středa 9. října 2019

Jak jsem si odběhla stovku...

Že běhám už víme všichni. Jdu s proudem. V tomhle jo. No, že běhám v průměru 20 kilometrů měsíčně, už ví jen ti, na jejichž bedrech v tu dobu spočívá péče o naše "zlatíčka". Takže můj muž. A právě ten si v září s klukama docela máknul, ale nebudu předbíhat.

Svatební den pro nás byl něco jako maturita z organizace. A než jsme se k němu dostali, chtělo to pořádnou dávku čokolády. Ehm, teda důvtipu, trpělivosti a vkusu jsem chtěla říct. Každopádně v posledním týdnu před svatbou, ze mě vypadla věta, jestli tohle přežiju, tak v září naběhám sto kilometrů... 

Vystřízlivěla jsem ráno 2. září, uvařila kafe a otevřela facebook. Ihned mě do nosu cvrnkla výzva od kamarádky a turboženy Anetky z blogu Zdravá a krásná, která vybízela nás, lenochy, k pokoření aktivního září. Uběhni si svou stovku! Tvoje báječná stovka! Lítalo mi hlavou. Pro jistotu jsem si šla stoupnout na váhu, protože kdyby tam bylo 50, tak na tu výzvu kašlu. Nebylo. Oprášila jsem tedy svoje rychlochodky z Dekáče a šla si zkusit první výklus. Jako opravdu nevím, co jsem po dvou měsících lenory čekala. Po šesti kilometrech využívám právo manželky a volám manželovi, že už nemůžu, že je mi zima, prší, ať si pro mě přijede...

PRVNÍ TÝDEN

Zvolila jsem taktiku, předej děti hned ve dveřích a utíkej pryč. A upřímně, než jsme si všichni zvykli, že se máma zbláznila a každý den si krájí z nabitýho programu hodinku na pětikilometrovej běh a umírání po něm, byla to trochu divočina. Jednou byl můj muž se mnou, ale na rodinné poradě u sklenky vína se rozhodlo, že on zůstane u štípání dříví na zimu a já budu běhat po poli.
Odběháno 32km.

DRUHÝ TÝDEN

Je to v háji, všichni tři kluci jsou nemocní. Kopnu do sebe pomeranč a letím. Tenhle týden se z organizačních důvodů dostanu na trať jen dvakrát. Ano, jsem i trochu lenoch a hrozně mě bolí nohy. Zobu céčko, zachovávám pozitivní mysl, ale kapesníků v podprsence na běh stále přibývá. Beru tři papírový a na druhým kilometru je můžu ždímat. Hlavou mi běží rady Zuzky Součkový, která napsala pár vtipných knih o běhu a začínám tu stovku vidět před sebou...
Pokořeno 20,5km.

TŘETÍ TÝDEN

Nebudeme si nic nalhávat. V pondělí zvládnu jedno kolo, nohy mám těžký, jako mramorový sloupy. V aplikaci zapnutej běh, ale spíš se plazím. Tak se mi nechce! Ráno mi hoří krk a mě čeká poctivých 8 dní lehárko. Zprvu si říkám pohoda, to dám. Jak to ale trvá a já se do tenisek stále necejtím, začínám s motivací pěkně pokulhávat. Kluky to stále nepustilo, venku svítí slunce a my se tu válíme na hromadě a vzájemně si utíráme nosy. No co, příští měsíc to snad vyjde.
Přetrpěno 4,2km.

POSLEDNÍ TÝDEN

Zbývá mi 43 kilomerů a mám na to 6 dní. Jsou tu dvě možnosti. Buď se na to vybodnu a jako obvykle, vzdám výzvu z čisté lenosti těsně před koncem. Nebo si zkusím oddělat kolena, kyčle a rodinné vztahy v jenom týdnu. Pána za plotem, co mi každý den s nadšením mával, málem kleplo. Možná jsem díky dvaceti nacucaným kapesníkům v podprdě vypadala tak trochu jinak, ale víte co? Já to dala! Oddělala jsem si kolena i kyčle v jednom týdnu!
Nalítáno 43,5km, ale ani o metr víc.

