Jak napsat dobrou knihu!

Každý z nás se alespoň jednou, třeba v pubertě, zamýšlel nad tím, že by napsal knihu. Naše pokusy však většinou skončili po pár stránkách buď proto, že jsme to předem dostatečně nepromysleli nebo tomu nechtěli obětovat tolik potřebný čas. Pro ty, kteří se jako já rozhodli tento dětský sen (být spisovatelkou) nevzdat, mám několik užitečných rad a typů, které jsem si poctivě nastudovala a teď je posílám dál.

1. Piš na klidném místě. Je jasné, že pokud se rozhodnu opravdu psát a sednu si k tomu do obýváku k puštěné televizi a za nohu mi bude viset dítě/pes/kočka/manžel, tak veškeré potřebné soustředění půjde do kopru.
2. Piš jen to, co by si sám četl. V dnešní uspěchané době čtenář často rozečtenou knihu odloží, pokud není dostatečně poutavá, proto radím, piště pouze to, co by jste vydrželi číst do konce i vy.
3. Piš o tom, co tě baví. Jinak tu knihu nikdy nedopíšeš.
4. Všechny reálie musíš znát lépe než čtenář. Pokud nepíšeme zrovna sci-fi, tak je potřeba si dané téma pečlivě nastudovat. Představte si, že do knihy o historii napíšu nepodloženou myšlenku, že Karel IV. rád snídal ančovičky, co se stane? Zavolá mi historik, jestli nejsem padlá na hlavu, že Karel snídal rád uzenáče. Následně napíše pochybnou recenzi a moje spisovatelská důvěra je zničená.
5. Vyber si silné téma. Měli bychom vždy psát o tom, co známe dobře my sami. Dnes se hodně cení když mladý člověk napíše o svém pohledu na svět. Téma by mělo být originální a zajímavé. Upřímně, po Harry Potterovi už má tvá kniha o kouzlení mizivou šanci na úspěch. A když budu psát o upírech po Stmívání? Taky blbý.
6. Poraď se s profesionály z oboru. A věnuj své knize čas.
7. Vše, co neposouvá děj dopředu, musí jít pryč. Vyhněte se dlouhému popisování přírody, domů, postav... Vyhněte se také zařazování postav, které nejsou pro děj klíčové. Jsou to zbytečné odstavce, které stejně nikoho bavit nebudou. Radši kratší kniha a zajímavá, než 800 stran popisů!
8. Buď originální, i když téma už někdo zpracoval. A s tím souvisí, že musíme být opatrní na své nápady. Aby nám je někdo nevyfoukl.
9. Na otázku o čem to je, musíš umět odpovědět jednou větou. Pro novináře v případě úspěchu :-)
10. Pokud máš nápad, sepiš ho hned. Kniha se většinou sepíše naráz a pak se opravuje. Když vás nic nenapadá a téma nebaví, vyberte si jiné.
11. Musíš dokonale znát své postavy. Říká se, že nejlepší spisovatelé, mají ke každé postavě popsaný jeden sešit a celé dny si v tom listují, aby něco nespletli, nebo nezapomněli.
12. Rozlišuj dějové linie, třeba typem písma.

Je to někdy těžké a klidně bych mohla pokračovat až do večera. Skripta, které jsem si na toto téma procházela, měli takovýchto bodů 80. Ale stejně jako při psaní knihy, i tady jsem pro vás vybrala jen to důležité. Takže bacha na bláboly a zbytečná slova (čtenář není idiot a pochopí to, i bez zbytečného dvoustránkového vysvětlování). Pokud jste se rozhodli do toho jít, tak bych doporučila si ještě nastudovat kompozici textu a hlavně taky podmínky vydání. Protože až se dozvíte, kolik ve finále bude mít takový průměrný spisovatel na výdělku, tak věřím, že víc jak polovina z vás se na to vybodne. Doufám, že to nebylo odporně odborný, ale mě to holt baví.:)M

Jím zdravě, jíš zdravě, jíme zdravě...

