Život z obou stran

Včera jsem se dozvěděla, že den po tom, co jsem se na stanici metra Anděl v Praze producírovala s taškami nových triček, které jsou dost volné, aby nekopírovali mou "novou" postavu a také dost neutrální, aby se daly nosit v nemocnici, tam pod metro skočila holčina. Trochu jsem se šokovaná skutečností, co může mladého člověka dohnat k tak brutálnímu činu, pídila a zjistila jsem, že to nebyla jen tak ledajaká obyčejná, špatně zaláskovaná holka, nýbrž nadějná bloggerka, možná i budoucí spisovatelka, kterou už od dětství pronásledovaly těžké deprese.
Ptáte se proč?
Jako hyena prahnoucí po informacích jsem si vyhledala její blog a nestačila se divit. Tak autentické, prožité a poutavé texty, hodné budoucího skvělého literáta, se bohužel týkaly pouze toho, jak ji už od útlého dětství znásilňoval a jinak citově zneužíval její vlastní otec a její matka dělala, že to nevidí, snad ze strachu, nevím... Jak se pak má cítit dívka, která si myslí, že by jí stejně nikdo nevěřil? Která si myslí, že je určitým způsobem pošpiněná a která přímo napíše "... na svoji smrt se těším, ano, jsem sobecká ..."
O to víc v šoku jsem byla z toho, jak je možné, že tahle dívka psala asi rok blog o tom, jak je nešťastná, znásilňovaná a ponižovaná a nikdo si toho nevšiml? A jestli všiml, proč jí nikdo z kamarádů nehodil záchranné lano? Říkám si, že možná nechtěla, ale to je prostě blbost, to by o tom nepsala veřejně.

Tímto jsem jí, přes to že jsme se neznaly, chtěla říct, že se nemusí trápit s tím, jestli je sobecká či ne, bylo to její rozhodnutí, pro mě to je hrdinka. Ale nemohu se zbavit pocitu, že kdybychom nebyli slepí, mohlo to dopadnout úplně jinak.

A vidíte, někdo tu řeší, že se nevejde do svého starého oblečení a v hubnutí vidí hrozný problém a někdo prožívá opravdové skutečnosti, které ho uvnitř rvou na kusy. Někdo řeší, jestli jeho dítě náhodou nebude mít nejhorší vysvědčení ze školy a někdo o své dítě přijde dřív, než se to maličké vůbec stihne naučit slovo škola vyslovit.

Další mnou uznávaná a velmi sledovaná rodina, která boj o svého velmi nemocného syna Kubíčka nevzdala až do poslední chvíle, která rozjela kampaň a sháněla pro něho tak nezbytné přístroje, o něho nakonec přišla... Tímto chci i jeho rodičům vyjádřit upřímnou soustrast. Ani jako máma, která o svého syna několikrát málem přišla, i když dělám co můžu, si nedovedu ani představit to utrpení, jakým jste si prošli, procházíte a procházet budete.

A pro lidi, kteří stejně jako někdy já řeší úplné blbosti a dávají tomu existenční důležitost mám vzkaz: Rozhlídněme se kolem sebe, nebuďme lhostejní a važme si toho, co máme, ať už jsou to křivé zuby, pár kilo na víc, roztrhané kalhoty nebo díra ve střeše....Jsou tu i lidé, na kterých to možná není na první pohled znát, ale právě ti prožívají ty skutečné katastrofy....díky M:)

Někdo se změní k lepšímu a někdo...

Po dobu našich prázdnin v Motolské nemocnici jsem se bavila s nespočtem moudrých i méně moudrých lidí. Všichni se však shodli na tvrzení, že každé takové velké onemocnění vývoj dítěte na nějaký čas zastaví nebo alespoň zbrzdí. Říkala jsem si: no super, jako by nestačilo to, co už máme, ještě k tomu se snad posuneme na novorozence ne? Hned jak se ale Samuelek začal budit z umělého spánku mi bylo jasné, že je minimálně stejný. Teď po týdnu je jasně vidět, že v našem případě se rozhodně všichni mýlili. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že se mi probudilo úplně nové miminko, tsss co miminko, už je to velký kluk!