Jsem na sebe tak pyšná. Zjistila jsem, že všechny ty důvody, proč nemůžu jít běhat, jsou opravdu jen výmluvy, protože běhat se dá ráno, odpoledne i večer. Před jídlem i po jídle. Po návštěvě u babičky, kde se přežereš. I když máš doma malý děti. Když ti teče z nosu, když se ti nechce, když svítí slunce nebo prší. Když tě pobolívá hlava nebo koleno, však to rozběháš. Když si naštvanej, smutnej, veselej nebo třeba zhulenej... Prostě to jde vždy. A nejlíp, když tě honí cizí pes.




Za svůj výkon jsem obdržela skvělou dřevěnou medaili a tý si teda považuju. Tak víš jak, první medaile. M:)

čtvrtek 3. října 2019

Podzim

Tak jo, odolávám dlouho a v notesu se kupí návrhy článků, které by potřebovaly napsat a odeslat. Jenže přišlo téma jiné a já mám pocit, že jestli si tu hlavu nevysypu, bouchne.

Když se vás zeptám, jaké je vaše nejoblíbenější roční období, drtivá většina z vás mi odpoví...Podzim. Jak to vím? Jednoduše. V létě je moc vedro, v zimě je moc zima a na jaře ty tuny bahna vždy převálcují dobrý pocit z prvních teplých dnů, alespoň pokud máte děti. Z výše uvedených důvodů mám taky podzim nejraději. Ne však poslední dva roky...

Vzpomínáte loňské září? Jak to manželova taťku skolilo a nešťastně zemřel čtrnáct dní po svých 55. narozeninách? A o měsíc později podlehl rakovině můj děda? Babičky co týden chodily z města se smutnou novinkou, pro koho si zubatá přišla tentokrát?  Byla to strašná doba a já se nějaký čas nemohla zbavit pocitu, že tady všichni umřeme. Se zimou se ta apokalypsa trošku uklidnila, povinně jsme všichni přežili Vánoce a jede se dál.

Jaro samý bahno a přes to se na obličej pomalu vkrádá úsměv. Léto samá svatba. Láska, štěstí a nervozita se mísí s horkým srpnovým vzduchem. Víno teče proudem, jen ty stejky už nejsou tak často, když vrchní grillman chybí. Snažíme se žít dál a můžeme si říct, jsme šťastní. 

Rychlík času se přiřítí do září a narazí. Tvrdě narazí do článku na internetu s nápisem: HLEDÁME ZHRUBA 30TI LETÉHO MUŽE, NEVIDĚLI JSTE HO? RODINA SE BOJÍ O JEHO ZDRAVÍ... Říkám si, panebože toho přece znám! 

To byl náš společný známý, kterého celým tím uspěchaným rokem provázela deprese a průšvihy, až se jednu zářijovou noc rozhodl zahájit podzim tak, jak nikdo nechce.

A máme tady říjen. Hnedle prvního podlehl akutní leukemii Karel Gott, přes to, že se dožil krásného věku, každý jeden člověk s ním ztratil kus sebe, kus mládí, protože pohádkové postavy neumírají, nebo jo?

NO... Je 3.10. a já mám zase o kom psát. A možná, že to udělám slovy své sestry, která se vždy uměla vyjádřit o chlup líp...

"Já na tohle ripování moc nedám, ale tady udělám výjimku.
Bohužel, moje oblíbená historka, kterou posledních pár let bavím hospody, jak se můj táta vykašlal na ženský a nastěhoval si domů prvního bezdomovce, kterého potkal na nádraží, společně každý večer pili whisky, kouřili doutníky a poslouchali rokenrol, a tím se tak trochu zachránili navzájem, má svůj konec.
Nevíme, co přesně nám Zdendu vzalo, ale smrt byla rychlá, nečekaná a já hrozně doufám, že bezbolestná.
Kamarádi, tenhle člověk byl ten nejlepší vypravěč, kterýho jsem měla čest poznat. Ať už jeho příběhy byly přikrášlený, nebo ne, historky o tom, jak vykrádal s Kajínkem byty, profackoval Čtvrtníčka, nebo jak si sekačkou vymlátil všechny zuby z huby jsou nezapomenutelný a já děkuju za to, že jsem si aspoň zlomek z nich mohla u piva vyslechnout a od srdce se jim zasmát.
Tati, apeluji na tebe. Musíme dát hlavy dohromady a sepsat to, ať se na jeho život nezapomene. Ať se nezapomene na Zdendu. Protože to byl velkej člověk, jen uměl o něco hůř zpívat a místo slavíků sbíral drobáky ze země."