Nejdříve bych chtěla říct, co podle mě znamená, že jíme zdravě. Znám lidi, kteří si počítají každou kalorii, hodnoty pak zapisují do tabulek, nepovolí si ani o sousto víc, ale ani o pár kalorií míň, než by podle tabulek měli ten den sníst. Jsou ti, kterým tato metoda pomáhá, jenže znám i ty, kterým nepomáhá. Já osobně tuto skupinu neodsuzuji, naopak obdivuji, protože já bych na tento každodenní přístup k bezchybně naplánované stravě neměla ani čas, ani chuť.

Já sama sebe řadím do kategorie těch, kteří si hlídají stravu zdravým rozumem a ještě k tomu mi to někdy ujede. Né vážně. Podle mě stačí, když bude člověk dodržovat pár základních pravidel a přitom si plnohodnotně užívat život, který je plný chutí a barev a není pouze o kuřecím na páře a vaječných bílcích. A tady jsou ty základní pravidla. Předpokládám, že to pro nikoho nemůže být žádná novinka.

• pít dostatek čisté vody - je asi největší základ, který je pro život prostě nutnost, ať už ho trávíme v posilovně nebo u mekáče
• vyhýbat se smaženému jídlu - takové dobře okořeněné a naložené kuřecí kousíčky, které necháme jen krátce pomazlit (na sucho) s teflonovou pánvičkou, jsou podle mě větší pecka, než nějaký strips and chips
• stop sladkostem - spousta holek mi řekne, že dostatečná a sladká snídaně mi zaručí to, že celý den na sladké nemám chuť, no jo, ale co když sladkou snídani nepozřu a na čokoládu mám chuť až večer? Ten hle boj si holt musíme vybojovat každý sám :)
• bacha na pšenici - pšenice, tedy bílá mouka na nás číhá opravdu v každém chutném kousku pečiva, těstovin atd... většinou i to tmavé pečivo je pšeničné, ale já narazila na super žitný chlebík, hlavně výborný a cenově přijatelný v našem zdravíčku, takže i tento pšeničný problém už mám vyřešen

No zkrátka to, že k večeři je lepší flák krůtího se zeleninou, než mastná klobása s hořčicí a půl bochníku chleba je myslím také každému jasné.

Minulý týdne jsme se Samuelkem vyrazili udělat si nákup v obchůdku se zdravou výživou. Nakoupili jsme si pohankové a špaldové těstoviny, celozrnný kuskus, bulgur, vločky, zdravé sladidlo, tofu atd... A celý týden se cpali těmito pro tělo prospěšnějšími věcmi a víte co? Kilo dole.

 

Úplně každé jídlo jde připravit ve zdravé variantě a to je potřeba si natrénovat, protože nejsme stroje, jsme lidi a chceme žít se vším všudy. Recepty sem asi přidávat nebudu, protože ty moje hatla-patla jídla, vše ve stylu rizoto bych asi ani prezentovat nechtěla, ale dnes to bude právě asi ten krůtí flák, salát a trošku brambor. Tak přeju chutný den a ocením do komentářů nějaké typy na dosud neobjevené zázraky ze zdravíčka, díky :)M

 



 



Samuelkova rozcvička

Ahoj, posledních pár článků bylo spíš o tom, co zajímá mě no a tak jsem se rozhodla, že tento bude o tom, co rozhodně nezajímá a nebaví Samuelka. Cvičení! Já mu úplně rozumím, taky mě cvičení moc nebaví, ale podle toho přece vypadám. A my chceme aby podle toho Sáma vypadal? Nechceme! Takže k odporu mému i k odporu jeho, denně poctivě cvičíme. Aktivizujeme. Trénujeme očičko. Snažíme se servat záclony (když ho k nim donesu). A i když máme omezené možnosti, vymýšlíme lumpárny.

