PéeFko aneb Co bylo, nech být.

Jen tak pro zajímavost jsem si zjistila (ve chvíli, kdy jsem si nemohla vzpomenout, jestli mám do přání napsat rok minulý nebo budoucí...degenerace), že zkratka PF je ve skutečnosti odvozená z francouzštiny /Pour féliciter/ a znamená "pro štěstí" (takže tam patří rok budoucí pochopitelně).

Teď myslím na to, jak jsem tu seděla přesně před rokem a s velkýma očima plnila diář nesmyslama, jako např.:

• Zhubnout 30kg
• Naučit se španělsky
• Zdokonalit angličtinu
• Udělat řidičák
• Užívat si života
• Zmodernizovat zařízení bytu
• Pít alkohol jednou týdně
• A blá, blá, blá...

S hrůzou nyní zjišťuji, že ani jeden z těchto bodů pro cestu za lepším životem se mi splnit nepovedlo, a to ani částečně. Jo pardón, španělsky už umím tak tři lekce a v angličtině jsem po třech pivech expert. A dál? Jestli se jako modernizace sporáku počítá to, že mu upadly dvířka, tak budiž. A kila mám dole 2. Za rok myslím úspěch.

Ale není to zas taková katastrofa. Úspěšně se mi podařilo naučit syna sedět bez opory a "přežít" tři nečekané hospitalizace. Našla jsem si i nové kamarádky, i když bez facebooku ta komunikace určitě nebude nic valnýho (přes to zrušení fcb stále nelituju). Definitivně jsem se rozhodla vyřešit svůj, jak to jen říct, nevyhovující vztah, ale zatím neměla koule na to, aby se to stalo skutečností.

Když nad tím tak uvažuju, zdá se, že jsem rok 2015 úspěšně přežila, ale nic víc! Je to vůbec možný? Snažím se však nezoufat a trpělivě usedám zpět k novému diáři a láduju ho nesmyslama na rok příští. Snad se tentokrát zadaří. Předsevzetí jako takové si ale vybírám pouze jedno a zatím se mi zdá splnitelné. Narazila jsem na něj v jednom časopise. Jistá a úspěšná Emma Brannan tam lidem radí, aby se přestali chovat jako blbci. Tak teda budiž. Mé předsevzetí je: PŘESTANU SE CHOVAT JAKO BLBEC. 

Přála bych vám do nového roku zdraví, štěstí a úspěch, ale už vím, že  pokud na to budete čekat doma na gauči, nejspíš se nedočkáte. Proto všem přeji pevnou vůli a nekonečnou motivaci. Těším se na vše nové v roce 2016. Na zdraví! M:)

První týden bez!

Ano, uznávám, že zrušit si facebook zrovna před vánocemi, nebylo moc chytrý. Zrovinka v době, kdy se vám rozpadne rodina, psychologa nemáte a toužíte po tom, aby vám někdo poradil nebo přímo řekl, co máte dělat. No nic, ani tento malý detail mě nedonutí se tam znovu přihlásit, přesto že stupidita některých příspěvků na odreagování funguje dokonale.

První den po zrušení se u mě projevovaly silné abstinenční příznaky. Co pět minut jsem se nachytala jak tupě civím na displej mobilu a nevím, co s rukama. Druhý den to bylo lepší a já se dokonce dostala k věcem, které mi byly dlouho cizí (např.:uklízení nepořádku pod postelí). Třetí den, jsem koukla na obrazovku už jen párkrát a za dnešek mám v nohách 12km s někým, kdo neváhá opustit vyhřáté místečko na rodinném gauči, mísu cukroví a kachnu, která by se určitě dala obrat líp a přijede za mnou a mou schizofrenní náladou. Takže? Jde to! A funguje to! Tušila jsem, že po překonání prvních choutek mi facebook chybět nebude. A je tomu tak.

Vánoce? Pamatujete ještě na mé naivní předvánoční články, plné sentimentálních vzpomínek a sladkých řečí? Tak jsem se dle vzoru snažila štědrý večer udělat naší "rodince" sladký a příjemný a skončila doma sama a ubulená, s vyházenými věcmi ze skříně a sbaleným kufrem, i tak se to může přihodit. Na silvestr se pak vyloženě těším. Láhev vaječňáku a Daniel Nekonečný v televizi, to bude jistě úlet, který mě ohromí. Pokud tedy někdo nemáte svých starostí dost, tak slibuju, že u mě na blogu bude nějaký ten pátek veselo. Protože na jednu holku, už toho začíná být dost.

Zabil sééém v lese jééléénaa...

Vánoční nálada u mě doma...

My English is better than your English :)

Schopnost vládnout cizím jazykem, je jedna z těch které uznávám nejvíce. Můj největší obdiv pak sklízí lidé, kteří dokážou zvednout zadek, polknout kámen v krku a odjet se někam něco přiučit na vlastní kůži. Celý můj život se mi přihodil tak nějak jinak, protože mám takový pocit, že bych bývala touto dobou klepala kosu někde v Aberdeenu. No ale nic se ještě nedá vyloučit. Proto poctivě pracuji na té své schopnosti, a to uplácat rukama, nohama a lámanou angličtinou svůj požadavek.

Neříkám, že by to na malém městě bez možnosti doučování (zatím) bylo nějak valné. Dokud jsem žila v Brně, tak přeci jen jsem jako pokladní přicházela do styku s cizími jazyky denně. Jenže otřepané fráze se naučíte zpaměti a k čemu to je? Nejvíce jsem koukala na polskou rodinku, která na mě pokřikovala výrazy typu: Cós do picia? (Co do piče?) Chudáci chtěli prostě jen "něco k pití" a já uražená odešla z kasy :-).

Mohu se pochlubit i svým osobním učitelem s jamajskými kořeny, rodinou v Londýně a působícím v Brně. No jo jenže od té doby, co si můžeme tak maximálně jenom psát, se naše texty opět stáčí podobnými směry a co nedokážu "okecat", najdu na netu.

Pro dlouhé zimní večery mám k dispozici výbornou jazykovou aplikaci Duolingo. Příjemným způsobem se v anglickém jazyce nechávám procvičovat a do podvědomí si vměstnávám stále více nových slovíček. A anglicky psané knihy? Tak na to nemám nervy. Stále více neznámých slov, která nedokážu zařadit do konceptu, mi pocit z celku kazí natolik, že s tím vším po chvíli hodím do kouta.

Ono stačí vidět mamku, která se během pár let dostala svou tvrdou prací z nuly na experta a nenechá mě to polevit. Pořád tu ještě jsou programy jako Angličtina pro nejmenší, a tam když nic jinýho, aspoň můžu koukat na rozkošná mimina, jak se smějí na tleskající, skákající a anglická slovíčka vyřvávající učitelku.

Jak to máte s cizími jazyky vy? Umíte? Neumíte? Učíte se? Hezký první zimní den! M:)

Těšilo mě!

Já se tady rozplývám nad adventním obdobím a přitom už od prvního prosince je jasné, že to bude jeden z těch snad nejhorších. Natož pak teď, pár dní před tím, než má přijít Ježíšek, kdy jsem podle všeho, jako máma chystající dítěti šťastné a veselé, naprosto pohořela. Tím k momentální náladě a dál už jen věcně.

Ano, ruším facebook a už se těším, až to udělám a přestanu o tom jen mluvit. Hodně z vás se mě ptá PROČ? Jedna z mých odpovědí zněla, že když už i facebook ví dřív, že potřebuju na záchod, něco je tu asi špatně. Další odpověď: Bere mi to moc času, který chci věnovat synovi... Zkrátka důvodů mám hodně a bohužel nejsem jedna z těch zdatnějších, kteří se dokážou ovládnout a facebook není to první, co jejich oči po ránu navštíví. Tyto zkutečnosti ale nasvědčují tomu, že budu z prvu trpět silnými abstinenčními příznaky, o které se s vámi samozřejmě ráda podělím. V dnešní době, kdy jsou sociální sítě tou největší zbraní a technologie jdou dopředu, se já toužím vrátit do doby kamenné. 

Takhle jsem se třeba včera tvářila na vymoženost, jménem SnapChat :-D

Teda myslím, že to bylo ono. A je mi vážně líto, že se o takovéto foto nepodělím na facebooku...

V mém přesvědčení mě utvrzují i lidé, ke kterým jsem v životě vzhlížela snad nejvíce. Všichni totiž facebook buď ruší, dávno zrušili a nebo nikdy neměli a žijí! A když mě pak jeden z nich podpoří větou: "Bez facebooku je život lepší!" Tak já osobně nemám o čem přemýšlet. Jako holka z malého města riskuji samotu a minimální spojení se světem...Ale myslím, že si poradím. Hodně z vás se mnou zásadně nesouhlasí a nebojí se mi to naplno říct, ale ruku na srdce, není to jen panika, která člověka zachvátí při pomyšlení, že nebude moci denně sjíždět zeď známých? Žádnou firmu, kterou bych na FB propagovala nemám a jinak je mi to v podstatě k ničemu.

Ano, zamýšlím se nad tím, co budu dělat až si po náročném dni naliji sklenku vína a sednu k facebooku, který bude zrušený. Nebo jestli se mi podaří najít partnera pro život, aniž bych si ho mohla nejdřív pořádně "oťuknout" na FB.

5.1. odjíždíme se synem do lázní, trošku rozhýbat ty jeho neposlušný svaly. Budeme tam na 5-6 týdnů a já dělám vše pro to, abych s sebou měla tablet, či cokoliv (sháním, půjčuji, hledám na chodníku...), abych mohla svůj abstinující mozek vyprázdnit alespoň zde na blogu. A těm, kteří mě budou sledovat i bez sdílení na modré síti předem děkuji. Dále pak existuje Viber, WhatsApp, Instagram a mail. Ten můj je meixmi@gmail.com a každému ráda odepíšu. Toť asi vše pro dnešek, čekejte další výplody, jejichž frekvence se nejspíš zvýší. 

A ne, opravdu nejsem hipík, matka příroda ani blázen...jen už mám těch závislostí po krk M:)

Trhy - čekáte na ně celý rok a pak?

Vánoční trhy. Jedna z mých nejoblíbenějších městských akcí. Teda hlavně v době, kdy jsem žila v Brně. Brněnské trhy totiž trvají cca měsíc. Kdykoliv máte čas, chuť, kamaráda po ruce a náladu, můžete si tam zaskočit nasát tu krásnou vánoční atmosféru. Ochutnat klasiku - svařáček nebo něco lepšího - svoboďáček a nebo úplný top - turbomošt. Lidí mraky, ale přeci jen za ten měsíc minimálně párkrát narazíte na stánek, u kterého není fronta. I když v Brně je na alkohol fronta vždycky! 

No a včera jsem vyrazila na trhy u nás v Turnově. Očekávala jsem ze všech sršící vánoční náladu, úsměvy, známé tváře. No probíhalo to trošku jinak. Trhy u nás ve městě probíhají vždy v půlce prosince a to jeden pátek a jednu sobotu. Za tu krátkou chvilku se tam chce podívat celé město a vy najdete jen náměstí, narvané lidmi, kteří se tlačí, cpou a rozdávají nakvašené pohledy. Z reproduktorů se line ta nejnepříjemnější koleda svého druhu a místo padajících vloček vám do obličeje svítí slunce a ve své šále s jelenem se potíte.

Vždy se obrním a vyrazím i se Samuelkem v kočárku. Davem se snažím projet jen velmi pomalu, abych někoho nezranila. Směju se v dobré víře na okolí, ale lidí, kteří mi to v tom stresu oplatí je opravdu jen málo. Navíc se mi snaží protlačit před kočárek, abych je s tím svým nákladem snad nezdržovala, samozřejmě hned po tom, co si mé dítě s různorodým výrazem ve tváři důkladně prohlédnou. Frontu na trdelník (aby z toho malý Samuelek měl něco víc, než jen pohled na spoustu zadků) jsme stáli tak dvacet minut a dostali ho syrový (ale stejně dobrý). No Samik tuhle atmosféru snášel asi tak čtvrt hodiny, než začal plakat a my se utíkali projít jinam.

U stánku se jmelím, stál malý zmrzlý klučina a já měla pocit, že tím, že mu chci udělat kšeft, ho vlastně jen obtěžuji. To ale rozhodně neplatí o stánku PRO DOBROU VĚC, kde se skupinka Turnovských lidiček snažila vybrat peníze pro nemocného Honzíka (svalová dystrofie) a doplatit mu tak vysněný vozíček. Podařilo se posbírat zhruba 80 000 kč a za to jsem opravdu ráda. Celkový obrázek z letošních trhů mi tato věc dost napravuje. Navíc u Honzíkova stánku bylo furt plno a ta nejlepší atmosféra.

Tím, že sníh v prosinci je opravdu už jen rarita, je těžké tu vánoční náladu udržet na úrovni, na kterou jsem zvyklá ze svého dětství a to je škoda. Doufám, že máte z trhů ve svých městech lepší pocit a kousek toho adventu na vás dýchl v plné míře! M:)

Blbej prosinec!

Přesně tak! Blbej prosinec. Měsíc, na který si čekám celý rok. Na jeho atmosféru a klid a blá blá blá... Je teprve druhého a malý Samuelek už je opět v nemocnici. Včera jsme byli přijati k vyříznutí hemangiomu a všechno proběhlo v naprosté pohodě. Bez celkové narkózy, bez komplikací, bez nutnosti v nemocnici přenocovat. Dnes ráno jsme se probudili, jako každý den. Samuelek dostal mlíčko, jako každý den. A jeho obvyklé chrčení postupně začalo přecházet v dušnost, až bylo vidět, že do každého povrchního nádechu musí vložit extrémní snahu, jako každý půl rok. V tu chvíli už nás vezla sanitka do Liberce na dětské oddělení, tentokrát rovnou na Jipku. Samuelka čekal klasický koloběh vyšetření a mě dvouhodinová cesta zpět domů vlakem, jen v lehkém svetříku a bundě s rozbitým zipem.

Klasické kolečko hádek, kdo co dělá špatně, a kdo za to může. Já se jak kráva večer chlubím na facebooku s fotkou, kde nás s úsměvem propustili z nemocnice, aby se mi osud opět vysmál do ksichtu a poslal nás tam jako bumerang zpátky. Před chvílí jsem telefonovala s paní doktorkou a je to lepší. Dýchá, horečka klesla na lehce zvýšenou teplotu, zánětlivé ukazatele má zatím nízké a vypadá to, že si opět pustil trošku toho ranního mlíčka do plic. Pořád nechápe, že jídlo a pití se pouští zásadně do bříška. Desátého slavíme dva roky. Jedenáctého nás čeká vyšetření pokrčených prstíčků a případná operace. Čtrnáctého už se klepeme na čerstvé neurologické vyšetření a po vánocích tradáá do lázní. Nějak mě ten prosinec začíná vyčerpávat už ze začátku, to se pak nesmím divit, že nemáme ani adventní věnec. Zítra za ním jedu do Liberce a půjdeme spolu na pokoj, tak aspoň takhle pár informací pro vás v tom milém adventním čase. M

Kryštůfek záchranář jako dárek od záchranářů...no není to úplně špatnej nápad!

Samuelkův porod očima rodičů - jen pro zájemce!

JÁ  9.12.2013

Tak jo, je to tady, dneska mě po měsíci stráveném na porodnické jipce, po měsíci poslouchání, jak jiné maminky rodí a jak u toho hrozně řvou. Po měsíci přemýšlení a bolestí ze skřípnutého nervu, mě převezli na místo, kde je více odborníků, různých pediatrů, profíků, kteří by prý měli zařídit, aby se miminku nic nestalo. Každopádně ležím na pokoji s nějakou nafoukanou holkou s polovičním břichem, která je očividně naprosto v pohodě a neustále cvaká ovladačem z televizního programu na program. Bohužel tam vždy nechá to, co úplně nesnáším. Před chvílí tu byla paní primářka nebo doktorka nebo nevím kdo, a sdělila mi, že se mám zítra připravit na všechny varianty!!! Ale prý se jim většinou TYTO PŘÍPADY už daří zachránit. No výborný, takže jediný, co vím o zdravotním stavu svýho miminka je, že je nacucané vodou a že už se většinou tyto případy.....Bulím jak želva. Všem píšu SMS, že nemůžu mluvit a skoro do rána koukám do stropu a řvu.


JÁ  10.12.2012

Na řadu mám jít v 11 hodin. Celý měsíc se mi dařilo se úspěšně vyhnout zavedení kanyly do žíly, ale chápu, že před císařským řezem se tomu nevyhnu. Poslali za mnou žákyni a já myslela že fakt omdlím. Všechny ostatní předoperační přípravy mě zase tak maximálně rozbrečely. Zjištění, jaký jsem ve skutečnosti slaboch, mě provází až dodnes. V 11:30 mě nakládají a jede se na sál. Několikrát jsem všechny upozornila, že nevydržím ležet dlouho na zádech, zkrátka nemůžu dýchat s takovým břichem. Ujistili mě, že doktoři tu budou za chviličku a že to musím vydržet. No nevydržela. Moje postupné kolabování jim to vysvětlilo za mě a já se mohla pootočit na bok. Doktoři přišli, já umrtvená od prsou dolů cítila hrozný tlak. Sestra mě hladila po vlasech a milým hlasem říkala, co se děje. Prej podívejte se do prava, ponesou miminko. Ovšem asi myslela zmuchlanej hadr, ze kterého visela bezvládná fialová ručička. Pak už nic nevím, uspali mě než jsem stihla vyšilovat. Samuelek se narodil v 11:50.


ALEŠ  10.12.2013

Ráno jsem za ní jel a byla pěkně na nervy. Ono se není čemu divit, řeklo se v 11 a ještě v půl 12 se nic nedělo. Teď jsme na sále. Držím ji za ruku a koukám, jak jí zavádějí mezi obratle hadičku s umrtvovací látkou. To bych nechtěl. Po chvíli sestra tahá z mrazáku zmrzlou rukavici s vodou a přikládá jí to k břichu. Miška tvrdí, že je to krásně teplý a to je znamení, že se může začít. Dal jsem 1000 abych mohl být u porodu a už mě ženou za plexi sklo. No ve finále jsem rád, že jsem tady, když to vidím. Bože. Vytáhli bezvládného fialovo šedého chlapečka a já se k němu ženu. Sesypalo se na něho asi patnáct doktorů. Jeden z nich mi oznámil, že dítě je v kritickém stavu a nedýchá a ať si přijdu za 4 hodiny. Zabouchl dveře a zatáhl závěs. Vyl jsem tam jak pes. Po chvilce vezli přítelkyni, která byla totálně mimo asi spala. Ptal jsem se jak je na tom ona a jak je na tom malej. Všichni mlčeli. Rozkopal jsem pár košů a šel ven trávit v návlecích na boty nejdelší 4 hodiny v životě. Když mi ho konečně ukázali, trčelo z něho několik hadiček a nikdo nevěděl, jak dlouho bude žít. Zářil všemi barvami (hemangiomy), měl srostlé prstíčky, ale vlásky byly jasně blonďaté. Nesměl jsem tam být moc dlouho. Přes to jsem poprosil sestry, aby ho Mišce ukázali až u toho budu já, napsal jsem jí sms, že je moc a moc krásný a šel se opít.


JÁ   11.12.2013

Z pooperačního pokoje mě nedali na oddělení šestinědělí, kam chodili maminky s dětma, protože já u sebe žádné miminko neměla. Jediné, co jsem měla byla neskutečná bolest a šest chrápajících babek za zdí (bez dveří!!). Ocitla jsem se na klasickém gynekologickém oddělení. Moje zombie chůze a neustálý pláč na mě strhávaly veškerou pozornost. Bylo to už třicet hodin od porodu a NIKDO za mnou ještě nebyl! Nevím co je s malým, nikdo nic neví. Aleš mi poslal sms že je krásný, tak moc se těším, až ho uvidím. Zvoním na sestru. Ona napochoduje do místnosti starých dam a vyřvává kdo zvonil. Kdybych mohla mluvit nahlas, tak jí to určitě vysvětlím, takhle mi nezbývá než bulet a čekat, až jí to dojde. Za chvilku už mě sesypanou vezou na vozíčku spletí chodeb k synovi. Když sundali deku z inkubátoru a já ho uviděla poprvé. Řekla jsem si, jak jsem mohla tomuhle človíčkovi takhle pokazit život. A když po chvíli dorazil i Aleš. Mlčeli jsme tam všichni tři několik hodin.

DNES:

Už vím, že za tohle prostě nikdo z nás nemůže. Ze Samuelka nám vyrostl krásný chlapík a my rodiče, jsme na něho tak strašně pyšní. A i když už nám vztah naprosto nefunguje, tohle jsou prostě prožitky, díky kterým se nedokážeme nijak kloudně domluvit. Oba chceme sledovat, jak se ten malý snaží a oba mu chceme být oporou. Ale to už je zase jiný článek...M:)

Pár věcí, proč je pro někoho zima lepší, než léto.

Je to tady! Ještě před dvěma měsíci teploty vzduchu atakovaly skoro čtyřicítku. Já se nešťastně krčila ve stínu a nadávala na horké září. V článku jsem se snažila navodit vánoční atmosféru a těšila se na zmrzlé nohy a svařák. Zmrzlé nohy už mám týden a to je znamení, že jsem se dočkala. Tma ve čtyři hodiny odpoledne, první vločky, které mi už letos nejednou rozmazaly řasenku, další dvě přečtené knihy pod dekou v obýváku prosvětleném světýlky a svíčkami. To jsou věci, které drží mou náladu většinou vyváženou. Napadá mě hned několik věcí, které bych před létem upřednostnila za každých okolností.

1. Atmosféra

Představte si, že máte doma po několikahodinové snaze krásně uklizeno. V létě by pak musela okamžitě následovat ledová sprcha a vymýšlení plánu, co dál, když světlo je až do deseti hodin. To v zimě si můžete v klidu udělat čaj, postavit s dětmi bunkr, pustit pohádku. Děti jsou klidnější, když už se stmívá. Můžete si zacvičit, vrhnout se na cukroví, zasednout k zajímavé knížce, třeba o vraždách, jako já a pak celou noc koukat do stropu a dávat pozor a by vám z pod peřiny nekoukal ani chlup. Nebo se jít projít za oranžového světla pouličních lamp, nechat si do tváře sypat vločky a očumovat zamilované dvojice....To už je jedno. V létě nic z toho prostě nejde! To se zpotíte, jste ulepený, je vám hic, no fuj.

2. Zahřívání

Zahřívání se mě prostě baví. Asi proto lezu ven výhradně, když prší, sněží nebo fouká. Jinak je to pro mě nuda. Možná proto, že jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě (hned po knihách) jsou teplé ponožky, pletené svetry a ovocné čaje. Namísto nanuků, bazénů a větráků. I když bych měla zabruslit do čerstvě zamilovaného vztahu. Lepit se k sobě v létě, je docela nic moc, zato zahřívat se v zimě, je přece krásný. Takže zahřívání, ať už člověkem, oblečením, sportem nebo alkoholem, je dobrá věc.

3. Vánoce

No já prostě miluju vánoce. Nemyslím stres s dárkama, nebo úklidem, obalováním a smažením, návštěvy příbuzných a několikanásobná salátová runda, to k tomu prostě patří. Ale procházky po vánočních trzích. Potkávání známých v dobré předvánoční náladě. Betlémy a výstavy v muzeích. Kapři na každém rohu náměstí. Jmelí. Stromeček. Pohádky. Uplakané očička vašeho syna, protože chudáček nesnáší rozbalování dárků...:-) Vánoce jsou i přes všechny své chyby fajn. Čas nových nesplnitelných předsevzetí a zvláštních tradic. To já prostě můžu.

Většina z vás se mnou souhlasit asi nebude. A já to chápu. Léto má zase svá pozitiva a kdybych je měla jmenovat, tak je článek asi jednou tolik dlouhý. Říkáte si zmrzlé ruce, klouzavé chodníky, ráno zamrzlá auta, popraskané rty...ale víte co? Mě to prostě nevadí. M:)

Novinky se Samuelkem v kostce.

Nejsem z těch lidí, kteří by při prvním pohledu do ranního bíla za oknem, oznamovali všem sociálním sítím, že sněží, i když z toho mám samozřejmě stejně velkou radost, jako tyhle emocionální bombičky. Nicméně pár novinek z našeho života vám jistě radost udělá. Existuje asi sto lidí, čekajících na článek o tomhle vysmátým miminu a nad každým mým blábolem mimo žádané téma systematicky ohrnují nos. A jelikož se nám pár nových informací nastřádalo, ráda se s nimi podělím.

Poslední výbuch v podobě zápalu plic, následnou hordu výčitek, obviňování i sebeobviňování jsme úspěšně přestáli. Smířila jsem se i s tím, že každá chřipka může další zápal plic vyvolat a tak chodíme ven jen když je relativně hezky a mezi co nejméně lidí (což se hodí, protože ty smějící se zdraváčci z městských školek mi pořád leží v žaludku). Od té doby dobrý. Schválili nám cestu do lázní. Samuelek se naučil sedět a slézat ze všeho, kam ho položím. Začíná mi pěkně kousat jídlo a celkově je takový spokojenější, protože už se sám přestává cejtit, jako bezmocný mimino.

Do téhle pohody se nám před dvěma měsíci objevila na spánku červená tečka. Tečka, která pomaličku rostla. Čím je tato zákeřná tečka větší, tím rychleji roste. Další forma hemangiomu. Máme plošný, pak boule na žilách pod kůží a teď už i boule na kůži venku. Hned jsem s ním pádila ke kožní lékařce, informovat se, jestli se tato hrůza dá vyříznout. Celé to na mě působilo jako banalita. Ale není. Hemangiom roste o půl milimetru denně, už má velikost malé jahůdky. Řezat se bude pod narkózou. No stále jsem přemýšlela s čím tu narkózu spojit, abych jejich počet do budoucna snížila. Konzultovala jsem to a promýšlela, dokud se ve schránce neobjevil dopis s oznámením, že 19.11. v 10:00 máme nástup do lázní.

Vidina toho, že stále máme ten hemangiom, že před vánoci odjedu na měsíc pryč, že nestihnu za týden nakoupit do lázní vše potřebné, že jsem měla za pár dní nastoupit na tolik očekávaný řidičák a musím to opět zrušit, že toho je najednou opět nějak moc, mě donutila si po dlouhé době pobrečet mámě na rameni. No ale řešení jsme našly. Řidičák je pro teď out, lázně odsunuty na leden, vánoce si zkazit nenechám a hemangiom je naprostá priorita.

Fajn, takže jsem naplánovala zákrok u nás v Turnově, jenže krevní testy, které mu dělala naše skvělá obezřetná paní doktorka s nejochotnější sestřičkou, jakou znám, ukázaly (no a teď nevím přesně, protože jsem to opět poslouchala z bubliny strachu, která mě drží mimo záchvat histerie na veřejnosti), opožděnou srážlivost krve (asi) a sníženou funkci štítné žlázy (určitě). Co to pro nás znamená? S hemangiomem buď dětská chirurgie Liberec nebo náš oblíbený Motol a se štítnou žlázou bude zábava v podobě doživotních léku (pravděpodobně). 

Samuelek se tím nedává rozhodit, všechny depky hází úspěšně na maminku a čeká si na Ježíška. A já musím říct, že kdyby bylo třeba léto a né moje oblíbené zimní období, beru to taky asi ještě hůř. Nevím ale čemu se divím, od začátku jsem věděla, že budeme přeskakovat a řešit různé překážky, tak jsou tady a přitom ani ne tak velké, jaké by mohly nastat. 

Jinak dnes nás čeká vánoční výzdoba, jsem zvědavá, jestli mi to dřív zničí Samuelek nebo kočky, hezký den. M:)

Čtvrt století - no a co?

Přesně před týdnem, jsem oslavila těch 25. Je to věk už méně sladký, jako osmnáct, ale přes to stále krásný (alespoň jsem si to myslela). Žila jsem totiž v bludu, že mám stále ještě čas na to, něco dokázat, přitom kamkoliv se kouknu, hemží se to úspěšnými lidmi  minimálně o pár let mladšími. Kouknu na superstar a raduju se z pohledu na lidi, kteří vypadají stejně staří a při bližším prozkoumání zjistím, že nejstarší z nich je devadesátej druhej ročník a absolutně nikdo z nich nemá ani tušení, čím se cinkalo 17. listopadu 1989. Jakože cože? Pro info jsem se zeptala své maturantky sestry a ta to ví! Tak kde se stala chyba?

Takovýto věkový milník, vás donutí zamyslet se nad dosavadním životem, nad jeho úspěchy a pády. Po důkladném prozkoumání, jsem ale zjistila, že od té doby, co chci svůj život radikálně změnit a přestat si ho ničit, nevědomky jsem pokonila co šlo. S hrůzou v očích mi totiž dochází, že nemám ani firmu, ani šťastnej vztah, ani své vlastní zázemí, ani skvělou kariéru, z pěti pozvaných kamarádek, přišly na mou oslavu jen dvě, pevná vůle je totálně v háji, rohlík střídá čokoládu, mám neustále poslintaný rameno a povzbuzování beru spíš jako litování. Pergnerová holt už Eso nikdy moderovat nebude (počkat, Eso už vlastně ani není) a chleba ve vajíčku taky vyšel z módy.

Pětadvacet. Sranda no. Tak na co se mám vrhnout dřív? Na zlozvyky? Protože čím jste starší, každý panák a každé cigáro se na těle a hlavně pleti podepíše víc a víc? Nebo na vztah? Podnikat? Brigáda? Řidičák? Výzdoba na vánoce? Zapráskanej sporák? Mám sbalit Samuelka a cestovat? Nic z toho nebude, doprala mi pračka. Chtělo by to odlíčit včerejší makeup a přestat koukat na filmy, kde je hlavnímu hrdinovi dvacet! Přestat fňukat a jít si zaběhat! Přes desetiletý věkový rozdíl začínám Bridget Jonesovou chápat, a líbí se mi čím dál víc. Ke koupi deníku jsem ještě sice nedospěla, ale mám dobře našlápnuto. Čtvrt století - no a co? M:)

15 minus

Vypadá to na dalších pár uplakaných dní. Teda aspoň co se týče počasí. U nás to z nebe bulí skoro celičkou noc. A k čemu svádí takovéto počasí? Teda u mě je to jednoznačně úklid, rotoped, a četba! Dlouho jsem se k mým přečteným knihám nevrátila a momentálně se mi naskytla výborná příležitost tak učinit. Před několika měsíci se mi kamarádka zmínila o knížce. Prý "jestli tě baví Hunger Games, tak tohle tě chytne určitě taky!" Koupila ji ve výprodeji levných knih, odkud ona prostě vždy vytáhne nějaký poklad a byla z ní nadšená. A jelikož je kamarádka z daleka, a musela by mi ji posílat poštou, pro mě nastal několikaměsíční maraton velkého shánění. Hledání knihy, jejíž každičké vydání už mělo svého pána a dotisk se neplánoval. V pdf formě neexistovala a já si ji tolik nechtěla půjčovat! Jsem velký sběratel knih, všechny je chci jednou mít ve své velké dřevěné knihovně a chodit si je oprašovat. No nic, po skoro půl roce se na mém stole kniha ocitla. Sice s nápisem Městská knihovna v Praze, ale přeci.

Název: 15 minus
Autor: Tomáš Zářecký
Počet stran: hooodně, myslím 415
Za jak dlouho jsem ji přečetla?: Za dva dny a dvě noci...spíš ty noci!
Moje pocity: Panika, strach, pocit na zvracení, smutek, občas lehký úsměv a shrnula bych to jako ohromující.

Tahle kniha rozhodně není pro princezny, děti ani jiné slabší povahy. Je to jeden z nejdrsnějších kousků, jaké jsem zatím četla. No jo, já starej zvrhlík. Představte si televizní soutěž o 60 milionů euro. 15 lidí, každý se svou kamerou, nožem a pevnými botami. Jejich úkolem je přejít určenou trasu, která vede většinou džunglí na pustém ostrově. Soutěž je naprosto bez pravidel. Jediné pravidlo je, nevychýlit se z určené trasy. Výhra se dělí mezi ty, kteří dorazí do cíle....No hotová jsem z toho byla. Tolik nástrah, které džungle skrývá, tolik věcí, co může člověk vydržet, jen aby se zachránil. Opravdu doporučuji. 

No a když jsem se dozvěděla, že autor je týpek asi o dva roky starší než já, odpadla jsem. Vzhledem k otevřenému konci a milionu mých otázek, jsem ho neváhala kontaktovat a mám radost z toho, že většina mých otázek bude příští týden zodpovězena.

Jako další dílo se mi zalíbila kniha jménem Pět, od Ursuly Poznanski, která je o zvrhlé formě hry geocaching, ale o té už poreferuji příště. Z červené knihovny jsem dávno vyrostla. Pěkný deštivý den! M:)

Doživotní pouta jménem facebook.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak nechutně nás facebook drží v šachu? Já nad tím posledních několik měsíců přemýšlím opravdu hodně. Nejen, když na nedělním obědě všichni koukají do mobilu a mamka nad námi jen nešťastně kroutí hlavou. Nejen když projíždím tu facebookovou "zeď" a spousta lidí, více či méně známých postuje statusy, za které bych se musela příšerně stydět. Hážou do davu věty typu: "Zase den na hovno." nebo "Je mi do breku." Snad jen aby vyvolali vlnu solidarity a podpory? Nebo proč jako? A nebylo by lepší se zvednout od počítače a jít si prohlídnout ten nádherný podzim?

A teď fkta o tom, proč si myslím, že mě má Mark Zuckerberk omotanou kolem prstu. Chci si zrušit svůj profil, ale...

• Kdykoliv potřebuju poradit něco z prostředí lázní nebo nemocnice, kam cestujeme se Samuelkem docela často, stačí napsat na fcb a mám hned jasno. (Internetová fóra takovou službu neposkytnou)
• Můj velký koníček (sbírání kilometrů pro svůj tým) samozřejmě probíhá pouze na fcb. Ono to ani nijak jinak zařídit nejde, aby se sto lidí, dokázalo denně někde domlouvat, zvlášť když jsou každý z jiného koutu světa.
• Facebook bourá zábrany. Mohu zde lehce komunikovat s kýmkoliv. Jsem člověk, co se hrozně stydí telefonovat, o tom příště, ale tady stačí jen něco napsat a čekat co se stane...nejhorší pak je, když píšete s jednou promile a ráno si pročítáte tu spoušť (hlavně že bez zábran).
• Už si snad ani nelze koupit elektroniku, která by facebookem nebyla prošpikovaná do posledního drátku.
• Vím, že přes FB Samuelka sleduje minimálně 150000 lidí z celého světa. Když to zruším, máme všichni po ptákách.
• Na jakýkoliv zajímavý server, na který vlezu, je potřeba se registrovat přes facebook.
• Mám v mobilu asi jen dvacet kontaktů. Na co víc, když všichni furt vysedávají na facebooku.
• I když si profil zruším, vše co jsem kdy sdílela, bude světem internetu vesele poletovat dál.
• Jak se většina lidí dozví o dalším článku, když ho hned nebudu postovat na facebooku?
• Co když ho zruším a pes po nás neštěkne?

No na druhou stranu si zase říkám, proč by po nás měl pes štěkat že jo? Chci být otrok facebooku a místo věnování se synovi na 100% do něj půl dne civět? Nebo chci malý baráček na vesnici s ovečkou místo sekačky a vrbou v koutě zahrady? Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc se mi chce tenhle neustáý kolotoč zrušit, takže bych si měla pomalu začít zaplňovat svůj telefonní seznam, zapsat si kdo kdy slaví narozky a začít se na plno věnovat józe, aby zahnala případné abstinenční příznaky.

Kéž by šlo zařídit, abychom si to uvědomili všichni najednou...M:)

5 důvodů, proč je lepší zhubnout ještě před tím, než si pořídíte rodinu:

Říká se, že když nevíš o čem psát, napiš seznam. Kupodivu mě těch seznamů napadlo opravdu hodně. Ale kdo dřív přijde, ten dřív mele a já proto dávám šanci vykouknout na svět myšlence, která mi blikla hlavou úplně první. Tady je mých 5 důvodů, proč je lepší hubnout jako singl.

1.: Nikdo vám domů netahá zakázané potraviny!

K čemu vám je, že nakoupíte plnou ledničku polníčku, brokolice a okurek, když si pak pán večer nakráčí a zasedne k pizze, brambůrkům a korunuje to karamelovou milkou. Padají ultimáta jako:domů mi to nenos nebo vyměním zámky...ale když ty brambůrky chutnají nejlíp u televize. Dieta nedieta, snaha vločky-maso-zelenina vám začne hodně brzo pokulhávat.

2.: Jíte pravidelně po třech hodinách!

Všude po bytě visí červené nápisy SNÍDANĚ, SVAČINA, OBĚD, SVAČINA, VEČEŘE, takže teoreticky to máte zvládnuté. V praxi to vypadá tak, že vstanete v dobu, kdy snídaně už je pasé, nakrmit, přebalit, uklidit, uvařit, mezitím ještě samozřejmě nakoupit...a když konečně v jednu hodinu zasednete k obědu, máte vlčí hlad a sníte dvojnásobnou porci. Ono totiž dojídat kašičky po dítěti se jako plnohodnotné jídlo opravdu nepočítá.

3.: Máte čas si jít kdykoliv zaběhat!

Pokud vaše dítě spí od devíti večer, do pěti ráno, vidina ranního či večerního pohybu se docela solidně rozplývá. A bohužel, běhání od pračky k sušáku se do denních sportovních aktivit taky nepočítá.

4.: Pokud se odhodláte, jít si zacvičit, máte na to klid!

Když si průměrná máma udělá konečně čas na to, zajít si do posilovny a hlídá babička, je to ještě dobrý, pokud ale hlídá tatínek, raději ani nikam nechoďte. Ještě než si stačíte obout profi botky, které jste si k té příležitosti půjčila od kamarádky (na nové nejsou peníze), musíte vyřídit pár telefonátů ve stylu: co mám dělat, když furt brečí nebo kde že si říkala, že má tu hračku? Rozhodnete se telefon uzamknout do skříňky a už přijímáte hovor od plynaře, že čeká před domem, jak jste se minulý týden domluvili...Jen málokterá matka není v tu chvíli zralá spíš na vířivku v blázinci, než na pás ve fitku.

5.: Dokážete se správně motivovat!

Motivace. Nejdůležitější součást celé akce. Nakoupíte si kalhoty, do kterých chcete zhubnout, ale když už vám jsou tak zjistíte, že tepláky jsou stejně lepší. Na diskotéky, zábavy, kino, divadlo, cokoliv stejně nemáte čas a na koupi běžeckého oblečení a kvalitního proteinu zase prostředky. Doma máte chlapa, který vám říká, ať jíte cokoliv a ve cvičení jedete na krev, ale vám připadá, že na krev jedete spíš v uklízení. A v neposlední řadě máte doma toho prcka, kterému je úplně jedno, jak vypadáte (zatím), hlavně, že se mu celý den věnujete...

