Výchova dívek v Čechách...

Mám strach! Nebo vlastně víte co? Já ho nemám, protože ten problém vidím a vím, co mám udělat, aby v mé rodině nenastal. Nevím to teda přesně, ale vím kam svou výchovu směrovat, aby to nedopadlo tak, jako u hodně, hodně rozcápaných dětí, které v dnešní době vidím kolem sebe. Samozřejmě nejde jen o dívky a možná jsem i jednostranná a nesnažím se na dnešních dětech vidět to dobré, ale to, co vidím jednoznačně, mě opravdu děsí!

Musím říct, že podle mého názoru jsem JÁ vychovaná dobře. I přes docela trnitou cestu k mé dnešní povaze, mám kvalitní hygienické návyky, celkem slušný přehled v pravidlech slušného chování, vím jak se mám chovat k lidem. Vím, jak někoho podpořit, i jakým způsobem ho ranit. Vím, jak se mám omluvit. A i když se někdy chovám špatně, moc dobře si to uvědomuju a následky si řeším. Ale ty dnešní dětí?

Vlivem rozmáhající se a momentálně velmi oblíbené liberální výchovy, roste z dnešních dětí nevychovaná zvěř. Tato "výchova", která podle mě výchovou rozhodně není (ale to je věc názoru), spočívá v tom, že na děti nejsou kladené téměř žádné nároky a povinnosti. Dítě nemusí dodržovat žádná pravidla a v podstatě si dělá, co chce. Já nevím prostě. Někteří rodiče si snad opravdu myslí, že je to tak správně a pro některé je to prostě ta jednodušší cesta, když nemají moc času.

Pak se nikdo nesmí divit, že kolem nás běhají malí zlouni, schopní kopat do rodičů jen kvůli tomu, aby si nemuseli čistit zuby, když už jednou někoho napadne, jim to navrhnout. Malí hyperaktivci, co snídají bonbóny a večeří čokoládu. Děti, které v sedmi letech nemají vůbec pojem o tom, že mezi nimi můžou být i děti postižené nebo prostě jiné a místo pokory v nich můj kočárek vzbudí spíš agresi a výsměch.

Já neříkám, že je nutné číst knihy o výchově, já také žádnou nečetla. Myslím si ale, že by se děti neměli nechat růst jako dříví v lese. Podle mě se z nich tak kvalitnější lidé opravdu nestanou. Podle mě je nutné, aby měly děti stanovené alespoň základní pravidla a povinnosti. Aby věděly, že jim nic nespadne do klína jen tak. Aby věděly, že kdykoliv budou mít problém, mohou za rodičem přijít.

Nejdůležitější potom je, s dětmi každý den mluvit a mluvit. Zajímat se o to, co s nimi je a nenechat se strhnout moderním trendem, kdy děti vychovává elektronika. Protože až mi zase budou děti z druhého stupně urážet Samuelka, já už s nimi mluvit nebudu...

Jak jste na tom u vás s výchovou? Musí děti doma pomáhat nebo nemusí nic? Jakou formu výchovy uznáváte? A máte také špatné zkušenosti se současnými dětmi? :)M

Bílá blondýna na slunci? To nechceš!

Mé myšlenkové pochody jsou opravdu občas různorodé. Tak třeba teď jsem se ufuněná a zpocená po cvičení, které rozhodně netrvalo tak dlouho, jak jsem si představovala, zamyslela nad tím, že do plavek ze sebe udělat šťabajznu rozhodně nestihnu. Další myšlenky už ale proudí kolem faktu, že by mě do plavek stejně nikdo nedostal. Proč? Protože nenávidím léto! Ano, jsem jedna z opravdu mála stvoření, která vyráží na výlet zásadně za deštivého počasí a letní pařáky si nechá klidně ujít.

Proč se tak děje? Nevím. Zatím, co ostatní na procházce vyhledávají prosluněná místečka, já budu klidně stát o dva metry dál, hlavně, že to bude ve stínu. Vzhledem k jakési absenci pigmentu v mé kůži, mám v létě barvu, buďto bílou nebo červenou. Jiná varianta prostě nepřichází v úvahu. Sluníčko ze mě navíc vysává energii a já přepínám na autopilota.

Ve třicetistupňových vedrech mě tedy najdete nejspíš ležící na posteli nebo někde ve stínu, absolutně neschopnou normální, natož milé konverzace. Vůbec nechápu, jak jsem mohla žít tři roky v Brně a to ještě v podkrovním bytečku, v centru města.