S cvičením jsme začali docela pozdě. Vlastně až na roce. Hned od malička nám byl doporučený Bobath koncept, a tak jsem sháněla, googlila, volala, ptala se, abych sehnala nějakého dětského specialistu blízko našeho bydliště, jelikož jsme bez auta, ale marně. I primář z Brna mi potvrdil, že u nás nikdo takový není, nejblíž 100km. Vojtovu metodu jsme měli zakázanou a dopadlo to tak, že jsem nevěděla, co dělat a malej necvičil.

Pomohl nám až náš skvělý pan neurolog Kuchař, který mi poradil, ať se vyprdnu na shánění někoho na Bobatha, a ať cvičíme cokoliv, hlavně šetrně. S úlevou jsme tedy začali docházet sem do Turnova do dětského centra Sluníčko, kde jsme velice spokojení. A navíc už jsem  sehnala někoho na toho Bobatha v Mladé Boleslavi. A to bychom chtěli určitě vyzkoušet v brzké době.

 

 

Nyní to teda vypadá tak, že třikrát denně svlíkneme tepláčky a tričko chvíli podle vzoru Vojtovy metody mačkáme body na bříšku. Pak se ho snažíme přimět klečet na kolínkách a loktech s hlavičkou nahoře, ale to jde pouze, když mu k tomu pustíme video s Bobikem. Prostě úplatky no. I když musím říct, že jakmile ho položím ve Sluníčku na stůl, tak řve jak tur a žádný mňam mňam bobík nepomáhá. Doma je ale v klidu, tak se to snažíme co nejvíce natrénovat, abychom mohli časem do lázní a celé čtyři týdny tam neprořvali, nebo třeba jezdit na koníkách při hipoterapii. Přikládáme se Samuelkem video, které jsme natočili dneska ráno při cvičení, tak snad se vám bude líbit. Sáma se snažil :)M

 



Ještě, že neplním svá předsevzetí!!

Tak jo, nedávno jsem se zamyslela nad tím, jak by asi vypadal můj život, kdybych si splnila všechna nebo aspoň většinu svých přání a došla jsem k závěru, že zrovna idylka, by to rozhodně také nebyla. Koukněte:

1. Nechat si udělat dredy

věk: 14 - 18 let
Opravdu celé čtyři roky mi vydrželo přesvědčení, že si nechám zdredovat hlavu krásnými kvalitními dredy, které zůstanou stále čisté a krásně zaháčkované. Postupem času mi ale docházelo, že dredy vyžadují snad ještě větší péči, než moje krásné, dlouhé, blond háro a také mi došlo, že jsem vlastně závislá na hrabání se ve vlasech a to by s tímto kreativním účesem jaksi nešlo. Proto, když jsem se v osmnácti dostala ze zdravotní školy, kde by mě za tento počin určitě ukamenovali, měla jsem starosti už úplně jiné.

2. Být mladou matkou

věk: 15 let
Jistě jste si všimli minimálně dvou věcí. Za Á/ že toto se mi splnilo, protože já jsem mladá mamina, a za Bé/ že mi tímto stylem hrabalo už před deseti lety. Musím uznat, že u tohoto bodu jsem zvláště ráda, že se mi to nepodařilo, protože opravdu nevím, jak jsem si to představovala, ale kdyby se nemocný Samuelek narodil nedej bože už tenkrát, určitě bych se buď složila nebo bych mu v žádném případě nemohla dopřát to, co můžu dneska. Takže jsem pořád toho názoru, že kdyby pár s početím potomka čekal až bude vhodná doba (byt, auto, peníze), tak se v dnešní době také nemusí dočkat, ale přeci jenom je dobré, to trošku promyslet.

