Trochu toho zoufalství...

Ano. Můj (myslím, že) pátý koncert Tomáše Kluse. Vyjeli jsme se sestrou v 5 hodin do největšího deště směr městečko, ve kterém ani jedna z nás nebyla. Ještě, že existují navigace. Asi po hodině jsme konečně dorazily do Jilemnice a tep mi začal pomalu stoupat. Za dvě hodiny to vypukne! Zbývalo jen najít ten klub, do kterého nás už moje super navigační aplikace nedovede, protože neustále hlásí, že jsme na místě a tady nic.

Celý ten den byl spíše hektický. Přes to se mi ale podařilo najít tričko, ve kterém (jak jsem si myslela) co nejmíň připomínám špekáček, vyžehlit vlasy a rty nabarvit rtěnkou. No jo, ale k čemu mi to je, když už tu dvacet minut běháme po Jilemnici v dešti, vypadáme jako dvě zmoklý ovce a hledáme Továrnu.
"Prosím vás? My hledáme klub Továrna, víte kde je?"
"Vidíte ten komín?"
"Aha, tak moc děkujeme..."
Koho by napadlo, že klub Továrna, bude prostě normální bývalá továrna že jo.

Hodina do začátku koncertu a přede mnou i za mnou mraky lidí. Neskutečný vedro. Sestra kolabuje. Já kolabuju. Všichni zpocený. A mě začíná být jasné, že na mačkanice v kotli už jsem buď moc stará nebo pohodlná. Všechny chmury ale okamžitě zmizí, když to konečně začne. Obě znova zamilovaný. No přišlo mi, že Tomáš dělá i z padesátnic puberťačky.
Zázrak pak pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem před obličejem neměla cizí ruce, nebo jakási velice "vtipná" gumová zvířátka. V tu chvíli sahám po mobilu, ale než naběhne foťák, chytne paní přede mnou další tleskací záchvat a já ji mám přísahám na každé fotce i videu.

 

Po typickém, žhavém a energickém vystoupení ale přišla ta hrůza. K našemu údivu trvalo kapele ani ne půl hodinky, než se přišly podepisovat. Vzhledem k tomu, že naposledy jsme na tuto proceduru čekaly hodinu, se po našem příchodu z WC pomalu tvořila asi čtyřhodinová fronta na pomazleníčko se členy skupiny a my dvě se dostaly zhruba někam doprostřed.

 

Hodinu od domova jsme se asi ve čtvrt na jednu v noci dostaly k němu. Byl rozvalený na gauči ve značně rozjařené náladě a mě vypnul mozek........ono totiž, válet se s Klusem na sedačce je moc i na mě (otrlou nespolečenskou matku).

 

Mozek mi naskočil až venku, když jsem si prohlídla tu fotku, která z našeho pomazleníčka vzešla. Katastrofa!!! Na tu chvíli čekám asi rok a pět hodin a mám z toho fotku, na který je sestra zase vykulená, jako by dostala elektrošok, já vypadám jako buchta a zbytek je i přes svou dokonalost také značně unaven. Neznám žádný foto editor, který by to mohl zachránit.

 

Tuto nemilou zkušenost jsem si včera zkoušela promyslet u skleničky vínka. Je to hrůza jak vypadám, do roka se to musí, prostě musí změnit. Jsem zoufalá. Po Dvou skleničkách už s trochu lepší náladou, posílám lehce upravenou, ale stejně příšernou fotku sestře se svolením, že ji může zveřejnit pro čtenáře blogu. A víte co? Dala si ji na facebook jako úvodní.

 

Nemám jí to za zlé, to spíš ta prázdná láhev od vína může za to, že jsem skoro do rána brečela nad svou neschopností, absolutně připravená o poslední zbytky sebevědomí.

 

Asi tři hodiny už jsem vzhůru a oči mám stále tak nateklé, že jít na nákup surovin na oběd je nemyslitelné. Přemýšlím, kde se stala chyba. Myslela jsem, že se snažím, je to málo??? Ach jo. S lehkým úsměvem, hladová a s opicí za krkem si říkám, jestli vůbec stojí za to vylejzat z bytu. Ale vím, že stojí. Musím se poučit a zařídit, abych to za rok nemusela zase obulet.

 

Jo a mimochodem. Dávám sem tu fotku a obrázek už si udělejte sami :)M