Neříkám, že takový problém mají jen blondýny. Naopak! Znám tolik blonďatých slečen, jejichž kůže prvním pohlazením sluníčka krásně zhnědne. Stejně tak černovlásky mohou být buď opálené a nebo ve stylu Sněhurky. Každý máme holt předurčeno něco jiného. Já jen doufám, že to po mě moje děti nezdědí.

Mě tedy nezbývá, než se dál mazat padesátkou a vyhledávat stín. Zvyknout si na to, že nejsem ani Sněhurka, ani žádná Gejša a přesto by mi obě mohli můj "odstín" závidět. A pointa? Já se nesnažím zhubnout do plavek, ale do svého ostatního oblečení...

Kdo má stejný problém? Nehlaste se všichni! M:)

Takový běžný den na palici :)

Na rozdíl od včerejška, kdy se pokazilo, co šlo, dnešek začal celkem fajn. Miluju ty rána, kdy se vzbudím, uklidím si celý byt a pak plánuju kreativní činnosti na zbytek dne. Náladu jsem měla dobrou už jen proto, že se mi před pár dny ozvala má dobrá kamarádka Zuzka a samozřejmě ne jen tak. Přišla s nápadem vzájemné "cvičící" motivace. Každý večer si píšeme a chlubíme se tím, co jsme za ten den odcvičily. Je to dobré už v tom, že i když se mi nechce nic dělat, neztrapním se večer před Zuzkou tím, že jí budu barvitě popisovat, jak jsem si celý den válela šunky. Hned dopoledne jsem si tedy dala svých 20 HIIT minut a oprášila stepper na odpolední šlapáníčko.

Mé plány pohnout s rozepsanou knihou přišly vniveč. Samuelek se rozhodl nenechat mě chvilku v klidu a tak jsme po obědě vyrazili na supr procházku (jak jsem si myslela). V parku si malý dal jogurtek a pokračovali jsme svou oblíbenou cestičkou podél Jizery. Po pár metrech jsme narazili na největší hejno komárů, mušek a jiné havěti, jaké jsme kdy viděla. Kdyby z toho měl Sáma rozum, určitě se buď bojí nebo je nadšený!

Asi po sto metrech ale přišel další super zážitek. Smrad! Což o to, ten smrad tam byl už minulý týden, ale přibyla policejní páska, zakazující vstup k řece. Nelenila jsem, zabrzdila kočár na cestě a už si to štráduju k pásce. Mrtvola v pytli. Dost velká na dospělého, lehce pokrouceného člověka, ale probůh kdyby to byl člověk, tak ho snad někdo uklidí ne?! No nic. Pádila jsem pro mobil, abych to mohla zdokumentovat (vím, jsem hrozná :-)) a honem pryč. Mráz mi běhal po zádech a ze smradu se mi dělalo na nic.

Celou naší "povedenou" procházku korunovala skupinka asi padesáti malých dětí předškolního věku. Všechny měli reflexní čepičky a docela se mi líbili, až do doby, než jsem mezi nimi začala kličkovat s kočárkem, protože jejich pomalé tempo bylo opravdu vražedné a my jezdíme se Samikem rychle. Malý Samuelek většinu z nich natolik upoutal, že se rozhodly za náma asi půl kilometru běžet. Nasadili jsme tedy vražedné tempo, ale ty malé blechy se nám sklepat nepodařilo. "Vidíte ho? Ten má obrovskou hlavu!" Slyším za sebou, panikařím a říkám si, že jestli se hned nezastaví, začnu je tu kosit před učitelkama. Utekli jsme a já zachovala chladnou hlavu. Už se těším ,co nás potká příště! M:)


Velká prsa - základ úspěchu!