3. Potetovat si celé tělo

věk: puberta
Tak jako i teď si přeju krásné velké tetování na ruku. V dnešní době už člověk s potetovaným tělem tolik nevyčnívá, ale  opravdu bude stačit ta ruka, protože bych se jinak asi nedoplatila a navíc to taky dost bolí. Jednou chci rozhodně pracovat s lidmi a představa, že mi ze slušného kostýmku leze kérka, je sice zajímavá :), ale pro většinu potenciálních zaměstnavatelů v dnešní době dost směrodatná. Takže volím zlatou střední cestu. I když teda kamarád tatér se na mě dost brutálně vyprd (chápu, není čas). Kdyby tedy někdo věděl o dobrém, levném tatérovi, dejte vědět :-)

4. Vdát se za Tomáše Kluse a být mu dobrou ženou

věk: 19 - 23 let
No to bych se musela zbláznit. Při představě, že si ho vezmu v letech kdy byl prostě k sežrání a já uměla každý jeden text jeho alb (ne, že by teď v posledním klipu nebyl k sežrání) a on si bude vesele měnit image, no co jen image, on podle mě každý rok mění drogy a tím i náboženství. No a kdyby se pak kolem mě začala motat Tamara (jeho žena) to už bych asi nerozdýchala. Takže Tome si fajn, ale občas trošku mimo, takže zůstaneme raději každý u toho svého snění. I když za necelý měsíc si ho jedu opět zkontrolovat na jeden z jeho koncertů, tak uvidíme, jak to s námi bude!

Tak tady to máte. Dál už asi pokračovat nebudu, obrázek, jak bych dopadla si jistě umíte udělat sami. Jó teď by ten seznam vypadal určitě jinak. Tak snad příště Dobré ráno :)M

Závislá na strachu...

Závislost je stav, kdy si někdo dopřává podnětů, bez kterých (jak si myslí) nemůže žít.

Strach je emoce, která vzniká při hrozícím nebezpečí a je doprovázena různými tělesnými projevy, jako je bledost, pocení, třes a v mém případě brněním zadku.

Víte, že malé děti (novorozenci a kojenci) se nebojí? Necítí strach, protože ho neznají. Strachu děti učí až rodiče v batolecím a starším věku. Vyvoláváme v nich strach, abychom docílili jejich bezpečí. "Nechoď do silnice, přejede tě auto. Nechoď tam a tam, najdeš bubáka. Nepapej to, bude ti moc špatně!" Takže za to, že máme následně doma pokakánky si můžeme sami svojí ať už vhodnou nebo nevhodnou výchovou.

A jak to mám já? Já se bojím vždy a všude. Po setmění nechodím snad ani na balkón natož pak třeba s odpadky. Největší teror byl, když jsem ještě v Brně bydlela sama se svou fenkou Eliškou a vracela se z práce kolem jedné v noci. Musela jsem v prázdném baráku vyjít po kamenných točitých schodech až do podkroví, tam vzít Elišku a celou tu cestu absolvovat ještě dvakrát, za účelem ji vyvenčit. Jenže to bylo aspoň období, kdy jsem si dobrovolně nepouštěla horory, abych svoje vyděšené pocity ještě podporovala.

Jenže teď? Moc dobře vím, že se bojím jít i na záchod a moc dobře vím, že když jsem doma sama, mám záchvaty paniky a opravdu velký strach, ale to mi nezabrání, abych si každý večer s přítelem nepustila alespoň jeden duchařský horor. Ten strach, když nejsem doma sama a vím, že jsme na to dva mě totiž hrozně baví. Baví mě to tak moc, že strach z démonů klidně vyměním za bezstarostný život s Ordinací v růžové zahradě (i když to je teď taky docela horor).

A co víc! Já se prostě rozhodla, že se odrovnám úplně a začínám přemýšlet o napsání knihy (hororu), protože si myslím, že v České republice se tomuto tématu věnuje málo autorů. Jenže tato moje vášeň v psaní, jde opravdu pomalu, protože mi stačí jen myslet na svůj budoucí příběh a už se bojím :-)

Tomu, jak napsat dobrou knihu - horor se budu věnovat v některém z dalších článků a stejně tak kvalitním hororovým filmům, protože v dnešní době musí člověk opravdu hledat, aby narazil na kvalitu a né na stupiditu a přehnanost.