Tímto vzdávám hold maminám, které to dokázaly, a že jich znám opravdu dost. A zároveň apeluji na Ježíška, aby mi letos přinesl alespoň tu karimatku! M:)

Lidská povaha tě zdraví, nebo taky ne :)

Po několika letech jsem se přistěhovala do rodného města, a jako za starých časů si to denně vykračuji po ulicích. Potkávám, kamarády, nové známé i staré známé a právě u těch si vždy nejsem jistá, jestli pozdravit nebo ne. Těch trapasů, kdy jsem si v duchu řekla "dělej, pozdrav ho" a k pochybnému "ahoj" se odhodlala, zatím co dotyčný na mě koukal jak na úchyla, jsem si užila dost. A nebo ty chvíle, kdy si řeknu, že tahle holka si mě už určitě nepamatuje a ona na poslední chvíli pozdraví. V tom okamžiku většinou nepřirozeně vyštěknu "jééé ahoj" a s myšlenkou na to, jak jsem nemožná, peláším dál.

Třeba dneska jsem přesně takhle měla už už minout kluka, se kterým jsem před deseti lety prohodila pár slov, jenže zatím co on vypadá pořád stejně, já jako by mě právě propustila ježibaba z chlívku u perníkový chaloupky. A tak teda jdeme proti sobě, vyhledám oční kontakt, ale jen na takovou chvilku abych zjistila jestli mě pozná, i kdyby poznal nakonec stejně pohledem uhnu a předvedu skvěle nacvičenou scénku, že něco hledám v kabelce. No magor prostě!

Často potkávám taky jednu paní učitelku, která, jak moc dobře vím, si na mě opravdu pamatuje, protože se mamce svěřovala s tím, že mě vídá ve městě. No jo, jenže když se k sobě blížíme a já s vřelým úsměvem čekám, až se na mě podívá, ona mi předvede skvěle sehranou etudu o mobilním telefonu ztraceném na dně kabelky. Občas je to vážně k smíchu.

Zato můj nevlastní táta Džorč, tak ten s tím nemá ale absolutně žádný problém. Když s ním jedu v autě, mává skoro na všechny, asi proto, že mají podobné auto, jako někdo známý, tak pro jistotu. Ve městě taky zdraví skoro všechny a z nechápavých pohledů, si rozhodně nic nedělá. A proč taky, vždyť pozdravů není nikdy dost. A milým pohledem přeci můžeme obdarovat i neznámé.

Je to prostě lidskou povahou. Já to asi moc řeším a čím víc o tom v tu chvíli přemýšlím, tím spíš z té situace opět vyjdu jak magor. A řešení? Stále koukat do chodníku....to byl samozřejmě vtip. A kdybyste mě třeba náhodou potkali ve městě, čekejte cokoliv, já asi jiná nebudu :-) M:)

Geocaching aneb bez kešky neodejdu..

No úplně jsem se zase do něčeho zamilovala. Dovolte mi tedy trošku představit hru/sport/zábavu/koníčka geocaching neboli "lovení kešek", z pohledu naprostého laika. K této záležitosti mě přivedla moje kamarádka, naprostá superžena a supermáma Anetka z blogu http://zdravakrasna.blogspot.cz/. Ona totiž kromě výroby šperků, čtení knih, výchovy dvou hyperaktivních špuntů, úspěšnému shazování kil, věnování se poradentství v oblasti fitness a všemu co vás napadne, i loví kešky. Na její planetce o(skupina na fcb) se objevil článek s návodem jak na to, já ho zhltla jedním dechem a tuto bojovku, která vrátí do dětských let i toho největšího prudiče, vyzkoušela. Zaregistrovala jsem se na webu geocachingu, abych pro info zjistila, kolik těchto kešek (většinou je to krabička s notýskem a tuštičkou k podpisu) je schovaných v okolí Turnova. No myslím, že kolem 150 jich bude i když jen málo jich je přístupných s obřím kočárkem.

Většina rodičů, jejichž ratolesti se zdárně podařilo udat babičkám, už přemýšlí, kam si půjdou večer posedět na skleničku, jestli předtím kino nebo divadlo nebo fitko nebo úklid... To mě okamžitě naběhne, kterou kešku půjdu zase kam lovit. Upřímně, já se tu prezentuju, jako mazák, co má na kontě už tak 200  kešek a přitom jsem našla pouze dvě. Ano dvě, ale trasu k dalším dvaceti mám podrobně nastudovanou. Stačí už jen zvolit tu správnou VOLNOU chvilku. Do mobilu jsem si stáhla geocaching aplikaci a jedu. Hodinu běhám kolem blikajícího GPS bodu na mapě, prozrazujícího umístění pokladu a ani podle souřadnic, ani podle obrázku nejsem schopná poznat, kterým směrem pátrat. Mou orientační retardací se mi tedy můj nový koníček docela stěžuje, a to zatím hledám jen ty nejlehčí a rozhodně nešplhám někde po stromech či skalách. Nicméně mě to baví. A baví to víc lidí, než jsem čekala. Najdu poklad a při podpisu zjistím, že už tam ten den byli tři lidé. Kešky můžete brát domů, opravit a vrátit nebo založit svou vlastní, ale o každé změně je potřeba informovat hledače na webu. 

Komukoliv jsem se zatím zmínila, poslal mě do háje s tím, že jsem sto let za opicema a že už jich našel tak padesát. Jak je tedy možné, že jsem tomu propadla až teď? No každopádně kdyby se chtěl někdo přidat, mohu geocaching jedině doporučit. Je to relax, zábava a někdy i stres, to když běháte kolem skály, na které to určitě musí být a dříve než se dopátráte, se vám vybije mobil se souřadnicemi. Kolik jich do konce měsíce ještě najdu? Pokud mě někdo proškolí v práci s mapou, tak snad hodně. Hezký den a keškám zdar! M:)

Co vybrat Samuelkovi k narozeninám?

Mám dvouletého chlapečka. On je postižený, to všichni víme. Avšak, právě ty druhé narozeniny se neúprosně blíží a já přemýšlím, co mu dám. Co dáte člověku, kterého milujete natolik, že tu lásku není možné vykompenzovat nijakým blbým dárkem. Jde vlastně něčím věcným vrátit radost, kterou vám to dítě dává jenom tím, že žije? I když je jasné, že mu osud lehkou cestu nepřipravil? Jak jsem řekla, jsou mu dva roky. Já mu nemůžu dát žádnou tříkolku ani odrážedlo, protože se neudrží na nožičkách, ani houpačku, protože se neudrží v sedu, ale ani hračky pro mimina, protože už miminko není a chrastítky a malými plyšáky ho nezabavím. Samuelek je můj syn. Fráze jako hrdina a bojovník by kdejací rodiče zdravých dětí jistě ve spojení se svými ratolestmi ocenili, bohužel ale mě už to štve. Ne tak, jak si myslíte. Pokud mi kdokoliv napíše, že Samuelek je velký bojovník, s radostí tuto pochvalu přijmu. Upínám se ale už na trochu jiná slovíčka, jako jsou: šikovný, chytrý, učenlivý, statečný a nebo třeba, že má dobře našlápnuto vše dohnat, protože přesně to on má. Jaký dárek teda vybrat? Když mu dám papír a pastelku, tak pastelku zahodí a z papíru složí origami. Když mu dám kladívko a hřebík, tak hřebík zahodí a kladívkem vybourá ve zdi díru. Když mu dám kartáček na zuby, tak si své malé zoubky vyčistí, ale když mu dám lžičku, začne s ní bušit do všeho okolo. On má prostě svůj svět, ve kterém vše najde své uplatnění. Rodiče ho znají dokonale, ale přes to nedokáží odhadnout, co je ta věc, která ho posune zase o kousíček dál. Zatím je jen jasné, že se v životě bude věnovat hudbě. Ať pustíme cokoliv, vždy chytí přesný rytmus a podle něho se pohybuje. Nebo možná bude IT specialista. Jak už jsem se zmínila na facebooku, v zaheslovaném a zamčeném mobilu dokáže změnit tapetu obrazovky, ten malej hacker. Takže co myslíte. Ocení radši sadu bicích, za které si bohužel nesedne, nebo super moderní počítač, i když myš by nejspíš letěla do kouta a klávesnice by byla do dvou dnů ohlodaná do posledního písmenka? Mám tedy miminko? Nebo inteligentní dítě ve svém světě?

V komentářích ocením vaše tipy na dárky. Slavíme 10. prosince....M:)

Něco málo ze života výjimečných...

Máte-li postižené dítě, jedna z velkých nevýhod je, že potřebujete spoustu zdravotních pomůcek, pro cvičení, motivování nebo jen zpříjemnění života. Upřímně nechápu, proč třeba takový kočárek, určený pro postižené, stojí průměrně o 50 tisíc, tedy hodnotu staršího auta víc, než kočárek pro zdravé dítě. Jeden takový doma mám. Každý den, když se na pokraji svých sil snažím jeho váhu kolem třiceti kil stáhnout z prvního patra dolů, abychom mohli ven a následně ho opět tahám nahoru, aby mi ho nikdo neukradl, přemýšlím, čím je krom své váhy, pár opěrek a jednoho popruhu navíc výjimečný. Ano tyto pomůcky svým majitelům opravdu velice pomáhají. Umožní jim chodit, sedět, nebo jen pohodlněji ležet. Umožní jim skoro cokoliv, ale získat je, občas představuje neskutečný koloběh, zařizování, papírování, doplácení, skládání se, škemrání, no zkrátka souhrn šíleností, které občas představují nadlidský výkon.