Tak to vidíte, zase se to na nás valí a proto píšu článek teď, protože tam už do konce podzimu rozhodně nehodlám nikoho přidávat. Nikoho!



Dík a čau.

čtvrtek 4. dubna 2019

Čtyři měsíce do svatby

Všechno nejspíš začalo už tenkrát, co jsem jako baculaté dítě v bílých silonkách a mamky krajkové halence, chytla svatební kytici, kterou po mě mrskla tátova sestra Lucie. Babička mě tenkrát sjela, že na vdávání má věk její druhá dcera  a já se pro tu kytku nemusela tak drát. Tipuju, že zhruba od tý doby se mé tváře brání přílišné pozornosti brutální červenou alergickou reakcí. Jako by nestačilo, že do hloučku svobodných družiček jsem povětšinou dostrkána násilím.

A ne jinak tomu bylo i loni koncem léta, kdy se brali naši dobří přátelé, Jára svědčil a já rudla u chlebíčků (svatby no...). A jak tak stojím v hloučku svobodných děvčat, tentokrát už ne starších, ale mladších, nevěsta vymrští svou kytici a já pro jistotu strkám ruce do kapes. Opět jsem se ocitla mezi volbou nastavit náruč nebo spolknout kytici za patnáct stovek a tak se mi ten pugét zase objevil v rukou. "Teda tys po tý kytce skočila! Tak to má bejt!" Podpořila babi novomanželů moje rozpaky. Tentokrát to byl ale Jára, kdo s chlebíčkem v ruce a červenou hlavou nenápadně zajížděl ze židle pod stůl...

Vždycky jsem si říkala, že svatbu nechci, že ji nepřežiju, že budu raději sama, dokud se neobjevil "ten pravý".

Měsíce ubíhaly a mně se jednoho listopadového večera zazářil na ruce krásný prstýnek. Není co odkládat, není úniku. A tak z konverzací, že není kam spěchat a že svatba je jen papír, vznikly rozhovory o datumu, počtu hostů, šatech, prstýnkách a zařizování.

Je to sranda, protože my jsme pár váhavců, skoro neschopných cokoliv rozhodnout a taková svatba je pro nás maturita z organizačních schopností. Jak se z toho nezbláznit?

Zatím největším oříškem se stala návštěva cateringové firmy. Znáte to. Příjdete tam s tím, že vám ukážou jídelák, vy si ho přečtete, prstem ukážete na toto, toto a toto, plácnete na stůl peníze a spokojeně odcházíte. Ale ouha, mladý manželský pár, který svou firmu vede v moderním stylu a v podstatě neví, co je to chlebíček se šunkou, po nás chtěl vědět, co nám chutná a jak bychom si to představovali. Rozpaky mi tekly i ušima, když jsem se snažila vysvětlit svoji představu klasickým jazykem zdegenerované matky: Ehm, vlastně, jakoby, ten, ta, to, pomóc...

Ale to bude dobrý, to přežiju. Denně cvičím, i když šaty mi šijou na aktuální postavu, týdně se snažím odfajfkovat něco ze seznamu a jednou měsíčně mě zachvátí panika. Zhruba co hodinu si vzpomenu na něco, co by se hodilo napsat na seznam do Makra, ale napíšu to tam? No nenapíšu. Všem se místo toho snažím namluvit, že to bude jen grilovačka, aby od toho neměli přílišné očekávání a omluvily se tím případné nedostatky.