Tak o tomto tvrzení, že velký výstřih ti zajistí vše, bych mohla hodiny a hodiny polemizovat, třeba jen s kámoškou nad skleničkou (vody samozřejmě :-)).
Před pár dny jsem se byla projít s bývalou spolužačkou a také statečnou maminkou od hyperaktivní holčičky a musím říct, že jsme se dost nasmály. Obzvlášť ve chvíli, kdy se náš rozhovor ubíral (s lehce pubertálním nádechem) tímto směrem:
JÁ: Ty brďo, v těhotenství jsem měla opravdu velký prsa.
ONA: A co se s nima stalo?
JÁ: Velikost zůstala, jen to mlíko zmizelo...
ONA: Já to mám stejný, kdybych je mohla odevzdat, tak to z fleku udělám!
JÁ: Ale když ležím, nejsou zas tak špatný../smích/
ONA: To jo, hned po tom, co si je po stranách nacpu zpátky do podprsenky! /hroznej smích/
JÁ: Úplně se vidím! /úplně ukrutně brutální smích/
...
Ale problémy mladých, čerstvých maminek jsem tu řešit nechtěla. Zaujala mě ta věta, že kdyby mohla, klidně se svých velkých prsou vzdá. A je to pravda! Teda aspoň já to mám stejně. Do žádný podprsenky se nevejdu, a když jo, tak stojí nekřesťanský peníze. S hlubším výstřihem potom vypadám vyloženě, jako bych si o TO říkala, což teda rozhodně nemám v úmyslu, nikdy!

S oblibou vzpomínám na ty časy, kdy mi hrudník zdobily "dvojky" a bez potřebných vychytávek jsem o nich ani nevěděla. A proto se divým slečnám, které ze svých dvojek dělají umělé čtyřky. Ano, v kombinaci s vysportovanou postavou si sice zajistí neustálý obdiv mužů (ale chci chlapa, který je se mnou jen kvůli prsům?), možná jim to i pomůže při pohovoru (ale chci pracovat pod šéfem, kterého nezajímá, co mám v hlavě, ale ve výstřihu?). Nehledě na to, že silikony se musí po deseti letech měnit, a co když na to zrovna nebudou peníze? Co potom?

Já bych na umělé zvětšení teda nikdy nešla. Všechny holky co znám, které mají větší prsa, tak trpí. A pro ty, co je chtějí mít pevnější? Neznám lepší způsob než kliky. Už někde v sedmé třídě, jsem poctivě klikovala, abych měla pěkná, kulatá prsa (Tenkrát jsem si tento návod přečetla myslím, že v Bravo Girl). Je potřeba si uvědomit, že ať už je to velikost prsou nebo něčeho jiného (pánové), máme to geneticky dané. A nikdo neříká, že lidé s menší velikostí nemohou být šťastní!
A malá rada pro holky, které se trápí s košíčky velikosti A: Jen počkejte v těhotenství, to si ještě užijete M:)

Trochu toho zoufalství...

Ano. Můj (myslím, že) pátý koncert Tomáše Kluse. Vyjeli jsme se sestrou v 5 hodin do největšího deště směr městečko, ve kterém ani jedna z nás nebyla. Ještě, že existují navigace. Asi po hodině jsme konečně dorazily do Jilemnice a tep mi začal pomalu stoupat. Za dvě hodiny to vypukne! Zbývalo jen najít ten klub, do kterého nás už moje super navigační aplikace nedovede, protože neustále hlásí, že jsme na místě a tady nic.

Celý ten den byl spíše hektický. Přes to se mi ale podařilo najít tričko, ve kterém (jak jsem si myslela) co nejmíň připomínám špekáček, vyžehlit vlasy a rty nabarvit rtěnkou. No jo, ale k čemu mi to je, když už tu dvacet minut běháme po Jilemnici v dešti, vypadáme jako dvě zmoklý ovce a hledáme Továrnu.
"Prosím vás? My hledáme klub Továrna, víte kde je?"
"Vidíte ten komín?"
"Aha, tak moc děkujeme..."
Koho by napadlo, že klub Továrna, bude prostě normální bývalá továrna že jo.

Hodina do začátku koncertu a přede mnou i za mnou mraky lidí. Neskutečný vedro. Sestra kolabuje. Já kolabuju. Všichni zpocený. A mě začíná být jasné, že na mačkanice v kotli už jsem buď moc stará nebo pohodlná. Všechny chmury ale okamžitě zmizí, když to konečně začne. Obě znova zamilovaný. No přišlo mi, že Tomáš dělá i z padesátnic puberťačky.
Zázrak pak pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem před obličejem neměla cizí ruce, nebo jakási velice "vtipná" gumová zvířátka. V tu chvíli sahám po mobilu, ale než naběhne foťák, chytne paní přede mnou další tleskací záchvat a já ji mám přísahám na každé fotce i videu.