Jedna z výhod potom je, že velkou část z ceny těchto věcí, dost často proplácí pojišťovna. Tam, kde pojišťovna selhává, přichází na řadu nadace, připravené, rodinám v tísni pomoci. Nadací existují desítky. Z hlavy si vzpomenu třeba na Život dětem, Nadace Olgy Havlové, nadace Syner v Liberci, advokáti dětem, Kapka naděje, Leontinka a mnoho dalších. Když už si pak tu svou nadaci vyberte a rozhodnete se žádat tímto o dar (většinou finanční na určitou pomůcku), je potřeba se prokousat nutnými formuláři a to je opravdu boj.

K přesně vyplněné žádosti je nutné doložit:

• potvrzení přijmu obou rodičů, formou čestného prohlášení
• vyjádření pojišťovny, zda poskytuje příspěvek na vámi žádanou věc či nikoliv
• fotografii dítěte v tiskové kvalitě
• kalkulace či faktura od dodavatele pomůcky
• popis pomůcky s fotografií
• kopie ZTP nebo ZTP/P průkazu
• lékařské zprávy

Všechny tyto papíry musíte zařídit, vytisknout, okopírovat, vyplnit, naskenovat a odeslat, což je třeba pro mě, jelikož mám doma pouze napůl funkční počítač, bobřík odvahy. Po odeslání má nadace 4 měsíce na vyjádření a tak už jen čekáte.

Musím ale říct, co se týče našeho kočárku, kde byl doplatek hrazený rodiči přes 35 tisíc, šlo jednání ze strany nadace velice rychle. Všichni na mě byli příjemní a mě hřál dobrý pocit, že dobří lidé stále existují.

Dále pak chci poděkovat všem lidem, kteří nám pomáhají absolutně nezištně, ať už jsou to ti, co nás znají přes blog a pošlou dárek nebo jen podporu, nebo lidem od nás z města, kterým, jak jsem se mohla tento týden přesvědčit, také nejsme ukradení. Je to boj. Ale tento náš boj je o tolik lehčí, když máme takovou podporu okolí. Děkujeme M:)

Káva - jsem v tom s vámi!

Já věděla, že do toho jednou spadnu. A je to tady. Móda domácích přístrojů, které vám vykouzlí do minutky lahodné kafíčko, mě pohltila. Ale nebylo to jen tak. Podle mého názoru je nám voda naprosto přirozená, sladké limonády, džusy a šťávy se pijí úplně sami, ale k ostatním nápojům, jako je pivo, víno, zelený čaj a káva, musí člověk dospět. Nebyla bych to já, kdybych se nejprve nenaučila pít pivo, potom v Brně i víno (achch to moravské vínečko) a nyní i kávu. Se zeleným čajem spolu ještě moc nekamarádíme, i když z uvedených možností je pro organismus asi nejzdravější.

Nemyslete si, že mě potkáte v kavárně, jak labužnicky sjíždím nabídku káv a můj největší problém je, že nevím, kterou si dát. Ba ne. Stále ještě piju kávu jako naprostý buran. Slabé preso do šálku, dolít spoustou mléka, počkat až to vychladne a kopnout to na ex, jako panáka. Chuť kávy, kávových bonbónů, krémů a čokolád, mi stále nic moc neříká, ale přišla jsem na zázrak energie, kterou i po tak malém kafíčku disponuji. Podle mě každá máma pije kafe!

Ještě nedávno jsem po návštěvě babičky usedla na gauč a nic se mi nechtělo. Po úklidu celého bytu by mě ke sportu nikdo nedokopal a zvednout zadek od počítače mě stálo hodně přemáhání. Když to teda přeženu, ve skutečnosti to tak hrozné nebylo, přeci jen té práce kolem Samuelka a bytu je dost. No a teď si dám kafčo a jedu jak fretka. Úklid, nákup, několik kilometrů procházka, joga, uvařit, vykoupat, nakrmit a ve dvanáct v noci stále koukám do stropu, i když jsem kávu pila ve dvě odpoledne.

Zkrátka, už vás všechny kafaře docela upřímně chápu. Jsem sice ráda, že mi prozatím denně bohatě stačí jen jedno a stále se budu snažit nahradit jej zeleným čajem, ale to nakopnutí, jaké mi malý šálek dokáže poskytnout, si užívám plnými doušky!

Rekapitulace...

Hned první říjnové ráno srdečně zdravím všechny své nové i ostřílené čtenáře. Ano, pravidelných čtenářů mého blogu stále přibývá, skoro denně se seznamuji s novými lidmi, počet mých přátel na sociálních sítích zběsile stoupá i když po většinou dobrou třetinu ani neznám. Přijde mi žádost, vidím maminku s dítětem, přijmu žádost a čekám, že mi přijde zpráva, odkud se známe, nebo proč máme být přátelé, a ono nic. I tento problém asi co nevidět vyřeším nějakou vlastní stránkou, pouze pro účely sledování blogu a syna Samuelka. Jelikož jsem člověk třídivý a jak se něco nahromadí, je potřeba to přebrat (asi proto mám skoro prázdný byt) :-).

Pro nové sledující jsem se rozhodla udělat takovou malou rekapitulaci. Blog už píšu tři čtvrtě roku, mé postoje a cíle se přeci jen asi trochu změnily, i syn dělá samé pokroky, tak si myslím, že je pravý čas na naše představení novým kamarádům.

Jmenuji se Michaela M. a začala jsem psát asi proto, abych se vybičovala ke změně životního stylu. Tato změna zahrnovala vše (líčení, oblíkání, hubnutí, něčeho dokázání). Začala jsem tedy psát články o jídle nebo fitness věcech, zkoušela všechny možný druhy cvičení, ale u ničeho nezůstala a celá ta změna dopadla tak, že mám novou šatní skříň, plnou starých hadrů a umím si udělat i když křivé, ale přece oční linky. No teď píšu hlavně proto, že mě to baví a naplňuje, nepíšu jen blog, ale taky dokončuji svoji první knihu a hlavu mám momentálně plnou námětů. Dále potom sbírám kilometry. Je to úplně výborná věc, jejíž tvůrcem je má kamarádka Anetka z blogu http://zdravakrasna.blogspot.cz/ a ve zkratce jde o to, že každý měsíc v týmech i samostatně sbíráte uběhnuté i jinak překonané kilometry a tím soutěžíte, kdo toho zvládne nejvíce. Odměnou je nám dobrý pocit, spoustu skvělých přátel, diplomy a sem tam něco z hodnotnějších darů. Moc mě tento způsob pohybu baví a motivuje a tím, že nemám pocit, že něco musím, nýbrž chci, dělám to opravdu ráda.
Tak to jsem já:

Jenže je mi jasné, že všichni čekáte, až představím svůj pokládek, malého Samuelka:





Sáma je mé vysněné první miminko, kterému byl dán do vínku vzácný syndrom MCM. Psala jsem tu o nemoci dost podrobné články a nic víc prostě nevím. Všechny informace jsou buď v odborné angličtině nebo nedostupné. Lidí s tímto syndromem moc není a i kdybych chtěla porovnávat, nemohu, protože fyzicky i mentálně je na tom každý jinak. Můj Samuelek brzy oslaví druhé narozeniny a musím přiznat, že po pohybové stránce dost trpíme. Velká hlavička a minimum svalového napětí mu nedovolí plnohodnotně sedět, natož pak stát nebo běhat. Když si ho chce někdo pochovat a nevládne takovými bicáky jako já, má už docela problém. Samuelek třikrát utekl hrobníkovi z lopaty a i přes to je to vysmátý uličník s ohromnou touhou se dále vše komplikovaně učit (no až na ty brýle, ty na něj nedostanu). Chodíme cvičit, na oční, na kožní, na neurologii, na vše možné. Na žilkách se objevují a mizí žilní nádory a to čekání, jestli se neobjeví třeba někde v plicích nebo u srdce, je hrozné. Nicméně....se hrozně milujeme a nedáme bez sebe ani ránu. Podpora lidí okolo, ať už rodiny, lidí ve městě, na facebooku nebo tady na blogu, je osvobozující a vždy když je mi ouvej, mám se kam obrátit.

Na množství přečtení jednotlivých článků sleduji, že s velkým náskokem jsou nejčtenější právě články o Sámovi, ale s omluvou se k nim chci uchylovat, jen zřídka, když bude něco nového, zajímavého a ne každý týden. Trochu toho soukromí mu přeci jen musím uchránit. Děkuji všem M:)

Podzimní relax!

Včera jsem po dlouhé době zažila jeden z těch krásných, kvalitních dnů. Jeden z těch, které se ti v rámci možností opravdu vydaří. Mé možnosti - maminkovské, jsou lehce omezené a přes to se stále vidím, jak si to uháním u krajnice se sluchátky v uších a jako blázen se směju na celé kolo. Ale pěkně popořádku.

Probudila jsem se celkem brzo s myšlenkou na své předsevzetí z celého minulého týdne, že si v neděli uklidím celý byt, ale pořádně! Samuelek je v tomto celkem nenáročný a jelikož jsme včera prochladli, stačilo mu zachumlat do deky a pustit jeho oblíbený kanál - Óčko. Kdo to nezná, neumí si ani představit ten pocit, kdy máte hotovo a doma vše voní, plochy se lesknou, prádlo se pere a polévka vaří. Po obědě, jsem chtěla jít ven, ale nikoho nepřemluvila, aby šel se mnou. A tak jsem si po 100 letech nasadila tenisky, píchla sluchátka do mobilu a šla. Samuelek zůstal doma  s tatínkem a mě má slastná samota docházela opravdu jen pozvolna.

