Tajemství úspěchu..

Už dlouho jsem se tu nerozepsala, jak je na tom moje snaha změnit postavu ze Škopkové, přinejmenším na Milunu. No musím uznat, že moje dosavadní pokusy vedly převážně spíše do kravína. Asi nejlepší to bylo, když jsem se hecovala navzájem se Zuzkou, jenže pak nám naší snahu zhatil můj měsíční pobyt v Motole a Zůza si mezi tím svůj režim úspěšně uzpůsobila a díky vymakané stravě se už nemusela denně mořit s náročným HIIT cvičením. Mám za ní opravdu radost. Je dobře, že jí to funguje, ale já se opět ocitla ve starých JZD kolejích.

Mé každodenní pofňukávání a nicnedělání mě konečně před týdnem vyburcovalo a svěřila jsem se do rukou přítele Aleše. Vždycky jsem si myslela, že jeho nároky jsou přehnané a že nemám šanci tento cvičební režim zvládnout. A je pravda, že pořádně cvičím teprve týden, ale i přes nedokonalou stravu mám tři kila dole a každý další vypocený (nebo vybrečený) gram mě žene dopředu a nutí to nevzdávat.

Tajemství úspěchu je tu hned několik. Za prvé je to pořádná motivace. Tou mojí kupodivu není vypadat jako modelka, ale sraz lidí ze základky po deseti letech. Ano, příští rok v červnu. Tyhle srazy jsou zapeklitá věc. Všichni se tváří, jak se rádi vidí, ale přitom jde hlavně o zhodnocení toho, jak si každý jeden z nás od základky vedl. Už to vidím: "Jé ty si vdaná!" nebo "Ty už máš dvě děti!" nebo "Tys to dotáhl na úspěšného podnikatele!" a u mě "Teda Míšo, ty si docela přibrala co?" No to se prostě nesmí stát. A věřte, že jsem pekelně namotivovaná do té doby vypotit alespoň dvacet, když třicet, tím líp, kilo.

Další z těch tajemství, jak vydržet cvičit se už týká cvičení samotného. Začala jsem cvičit dvakrát denně, ráno a odpoledne. Dohromady mi to zabere asi necelé dvě hodiny denně a můj první den vypadal asi takto:

1. 2x 500 přeskoků přes švihadlo
2. 2x 60 kliků
3. 2x 60 dřepů
4. 2x 60 sklapovaček
5. 2x (4x 25s držení v dřepu)
6. 2x (4x 50s držení v planku)

Postupně u všeho přidávám a se švihadlem jsem už třeba na 2x 800 přeskocích atd... No ale to je jedno. Chtěla jsem říct, že mě to (jak už je těch dřepů třeba 120 místo 60) fakt nebaví. Hlavně když začnu jedna, dva, tři.....NO DĚSNÝ.
Zjistila jsem ale, že když nepočítám, ale ODPOČÍTÁVÁM, je to daleko lepší, lehčí, kratší a to, že vidím cíl, vím, že už jenom 50 kliků a hotovo, mě motivuje mnohem víc.

Proto už nikdy žádný jedna, dva......ale stodvacet, stodevatenáct, stoosmnáct a tak :-)

Další pozitivní detail v celém procesu je to, že když už se takhle morduju, nedám si večer tučnou večeři, protože by celá ta moje dřina byla zbytečná a to by byla sakra škoda. Místo toho, se po každém cvičení těším na svoji odměnu, na banán! Teda ze začátku jsem cvičila asi hlavně kvůli tomu banánu, ale teď už je pro mě odměna i to, že to zvládám.

A jestli můžu doporučit ještě jednu takovou blbost, tak každý všední podvečer dávají na prima Love seriál "Vítejte v novém těle" a to je pro mě ultrasupermotivace, protože tam dvousetkilový lidé hubnou během roku pod vedením profesionála (fešák) a jejich výsledky jsou více či méně ohromující. Takže vzhůru za každodenní motivací!! M:)