Ne, skutečně jsem naprosto klidná a tu blížící se svatbu nikterak neprožívám. Ale ten naprosto dokonalej lapač, co mi dnes přišel...Ten tam někde pověsím i kdybych si měla v bílém zatloukat do slavobrány hřebík! M:)



pátek 7. prosince 2018

Česká pošta

Já už jsem se tu na blogu vyjadřovala jak k tradiční poště, tak k jiným přepravním společnostem, ale věci se mění a opět k tomu mám co říct, tak jdeme na to.

Než tu společně začneme nadávat na fronty, lístky "nezastižen" a pomačkané krabice, pojďme si říct, že jsme jenom lidé. Ono to tu asi ještě zazní, protože od té doby, co si to pravidelně opakuji, jako nějakou svou mantru, zahlcuje mě vztek čím dál tím méně. Nemluvím jen o vztekání se na poště, ale tak celkově ve městě. Držme se ale tématu, protože vždy jsem takovej kliďas rozhodně nebyla.

A to mluvím o maloměstě. Živě si pamatuji na vztek, kdy trčíte doma na mateřský a co chvíli vykukujete zpoza dveří a čekáte na "balík do ruky", když po několika marných hodinách objevíte ve schránce lístek, že adresát nebyl zastižen. Znamená to počkat do pozdního odpoledne, navlíknout děti do kombinéz a jít s nimi na poštu.

Na poště: Fronta jako na pivo, vydýchaný vzduch, otrávený obličeje a i přes to, že se snažíte, udržet si dobrou náladu, místní atmosféra vás okamžitě semele. Je vám vedro, protože protlačit kočárek tou břečkou, co se před vánoci usadila na chodnících vás stálo suché tričko a fronta se nehýbe. Držíte v ruce lístek s číslem, které je na řadě, ale z deseti okýnek jedou jen dvě a stále se nic neděje. Zpocená hromádka neštěstí v kočárku začíná pomalu řvát, ale to ho tu budete svlíkat z kombinézy? Přesouváte se k okýnku, kde už to vypadá nadějně a k vašemu údivu zjistíte, že tam paní diktuje své kamarádce recept na ledovou čokoládu. Berete do ruky dlažební kostku a...

Je čas se zastavit a říct si, klid, jsme jenom lidi. Ta paní za okýnkem, co tam jede už osm hodin bez přestávky se taky potřebuje někdy napít a vyventilovat. Ona vlastně nemůže za to, že jsme my všichni nechali předvánoční balíčky na poslední týden a teď se tu vztekáme ve frontě. Teď teda nemluvím o velkých městech, kde je fronta celoročně, a kde bych tu dlažební kostku asi použila.

Když jsme se nastěhovali mezi lišky, byl s balíčky trochu problém. Nejprve jsem si objednala drogérii přes Ageo, když ale přijel kurýr, dostala jsem sprda, že to hledal bůhví jak dlouho a ať si příště zvolím jiný způsob dopravy. To mě na dlouhou dobu odradilo, cokoli si z internetu objednávat. Všechno jsem si poctivě kupovala a pak dlouhé minuty vynášela společně s dětmi z auta. Postupně jsem si ale pár přepravních společností naučila kde bydlím a jsem ráda, že se vždy domluvíme.

Paradoxně mám ale nejraději Českou poštu. Tady tu liščí. Minulý týden jsme se šli projít. No, projít ani tak ne, jako lítat po obrovitánským poli před domem a když se otočím směrem k cestě, uvidím u pole stát malé modré autíčko a pidi postavičku, jak cupitá za námi přes rozbahněné výmoly. Rozeběhla jsem se směrem k ní,co se jako děje? Ale to mi jen paní pošťačka doručovala balík. Sice jsem se ocitla uprostřed pole s balíkem v ruce a nevěděla, co s ním, ale celý mi to přišlo tak strašně super, že jsem se musela smát.

Ano, ve městech jsou kina, divadla a různé akce, o které na vesnici lehce přijdeme, ale tohle, tohle máme opravdu asi jenom my M:)




pondělí 26. listopadu 2018

Na fotbale

Úplně přesně si pamatuju, jak jsme byly se ségrama malé a každou neděli se jelo do Rovenska na fotbal, protože Džorč (táta) hrál a my jako správná rodinka musely fandit. Jako upřímně, vůbec mě to tam nebralo. Během chvíle jsem se přejedla sušenkama ze stánku, panicky se rozhlížela kolem, aby mě nesejmul míč a pletla věnečky z rozdupaných sedmikrásek. 

