Tajemství úspěchu..

Už dlouho jsem se tu nerozepsala, jak je na tom moje snaha změnit postavu ze Škopkové, přinejmenším na Milunu. No musím uznat, že moje dosavadní pokusy vedly převážně spíše do kravína. Asi nejlepší to bylo, když jsem se hecovala navzájem se Zuzkou, jenže pak nám naší snahu zhatil můj měsíční pobyt v Motole a Zůza si mezi tím svůj režim úspěšně uzpůsobila a díky vymakané stravě se už nemusela denně mořit s náročným HIIT cvičením. Mám za ní opravdu radost. Je dobře, že jí to funguje, ale já se opět ocitla ve starých JZD kolejích.

Mé každodenní pofňukávání a nicnedělání mě konečně před týdnem vyburcovalo a svěřila jsem se do rukou přítele Aleše. Vždycky jsem si myslela, že jeho nároky jsou přehnané a že nemám šanci tento cvičební režim zvládnout. A je pravda, že pořádně cvičím teprve týden, ale i přes nedokonalou stravu mám tři kila dole a každý další vypocený (nebo vybrečený) gram mě žene dopředu a nutí to nevzdávat.

Tajemství úspěchu je tu hned několik. Za prvé je to pořádná motivace. Tou mojí kupodivu není vypadat jako modelka, ale sraz lidí ze základky po deseti letech. Ano, příští rok v červnu. Tyhle srazy jsou zapeklitá věc. Všichni se tváří, jak se rádi vidí, ale přitom jde hlavně o zhodnocení toho, jak si každý jeden z nás od základky vedl. Už to vidím: "Jé ty si vdaná!" nebo "Ty už máš dvě děti!" nebo "Tys to dotáhl na úspěšného podnikatele!" a u mě "Teda Míšo, ty si docela přibrala co?" No to se prostě nesmí stát. A věřte, že jsem pekelně namotivovaná do té doby vypotit alespoň dvacet, když třicet, tím líp, kilo.

Další z těch tajemství, jak vydržet cvičit se už týká cvičení samotného. Začala jsem cvičit dvakrát denně, ráno a odpoledne. Dohromady mi to zabere asi necelé dvě hodiny denně a můj první den vypadal asi takto:

1. 2x 500 přeskoků přes švihadlo
2. 2x 60 kliků
3. 2x 60 dřepů
4. 2x 60 sklapovaček
5. 2x (4x 25s držení v dřepu)
6. 2x (4x 50s držení v planku)

Postupně u všeho přidávám a se švihadlem jsem už třeba na 2x 800 přeskocích atd... No ale to je jedno. Chtěla jsem říct, že mě to (jak už je těch dřepů třeba 120 místo 60) fakt nebaví. Hlavně když začnu jedna, dva, tři.....NO DĚSNÝ.
Zjistila jsem ale, že když nepočítám, ale ODPOČÍTÁVÁM, je to daleko lepší, lehčí, kratší a to, že vidím cíl, vím, že už jenom 50 kliků a hotovo, mě motivuje mnohem víc.

Proto už nikdy žádný jedna, dva......ale stodvacet, stodevatenáct, stoosmnáct a tak :-)

Další pozitivní detail v celém procesu je to, že když už se takhle morduju, nedám si večer tučnou večeři, protože by celá ta moje dřina byla zbytečná a to by byla sakra škoda. Místo toho, se po každém cvičení těším na svoji odměnu, na banán! Teda ze začátku jsem cvičila asi hlavně kvůli tomu banánu, ale teď už je pro mě odměna i to, že to zvládám.

A jestli můžu doporučit ještě jednu takovou blbost, tak každý všední podvečer dávají na prima Love seriál "Vítejte v novém těle" a to je pro mě ultrasupermotivace, protože tam dvousetkilový lidé hubnou během roku pod vedením profesionála (fešák) a jejich výsledky jsou více či méně ohromující. Takže vzhůru za každodenní motivací!! M:)

Ty jsi ale šikovný kočička!

KOČKY! Jeden z mála druhů zvířecí říše, u kterého odmítám pohlaví. Ať už domácnost zdobí elegantní kočičí slečna a nebo vám na zácloně visí nezbedný kocourek, pro mě to je a vždy bude kočka. A tak to také u nás doma vypadá. Hlášky typu: "Ty si ale šikovný kočička!" nebo "Dej tomu našemu kočce napapat!" jsou na denním pořádku. Znala jsem kočičky, které se jmenovaly Mařena (kocour), Letadlo (kočka) a nebo i Bejk (nikdo neví).