 

Po typickém, žhavém a energickém vystoupení ale přišla ta hrůza. K našemu údivu trvalo kapele ani ne půl hodinky, než se přišly podepisovat. Vzhledem k tomu, že naposledy jsme na tuto proceduru čekaly hodinu, se po našem příchodu z WC pomalu tvořila asi čtyřhodinová fronta na pomazleníčko se členy skupiny a my dvě se dostaly zhruba někam doprostřed.

 

Hodinu od domova jsme se asi ve čtvrt na jednu v noci dostaly k němu. Byl rozvalený na gauči ve značně rozjařené náladě a mě vypnul mozek........ono totiž, válet se s Klusem na sedačce je moc i na mě (otrlou nespolečenskou matku).

 

Mozek mi naskočil až venku, když jsem si prohlídla tu fotku, která z našeho pomazleníčka vzešla. Katastrofa!!! Na tu chvíli čekám asi rok a pět hodin a mám z toho fotku, na který je sestra zase vykulená, jako by dostala elektrošok, já vypadám jako buchta a zbytek je i přes svou dokonalost také značně unaven. Neznám žádný foto editor, který by to mohl zachránit.

 

Tuto nemilou zkušenost jsem si včera zkoušela promyslet u skleničky vínka. Je to hrůza jak vypadám, do roka se to musí, prostě musí změnit. Jsem zoufalá. Po Dvou skleničkách už s trochu lepší náladou, posílám lehce upravenou, ale stejně příšernou fotku sestře se svolením, že ji může zveřejnit pro čtenáře blogu. A víte co? Dala si ji na facebook jako úvodní.

 

Nemám jí to za zlé, to spíš ta prázdná láhev od vína může za to, že jsem skoro do rána brečela nad svou neschopností, absolutně připravená o poslední zbytky sebevědomí.

 

Asi tři hodiny už jsem vzhůru a oči mám stále tak nateklé, že jít na nákup surovin na oběd je nemyslitelné. Přemýšlím, kde se stala chyba. Myslela jsem, že se snažím, je to málo??? Ach jo. S lehkým úsměvem, hladová a s opicí za krkem si říkám, jestli vůbec stojí za to vylejzat z bytu. Ale vím, že stojí. Musím se poučit a zařídit, abych to za rok nemusela zase obulet.

 

Jo a mimochodem. Dávám sem tu fotku a obrázek už si udělejte sami :)M

 



Chia semínka do bramboráků?

Ano, tato superpotravina se dá použít i do bramboráků. Já ji vzhledem k tomu, že nejsem takovej "hárdkórista" jako mamka, která si je vesele dopřává namočené ve vodě, ve formě žabince, musím tento zázrak sypat kam se jen dá. Třeba do jogurtu, salátu, na chleba, do bramborové kaše, do polévky, do omáčky, do sekaný, do ovesné kaše, no prostě všude. Přísahám, že kdybych si nebyla jistá, že v lahvičce ucpou dudlík, nasypala bych je malýmu i do mlíka. Takto se moje rodina vesele cpe chia semínky a ani o tom neví.

Je snad ještě někdo, kdo se s tímto zázrakem nesetkal? Mohu je snad jen doporučit, protože opravdu neexistuje věc, se kterou by vašemu tělu, při pravidelném přísunu nepomohly. Ne nadarmo se řadí do skupiny tzv. superfoods. Dnes už se dají sehnat snad úplně všude, ale nejjistější asi bude, zajít si do obchodu se zdravou výživou (kde určitě necháte víc peněz, než jen ty dvě stovky za půl kila semínek).

Přemýšlela jsem, že si zase nastuduju benefity, které chia pro tělo mají a ve zkratce vám je tu popíšu, ale! Google už máme všichni a  kadžý, kdo by byl zvědavý, si o tom může najít co chce sám, a navíc! V dnešním světě kompjůtrů je potřeba posilovat i naši představivost, proto mám pro vás tyto informace:

Chia semínka mají:

• 2x více vlákniny, než obilné vločky
• 3x více železa, než špenát
• 2x více draslíku, než banány
• 3x více selenu, než len
• 5x více proteinů, než červené fazole
• 5x více vápníku, než mléčné výrobky
• 7x více omega-3-mastných kyselin, než losos
• 4x více fosforu, než mléko
• 15x více hořčíku, než brokolice

Takže mohu jen potvrdit, že tyto semínka jdou do módy, stejně jako zdravý životní styl a my nechceme být pozadu. Už tedy žádný chupa chups, a chio chips, ale chia seeds!

