Konečně pohoda aneb když zoufalost přejde v euforii!

Vidím to na sobě, vidím to na něm. Provazce vody, které dnes konečně bičují záhony, zídky i stromy na našem dvorku, přinesly do naší rodiny trochu té euforie. Přes to, že jsem naštvaná, ukřivděná a nevím v životě kam dál, je mi báječně. A Samuelkovi také. Skříňky narvané naším nejoblíbenějším oblečením - mikinami - už na nás smutně nekoukají z rohů, ale jsou rozhrabané a otevřené na znamení, že jsme se se Samuelkem dočkali vláhy.

Sedíme v obýváku, nabalení oblečením a řehtáme se z otevřených oken ven. Oproti minulým třem týdnům, kdy jsem zoufale malého pozorovala a počítala nádechy do minuty, které se přes to vedro ztěžka prodíraly ven. Pozorovala, jak se na mokré tělíčko lepí snad vše, co kolem proletí. Pozorovala jsem, jak spí a co deset minut se budí vedrem a usedavě pláče. Viděla jsem, jak mu nechutná jíst, jak zmrzlina je pro něho moc studená a kaše moc teplá. Koukala jsem, jak se postupně osvěžuje v chladnější vodě, ve vaně a jak jeho hysterický řev pomalu přechází v úlevu. Seděli jsme doma a ven nešlo jít. Chápala jsem ho a jeho záchvaty tolerovala jak se jen dalo. Každá plánovaná cesta do nemocnice, pak pro nás byla zkouškou odvahy, ale přežili jsme!

A teď prší. A můj tvůrčí mozek zase pomalu nabíhá. Jako by každá kapka, která ťukne o okno znamenala naději, že rok přechází v moji oblíbenou část. V to "moje" chladnější období, ve kterém můžu dělat, co si jen zamanu. Každá kapka, která prolítne kolem, mě pak láká abych vyběhla ven a s obličejem k nebi poslouchala, jak to na mém čele pokaždé zasyčí... Moc se těším na první zářijový článek, protože září pro mě znamená nový začátek. A to se nesmí nechat jen tak :)M

Konečně můžu i cvičit :-)