Já osobně jsem si vždy myslela že kočky nesnáším. Nelíbily se mi a bála jsem se jich. Jak nebezpečně shlížely z bezpečí nějaké zídky nebo stromu. Upíraly na mě svůj strašidelný zrak z přítmí, stínu nebo vysoké trávy. No prostě jsem je považovala za tvory vhodné do hororových filmů. Myslela jsem, že páníček je kočce ukradený a místo, aby k němu přiběhla (jako pes), tak ho poškrábe, zasyčí a uteče. Jenže nejspíš každá těchto bestií má asi se svým páníčkem jinou zkušenost a proto už vím, že je nesmím házet do jednoho pytle.

Opravdu nevím, co mě za těchto okolností donutilo si pořídit, spíš se ujat kotěte. Možná to byla touha udělat zase nějakou hroznou blbost, kterými je můj život doslova propletený. Ale je to tu. ČIČISLAV. Mourovatý pan kočička, o kterém jsem si myslela, že mu poskytnu útulný domov, výměnou za to, že mi z něho neudělá kůlničku na dříví, ale rovnou jsem ho upozornila, že nějakých přehnaných citů se ode mě rozhodně nedočká. No. Trochu se to celé nepovedlo.

Ano, poskytla jsem mu útulný domov. Ne, nedodržel slovo a ničí, na co přijde. Ale přes to si ta malá potvůrka pomalu získává i moji oblibu. Divím se. Chodí se ke mě pomazlit víc než je zdrávo. Celkem rychle pochopil, že náš malý Samuelek se neloví a už se chodí mazlit i k němu. Musí se mnou být, když jdu na záchod, když jdu do vany a leze i do umyvadla, když si čistím zuby. Navíc má rád vodu, další pro mě nepochopitelná věc.

Zkrátka a dobře musím po měsíci zkonstatovat, že ho mám ráda a jak jsem si na začátku říkala, že jestli spadne z balkónu a uteče, bude to jeho blbost, tak teď za ním zděšeně běhám se strachem, aby z toho balkónu opravdu neslít. Na kočky jsem názor moc nezměnila, ale vím, že Čičislav je prostě náš a náš taky zůstane. M:)

Když vás bolí hlava a chcete napsat článek...

Samínek je naše veselá kopa. Má v obýváku na gauči udělané svoje ležení a zvláště teď když je opět nemocný, ho musí využívat opravdu naplno. Ano, je to pravda. Ani né měsíc po tom, co jsme celí šťastní, jako noví přijeli z plicního oddělení v Motole, už zase sípe, chrčí, kašle, bublá, piští a v noci pláče. Je to opravdu ironie osudu. Plánujete si, jak se budete vyvarovat bacilům (i když rodičům je samozřejmě jasné, že to je dost přehnané a taky nemožné) a přitom pak začnete první kašlat vy. Navíc nedávná zkušenost, že z dušnosti už se nenadechl, mě nutí u něho postávat (hlavně když spí) a sledovat každý jeho další nádech. U lékaře jsme už byli a ani já v tom nevidím podobný průběh jako před měsícem, takže doufám - chřipka.

No jo, jenže i batole, jehož možnosti jsou řekněme dost omezené, chce zlobit, hrát si, poznávat svět, papat všechno a tak vůbec žít "normální" život. A já už fakt nevím. Je nemocný a špatně dýchá. Do toho všeho se ukrutně nudí, protože nemůže ani cvičit, ani chodit ven na procházky, hračky už nás nebaví, kočička nás vyloženě s... štve a maminčiny záda jsou od toho, jak neustále to své patnáctikilové bezvládné batole přenáší od závěsů (aby si mohl zatahat) ke dveřím do ložnice (protože na ty se nejlíp ťuká) a hned zase k ledničce (protože na ní jsou prima magnety) a v neposlední řadě do koupelny na rozsvícená světýlka, celé polámané a bolavé. Vrchol vší legrace je skákat se Samuelkem v náručí, to je úplná extáze smíchu. Tím máme ale vyčerpané skoro všechny možnosti a za neustálé přítomnosti nudy se byt halí do podrážděné nálady, kterou občas rozčísne akorát věta: "Sámo, léčky!"

Ve čtvrtek jsme měli cestovat opět do Prahy na videofluoroskopii, což je vyšetření polykacího aktu. Zní to fakt hrozně, ale přes to, že je to pro mě jedna z dalších stresových situací (krmit malého kontrastní látkou a čekat jestli mu zaskočí nebo ne), těším se na to, jak na smilování. Protože když vám doktor řekne: "Váš syn vdechuje stravu a to způsobuje časté a životu nebezpečné zápaly plic..." Chcete to samozřejmě co nejdříve vyřešit.
No nejedeme nikam...:) Respektive Sámovi se tam vyloženě asi nechtělo. Musela jsem termín odložit a doufám, že se brzy uzdravíme a konečně se tedy dozvíme kolik procent z každého sousta vklouzne tam, kam nemá.