Jak jste na tom vy? Bojíte se? A bojíte se rádi? Máte nějaký strašidelný zážitek? Já teda rozhodně, ale o tom opravdu až jindy :)M

Sexy kotě ze mě asi nikdy nebude :)

Nemám ráda svůj obličej, když je nalíčený. Myslím tím vše, co udělá větší parádu, než jen make-up, řasenka a jelení lůj. Přes to jsem se dnes nechala přesvědčit svou sestrou z blogu Co je Zoe? (odkaz pro zvědavce) k tomu, abych navštívila alespoň krátký kurz líčení. A asi takhle nějak to probíhalo:

Abych si dodala kuráž a těsně před začátkem nevzala do zaječích jsem povolala kamarádky a vyrazili jsme ve třech. Přivítaly nás dvě milé paní a po krátkém úvodu přišlo na odličování a čištění pleti. Panika: To tu mám všem ukázat svůj problematickej odlíčenej ksicht? Následně ale přišla další bomba a před každou z nás, mimochodem všechny tři jsme připomínaly čerstvě vylíhlá kuřátka, postavili přibližovací zrcátko.

Když už jsme si přivykly koukání na své "krásné" tváře došlo na výběr makeupu a následná aplikace pomocí štětce. Panika: To si to tam mám rozpatlat tímhle štětcem? Je to vůbec možný? Je to vůbec hygienický? I tato komplikace proběhla celkem bez problému a na řadu se dostaly stíny. Moudré ženy mi vybraly trojici béžová-hnědá-zelená a ve stylu já nalíčím jedno oko a ty si pak uděláš to druhé sama jsme se učily kouřové líčení. Panika: Nebude to moc tmavý? Jedno oko už mám hotový a Panika: To nezvládnu! Teď jsem si teda zkoušela to samé udělat na druhé straně. Panika: Není to moc světlý? Je to stejný? Bože to je tmavý!

Tužka na oči a řasenka proběhla celkem v klidu a nanášení tvářenky se mi celkem i líbilo. Ale další problém byl ten, vybrat mi správný odstín rtěnky. Nejdříve jsem zkoušela jakousi hnědo-staro-růžovou a katastrofa! Okamžitě jsem to okomentovala, že vypadám jak stará babka a šlo to dolů. Sytě červená mi sice sedla, ale namalovat si ji štětečkem už bylo nad moje síly. Zarovnáno konturkou a tradá - výsledný look je hotov. Panika: To nejsem já. V tom nevylezu ven. Bohužel ze mě tato slova vyšly nahlas a veškeré soustředění se obrátilo k tomu, aby mě čtyři ženský přesvědčily o tom, že mi to sekne.

Nakonec mi jedna z milých paní doporučila, že jestli se v tom necítím, mohu si to hned smýt a já ji s úsměvem uklidnila, že to domů nějak přeběhnu. No myslím, že je všem jasné, jaký skvělý zážitek to byl a že si to brzy velice ráda zopakuji. Po příchodu domů jsem se upravila do přijatelné podoby a smířila se s tím, že ze mě zmalovaná barbie nikdy nebude. :)M

Chlap v bytě...

Milé maminky, dbejte prosím na to, abyste své syny vedli k čistotě a pořádku, protože to, co nám mladým slečnám často posíláte do domácností je k vzteku! Asi takto bych ráda uvedla svoje další psaní a slibuji, že se pokusím poukázat na tuto problematiku bez zbytečných emočních výlevů.

Znám jednoho chlapa (jmenuje se Adam), který je od své mámy tak vycepovaný, co se týče čistoty kuchyně, že kdyby si každý večer skládal prádlo do komínku, je to značka ideál. To se ovšem zdaleka netýká většiny českých můžu do třiceti let.