Nemyslím přímo, že třeba už dokážeme sedět nebo jíst příborem. Nemyslím ani, že si zvládáme obléknout tričko nebo hodit míč z okna, ale něco je jiné určitě. Takže za prvé se Sáma probudil s fungl novým chrupem. Zkrátka a dobře, zatím co spinkal, se mu krásně prořezaly všechny stoličky a on? Světe div se, okamžitě pochopil, že jsou na kousání křupek a okamžitě je začal používat. A ty další věci? No třeba začal tleskat. Začal si vymiňovat jídlo. Začal chodit spinkat bez odmlouvání, začal tancovat, jako kdyby ho ve spánku učil nějaký moravský lidový soubor, ale hlavně.... Hlavně si začal víc užívat života. Opravdu je to znát! Neustále se směje. Včera večer předvedl u jedné ze stupidních reklam takový záchvat smíchu, že jsme se chechtali celá rodina ještě půl hodiny.

Jedna z mých šílených teorií je taková, že když teď naposledy utekl hrobníkovi z lopaty, byl už dost starý na to, aby si to uvědomil a proto teď projevuje více lásky a emocí celkově. Já vím, je to praštěný, ale jinak si to opravdu vysvětlit neumím. Ten pokrok a vůbec to, že je zase o krok dál, je jasně zřetelné. Směje se pořád a směje se jen tak.

Na rozdíl od maminky, která se zase posunula o krok dozadu. Neustále se o něho bojím, nevím co mu mám dát k jídlu, aby to nevdechl. Nechce se mi nic! Cvičit, vařit, uklízet, chodit ven....No prostě všechny pocity, se kterýma jsem úspěšně během posledních pár měsíců zamávala se opět vrátili. No jo depka. A mám takový pocit, že to nespraví ani nové šaty ze zootu.

Takže zatím, co se malinký posunul o krok dopředu, já o skok dozadu a holt se s tím budu muset zase nějak poprat. Kdyby měl někdo nějaký tip, vyzkouším. Prozatím se musím chytit jediného pocitu, který mi zbyl, ale zato je skvělý! Vážím si svého syna a jsem ráda, že ho mám. Má tolik předností a schopností, o kterých by mohl leckdo jen snít a já už je vidím, a já je budu podporovat! Mějte se, my jdeme cvičit M:)

Velký článek o uplynulých šestnácti dnech aneb zpět do reality!

Zdravím všechny, kteří poctivě každý den otevírají můj blog a čekají, až se tu zase objeví něco nového. Je vás opravdu hodně a já to vidím a jsem z toho úplně paf, takže díky! Nejdříve jsem myslela, že o tom, co se nám opět stalo psát vůbec nebudu. Pak mě napadlo, rozprostřít minulé události do několika nicneříkajících článků. No ale nakonec se pouštím do obsáhlého popisu pocitů mámy, která balancuje na hranici pominutí smyslů. Jdeme na to!

To se vám takhle stane, že vašemu jedinému dítěti naměříte teplotu. Řeknete si něco ve stylu "sakra chřipka" a nasadíte nurofen. A když potom ta teplota v noci na neděli přeroste v horečku, dítě vám řve a blinká a vy jako rodič, který prochází první zkušeností s nemocí vašeho potomka brečíte, že nevíte, co dělat, nakonec stejně uznáte, že je to úplně to samé, jako angíny, kterými jste si coby děti procházeli každý půl rok, a že to prostě musíte vydržet do pondělí ráno, až bude praktik v ordinaci.