Připravená vychovávat??

V některém ze starších článků bylo zmíněno, že jsem chtěla mít miminko už v patnácti. Upřímně vůbec nevím, co jsem si tenkrát myslela. Teď už je mi jasný, že dítě nemůže vychovávat dítě! Ono udělat si prcka v pubertě a tím pádem zůstat na krku vlastním rodičům i s vnoučkem není úplně fajn že?

Když jsem ještě studovala střední, potkala jsem někde v televizi dokument o ideálním věku rodiče. A tímto "ideálním" obdobím označili věk 25 let. Mladší rodič má názory ještě takový jalový a jeho výchova je plytká. Zatím co starší rodič je většinou úzkoprsý a vystresovaný. Tím se samozřejmě nechci dotknout ani mladších ani starších rodičů. Dobře vím, že se to nedá takhle dobře nalajnovat vždy. Někteří rodiče by dítě chtěli a nemůžou a některé slečny zase dítě mají i když nechtějí. Já jsem teď ale obklopená kamarádkami, kterým je stejně jako mně, kolem 25 a stejně jako já mají ročního prcka. A tím se vlastně dostávám k tomu zajímavému.

Všichni víte, že je Samuelek ať chce nebo nechce kliďas. Neumí sedět, stát ani běhat a tak když jsme na procházce, můžeme si oba nechat o nějakým ťapání vedle kočárku jenom zdát. Jak tak ale chodíme ven s kamarádkami a já pozoruju ty roční "zdravé" dětičky, perou se ve mě pocity a myšlenky. Zatím co Sáma leží v kočárku, mumlá si, pozoruje stromečky a kytičky a řeší tak maximálně aby mu sluníčko nesvítilo do očiček, jeho vrstevníci se válí v kalužích (protože je to sranda), žerou kamení (protože to je dobrý), honí prasata (protože je to baví) a utíkají mamince (protože ona si chce pořád hrát na honěnou). Dále pak chtějí rohlík (aby ho mohli zahrabat do písku), chtějí lahvičku s pitím (aby ji mohli hodit do kopřiv), ale hlavně se chtějí hodiny a hodiny houpat na houpačce (ale maminka je musí držet), klouzat na klouzačce (ale maminka je musí chytat), skákat na trampolíně (ale maminka tam musí být s nimi) a.....

Zkrátka ty děti za cca dvouhodinovou procházku stihnou snad úplně všechno, na co je možné si vzpomenout. Já pak sedím u kočárku se spícím Samikem a sleduju své šťastné/nešťastné kámošky, jak dvě hodiny lítají sem a tam, aby se vrátili celé od bláta domů, kde to stejně vypadá jako po výbuchu. A v tu chvíli se slyším, jak říkám: "Já jsem vlastně ráda, že Sáma je takovej, aspoň mám ještě pár let čas, než za ním budu běhat jako blázen." Uběhne asi pět minut a slyším jak říkám: "Sakra to je taková škoda, že Sáma taky nechodí, neumí gaga nebo haf haf, neutíká....aspoň by mi třeba nerostl takovej zadek a užili bychom si více srandy."

A proto bych touto cestou chtěla vzkázat sama sobě: PŘESTAŇ SE KONEČNĚ SROVNÁVAT S OSTATNÍMI! Každé dítě je jiné. Jedno poslouchá maminku na slovo, druhé je schopné rodiče ignorovat už na roce a půl. Některý rodič je přirozená autorita a některému je výchova ukradená. Celé těhotenství jsem si kladla otázku, jestli jsem připravená vychovat kvalitního človíčka. Teď vím, že moje výchova zatím spočívá hlavně v tom, abych dbala na režim cvičení, dbala na porce jídla (kterého by jinak byl malý schopný sníst více než já) a poctivě se Sámou trénovala všechny úkony, které jsou v jiných domácnostech automatické.

 

A novinky o Samikovi? Hříbátka už paseme, tak se pokusíme naučit plazit. Úspěšně papáme v krmicí židličce (a je to rozhodně lepší, než u televize), na čarodějnice sice ohýnek neviděl, ale hromadu dřeva jo a to je hlavní! A to nejlepší na závěr: myslím že "ganga" znamená MÁMA :)M