"Tak si běžte na pískoviště za dětma." 

Uděluje nám mamka propustku a v tu ránu dostává míčem do hlavy. Bereme roha, ale při pohledu na agresivně vyhlížející gang vesnických dětí v šusťákových soupravách s evidentně jasně stanovenou hierarchií, děláme, že jdeme náhodou kolem.

Lepší to začalo být až ve chvíli, kdy si člověk mohl dát aspoň to pivo a párek. Jenže v tu dobu už chyběla na Džordžových sportovních událostech mamka. A já ji úplně chápu. No řekněte, co si má týden co týden počít dvě hodiny na fotbale člověk, který ani neví, jak se to udělá, aby se koplo do míče? Teda možná to ví. No já vlastně mamku s míčem nikdy neviděla, jen když si vykloubila ten palec při volejbale... No to je jedno, promiň mami :-D

No a teď se historie opakuje. Já jako správná snoubenka jezdím skoro každou neděli fandit tomu svému fotbalistovi. Ale já jsem frajerka a znám celej tým. Doma po večerech vyrábím třásně a trénuju roztleskávací choreografie. Bohužel to vždycky nechám doma a tak místo toho běhám kolem hřiště a snažím se udělat dokonalou fotku. Nejlépe já a za mnou Jára v akci. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět, smáli by se mi. Takže fotky zatím nic moc.



Při fandění sice nejsem moc slyšet, ale fandím, to je jasný. Jen jednou jsem vykřikla JOOOOO! A okamžitě byla odměněna rudým obličejem, proto už řvu raději v duchu.

Dobrý je, když se tam potkám s další přítelkyní/fanynkou/snoubenkou a můžeme probírat taktiku. Většinou teda taktiku uspávání dětí nebo vaření rajský. Viď Péťo :-)



Říkáte si, že mě to stejně brzo omrzí a začnu vynechávat? Hm, myslím, že ne. Zatím co moje mamka má tři dcery, které jí velice rády daly záminku se ze zápasu vykroutit, já mám doma Samika brankáře a Tomasíka útočníka. Tomášek na roce a půl dokáže s míčem lepší kousky než já a jeho osud je, myslím si, jasně nalajnovaný. Takže já budu naopak muset vymýšlet způsoby, jak to udělat, abychom jet mohli. 

Ale co, vždyť já už ten výjezd na fotbal beru jako rande. Kdy jindy se dostanu do Prahy :-D A taky mě to baví abyste věděli! Doufám kluci ze Sananim FC, že vám nebude vadit těch pár fotek tady... M:)






pondělí 12. listopadu 2018

Zmatky matky

Včera večer mě na facebooku pobavil příspěvek od maminky, která má jedno dítko s postižením, jedno zdravé už větší a k nim ještě šílené batole. Zoufala si, že ji opouští zdravý rozum, nic si nepamatuje a celý den se akorát snaží, aby všichni ten čas, než večer ulehnou do postelí, ve zdraví přežili. No musela jsem se pousmát, protože mi to až neuvěřitelně připomnělo můj současný stav. Samíček, Tomášek, Bobule a dva vyčerpaní rodiče. Ono je totiž úplně jedno, jestli spíme tři hodiny nebo devět hodin. V tu chvíli, kdy máme ráno usadit celý ten zvěřinec ke stolu k namazaným chlebům, totiž vyčerpáme své zásoby energie pro celý den. I to kafe na nás pak kouká zcela bezradně.

