Výsměch osudu...

Dobré ráno. Původně jsem měla v plánu sepsat nějaký pohodový a odlehčený článek o mém hubnutí. Psát mohu pouze mezi sedmou a devátou ráno. Ať už se jedná o můj opečovávaný blog nebo ještě opečovávanější a záludnější tvorbu hororové knihy. V jinou denní dobu už se můj mozek zabývá spoustou jiných věcí a vymyslet kloudnou větu zkrátka odmítá. No jo, ale co dělat, když se ráno vzbudíte zase o kilo těžší, absolutně vyhořelí, naštvaní a vše se zdá být beznadějné? To pak musím, jelikož na facebooku bych své pocity nikdy nesdílela a radím to i vám (je to trapné a dětinské), zásobovat blog zdeptanými úvahami.

Tak začneme tím kilem nahoře. Absolutně normální jev. Vlastně se tomu ani nesmím divit. Když jste ve stresu. Teda když já jsem ve stresu, cvičení se odsouvá na druhou kolej. Pitný režim se pak odsouvá na kolej třetí a s tím souvisí zadržování vody. V tu chvíli se do popředí dostává jídlo. Ne nadarmo se říká: Pojďme si osladit život, nebo Obalím si nervy cukrem. Někdy se přistihnu, že závidím lidem, kteří do sebe ve stresu nemohou dostat ani sousto. A tím pádem hubnou. U mě je to naopak.

No a pak mi to došlo. Neustálý stres je ten důvod. Proč poslední měsíce tolik přibírám. Je to jako výsměch osudu. Velká část mého dosavadního života vedla do záhuby. Rozhodla jsem se vše změnit. Našla si práci, dodělala školu, začala žít zdravě (relativně zdravě), mám rodinu... Někdy, tedy docela často mi přijde, že je to ale ještě horší. Samozřejmě že Samuelkova stavu se to absolutně netýká. Jeho každodenní smích a pokroky jsou jedny z mála věcí, které mě ujišťují, že jsem tenkrát udělala dobře. Řešení mého dosavadního problému je ale tak drastické, že by se tvrdě dotklo každého jednoho z nás. A proto jaksi nic nedělám a čekám, až se to samo zlepší.

Samozřejmě to pak dopadá tak, že si zasekám blog takovými věcmi, které by si měl každý vyřešit sám... Co z toho plyne? Pokud jste ve stresu a neustále zavření se svými problémy doma. Nikdy nezhubnete (zdravě) a nebudete se cítit ok. Dostaví se problémy s pletí, bolesti hlavy a obléknout si bílé tílko, vyběhnout na louku a usmívat se do slunce, jako to dělá devadesát procent žen na obrázcích, které jsem k tématu našla, vám opravdu nepomůže. Takže co s tím provedeme?:)M