V pondělí měl být můj den. Samuelkův tatínek (se kterým je náš momentální vztah spíš nervy drásající, než idylický) se chystal hned brzo ráno odjet do Brna, zařídit si některé věci na úřadech a navštívit babičku. Barvitě jsem si plánovala, jak si ráno krásně uklidím celý byt se vším všudy, zajdeme si se Sámou pěkně na procházku a nakoupit, večer si umíchám nějaký dobrý salátek a s vínečkem zasednu k pěknému smutnému filmu. No dopadlo to tak, že jsem se s virózou a při strašných křečích aspoň plazila kolem Samuelka, aby si chudáček nemyslel, že si ho nevšímám schválně. Navečer se mi udělalo trošku líp. Přítel v Brně si k pařbě s kámoši pro jistotu vypnul mobil, tak jsem si uklidila alespoň na oko a se suchým rohlíkem zasednula k tomu smutnému filmu.

Proč to ale píšu? No protože je to pár hodin co je chlap zpátky doma a většinu času z toho stejně prospal. A už se tu znovu objevuje ten typický binčus. Takovou práci mi dalo tu aspoň částečně uklidit a v každé místnosti je znát, že je doma bordelář! A co hůř. A to mu NIKDY neodpustím. Dobře ví, že se snažím zhubnout. Dobře ví, že jsem nemocná. A on si donese k večeři OBROVSKOU pizzu přesto, že jsem uvařila špagety. A to jsem zvědavá kdo uklidí tu mega krabici od ní.

A jak je to u vás? Co chlapi? Jste bordeláři nebo pořádkumilovní? A co holky? Uklízíte po chlapech? A co vám vadí nejvíce? Prkýnko na záchodě? U mě je to následná hromádka drobků a všeho, kamkoliv si chlap sedne. Přeji všem pěkný den a pevný nervy :)M

O tom, jak se začínáme orientovat v novém světě vyjímečných...

Říci o někom, že je postiženej, je podle mě hrůza. Možná je to tím, že do tohoto světa vidím krátce a ještě jsem tak úplně nepřijmula realitu, ale kdybych slyšela nazvat mého broučka "postiženým dítětem", asi bych vyletěla z kůže a dotyčný kecal následně také. Daleko radši o něm mluvím jako o výjimečném či vzácném. Takový autista je potom pro mě úplný nadčlověk.

 

Stále ještě si naivně stojím za názorem, že péče o takovéto dítko není nic moc extra. I když musím uznat, že každodenní položky v mém diáři se mě snaží přesvědčit o opaku. Momentálně jsem nemocná, jinak bych si snad ani na ten článek neudělala čas, protože zatímco mají Sámovi vrstevníci na pondělí naplánovanou ZOO, na úterý park a na středu babičku, náš rozvrh vypadá posledních pár týdnů asi takto:

 

PONDĚLÍ - neurologická poradna Liberec

ÚTERÝ - schůzka s pánem kvůli rehabilitačnímu kočárku

STŘEDA - cvičení v dětském centru Sluníčko

ČTVRTEK - podrobné SONO dutiny břišní Liberec

PÁTEK - očkování

SOBOTA - konečně k babičce

NEDĚLE - konečně k druhý babičce

PONDĚLÍ - maminka shání skener a kopírku + musí na úřad....

 

Ano, musím tedy uznat, že občas to není zrovna procházka růžovým sadem. Stále bojujeme s tím prokletým cvičením. Samuelka to nebaví, vzteká se, mě tečou nervy, ale jak už jsem psala, je to pro jeho dobro a pro jeho budoucnost, a když mu k tomu pustíme nějaké to veselé video, dá se to i přežít.

 

 

Další oříšek bylo vybrat kočárek. Já o tom samozřejmě nic nevím. Třeba to, že prodejce by nám ho měl přijet představit a změřit, jakou velikost vlastně potřebujeme. Měla jsem tu možnost vyzkoušet si takovýto kočárek pro větší děti a hrůza. Nejen, že z těch kočárků vyloženě křičí, že jsou pro jiné děti a ne pro ty normální. Navíc takový kočárek váží minimálně dvacet kilo a řídit se to nedá a Samik mi z toho vypadával. Dovolte mi podotknout, že tyto hrůzy stojí většinou kolem 60 000Kč! Nakonec jsem jeden teda na internetu vybrala, oslovila prodejce, ten přijel, vše jsme vyzkoušeli a já zjistila, že pojišťovna hradí jen půlku a my budeme muset doplatit 35 000Kč.