Celé to začne něžným probuzením. Někdy je to nečekaný kopanec do čelisti, někdy brutální páčení očních víček. Nikdo si nepamatuje, jestli to dítě nad ránem přinesl on nebo jestli přišlo samo, popřípadě jestli už mělo mlíko. Ale lahvička, zapasovaná mezi žebra značí, že mlíko bylo. A modřina pod ní zase ukazuje, že bylo tak kolem třetí až čtvrtý ráno. To bychom měli. Další naše spěšné kroky vedou do pokojíčku, rychle dát Samíčka na nočník. Počítám, že vstával v pět, protože sedí uprostřed vyrabovaných skříní s hračkami a oblečením. A ten nočník jsme nestihli... Všechny přebalit, převlíknout, zatopit v kamnech a uvařit čaj. O hodinu později si Bobulka prohlíží v misce chleba se sýrem a Tomášek zobe granule. To bychom měli, jedeme do školky. Tam si totiž taky už musí myslet, že piju. Náhradní bodýčko tam Samíčkovi vozím už čtrnáct dní. Nemůžu za to, prostě si nikdy nevzpomenu. Nikdy. A což teprve, když se má něco platit nebo kupovat kapesníčky. Zásadně jezdíme pozdě. Bohužel už končí sezóna traktorů, tak se nebude na co vymlouvat. A ve středu mají focení. Stůjte při mě všichni svatí, ať má to dítě něco normálního na sobě.

Mezitím u doktorky s Tomáškem vyplňuju dotazník o kterém jsem tvrdila, že jsme ho nedostali a sestřička ho vytáhla z našeho očkovacího průkazu. Takovej trapas! Jsem nemožná, ale snažím si to nepřipouštět. Zapomíná každý.

Minulý týden ve čtvrtek odpoledne sedím s klukama v obýváku a hrajeme si. V kuchyni nádobí a zbytky od oběda. Koš na záchodě přetejká plínama, sušáky plný prádla před televizí a v předsíni halda špinavých věcí. Po celé zahradě kapesníčky roztrhané od bobule a u botníku rozlila nějakou vodu, doufám. Já to neřeším. Ještě v pyžamu, neumytá natož nalíčená, dřepím s klukama v obrovský hromadě hraček a s pytlem v ruce jim vysvětluju, že hračky přebereme od odpadků, zbytků jídla a rozbitých autíček a uděláme jim v tom pořádek. Uklízet celý dům budu totiž až večer, popřípadě dopoledne. Chci to mít hezký, protože zítra má přijít paní z centra raný péče, aby se podívala na Samíčka. A najednou zvonek.
Jo přesně. Neměla přijít v pátek, ale dnes a já se ve dveřích tvářím víc vyděšeně, než můj flek na tričku.No nic, rychle jsem jí uklidila cestičku do obýváku, tam v hračkách vytvořila kruh čistého koberce, kam jsme si všichni sedli a v nestřežené chvíli to umyla a uklidila na záchodě. Ale bylo mi hrozně.



A to jsem si myslela, že když jsem před lety z nervozity nadiktovala revizorovi špatné rodné číslo a on si pak myslel, že se ho snažím oblafnout, bylo hrozný. Nebylo.

Mohla bych tu pokračovat dlouho a dlouho. Takhle to teď u nás je a já přesto nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Vždyť nad vším se dá občas mávnout rukou. Ale velmi by mi pomohlo, kdybych se dozvěděla, že i u vás doma to občas vybouchne a že těch rodičů, kteří mají patent na své děti a ví přesně co dělají, zase tolik není... M:)




úterý 6. listopadu 2018

Děda...

Když jsem před necelými třemi lety seděla ve vlaku, ruku v ruce svého nového přítele, bylo mi na omdlení. Čekalo mě seznámení s jeho rodiči a já byla jako na trní, aby se vše povedlo. Abych neměla flek na kalhotech, abych se neztrapnila při podávání ruky, aby se nelekli Samuelka... Záhy se ukázalo, že moje obavy a vyházená půlka skříně, byly naprosto zbytečné. Hned k brance přiběhl Badeček, nemotorný Labrador, který mi na dokonalé džíny obtiskl své dvě tlapy. Následovala ho maminka, která ode mě dostala do čela při nemotorném pokusu o přátelský polibek a v závěsu se objevil Járův taťka. Velikánský pán v typických modrých pracovních lacláčích a já už tušila, co bude následovat. Dostala jsem pusu přes celý obličej, doprovázenou pár vtipnými poznámkami aby tréma trochu povolila a mohla jsem si jít oddychnout. Oba rodiče se následně vrhli k Samuelkovi, vytvořili mu v obýváku ležení, protože tenkrát to byl ještě takový hadrový panáček a celé odpoledne mu ukazovali různé hračky. 
"Konečně máme vnouče a úplně bez práce!" Zaradovali se a já bych si se slzou v oku za své obavy, jestli se jim budeme líbit, nafackovala.