Neustálé komplikace mi tedy rozhodně na náladě nepřidávají. Snažíme se Sámovi zprostředkovat i ty zážitky, které ostatní děti berou za normální a on nemůže (klouzačka, trampolína, hlazení zvířátek)... V tu chvíli bych měla být vždy šťastná, a musím říct, že v tu chvíli, kdy ho taťka vezme do ruky a jde s ním pohladit ochočené prase, koníka Toníka nebo skákat na obří trampolínu, jsem šťastná, ale pak uvidím ten jeho ODZBROJUJÍCÍ úsměv a nahrnou se mi do očí slzy na téma "proč pro něho tyto věci taky nemohou být běžnou hrou" nebo "já mu furt ukazuju nějaký stupidní hračky a on už chce zážitky"...

Od neurologa nám v papírech stojí, že Samuel je mentálně na půl roku a motoricky na tři měsíce...To je ale blbost! Sice to, že nezvládá správně polykat stravu tomu nasvědčuje, ale jeho jasně zřetelná povaha, jeho projev, požadavky a touha poznávat a sáhnout si na všechno, co vidí, mi říká, že s ním nemohu jednat, jako s malým miminkem, když už je mu rok a sedm měsíců. Mám pocit, že čím starší on bude, tím horší bude pro nás, se s tím ztotožnit. Mám také pocit, že rodič se s postižením svého dítěte nikdy nesmíří. Nikdy! I když už je zvyklý nasadit si před okolím masku: všechno je v pohodě... Nebo se pletu? M:)

Jak ostatní děti skákaly, Sáma padal, ale ani to mu nezabránilo si to pořádně užít!



Super odpoledne na koze!

I na špalku je sranda!

 

Rodiče nevědí, co chtějí :)

Sedím si takhle jednou odpoledne na balkóně a nenápadně pozoruji maminku s dvěma holčičkami. Totiž právě jejich rozhovor mě inspiroval k tomuto článku o požadavcích nás, rodičů, z pohledu dětí.

Požadavky rodičů jsou různé. Logické i nelogické. Ale některé z těch, které tu dnes vypíchnu, jsem kolikrát zaslechla i v jedné větě. A občas to byla docela sranda.

Pojď honem, nebo to nestihneme...Nelítej tolik, nebo si nabiješ.
Pojď se najíst, vůbec nejíš...Proboha nesněz to všechno, je to i na zítra.
Musíme ti koupit něco na sebe, chodíš jako trhan...Co sis to koupil za otřesný boty??
Měl by si jít taky někdy ven, pořád sedíš jen u počítače...V kolik se chodí domů?
Co takhle zavolat kamarádům?...S tím feťákem se stýkat nebudeš!
Pustíme si nějaký film?...Co to proboha je?
Musíš se víc učit...Neříkej mi, že vás drželi ve škole až do pěti, to je hrůza.
Já měla na střední 54 kilo...Zdá se mi, že jsi nějaká hubená, ukaž ruce.
S tou vyrážkou půjdeme k doktorovi...Že jsme sem chodili, už tu sedíme dvě hodiny!
Všechno nejlepší, tady máš peníze na autoškolu...Proboha zpomal!
Všechno nejlepší, tady máš ty vysněný bicí...Proboha ticho už!
Všechno nejlepší, tady máš tu novou PC hru...Proboha vypni už ten počítač!
V mládí jsme jezdili na chmel, to byly časy....Cože? Na chatu s kamarády? Nikdy!
Hlavně zalívej kytky, než se vrátíme...Ach jo, ty kytky jsou přelitý.
Vylez si taky trochu na sluníčko, ať se opálíš...Sakra, jsi úplně spálený, nemáš být tak dlouho na slunci!
Máš na hlavě vrabčí hnízdo, půjdeme k holiči...Co ti to tam ta kr*va udělala?
Nikam nejezdíš, v létě jedeš na tábor...Na tábor už nikdy! Akorát tě tam zkazili!
Kéž bych měla aktivnější batole...Ještě že je to moje batole tak klidný.
Posbírej si po pokoji špinavé prádlo, budu prát...Cože! Tolik? To budu prát týden.
Na keramiku chodit budeš! Sousedovic Eva chodí taky a je moc šikovná...Na ten koncert nepůjdeš, a že jde i Eva mě nezajímá!
Všichni měli z testu za jedna, jak to že ty ne?...Že měli všichni pětku mě nezajímá!
Měl bys dělat nějaký sport...Podívej jak si z toho skate boardu sedřenej, s tím je konec.
O víkendu uvařím, co budeš chtít...Králíka na smetaně ne, toho už bych musela mít naloženýho, uděláme bramboráky.
Když jsme byli malí, lezli jsme po stromech...Okamžitě dolů nebo spadneš!
Když jsme byli malí pálili jsme ohníčky...No sirky ti ven určitě nedám!
Vůbec nejíte zeleninu!...Kdo sežral všechny kyselý okurky??!