 

 

Celá zoufalá jsem tedy oslovila nadaci ŽIVOT DĚTEM. Stálo mě hrozného času i energie, abych dala dohromady všechny potřebné dokumenty, které jsou k takovému daru (doplatek na ten kočár) zapotřebí. Všechno řádně vyplnila, oskenovala, přečetla si, že nadace má na vyjádření se ke schválení až 4 měsíce a odeslala mailem. Asi si budete myslet, že mám extrémně dobrou zkušenost (já si to teda myslím určitě), ale do deseti minut mi přišla odpověď z nadace, že dar byl schválen a že můžu čekat darovací smlouvu.

 

 

 

A nějaké novinky? Už jsem tu mluvila o bouličkách, které se Samuelkovi objevují na žílách různě po těle. Zjistili jsme, že jsou to hemangiomy (stejně jako ty flíčky po těle) akorát v podobě nezhoubných nádorů a rozhodně nám nikdo nedoporučuje s tím něco dělat. Tak jsem se pídila, jestli je třeba nemá malý i někde uvnitř tělíčka, a jasně že ano, další velký hemangiom nám roste v játrech. Na červenec jsme objednaní do Motola a tam se snad konečně dozvím nějaká konkrétní možnosti i rizika léčby. Achichouvej. Někdy je to opravdu na prd.

 

Pro zlepšení nálady tu mám jedno video, kde se Sáma naučil baštit z mističky velikonočního beránka :-)

 



 

Takže přejeme hezký den. Držte palce nám a mi je budeme držet zase vám, ať už se snažíte o cokoliv :)M







Kohoutek nebo petka?

Jak je na tom váš pitný režim? A upřímně. Tak třeba ten můj, i když jsem se tu kasala, jak se do toho opřu, je zatím nic moc. Ale jedna věc se mi povedla. Daleko radši, než cokoliv jiného si dám vodu. Ne džus, ne citrónovou mattonku, ale vodu. Každý, kdo pije vodu, neslazený čaj nebo kávu tvrdí, že pití bez zbytečných cukrů je jen o zvyku a má pravdu. Dříve jsem pila jen šťávu nebo hoooodně sladký ovocný čaj. A netrvalo ani dlouho a cukr v čaji ať už ovocném nebo zeleném mi přijde, jako absolutní nesmysl. A vodou, tou nepohrdnu nikdy.

A myslíte, že abych byla in, musím si kupovat vodu v PET lahvi? Ani náhodou. Je to naprostý nesmysl a tady máte pár důvodů:

1. Opravdu mi nechutnají (až na pár výjimek, jako je Magnézka nebo Rajec, ale ty mají zase další problém...)
2. Za balenou vodu zaplatíme zpravidla až 500x více, než za vodu z kohoutku. Dá se říct, že platíme pouze za značku)
3. Voda z kohoutku i voda balená musí splňovat stejné parametry, aby byla pitná a někdy je na tom petka ještě daleko hůř.
4. Na výrobu jedné půllitrové lahvičky s vodou se spotřebuje až 10 litrů další vody a tolik energie, která by vám vystačila na vyžehlení jedné průměrné várky oblečení.
5. Víte, že se recykluje asi jen 44% PET lahví? Takže když by dneska každý obyvatel Prahy vyhodil jednu petku (což je asi 1 200 000 kusů), zrecykluje se pak asi jen 528 000 a co ten zbytek? A kolik je to třeba za rok na celém světě?

No nic, mohla bych pokračovat, ale je to celkem nuda. Já osobně tedy piju vodu z kohoutku a chutná mi a PET lahve používám tak akorát místo činek :)

Co dělat, když mám strach ze škodlivých látek, obsažených ve vodě z kohoutku?
Voda by vždy měla splňovat určité normy a pokud se i přes to bojíte, můžete to řešit filtrací vody. Třeba já se chystám na nákup filtrační konvice, která zbaví vodu chlóru, vodního kamene, nečistot, pesticidů a odstraňuje zdraví škodlivé kovy (olovo, hliník, měď). Navíc zlepšuje chuť a odstraňuje pachy. A dá se sehnat do pětistovky.

