Mé nynější pocity pozná snad každá svobodná žena, pomalu se blížící k třicítce. Tento stav jsem si pracovně pojmenovala jako "syndrom - kamarádka v bílém". Chlapi to podle mě tak neprožívají, aby si uvědomili, že ze třídy na základce či střední, zbývá bez zavazujícího kroužku na prstu už jen pár jedinců. Zato na mě to doléhá jak balvan. Minulé léto jsem i přes zvýšený počet svatebních oznámení na své facebookové zdi, zůstávala klidná, letos však je to jiné.
S hrůzou zjišťuji, že lidí budujících kariéru rapidně ubývá, a pokud je vám přes dvacet a poštěstí se dítě, následuje svatba! Svatba - dítě. Dítě - svatba. Jak logické a normální. Říkám si, máš chlapa, co tě chce. Máš dvouletého raubíře, který by určitě chtěl, aby měla maminka stejné příjmení. Máš asi čtyřicet známých, kteří do toho za poslední tři roky vlítly a rozvádí se jen jedna až dvě dvojice. Tak co je? Možná mě děsí pocit, že na mě ve svatební den budou spočívat oči tolika lidí. Možná mě děsí pocit, že ztratím možnost utéct, když se něco "podělá" (pardon). Možná mě děsí pocit, že bych to nezvládla....
Tomuto létu a hlavně pak své kamarádce Verunce a kamarádovi Kubovi však vděčím za to, že mi ukázali, že svatba nemusí být tak stresující okamžik. Pokud nepočítám ten půlrok bezprostředně před ní. Pozvali mě. A přes to, že jsem myslela, že se mnou jen tak něco nezamává, obřad v kostele jsem musela hooodně silně rozdýchávat a rozmrkávat a bylo mi to stejně k ničemu. Bylo to krásný, jednoduchý a dojemný. Zamávalo to se mnou a donutilo mě to se zapřemýšlet.
Došla jsem ale k závěru, že nejsem připravená. Nesvěřím se lehkovážně do vztahu o kterém nejsem na sto procent přesvědčená. Nezbývá, než zatím jen závidět čekat, jak to bude dál... Pokusím se to neprotahovat až do doby, kdy už bude pozdě!
Všem svým známým, ať už těm, o kterých jsem to věděla nebo těm, o kterých jsem se to dozvěděla náhodou, ale hlavně Kubovi a Verunce, kteří mě neváhali pozvat....přeju hodně štěstí M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat