Já osobně jsem si vždy myslela že kočky nesnáším. Nelíbily se mi a bála jsem se jich. Jak nebezpečně shlížely z bezpečí nějaké zídky nebo stromu. Upíraly na mě svůj strašidelný zrak z přítmí, stínu nebo vysoké trávy. No prostě jsem je považovala za tvory vhodné do hororových filmů. Myslela jsem, že páníček je kočce ukradený a místo, aby k němu přiběhla (jako pes), tak ho poškrábe, zasyčí a uteče. Jenže nejspíš každá těchto bestií má asi se svým páníčkem jinou zkušenost a proto už vím, že je nesmím házet do jednoho pytle.
Opravdu nevím, co mě za těchto okolností donutilo si pořídit, spíš se ujat kotěte. Možná to byla touha udělat zase nějakou hroznou blbost, kterými je můj život doslova propletený. Ale je to tu. ČIČISLAV. Mourovatý pan kočička, o kterém jsem si myslela, že mu poskytnu útulný domov, výměnou za to, že mi z něho neudělá kůlničku na dříví, ale rovnou jsem ho upozornila, že nějakých přehnaných citů se ode mě rozhodně nedočká. No. Trochu se to celé nepovedlo.
Ano, poskytla jsem mu útulný domov. Ne, nedodržel slovo a ničí, na co přijde. Ale přes to si ta malá potvůrka pomalu získává i moji oblibu. Divím se. Chodí se ke mě pomazlit víc než je zdrávo. Celkem rychle pochopil, že náš malý Samuelek se neloví a už se chodí mazlit i k němu. Musí se mnou být, když jdu na záchod, když jdu do vany a leze i do umyvadla, když si čistím zuby. Navíc má rád vodu, další pro mě nepochopitelná věc.
Zkrátka a dobře musím po měsíci zkonstatovat, že ho mám ráda a jak jsem si na začátku říkala, že jestli spadne z balkónu a uteče, bude to jeho blbost, tak teď za ním zděšeně běhám se strachem, aby z toho balkónu opravdu neslít. Na kočky jsem názor moc nezměnila, ale vím, že Čičislav je prostě náš a náš taky zůstane. M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat