Samuelek a moje psychika

Řekněme, že toto je takový článek na přání. I já jsem si všimla, že články o Sámovi se těší největší oblibě. Chápu to. Je to něco novýho, něco jinýho, něco prostě...nenormálního. Často slýchám: "Ale stejně tě obdivuju." nebo "Jste dobrý, jak to všechno zvládáte.", ale mě na tom nepřijde nic k zvládání, mě ta péče o něj přijde prostě normální a hlavně nezbytná. A asi proto jsem se rozhodla se k tomu vyjádřit.

Opravdu netuším, jak Sáma působí na cizí lidi z fotek. Možná nic moc, možná se ho bojí a nebo se nad zveřejnitelnými fotkami rozplývají stejně jako já. Náš malý totiž roste do krásy a to doslova. Když si vzpomenu na myšlenky, které mi proudili hlavou ve chvíli, kdy mi ho třicet hodin po porodu poprvé ukázali, nejspíš bych se opět rozbrečela. Jenže to už je dávno pryč. Červené skvrny se z větší části umějí schovat a vyskakují jen při teplotce nebo když do kočárku nakoukne někdo, kdo malýho ještě neviděl :)

Je to moje první mimčo, a myslím si, že kdybych doma měla prcka, který na roce chodil a tleskal paci, paci, pacičky, tak bych to, že Samuelek stále nedrží hlavičku, leží a chápe jen co se mu chce, brala asi mnohem hůř. A to věčný ježdění po doktorech a nemocnicích v celé ČR mě sice stresuje, ale je to samozřejmost.

Občas se večer u vínečka, jako šťastní rodiče radujeme, občas se hádáme a občas smutníme, ale nezpochybnitelně jsme šťastní, že ho máme a že je takhle šikovný. Jen asi jednou se mi stalo, že si daná osoba rejpla do mé zodpovědnosti a já vybouchla, ale i tak většinou vybouchnu jen mírně a rejpaly hážu za hlavu. A navíc existuje mnoho rodin, které mají daleko víc a závažnějších problémů než my.

Takže nemusíte spekulovat, posílat si tichou poštu, klidně se ptejte na to, co vás zajímá a držte nám palce. V blízké budoucnosti budeme muset řešit bouličky, z čehož jsme trošku nervózní (trošku víc), ale věříme, že to dobře dopadne a ten náš uličník nám brzy začne taky zdrhat a odmlouvat M:)