A co dělat, když mi voda nechutná?
V tomto případě pomůže obyčejný plátek citrónu nebo pomeranče, hrst čerstvých malin či jahod, no prostě jakékoliv ovoce, které vám sklenici vody dochutí a ovoní.

Zkuste pít vodu, zvyknout si na ní trvá maximálně měsíc a tělo vám poděkuje :)M

Go shop to e-shop!

Nakupujete přes internet? Já ano a to každý měsíc. Má to své pro i proti, i přes to se tento druh nakupování stává čím dál tím oblíbenější, zásilkové společnosti neví kam dřív skočit a za chvilku se dostaneme do bodu, že se nakupovat po e-shopech naučí i moje babička.

A jaké jsou pasti, do kterých bychom se tímto mohli chytit?

• zdlouhavé a problémové reklamace
• jsou při okamžité platbě kartou moje údaje opravdu v bezpečí?
• pozor na závislost vyhledávání nízkých cen na internetu, na které nemusí být vaše peněženka připravená = shopaholismus
• někdy stojí víc, než kupovaný předmět, ano je to poštovné
• při objednávání z mimoevropských zemí, je nutné někdy k ceně připočítat i DPH a CLO

Samozřejmě, že bych tu mohla psát i o problémech, jako jsou vánoce bez dárků, pokud zboží neobjednáme s dostatečným předstihem nebo zjištění, že požadované zboží nelze dopravit do České republiky. Ve skutečnosti, je ale nakupování přes internet kolikrát daleko bezpečnější a hlavně pohodlnější, než přeplněná nákupní centra.

V rukávu mám také pár výhod:

• Ušetříte - vzhledem k tomu, že prodejce ušetří za pronájem prostoru a zaměstnance, může si dovolit, nabídnout nám produkt za mnohem nižší cenu, než v obchodech, a to je přesně to, proč toho využívám i já :)
• Pohodlí - neznám nikoho, kdo by se "celej žhavej" raději oblíkl a jel odsud někam do Liberce nebo do Prahy, hledat fajn nákupní centrum kvůli jednomu tričku, místo toho, aby si zalezl pod deku a celé odpoledne vybíral a vybíral!
• Čas - tak o tom, že pokud nakoupím na internetu, místo běhání po městě, ušetřím čas, který mohu využít třeba mytím oken, raději ani psát nechci :)
• Nabídka - ano, na internetu je opravdu mnohem větší nabídka, než v obchodech
• Internetové diskuze - nejsem si jistá, jestli je daný e-shop či výrobek ok? Není nic jednoduššího, než si na něho najít recenzi na internetových  diskuzích. Tam se opravdu dozvím i to, co nechci!

Takže pro mě je to jasné. Nebudu přeci nechávat kočárek, se kterým se do obchodu nemám šanci vejít venku a doufat ve zkušební kabince, že mi Samuelka nikdo nevezme, že ano.

 

A na závěr tu pro vás mám takový fígl. Nevím, jestli to znáte nebo neznáte, ale podle mě je to super. Ocení to hlavně ti, kteří chtějí při nakupování po internetu ušetřit nějaké korunky a také ti, kteří stále hledají jiné ověřené e-shopy. Tato stránka je jich plná a navíc, pokud se stránkou necháte do některého shopu přesměrovat a nakoupíte, vrátí se vám určité procento peněz zpět a můžete si je vesele nechat poslat na účet. Je to ověřené, bezpečné, registrace je zdarma a mě se to teda líbí hodně. Každopádně za omrknutí to stojí.

Odkaz najdete zde: jen pro chytré :)

 

Máte s nákupy online nějaké špatné zkušenosti? Nebo je to pro vás úleva, jako pro mě? Každopádně přeju hodně štěstí při nakupování! :)M