Život z obou stran

Včera jsem se dozvěděla, že den po tom, co jsem se na stanici metra Anděl v Praze producírovala s taškami nových triček, které jsou dost volné, aby nekopírovali mou "novou" postavu a také dost neutrální, aby se daly nosit v nemocnici, tam pod metro skočila holčina. Trochu jsem se šokovaná skutečností, co může mladého člověka dohnat k tak brutálnímu činu, pídila a zjistila jsem, že to nebyla jen tak ledajaká obyčejná, špatně zaláskovaná holka, nýbrž nadějná bloggerka, možná i budoucí spisovatelka, kterou už od dětství pronásledovaly těžké deprese.
Ptáte se proč?
Jako hyena prahnoucí po informacích jsem si vyhledala její blog a nestačila se divit. Tak autentické, prožité a poutavé texty, hodné budoucího skvělého literáta, se bohužel týkaly pouze toho, jak ji už od útlého dětství znásilňoval a jinak citově zneužíval její vlastní otec a její matka dělala, že to nevidí, snad ze strachu, nevím... Jak se pak má cítit dívka, která si myslí, že by jí stejně nikdo nevěřil? Která si myslí, že je určitým způsobem pošpiněná a která přímo napíše "... na svoji smrt se těším, ano, jsem sobecká ..."
O to víc v šoku jsem byla z toho, jak je možné, že tahle dívka psala asi rok blog o tom, jak je nešťastná, znásilňovaná a ponižovaná a nikdo si toho nevšiml? A jestli všiml, proč jí nikdo z kamarádů nehodil záchranné lano? Říkám si, že možná nechtěla, ale to je prostě blbost, to by o tom nepsala veřejně.

Tímto jsem jí, přes to že jsme se neznaly, chtěla říct, že se nemusí trápit s tím, jestli je sobecká či ne, bylo to její rozhodnutí, pro mě to je hrdinka. Ale nemohu se zbavit pocitu, že kdybychom nebyli slepí, mohlo to dopadnout úplně jinak.

A vidíte, někdo tu řeší, že se nevejde do svého starého oblečení a v hubnutí vidí hrozný problém a někdo prožívá opravdové skutečnosti, které ho uvnitř rvou na kusy. Někdo řeší, jestli jeho dítě náhodou nebude mít nejhorší vysvědčení ze školy a někdo o své dítě přijde dřív, než se to maličké vůbec stihne naučit slovo škola vyslovit.

Další mnou uznávaná a velmi sledovaná rodina, která boj o svého velmi nemocného syna Kubíčka nevzdala až do poslední chvíle, která rozjela kampaň a sháněla pro něho tak nezbytné přístroje, o něho nakonec přišla... Tímto chci i jeho rodičům vyjádřit upřímnou soustrast. Ani jako máma, která o svého syna několikrát málem přišla, i když dělám co můžu, si nedovedu ani představit to utrpení, jakým jste si prošli, procházíte a procházet budete.

A pro lidi, kteří stejně jako někdy já řeší úplné blbosti a dávají tomu existenční důležitost mám vzkaz: Rozhlídněme se kolem sebe, nebuďme lhostejní a važme si toho, co máme, ať už jsou to křivé zuby, pár kilo na víc, roztrhané kalhoty nebo díra ve střeše....Jsou tu i lidé, na kterých to možná není na první pohled znát, ale právě ti prožívají ty skutečné katastrofy....díky M:)