Mé plány pohnout s rozepsanou knihou přišly vniveč. Samuelek se rozhodl nenechat mě chvilku v klidu a tak jsme po obědě vyrazili na supr procházku (jak jsem si myslela). V parku si malý dal jogurtek a pokračovali jsme svou oblíbenou cestičkou podél Jizery. Po pár metrech jsme narazili na největší hejno komárů, mušek a jiné havěti, jaké jsme kdy viděla. Kdyby z toho měl Sáma rozum, určitě se buď bojí nebo je nadšený!
Asi po sto metrech ale přišel další super zážitek. Smrad! Což o to, ten smrad tam byl už minulý týden, ale přibyla policejní páska, zakazující vstup k řece. Nelenila jsem, zabrzdila kočár na cestě a už si to štráduju k pásce. Mrtvola v pytli. Dost velká na dospělého, lehce pokrouceného člověka, ale probůh kdyby to byl člověk, tak ho snad někdo uklidí ne?! No nic. Pádila jsem pro mobil, abych to mohla zdokumentovat (vím, jsem hrozná :-)) a honem pryč. Mráz mi běhal po zádech a ze smradu se mi dělalo na nic.
Celou naší "povedenou" procházku korunovala skupinka asi padesáti malých dětí předškolního věku. Všechny měli reflexní čepičky a docela se mi líbili, až do doby, než jsem mezi nimi začala kličkovat s kočárkem, protože jejich pomalé tempo bylo opravdu vražedné a my jezdíme se Samikem rychle. Malý Samuelek většinu z nich natolik upoutal, že se rozhodly za náma asi půl kilometru běžet. Nasadili jsme tedy vražedné tempo, ale ty malé blechy se nám sklepat nepodařilo. "Vidíte ho? Ten má obrovskou hlavu!" Slyším za sebou, panikařím a říkám si, že jestli se hned nezastaví, začnu je tu kosit před učitelkama. Utekli jsme a já zachovala chladnou hlavu. Už se těším ,co nás potká příště! M:)
Žádné komentáře:
Okomentovat