A co takhle svatba, princezno?

Svatba... Dlouhou dobu slovo mnou nepochopené, odmítané a vlastně nepotřebné. Celý ten obřad mi přišel trapný, zbytečný, přišel mi jako životní přežitek, jako věc, za kterou člověk vyhodí celoživotní úspory a jak to většinou dopadne? Můj negativní postoj k téhle tradici, mi dovolil přehlížet svůj věk i ideální rodinnou situaci k tomuto "šťastnému dni".

Mé nynější pocity pozná snad každá svobodná žena, pomalu se blížící k třicítce. Tento stav jsem si pracovně pojmenovala jako "syndrom - kamarádka v bílém". Chlapi to podle mě tak neprožívají, aby si uvědomili, že ze třídy na základce či střední, zbývá bez zavazujícího kroužku na prstu už jen pár jedinců. Zato na mě to doléhá jak balvan. Minulé léto jsem i přes zvýšený počet svatebních oznámení na své facebookové zdi, zůstávala klidná, letos však je to jiné.

S hrůzou zjišťuji, že lidí budujících kariéru rapidně ubývá, a pokud je vám přes dvacet a poštěstí se dítě, následuje svatba! Svatba - dítě. Dítě - svatba. Jak logické a normální. Říkám si, máš chlapa, co tě chce. Máš dvouletého raubíře, který by určitě chtěl, aby měla maminka stejné příjmení. Máš asi čtyřicet známých, kteří do toho za poslední tři roky vlítly a rozvádí se jen jedna až dvě dvojice. Tak co je? Možná mě děsí pocit, že na mě ve svatební den budou spočívat oči tolika lidí. Možná mě děsí pocit, že ztratím možnost utéct, když se něco "podělá" (pardon). Možná mě děsí pocit, že bych to nezvládla....

Tomuto létu a hlavně pak své kamarádce Verunce a kamarádovi Kubovi však vděčím za to, že mi ukázali, že svatba nemusí být tak stresující okamžik. Pokud nepočítám ten půlrok bezprostředně před ní. Pozvali mě. A přes to, že jsem myslela, že se mnou jen tak něco nezamává, obřad v kostele jsem musela hooodně silně rozdýchávat a rozmrkávat a bylo mi to stejně k ničemu. Bylo to krásný, jednoduchý a dojemný. Zamávalo to se mnou a donutilo mě to se zapřemýšlet.

Došla jsem ale k závěru, že nejsem připravená. Nesvěřím se lehkovážně do vztahu o kterém nejsem na sto procent přesvědčená. Nezbývá, než zatím jen závidět  čekat, jak to bude dál... Pokusím se to neprotahovat až do doby, kdy už bude pozdě!

Všem svým známým, ať už těm, o kterých jsem to věděla nebo těm, o kterých jsem se to dozvěděla náhodou, ale hlavně Kubovi a Verunce, kteří mě neváhali pozvat....přeju hodně štěstí M:)

Konečně pohoda aneb když zoufalost přejde v euforii!

Vidím to na sobě, vidím to na něm. Provazce vody, které dnes konečně bičují záhony, zídky i stromy na našem dvorku, přinesly do naší rodiny trochu té euforie. Přes to, že jsem naštvaná, ukřivděná a nevím v životě kam dál, je mi báječně. A Samuelkovi také. Skříňky narvané naším nejoblíbenějším oblečením - mikinami - už na nás smutně nekoukají z rohů, ale jsou rozhrabané a otevřené na znamení, že jsme se se Samuelkem dočkali vláhy.

Sedíme v obýváku, nabalení oblečením a řehtáme se z otevřených oken ven. Oproti minulým třem týdnům, kdy jsem zoufale malého pozorovala a počítala nádechy do minuty, které se přes to vedro ztěžka prodíraly ven. Pozorovala, jak se na mokré tělíčko lepí snad vše, co kolem proletí. Pozorovala jsem, jak spí a co deset minut se budí vedrem a usedavě pláče. Viděla jsem, jak mu nechutná jíst, jak zmrzlina je pro něho moc studená a kaše moc teplá. Koukala jsem, jak se postupně osvěžuje v chladnější vodě, ve vaně a jak jeho hysterický řev pomalu přechází v úlevu. Seděli jsme doma a ven nešlo jít. Chápala jsem ho a jeho záchvaty tolerovala jak se jen dalo. Každá plánovaná cesta do nemocnice, pak pro nás byla zkouškou odvahy, ale přežili jsme!

A teď prší. A můj tvůrčí mozek zase pomalu nabíhá. Jako by každá kapka, která ťukne o okno znamenala naději, že rok přechází v moji oblíbenou část. V to "moje" chladnější období, ve kterém můžu dělat, co si jen zamanu. Každá kapka, která prolítne kolem, mě pak láká abych vyběhla ven a s obličejem k nebi poslouchala, jak to na mém čele pokaždé zasyčí... Moc se těším na první zářijový článek, protože září pro mě znamená nový začátek. A to se nesmí nechat jen tak :)M

Konečně můžu i cvičit :-)

Tak trochu Hadí sklony...

SRPEN. Můj nejvíc nejneoblíbenější  měsíc z roku. Vlastně pozor, červenec je ještě horší, protože v červenci je ještě konec léta a tím i mého utrpení v nedohlednu. To, že nesnáším léto už jsem tu několikrát psala. Avšak nemine den, kdy by mi to někdo ze známých nepřipomněl. Myslím tím tu skutečnost, že jsem opravdu jediný člověk na světě, kterému jde s teplotou nad dvacet pět nálada do kopru.

Dříve jsem tyto měsíce přežila jen díky své práci v krásně klimatizovaný restauraci, ale teď? Teď, když mám věčně vzteklého Samuelka, který je v tomhle rozhodně po mamince, si opravdu nevím rady.

Jediné pozitivum na tom všem je, že přes léto vždy přečtu hodně knih. Ničeho jiného totiž nejsem schopná. Od začátku srpna už mám v sobě dvě tlustý "bichle" a na další čtyři už se úplně klepu.

Á ano, ty hadí sklony. V letních měsících pro mě tak typické chování. Celý den jsem stočená do klubíčka v nějaké temné noře. A kdybych tak mohla nabručeně pochrupovat celý den, klidně se nejdu ani najíst. Místo jídla, kterého v tom vedru nesní nikdo moc, potom doslova rdousím každého, kdo mi běhá v dohledu a nedej bože aby po mě něco chtěl. V neposlední řadě se mi samozřejmě ob týden zbarví kůže do ruda a pak se sloupnu, jako třeba právě teď. Periferně vnímám přítomnost loupajícího se nosu přímo mezi svýma očima a děsně mě to štve.

Ale zase musím říct, že pokud tohle přežiju, přežiju už asi všechno. Už aby tu bylo to září a s ním i chládek a pravidelné články o mých knihách, o mých snahách, o mých přáních....Užívejte si to nesnesitelný vedro, protože já už se těším na to, až budu s drkotavýma zubama a svařákem v ruce, poslouchat své okolí, jak jim chybí léto...M:)