Jezdili jsme tam opravdu často a já mohla pozorovat, jak parádní děda ten Járův tatínek vlastně je. Samík měl rád písničky a děda taky. Hodiny spolu sedávali u televize, pouštěli si Óčko, zpívali (teda děda zpíval) a tancovali (hlavně Samíček tancoval) a když začala nějaká dědova oblíbená a dal se do zpěvu, Samuelek si zacpal uši, protože se lekl jeho zvučného hlasu. Večer se grilovalo maso. Járy taťka si sedl ke grilu a buď udělal společně s babičkou ty nejlepší burgry v celým městě nebo takovou horu krkovice, že by nakrmil celou ulici. 

"Vy si myslíte, že už nemůžete, ale podívej, já to tady takhle nakrájím a hned to zmizí!" 
Samozřejmě měl pravdu.

A pak se narodil Tomášek. Z dědy se stal děda korunovanej. Řádně vnoučka zapil a pustil se do výchovy. Jen co Tomášek udržel v ruce hračku, vyfasoval od dědy dlouhou lžíci na boty a hodinovou lekci mlácení tímto nástrojem do lustru. Díky dědo. :-)
Jen co ochutnal první příkrmy, přijdu do kuchyně a to dítě se s dědou cpe palačinkou se špenátem a horou česneku (v tom lepším případě), ať z něj vyroste pořádnej chlap. Zalívali spolu zahradu a postříkali při tom všechny babičky i prababičky. Četli si noviny. Děda mu zpíval ruské písničky, které se kdysi sám učil ve škole. Honili se kolem stolu po kolenou. Dělali si srandu z maminky, která vždycky zčervenala (ano, já). A chystali se spolu na houby a na Berounku na ryby.

Jenže to už nikdy nestihnou.

Těsně před svýma 55. narozeninama si děda poleptal nohu louhem. Říkali jsme si, je to chlap ošlehaný životem, tohle ho nerozhodí. A taky nerozhodilo. Ve strašných bolestech dojížděl do nemocnice na převazy, dokud ho neposlali na popáleninové centrum do pražských Vinohrad. Poležel si tam 3 týdny, prošel plastikou, dostal kožní štěp a načerpal spoustu příběhů:

"A to vám tam byl chlapík a ten měl obvázanou celou hlavu a vypadal trošku jako ananas. A neuvěříš, co se mu stalo. Pil zapálenýho absinta a blafnul!"

Přijel domů, spokojeně si otevřel pivo, zářil a nám se všem ulevilo.

Já to sama pořád ještě nechápu. Všechno bylo už dobrý a pak přišel den narozenin. Pivo a maso nakoupeno, celá rodina na značkách a dědovi vylítla horečka skoro ke čtyřiceti stupňům. 
Do dvou dnů už ležel na ARU a spustil se nešťastný koloběh telefonátů, bílých plášťů, povzbudivých objetí, který skončil 13.9.2018 špatně.


Teď mě čeká vaření večeře, mytí nádobí i dětí a běžný večer, protože život běží dál a mě to tak štve. Proč se nemůže všechno na chvíli zastavit, aby se s tím člověk mohl nějak v klidu vyrovnat? Proč děda, který byl dědou tělem i duší, chlapík, co si v životě už něco zažil a vyzkoušel, něco se nazlobil, ale teď už seděl doma a čekal na svoje vnuky, aby jim mohl předat lásku a zkušenosti? A co ta příčina? Zákeřná bakterie, která číhala v orgánech a čekala na svou příležitost. Na oslabení imunity, aby mohla všechno zkazit...

Je to už skoro dva měsíce, ale vzpomínky na společné chvíle, oblíbené písničky i takové plánování Vánoc, na nás pořád působí, jako kopanec do břicha. A ještě dlouho bude. 

Chybíš dědo.

M:)