Kilometr za kilometrem jsem šla a podzimní vítr mi česal vlasy do neforemných vln. Sluníčko mi svítilo do očí a ve sluchátkách například toto: https://www.youtube.com/watch?v=GpR54gdEd9Y

To se pak člověk zamyslí nad spoustou věcí, přestane fňukat, protože to, co má, je naprosto báječný. Uvědomí si, že každý problém má řešení, stačí chtít a jít si za svým. Přemýšlela jsem i nad tím, co se bude dít třeba za deset let. Budu spisovatelka? Podnikatelka? Bezdomovec? Najdu toho pravého? Nebo padnu opět z bláta do louže? Jaký budu mít auto? Budu mít vůbec řidičák? Úplně báječně jsem si utřídila myšlenky, aniž bych se musela mordovat s předraženým kočárkem (asi kvůli tomu, že je pro postižený), se kterým nemůžete najet ani na kamínek aniž by se dítko v něm nerozbrečelo.
Oplácela jsem úsměvy kolemjdoucím a užívala si sílu okamžiku. Po devíti kilometrech mi došla trasa a já měla sto chutí jít znova, ale povinnosti mě táhly domů.

Je to neuvěřitelná terapie. Doporučuju opravdu každému. Doufám, že to nebude dlouho trvat a opět se mi naskytne taková příležitost. Je to způsob, jak být šťastná. Je to způsob, jak se nezbláznit. M:)

Když máma vyrazí za kulturou

To už je hodně dávno, co jsem vyrazila někam mezi lidi. Tento problém mi však pomohl vyřešit můj tatínek. Zavolal mi ve středu večer, jestli prý nechci jít na muzikál a mě v tu chvíli přišlo, že bych tomu byla schopná podřídit snad i nemožné. První problém nastal, když jsem nakoukla do své šatní skříně a smutně se na mě odtud smály dvoje odrbané legíny, deset příliš malých triček a pár vytahaných svetrů. Následovala tedy akce "mami půjč mi něco do divadla". Ta dopadla celkem úspěšně. V půjčených věcech jsem se cítila natolik nekomfortně, že to prostě muselo stačit.

Cesta podvečerní Prahou na mě vždycky zapůsobí. Pohledem na slunce zapadající do Vltavy se mé emoce uklidnily až ve chvíli příjezdu na místo a Fórum Karlín nás vítalo v celé své velkoleposti. No jo maloměšťanda - ze všeho paf. A pak to začalo. Neocitla jsem se na muzikálu, nýbrž na premiéře světového muzikálu Romeo a Julie. Po příchodu šup sklenka šampaňského a šup druhá, pár selfíček s rodinou a už jsem se nestačila ani rozhlížet. Kam jsem se podívala, tam někdo slavný. Zpěváci, herci, modelky v nádherných róbách, TV Prima, všudypřítomní paparazzi a já v koutě s ruměncem ve tvářích nervózně žmoulala konec své sukně. Ještě že jsem si v autě vyměnila conversky za podpatky a kabelku od přesnídávky nechala v kufru.

Takže já, zrovna já na takovém místě? Jistě pochopíte, že zachovat profesionální výraz pro mě bylo skoro nemožné. Ten pravý bobřík odvahy však měl přijít až ve chvíli zjištění, kde sedím. V hloučku, skládajícím s z Ivana Vyskočila (až moc blízko vedle mě), Eduarda Klezly, paní herečky Hany Maciuchové, Petra Štěpánka (pracovní název Jiřík ze Zlatovlásky), paní Jany Štěpánkové, Michala Davida s manželkou, Miroslava Šimůnka a Dádou, jsem myslela, že to se mnou flákne. Ale i trapné situace, při kterých se přímo přede mě postaví Michal David a už už ke mně natahuje ruku proto, aby se pozdravil s kámošem sedícím za mnou, nebo když se Ivan Vyskočil drbal na hlavě a vrazil mi loket do ucha, se dají zvládnout, když si uvědomíte, kvůli čemu tu vlastně jste. Aspoň jsem si v tom hvězdném hloučku vyzkoušela život hvězdy v praxi. Fotografové, kteří jak supi krouží řadami plnými hvězd, s touhou vyfotit ten nejlepší snímek, mi asi způsobili zánět spojivek. Chtěli pana Vyskočila, vedle něho já. Chtěli paní Maciuchovou, nebo snad Jiříka ze Zlatovlásky? Za nimi já a můj zářící červený obličej. To byl trapas, no hrůza!

Naštěstí začalo představení a já se zadívala do mladých šikovných herců, nedoceněných talentů, kteří mají svoji práci opravdu nadřenou a já můžu jednomu po druhém jen tiše závidět. Muzikály prostě miluju i s pleší Michala Davida ve výhledu. Opět jsem se tam zamilovala asi do pěti herců/zpěváků/tanečníků, jak je mým zvykem. Opět jsem umírala zívistí, že i já nemůžu být jednou ta skvělá Jůlie, ale domů jsem přijela plná nových zážitků, plná motivace a s vědomím, že vždy je na sobě na čem pracovat. Muzikál mohu jedině doporučit, ale určitě už to nebude takový úlet, jaký jsem včera zažila já!

Tak kdo mě vezme na Fantoma Opery? M:):):)

Prázdninová knižní dobrodružství.

Vzpomenete si ještě na ten brutální srpen? Měsíc, který mě díky svým enormně horkým dnům stál málem zdravý rozum? Samuelek v ty dny jen polehával se studenou plínkou na čele a pokud jsem po něm něco chtěla, pěkně mě sprdnul a byli jsme na sebe akorát tak protivní. Je prostě po mě, miláček. No a tak jsem celý srpen zasvětila mému nejoblíbenějšímu relaxu - čtení.

Vybrala jsem si čtení tak poutavé, že zhltnout během několika dní šest tlustých knih, nebyl rozhodně žádný problém. A jelikož bych ten vzácný literární zážitek ráda dopřála i vám, nezbývá, než si ten "zázrak" představit. Nečekejte nějaké vrcholové literární dílo, které trhne rekordy skrz generace. Spíše dobrou myšlenku, rychlý spád a dobře zpracovaný příběh. Takové čtivé oddechovky.

Divergence - Rezistence - Aliance

Do trilogie, napsané mladinkou spisovatelkou Veronicou Roth z USA, jsem se pustila jako první. Já prostě obdivuji, jak může někdo vymyslet z vlastní hlavy tak složitý a zajímavý příběh. Vždy, když to zkouším se skleničkou vína na balkóně, vzejde z toho nějaká úplná kravina. Kvůli těm, kteří to ještě nečetli, příběh naznačím opravdu krátce. Odehrává se to v budoucnosti, ve městě Chicago, které je obehnáno vysokým plotem a za ním je neznámý zapovězený svět. Všichni lidé z města jsou pak rozděleni do určitých frakcí. Jejich frakce pro ně představuje ještě víc, než vlastní rodina. Jsou to: Upřímní, Sečtělí, Neohrožení, Mírumilovní a Odevzdaní. Každá z frakcí ve městě plní svou funkci a pěstuje určitou ctnost.
Všichni šestnáctiletí si každý rok v ten samý den volí svou budoucí frakci a právě o tom je první díl. Ten mě bavil asi úplně nejvíc. O tom jak se rozhodne hlavní hrdinka Beatrice a o drsných přijímacích rituálech v různých frakcích, si už přečtěte sami. Někteří touží systém frakcí sesadit a druzí zachovat, ale ani o tom nic víc neřeknu. A pokud nejste zarytí čtenáři. Doporučuju alespoň filmové zpracování. Je sice trošičku pozměněné, ale taky nadchne...



Odevzdaní - Neohrožení - Sečtělí - Mírumilovní - Upřímní



Hunger games - Aréna smrti, Vražedná pomsta a Síla vzdoru

Opět trilogie, která mě posadila na zadek. Toto veledílo americké spisovatelky Suzanne Collins je sice řazeno mezi literaturu pro náctileté, ale mohu se zaručit za to, že kdejaký dospělý bude do světa Katniss Everdeenové nenávratně pohlcen. V troskách Severní Ameriky se rozkládá Panem. Je to stát složený z dvanácti krajů s tím, že každý kraj zajišťuje zemi jinou surovinu, a hlavního města Kapitolu. Kdysi se kraje proti Kapitolu vzbouřili, ale neuspěli a od té doby Kapitol pořádá každoroční Hladové hry. Každý kraj musí poslat jednu dívku a jednoho chlapce do arény, vytvořené uměle hlavním městem, buď na jistou smrt nebo věčnou slávu a bohatství, jako připomínku toho, že vzpoura vůči Kapitolu se nevyplácí. Katniss žije ve dvanáctém kraji, kde lidé umírají hladem i v uhelných dolech a do arény nastoupí jako dobrovolnice, místo své malé sestry. Nechtěně se ale stane symbolem chystaného povstání a nikdo to nebude mít lehké. Budoucnost je nejistá...
Prostě já tím žiju. Každá postava má svůj důvod. Nic bych nevyškrtla. Nic bych nepřidala. Propracovanost smrtící arény, povahových rysů postav i celého příběhu mě děsí. Věřím tomu, že to každého chytí už po několika stránkách a jestli ne, opět musím jedině doporučit filmové zpracování se skvělými herci.

A který příběh se mi líbil víc? Jednoznačně asi Hladové hry, i když by byla velká škoda přijít o sérii Divergence... Četli jste? Jak se vám to líbilo? A co je lepší? Do měsíce čekám nějaké další fanoušky, krom svých sester a mamky, se kterýma bych to mohla rozebírat až do bezvědomí...dík M:)

Co mi ve skutečnosti nejvíc chybí?

Že mateřství ženu naplňuje, je jedno z největších klišé téhle doby. Možná kdysi, když úloha ženy spočívala v přivádění na svět potomků, následné výchově a udržování ohně v krbu. Muž byl naopak povinován ochranou rodiny a zajišťováním potravy. Jenže tahle doba už je dávno pryč. Muži na mateřské dovolené přestávají být vzácností a ženy jsou schopné v práci vydělat slušné částky.

Co týden v televizi vidím reportáže o opilých matkách a jejich nešťastných dětech. Za tohle bych je bičovala! Jak to tomu dítěti mohou udělat? Jak se mu mohou podívat do očí? Na druhou stranu je ale i částečně chápu. Jejich úloha je zkrátka nenaplňuje a tak z nudy, stereotypu hledají útěchu v roli alkoholičky. Nebo to alkoholičky prostě jsou a děti bych jim vzala a dala je do rodin, kde jsou rodiče takřka stoprocentní a miminko se jim počít nedaří.

