pátek 7. prosince 2018

Česká pošta

Já už jsem se tu na blogu vyjadřovala jak k tradiční poště, tak k jiným přepravním společnostem, ale věci se mění a opět k tomu mám co říct, tak jdeme na to.

Než tu společně začneme nadávat na fronty, lístky "nezastižen" a pomačkané krabice, pojďme si říct, že jsme jenom lidé. Ono to tu asi ještě zazní, protože od té doby, co si to pravidelně opakuji, jako nějakou svou mantru, zahlcuje mě vztek čím dál tím méně. Nemluvím jen o vztekání se na poště, ale tak celkově ve městě. Držme se ale tématu, protože vždy jsem takovej kliďas rozhodně nebyla.

A to mluvím o maloměstě. Živě si pamatuji na vztek, kdy trčíte doma na mateřský a co chvíli vykukujete zpoza dveří a čekáte na "balík do ruky", když po několika marných hodinách objevíte ve schránce lístek, že adresát nebyl zastižen. Znamená to počkat do pozdního odpoledne, navlíknout děti do kombinéz a jít s nimi na poštu.

Na poště: Fronta jako na pivo, vydýchaný vzduch, otrávený obličeje a i přes to, že se snažíte, udržet si dobrou náladu, místní atmosféra vás okamžitě semele. Je vám vedro, protože protlačit kočárek tou břečkou, co se před vánoci usadila na chodnících vás stálo suché tričko a fronta se nehýbe. Držíte v ruce lístek s číslem, které je na řadě, ale z deseti okýnek jedou jen dvě a stále se nic neděje. Zpocená hromádka neštěstí v kočárku začíná pomalu řvát, ale to ho tu budete svlíkat z kombinézy? Přesouváte se k okýnku, kde už to vypadá nadějně a k vašemu údivu zjistíte, že tam paní diktuje své kamarádce recept na ledovou čokoládu. Berete do ruky dlažební kostku a...

Je čas se zastavit a říct si, klid, jsme jenom lidi. Ta paní za okýnkem, co tam jede už osm hodin bez přestávky se taky potřebuje někdy napít a vyventilovat. Ona vlastně nemůže za to, že jsme my všichni nechali předvánoční balíčky na poslední týden a teď se tu vztekáme ve frontě. Teď teda nemluvím o velkých městech, kde je fronta celoročně, a kde bych tu dlažební kostku asi použila.

Když jsme se nastěhovali mezi lišky, byl s balíčky trochu problém. Nejprve jsem si objednala drogérii přes Ageo, když ale přijel kurýr, dostala jsem sprda, že to hledal bůhví jak dlouho a ať si příště zvolím jiný způsob dopravy. To mě na dlouhou dobu odradilo, cokoli si z internetu objednávat. Všechno jsem si poctivě kupovala a pak dlouhé minuty vynášela společně s dětmi z auta. Postupně jsem si ale pár přepravních společností naučila kde bydlím a jsem ráda, že se vždy domluvíme.

Paradoxně mám ale nejraději Českou poštu. Tady tu liščí. Minulý týden jsme se šli projít. No, projít ani tak ne, jako lítat po obrovitánským poli před domem a když se otočím směrem k cestě, uvidím u pole stát malé modré autíčko a pidi postavičku, jak cupitá za námi přes rozbahněné výmoly. Rozeběhla jsem se směrem k ní,co se jako děje? Ale to mi jen paní pošťačka doručovala balík. Sice jsem se ocitla uprostřed pole s balíkem v ruce a nevěděla, co s ním, ale celý mi to přišlo tak strašně super, že jsem se musela smát.

Ano, ve městech jsou kina, divadla a různé akce, o které na vesnici lehce přijdeme, ale tohle, tohle máme opravdu asi jenom my M:)




pondělí 26. listopadu 2018

Na fotbale

Úplně přesně si pamatuju, jak jsme byly se ségrama malé a každou neděli se jelo do Rovenska na fotbal, protože Džorč (táta) hrál a my jako správná rodinka musely fandit. Jako upřímně, vůbec mě to tam nebralo. Během chvíle jsem se přejedla sušenkama ze stánku, panicky se rozhlížela kolem, aby mě nesejmul míč a pletla věnečky z rozdupaných sedmikrásek. 

"Tak si běžte na pískoviště za dětma." 

Uděluje nám mamka propustku a v tu ránu dostává míčem do hlavy. Bereme roha, ale při pohledu na agresivně vyhlížející gang vesnických dětí v šusťákových soupravách s evidentně jasně stanovenou hierarchií, děláme, že jdeme náhodou kolem.

Lepší to začalo být až ve chvíli, kdy si člověk mohl dát aspoň to pivo a párek. Jenže v tu dobu už chyběla na Džordžových sportovních událostech mamka. A já ji úplně chápu. No řekněte, co si má týden co týden počít dvě hodiny na fotbale člověk, který ani neví, jak se to udělá, aby se koplo do míče? Teda možná to ví. No já vlastně mamku s míčem nikdy neviděla, jen když si vykloubila ten palec při volejbale... No to je jedno, promiň mami :-D

No a teď se historie opakuje. Já jako správná snoubenka jezdím skoro každou neděli fandit tomu svému fotbalistovi. Ale já jsem frajerka a znám celej tým. Doma po večerech vyrábím třásně a trénuju roztleskávací choreografie. Bohužel to vždycky nechám doma a tak místo toho běhám kolem hřiště a snažím se udělat dokonalou fotku. Nejlépe já a za mnou Jára v akci. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět, smáli by se mi. Takže fotky zatím nic moc.



