cukat koutky, tak těch pět ochranitelských vět ze začátku určitě někdy použiju. M:)