Člověk by si myslel, že mě, jako mladé mamině, budou chybět večírky a hospoda. Pařby s přáteli a nespoutané procházení se nočním městem. No možná trochu ano, zvlášť to noční město, ale k tomu se ještě dostanu. Nejvíc ze všeho mi totiž chybí práce. Ne, že bych jí tu neměla dost. Kam se podívám, tam něco leží. V bytě uklízím až třikrát denně a tomu už se práce říkat dá. Jenže mě chybí ta produktivní práce, která by mě naplňovala, díky které bych si přišla užitečná a zároveň nespoutaná. Ta práce, kterou už nikdy nezažiju. Myslím tím, ten pocit, kdy můžu z práce klidně odejít i o dvě hodiny později, nebo se po práci stavit s přáteli na víno a doma to nikomu vadit nebude.

Prací jsem vyzkoušela podle mě dost a nejvíc mi chybí asi KFC. Nesmějte se. Opravdu. Člověk si řekne "blbej fastfood", ale mě ta práce dávala vše, co jsem chtěla. První dva měsíce mi rychlé tempo a přitom nutnost skvělých výsledků dělali ze života peklo a já prolila nejednu slzu. Pak jsem do toho ale dávala vše. Můj svět, moje sluchátko, můj zákazník a ani minutu na jednom místě. S dobrým manažerem za zády jsem se na směny pak vyloženě těšila. Peníze mi stačili a raketový profesní postup mi naprosto vyhovoval.

Je jasné, že už jsem přeci jenom někde jinde a teď by mi to tam nevyhovovalo, jako před tím. Při poslouchání rozkazů od mladší osoby bych pak vyloženě vystřelovala z trenek. Možné ale je, že myšlenky na tu dobu u mě vyvolává žárlivost. Vlastnost, kterou dokážu využít vůči jakémukoliv objektu, třeba hrnku na kafe. Stýská se mi totiž po kolektivu. Po lidech více či méně upřímných, šílených, mladých, starých. Po mé partě, která zůstala v Brně, 300km za mnou. Ve chvíli, kdy s malým Samuelkem vstáváme v pět hodin ráno, já otevřu facebook a vidím tam ty fotky, jak mí přátelé vesele popíjejí ve víru velkoměsta, mě žárlivost zadupává pod koberec.

Pro ně jde život dál, pro mě se zasekl na gauči za počítačem. A co s tím? Upnout se k alkoholu? No to nikdy. Přestěhovat se a hledat nový směr? Na to není dost peněz. Nezavírat se doma a vyrazit do města? To by šlo! Lidé přicházejí a odcházejí. Kdo byl pro vás jeden den jako rodina, po třech letech, co se nevidíte už po vás nejspíš ani neštěkne. A tak to chodí. A facebook tu samotu nevyřeší! M:)

Vladimír Janata aneb náš Sámer...

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. A mě to strašně štve, protože zrovna na tyhle narozeniny, bych nejradši úplně zapomněla. Ne, nejsem nepřejícná mrcha, ani to není člověk, který by mi nějak ublížil. Počkat, vlastně mi ublížil, a nejen mě, ale spoustě lidem. Tenhle kluk se zjevil u nás ve třídě na začátku devátého ročníku. Žádný svatoušek samozřejmě. Drzý průšvihář v pubertě, kterému byla veškerá autorita někde u zadní části. Ze začátku mě štval, neustále vyrušoval svými rádoby vtipnými řečmi a mé oči se bezděčně protáčeli vzhůru ke stropu. Začali jsme se spolu ale bavit docela rychle, jelikož naše zájmy o přestávkách byly společné. Ono vždy je lepší, když se přes přísný zákaz krade zadním vchodem na cigáro víc lidí, než jen jeden. Pomalu si mě dokázal získat a stýkali jsme se docela často i po ukončení základní školy. Zlobili jsme dál, každý svým způsobem, přece oba stejně. Pamatuji si, jak jsem mu propichovala tupou jehlou přepážku u nosu a jak všichni přihlížející znechuceně odfrkli když to ruplo, zato my dva se začali smát. Neměl u sebe náušnici, tak jsem mu půjčila svůj kroužek, a řekla mu, že až se s někým popere a on mu ho vyrazí, ať ho sebere a přinese zpátky. Přinesl ho asi za měsíc. :-)
Mohlo mu být asi tak 16 nebo 17 let, když se rozhodl cestovat po Evropě za zábavou, jenže se mu to nevyplatilo, svůj životní styl nezvládl a zemřel.

Každý rok v tento den mi počítač i mobil neustále připomíná narozeniny mého kamaráda. Dnes by mu bylo 25 let. Nedá mi to a vždy si prohlížím jeho fotky a je mi z toho na nic. A takových lidí, kteří stále vzpomínají je tu plné město. Stalo se. A já si ho nebudu odebírat z přátel na tom blbým facebooku jen proto, abych to nemusela stále a stále prožívat znovu. Je potřeba se s tím smířit a vzpomínat, protože tak je to správné. Jmenoval se Vláďa, ale pro nás tady v Turnově, to bude navždy jen Sámer.

Připrav se, teď to rupne....RUP!

Samuelkův rozvrh na další rok!

Máme tady září, společně s dubnem můj nejvíc oblíbený měsíc. Září pro mě vždy znamenalo příslib něčeho novéno. Nové povinnosti, nový režim a s tím i nový začátek, kdy mají všichni čistý štít. Když jsem v září po dvou měsících vstávala opět do školy, bývalo už ráno šero a zrovna tak se pomalu začínalo stmívat navečer, když jsem si uklízela pokojíček a do šuplíků rovnala nové sešity. Toto příjemné brzké stmívání jsem si vždy užívala, na rozdíl od ostatních, jejichž nespokojené brblání "Odcházím za tmy, přicházím za tmy.", mi působilo škodolibou radost.

Sice už jsem velká a nikam do školy ani do práce nevstávám, přes to ale ráno vstávám s tím svým kvítkem zhruba tak v 5 hodin a je tma. Plní mi to břicho příjemným zářijovým pocitem a pokud bude malý Sáma po mě, bude to mít určitě taky rád. A PROTO! Už si spolu pomalu chystáme svůj osobní rozvrh na příští rok. Maminka se zaměří na osobní rozvoj, ale o tom až někdy příště. Pro Samuelka jsme totiž vymyslely opravdový, poctivý plán s třešničkou na konci.


Za prvé: Se naučíme sedět!

Pokud nám to nepůjde, tak to holt přes koleno nezlomíme, ale uděláme maximum. Snažit už jsme se samozřejmě začali. Máme konečně nový kočárek, který podporuje Samuelka v pěkném, rovném sedu a on si tak už aspoň nepřipadá jako ležící mimino a naopak kouká kolem sebe. Schválili nám lázně v Košumberku, kde už jen stačí doladit termín a jedem to zkusit úplně poprvé. Na cvičení jsme chodili tak nějak jednou za čtrnáct dní, jak se to hodilo oběma stranám, ale teď najíždíme hezky na systém "cvičíme každé úterý" a na to jsem opravdu zvědavá, protože doma se u toho Sáma směje, zatím co ve Sluníčku (kam chodíme) řve jako tur.

Za druhé: Pomalu zkoušíme nočník!

Někdo řekne, že je to zbytečný, že jeho mentální rozvoj ještě tomu chození na nočník neodpovídá, ale JÁ MÁMA si myslím, že pětiminutové posezeníčko třikrát denně na nočníku nikomu neublíží.

Za třetí: Komunikace!

U tohoto si upřímně nejsem moc jistá, ale za zkoušku nic nedáme. Komunikace za pomoci obrázků už mnoha rodinám ulehčila život a my to zkusíme taky. Fotíme hračky, jídlo, nočník, všechno co zná a já mohu doufat, že pokud mu vždy před samotným aktem ukážu obrázek, do roka mi snad bude schopný ukázat, jestli má chuť na banán nebo na jogurt.

Za čtvrté: Kousání & polykání!

Důležité! S tímhle problémem se trápíme, protože na jednu stranu je Samik dost velký na to, aby měl chuť na chlebík, zeleninku, sušenky....No na druhou stranu není zralý se s takovým soustem ještě popasovat, tak musíme trénovat kousání a hlavně včasné polykání. Občas se stane, že Sáma prožene jídlo krkem, aniž by ho polykal a výsledek je deset dní na ARu se stravou v plicích. Takže se na jídlo jako takové musíme soustředit snad asi nejvíc.

Za páté: Třešnička!

Pokusíme se pro našeho velkého kluka najít vhodnou školku, kam by mohl od tří let začít aspoň trochu chodit. Jedna je v Turnově a když by nás tam nechtěli, poohlídnu se samozřejmě i někde v okolí. Z tohoto bodu mám radost velkou. Pořád jsem se bála, jak to asi bude, ale když vám pak třetí osoba navrhne školku jako by to nebyl žádný problém, euforii potlačit nemohu. I kdyby to ale vyšlo, musíme k tomu mnohé přizpůsobit. Naučit Samuelka nebrečet na návštěvách u cizích (vlastně i u známých), v různých zařízeních a procházkách, jelikož občas hysterčí tolik, že to neudýchá a zvyknout ho na děti, jakékoliv.

Každý z těchto bodů je pro nás krok vpřed, a ať už se to povede letos nebo až za dva roky, já budu ráda, že se to vůbec povedlo. I malý úspěch je úspěch. Třeba to, že bude sám pít bez pomoci z lahvičky a k tomu si po tvářích rozmazávat Brumíka, bych si před třemi měsíci ani nedovedla představit. Má teď dobře našlápnuto, a já cítím, že když ho nenechám ležet na gauči, můžeme se tento rok opět posunout o kus dopředu. M:)