Bílá blondýna na slunci? To nechceš!

Mé myšlenkové pochody jsou opravdu občas různorodé. Tak třeba teď jsem se ufuněná a zpocená po cvičení, které rozhodně netrvalo tak dlouho, jak jsem si představovala, zamyslela nad tím, že do plavek ze sebe udělat šťabajznu rozhodně nestihnu. Další myšlenky už ale proudí kolem faktu, že by mě do plavek stejně nikdo nedostal. Proč? Protože nenávidím léto! Ano, jsem jedna z opravdu mála stvoření, která vyráží na výlet zásadně za deštivého počasí a letní pařáky si nechá klidně ujít.

Proč se tak děje? Nevím. Zatím, co ostatní na procházce vyhledávají prosluněná místečka, já budu klidně stát o dva metry dál, hlavně, že to bude ve stínu. Vzhledem k jakési absenci pigmentu v mé kůži, mám v létě barvu, buďto bílou nebo červenou. Jiná varianta prostě nepřichází v úvahu. Sluníčko ze mě navíc vysává energii a já přepínám na autopilota.

Ve třicetistupňových vedrech mě tedy najdete nejspíš ležící na posteli nebo někde ve stínu, absolutně neschopnou normální, natož milé konverzace. Vůbec nechápu, jak jsem mohla žít tři roky v Brně a to ještě v podkrovním bytečku, v centru města.

Neříkám, že takový problém mají jen blondýny. Naopak! Znám tolik blonďatých slečen, jejichž kůže prvním pohlazením sluníčka krásně zhnědne. Stejně tak černovlásky mohou být buď opálené a nebo ve stylu Sněhurky. Každý máme holt předurčeno něco jiného. Já jen doufám, že to po mě moje děti nezdědí.

Mě tedy nezbývá, než se dál mazat padesátkou a vyhledávat stín. Zvyknout si na to, že nejsem ani Sněhurka, ani žádná Gejša a přesto by mi obě mohli můj "odstín" závidět. A pointa? Já se nesnažím zhubnout do plavek, ale do svého ostatního oblečení...

Kdo má stejný problém? Nehlaste se všichni! M:)