Jenomže jsem se šeredně pletla a budu si to ještě dlouho vyčítat. V neděli to šlo ráz na ráz. Alda kolem mě sem tam prošel a upozornil mě, že se mu to nelíbí a že by někam jel. Já - totální pominutí smyslů (pořád jsem si myslela, že tu angínu nějak zvládneme) jsem čekala až bude za 5 dvanáct. Malý zbělal, špatně se mu dýchalo a začal ztrácet vědomí. Ve mě cvaklo, okamžitě jsme ho naložili a jeli na pohotovost. A jak to dopadlo?.....Takhle:

Po tom, co už se nám na pohotovosti nemohl ani nadechnout, po následné resuscitaci, intubaci, stabilizaci a za všudypřítomné hysterie nás - rodičů, mě i malého naložil vrtulník a letěli jsme rovnou do Motolské nemocnice na dětské ARO. Tolik jsem si to vyčítala. Na co jsem sakra čekala? Co kdybych doma tvrdla ještě deset minut? Co potom? Alda taky totálně na dně mě v tom nezapomněl pořádně vymáchat. A já teď seděla na chodbě v Motole s mastnou hlavou, ve špinavým tričku a bez nabíječky a čekala co bude. Diagnóza zněla akutní zápal plic. I po několika dnech, co malinký ležel v umělém spánku a nikdo mi nemohl nic zaručit, jsem si při každým pohledu na něj vyčítala, jak jsem selhala...

S omezenýma návštěvníma hodinama a vymletou hlavou, mě nenapadlo nic lepšího, než s Aldou chodit po Praze a fotit japonce, jak si fotěj Orloj.

Deprese jsme si užili dost. Je potřeba zdůraznit, že po deseti dnech nastal čas, kdy jsem konečně mohla s chlapečkem na plicní oddělení a být s ním na pokoji.

A jeho stav se zlepšoval...

A zlepšoval...

A zlepšoval...

A dneska je ten den, kdy nás pustili a možná katastrofa je prozatím zažehnána. Ano, použila jsem to hnusný slovo "prozatím", protože máme další problém. Náš malý Samuelek totiž chronicky vdechuje stravu a sliny, místo aby je polykal nebo plival, nechává stékat do dýchacích cest. Není se pak čemu divit, že se mu ty plíce tak často zanítí. Jeho plíce už vykazují chronické změny a kdykoliv nás může potkat něco podobného. O vyšetřeních, které nás ještě čekají snad příště, protože teď jsme konečně přijeli domů.

Normálně stačí člověku podle mě tak týden, aby si navykl na jiný režim. Já jsem se Samuelkem v Motole strávila 16 dní a musím říct, že po příjezdu jsem jen tupě stála uprostřed obýváku a přemýšlela, čím se sakra zapíná ta televize. Sáma byl štěstím bez sebe! Celé odpoledne se řehtá jak blázen, blbne, hraje si a kouká na svou oblíbenou televizi. Nemocniční režim nám pomohl i v tom, že je zhruba sedm hodin a on už šel spát, místo toho aby tu do devíti fňukal. Horší to budu mít já, protože je mi jasný, že tu budu ráno nastoupená už v šest hodin a nejspíš smolit další článek.

A pointa?

Nikdy nepodceňujte situaci! Teda aspoň já už to nikdy neudělám. Jednou jsem volala záchranku a bylo mi oznámeno, ať si příště rozmyslím, jestli je to opravdu potřeba a teď jsem ji já husa pitomá nezavolala, když to bylo nutné! Mami obdivuju tě, že si naše dětství zvládla relativně bez úhony. Sice jsme neměli nějaký MCM, ale zato jsme byly tři!!!

PS: Tajemný balíček...

Když jsem byla v nemocnici, psal mi Alda, že mám na poště skoro čtyřkilový balík. Celé dny jsem si lámala hlavu, co to asi může být. Nic jsem neobjednávala, nic nečekám. Dneska jsem ho byla vyzvednout a... Paní nebo slečna Kateřina Novotná z Prahy mi poslala oblečení pro malého. Tímto bych jí chtěla poděkovat a zároveň se omluvit, protože vážně netuším kdo, proč, co, kdy a jak....Tak se mi třeba připomenete.

Tak a teď jdu vyprat tu haldu prádla a pozorovat svoje spící štěstíčko a vy mějte fajn večer M:)