Mohla bych tu určitě pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že pro příklad to stačí. Život je úsměvný a mě to baví. Tím spíš, když už jsem taky máma a všechny tyto příklady ze strany rodiče plně chápu. Zamyslela jsem se nad tím, že když byli naši rodiče malí, taky jezdili na kole bez helmy, lezli po stromech, skákali ze stavidel do rybníků a vůbec dělali tolik "nebezpečných" věcí a žijou. Dnešní děti jsou odsuzovány za sedavý styl života, ale možná to také vyplívá z těch omezení, které se dneškem stále tvoří. Navíc by mě zajímalo, kde mají městské děti vzít čistý potok na posílání lodiček? Nebo strom, na který se dá vylézt aniž by shodili cedulku PAMÁTNÝ STROM? A koho by bavilo, hrát si každý den na tom samém hřišti? 
Já si myslím, že za sedavý styl života svých dětí můžou rodiče, protože upřímně: Zatím co jste v práci. Je pro vás lepší, když víte, že dítě sedí doma u počítače? Nebo když nevíte s jako partou se zase tahá venku?
Další z ošemetných témat na které mám i já sama dost rozporuplný názor a proto si udělejte svůj závěr sami. M:)

Když už nevíte jak dál...udělejte kravinu!

Po dlouhé době jsem si zase našla chvilku a sedla za svůj červený notebook, který už po čtyřech letech dennodenní tvrdé dřiny, není ani zdaleka tak rychlý a svěží, jako býval. Nadpis napovídá, že to bude zase jeden z těch happy článků (ironie), ale není tomu tak. Chtěla jsem jen podotknout, že když už nevíte jak dál, všechno vás štve, nikdo vás nechápe, doma je pořád nepořádek, přesto, že uklízíte třikrát denně, neustále se s někým hádáte a myslíte si, že jste se takhle naštvaný snad už narodili, musíte udělat něco, co vás vytočí tak, že na všechny tyto podřadné problémy zapomenete. A my jsme se rozhodli, že v období, kdy musíme veškerý zájem věnovat Samuelkovi, místo toho, abychom se neustále hádali, kdo z nás je neschopnější, zachráníme kotě. Je to spíš malý kocourek, díky kterému je hned můj život světlejší. Ten rarach mě totiž dokáže nastartovat tak, že ostatní jde stranou. Ale zase mu nemůžu křivdit. Když mi zrovna nevisí na culíku s drápama zarytýma v mých zádech, nebo když zrovna nešplhá po záclonách, neshazuje kytky z parapetů, nesnaží ne ulovit Samuelkovu nožičku, ručičku, dudlíka v pusince, je to vlastně docela mazel a za ten týden, kdy jsme si ho vzali na zkoušku, si nás dokázal docela získat. Takže asi máme kotě. Pojmenovali jsme ho Roger (podle Federera) ale stejnak mu říkám Čičislav.

Smuelek se dnes poprvé koupal ve velkém studeném bazénu. Minulé zkušenosti napovídaly, že bude řvát jak tur a on taky řval, ale smíchy. Normálně se štěstím bez sebe rachtal v tý ledárně a bylo mu dobře. Alespoň někomu, protože mě teda bazén od toho, abych v tomhle počasí někde v klidu vypustila duši, rozhodně nezachrání. Navíc jsem plná závisti. Moje ségra, které se povedlo dostat místo stážistky v časopisu ELLE, dnes odjela na týden do Karlových Varů na festival, s celou redakcí all inklusive. Nečeká ji tam ale jen lov trofejí, nýbrž tvrdá dřina (neztrapnit se) a spousta nervů. Babička jí na cestu nabalila sklenici slepičí polévky a už to je, myslím si, dobrý start!

Po delší době jsem zase vyběhla a světe div se, dýchalo se mi docela dobře, běželo se mi také docela dobře, ale rozhodně jsem po doběhnutí moc dobře nevypadala, tak na tom musím ještě zamakat. Rovnou se omlouvám, ale četnost prázdninových článků nemůžu zaručit. Ne proto, že bych měla program nabitý k prasknutí, ale spíš z toho důvodu, že v létě prostě nefunguju. Pokusím se to ale moc neflákat. Takže dodržujte pitný režim, mažte se a brzo ahoj M:)