Musíte! Musíte! Musíte! A o tom, jak se s tím vyrovnat.

"Maminko, tohle prostě musíte!" Tak tuhle větu momentálně slýchám úplně nejčastěji. Ano, sice od lidí, kteří to s námi myslí dobře a chtějí nám vlastně jen pomoct, ale začíná mě to přivádět k šílenství. Čím víc to slyším, tím víc si začínám uvědomovat, že nic není normální. Přestože Samuelek hrozně řve, MUSÍM s ním aspoň třikrát denně cvičit. Je to pro jeho dobro, nechci přece, aby jednou zůstal na vozíčku. Pokud budeme pravidelně cvičit, je možné, že se kolem pátého roku postaví na nohy. Přestože Samuelek hrozně řve, MUSÍM mu zalepovat oko a dohlédnout na to, aby vydržel v brejličkách celý den. Je to přece pro jeho dobro a nechceme, aby se mu jedno oko odpoutalo od mozku a po zbytek života si dělalo, co chce. Přestože Samuelek ještě nesedí a v ručičce neudrží ani hračku, MUSÍM ho naučit pít z hrnečku, protože jiné děti už to dávno umí. Přece nechceme, aby se choval jako kojenec ještě za dva roky.

"Maminko, nesmíte s ním jednat jako s postiženým!" Bože!!! Přísahám, že s ním tak nejednám a přísahám, že nikdo jiný si nepřeje víc než já, aby bylo vše normální. Mé kamarádky s dětma o půl roku mladšíma, sdílí na facebooku fotky, jak jim ratolesti jezdí v těch krásných jarních dnech na malých plastových motorkách, nebo jak bezhlavě běhají po prosluněných parcích. A já? Máma závistivá, jim nejsem schopná dát ani "To se mi líbí", jelikož se mi to prostě nelíbí. Ty věci, které my musíme tvrdě vydřít, se jiné děti učí úplně sami. A po přiznání třetího stupně příspěvku na péči, už se můžu s myšlenkami na to, že se zítra probudím a vše bude dobré rozloučit úplně.

Ač to není zrovna příjemné. Přibližuji vám, jak se s něčím takovým vyrovnává dvacetičtyřletá máma u svého prvního prcka. Poslední důkaz toho, že mě to začíná nepříjemně pohlcovat se stal včera. Na cestě z procházky jsem potkala svou dobrou kámošku v její předsvatební náladě, která mi dala jasně najevo, že moje sliby typu "Ozvu se ti a zajdeme ven s kočárkama!" bere opravdu jen na lehkou váhu a vůbec s tím, že bych se jí skutečně ozvala nepočítá. Je to tak. Dokázala bych vymyslet snad deset lidí, kterým jsem slíbila schůzku a pak si na ni v obnošených legínách netroufla, nebo jsem si prostě neudělala čas, nebo to odsouvala tak dlouho, až je to vlastně pasé.

Pokud to takhle půjde dál, opravdu tu někomu hrábne. Takže hned po výplatě, vyrážím koupit jarní outfit a všem se vám ozvu - slibuju. :)M