Velký článek o uplynulých šestnácti dnech aneb zpět do reality!

Zdravím všechny, kteří poctivě každý den otevírají můj blog a čekají, až se tu zase objeví něco nového. Je vás opravdu hodně a já to vidím a jsem z toho úplně paf, takže díky! Nejdříve jsem myslela, že o tom, co se nám opět stalo psát vůbec nebudu. Pak mě napadlo, rozprostřít minulé události do několika nicneříkajících článků. No ale nakonec se pouštím do obsáhlého popisu pocitů mámy, která balancuje na hranici pominutí smyslů. Jdeme na to!

To se vám takhle stane, že vašemu jedinému dítěti naměříte teplotu. Řeknete si něco ve stylu "sakra chřipka" a nasadíte nurofen. A když potom ta teplota v noci na neděli přeroste v horečku, dítě vám řve a blinká a vy jako rodič, který prochází první zkušeností s nemocí vašeho potomka brečíte, že nevíte, co dělat, nakonec stejně uznáte, že je to úplně to samé, jako angíny, kterými jste si coby děti procházeli každý půl rok, a že to prostě musíte vydržet do pondělí ráno, až bude praktik v ordinaci.

Jenomže jsem se šeredně pletla a budu si to ještě dlouho vyčítat. V neděli to šlo ráz na ráz. Alda kolem mě sem tam prošel a upozornil mě, že se mu to nelíbí a že by někam jel. Já - totální pominutí smyslů (pořád jsem si myslela, že tu angínu nějak zvládneme) jsem čekala až bude za 5 dvanáct. Malý zbělal, špatně se mu dýchalo a začal ztrácet vědomí. Ve mě cvaklo, okamžitě jsme ho naložili a jeli na pohotovost. A jak to dopadlo?.....Takhle:

Po tom, co už se nám na pohotovosti nemohl ani nadechnout, po následné resuscitaci, intubaci, stabilizaci a za všudypřítomné hysterie nás - rodičů, mě i malého naložil vrtulník a letěli jsme rovnou do Motolské nemocnice na dětské ARO. Tolik jsem si to vyčítala. Na co jsem sakra čekala? Co kdybych doma tvrdla ještě deset minut? Co potom? Alda taky totálně na dně mě v tom nezapomněl pořádně vymáchat. A já teď seděla na chodbě v Motole s mastnou hlavou, ve špinavým tričku a bez nabíječky a čekala co bude. Diagnóza zněla akutní zápal plic. I po několika dnech, co malinký ležel v umělém spánku a nikdo mi nemohl nic zaručit, jsem si při každým pohledu na něj vyčítala, jak jsem selhala...

S omezenýma návštěvníma hodinama a vymletou hlavou, mě nenapadlo nic lepšího, než s Aldou chodit po Praze a fotit japonce, jak si fotěj Orloj.

Deprese jsme si užili dost. Je potřeba zdůraznit, že po deseti dnech nastal čas, kdy jsem konečně mohla s chlapečkem na plicní oddělení a být s ním na pokoji.

A jeho stav se zlepšoval...

A zlepšoval...

A zlepšoval...

A dneska je ten den, kdy nás pustili a možná katastrofa je prozatím zažehnána. Ano, použila jsem to hnusný slovo "prozatím", protože máme další problém. Náš malý Samuelek totiž chronicky vdechuje stravu a sliny, místo aby je polykal nebo plival, nechává stékat do dýchacích cest. Není se pak čemu divit, že se mu ty plíce tak často zanítí. Jeho plíce už vykazují chronické změny a kdykoliv nás může potkat něco podobného. O vyšetřeních, které nás ještě čekají snad příště, protože teď jsme konečně přijeli domů.

Normálně stačí člověku podle mě tak týden, aby si navykl na jiný režim. Já jsem se Samuelkem v Motole strávila 16 dní a musím říct, že po příjezdu jsem jen tupě stála uprostřed obýváku a přemýšlela, čím se sakra zapíná ta televize. Sáma byl štěstím bez sebe! Celé odpoledne se řehtá jak blázen, blbne, hraje si a kouká na svou oblíbenou televizi. Nemocniční režim nám pomohl i v tom, že je zhruba sedm hodin a on už šel spát, místo toho aby tu do devíti fňukal. Horší to budu mít já, protože je mi jasný, že tu budu ráno nastoupená už v šest hodin a nejspíš smolit další článek.

A pointa?

Nikdy nepodceňujte situaci! Teda aspoň já už to nikdy neudělám. Jednou jsem volala záchranku a bylo mi oznámeno, ať si příště rozmyslím, jestli je to opravdu potřeba a teď jsem ji já husa pitomá nezavolala, když to bylo nutné! Mami obdivuju tě, že si naše dětství zvládla relativně bez úhony. Sice jsme neměli nějaký MCM, ale zato jsme byly tři!!!

PS: Tajemný balíček...

Když jsem byla v nemocnici, psal mi Alda, že mám na poště skoro čtyřkilový balík. Celé dny jsem si lámala hlavu, co to asi může být. Nic jsem neobjednávala, nic nečekám. Dneska jsem ho byla vyzvednout a... Paní nebo slečna Kateřina Novotná z Prahy mi poslala oblečení pro malého. Tímto bych jí chtěla poděkovat a zároveň se omluvit, protože vážně netuším kdo, proč, co, kdy a jak....Tak se mi třeba připomenete.

Tak a teď jdu vyprat tu haldu prádla a pozorovat svoje spící štěstíčko a vy mějte fajn večer M:)