Při fandění sice nejsem moc slyšet, ale fandím, to je jasný. Jen jednou jsem vykřikla JOOOOO! A okamžitě byla odměněna rudým obličejem, proto už řvu raději v duchu.

Dobrý je, když se tam potkám s další přítelkyní/fanynkou/snoubenkou a můžeme probírat taktiku. Většinou teda taktiku uspávání dětí nebo vaření rajský. Viď Péťo :-)



Říkáte si, že mě to stejně brzo omrzí a začnu vynechávat? Hm, myslím, že ne. Zatím co moje mamka má tři dcery, které jí velice rády daly záminku se ze zápasu vykroutit, já mám doma Samika brankáře a Tomasíka útočníka. Tomášek na roce a půl dokáže s míčem lepší kousky než já a jeho osud je, myslím si, jasně nalajnovaný. Takže já budu naopak muset vymýšlet způsoby, jak to udělat, abychom jet mohli. 

Ale co, vždyť já už ten výjezd na fotbal beru jako rande. Kdy jindy se dostanu do Prahy :-D A taky mě to baví abyste věděli! Doufám kluci ze Sananim FC, že vám nebude vadit těch pár fotek tady... M:)






pondělí 12. listopadu 2018

Zmatky matky

Včera večer mě na facebooku pobavil příspěvek od maminky, která má jedno dítko s postižením, jedno zdravé už větší a k nim ještě šílené batole. Zoufala si, že ji opouští zdravý rozum, nic si nepamatuje a celý den se akorát snaží, aby všichni ten čas, než večer ulehnou do postelí, ve zdraví přežili. No musela jsem se pousmát, protože mi to až neuvěřitelně připomnělo můj současný stav. Samíček, Tomášek, Bobule a dva vyčerpaní rodiče. Ono je totiž úplně jedno, jestli spíme tři hodiny nebo devět hodin. V tu chvíli, kdy máme ráno usadit celý ten zvěřinec ke stolu k namazaným chlebům, totiž vyčerpáme své zásoby energie pro celý den. I to kafe na nás pak kouká zcela bezradně.

Celé to začne něžným probuzením. Někdy je to nečekaný kopanec do čelisti, někdy brutální páčení očních víček. Nikdo si nepamatuje, jestli to dítě nad ránem přinesl on nebo jestli přišlo samo, popřípadě jestli už mělo mlíko. Ale lahvička, zapasovaná mezi žebra značí, že mlíko bylo. A modřina pod ní zase ukazuje, že bylo tak kolem třetí až čtvrtý ráno. To bychom měli. Další naše spěšné kroky vedou do pokojíčku, rychle dát Samíčka na nočník. Počítám, že vstával v pět, protože sedí uprostřed vyrabovaných skříní s hračkami a oblečením. A ten nočník jsme nestihli... Všechny přebalit, převlíknout, zatopit v kamnech a uvařit čaj. O hodinu později si Bobulka prohlíží v misce chleba se sýrem a Tomášek zobe granule. To bychom měli, jedeme do školky. Tam si totiž taky už musí myslet, že piju. Náhradní bodýčko tam Samíčkovi vozím už čtrnáct dní. Nemůžu za to, prostě si nikdy nevzpomenu. Nikdy. A což teprve, když se má něco platit nebo kupovat kapesníčky. Zásadně jezdíme pozdě. Bohužel už končí sezóna traktorů, tak se nebude na co vymlouvat. A ve středu mají focení. Stůjte při mě všichni svatí, ať má to dítě něco normálního na sobě.

Mezitím u doktorky s Tomáškem vyplňuju dotazník o kterém jsem tvrdila, že jsme ho nedostali a sestřička ho vytáhla z našeho očkovacího průkazu. Takovej trapas! Jsem nemožná, ale snažím si to nepřipouštět. Zapomíná každý.

Minulý týden ve čtvrtek odpoledne sedím s klukama v obýváku a hrajeme si. V kuchyni nádobí a zbytky od oběda. Koš na záchodě přetejká plínama, sušáky plný prádla před televizí a v předsíni halda špinavých věcí. Po celé zahradě kapesníčky roztrhané od bobule a u botníku rozlila nějakou vodu, doufám. Já to neřeším. Ještě v pyžamu, neumytá natož nalíčená, dřepím s klukama v obrovský hromadě hraček a s pytlem v ruce jim vysvětluju, že hračky přebereme od odpadků, zbytků jídla a rozbitých autíček a uděláme jim v tom pořádek. Uklízet celý dům budu totiž až večer, popřípadě dopoledne. Chci to mít hezký, protože zítra má přijít paní z centra raný péče, aby se podívala na Samíčka. A najednou zvonek.
Jo přesně. Neměla přijít v pátek, ale dnes a já se ve dveřích tvářím víc vyděšeně, než můj flek na tričku.No nic, rychle jsem jí uklidila cestičku do obýváku, tam v hračkách vytvořila kruh čistého koberce, kam jsme si všichni sedli a v nestřežené chvíli to umyla a uklidila na záchodě. Ale bylo mi hrozně.



A to jsem si myslela, že když jsem před lety z nervozity nadiktovala revizorovi špatné rodné číslo a on si pak myslel, že se ho snažím oblafnout, bylo hrozný. Nebylo.

Mohla bych tu pokračovat dlouho a dlouho. Takhle to teď u nás je a já přesto nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Vždyť nad vším se dá občas mávnout rukou. Ale velmi by mi pomohlo, kdybych se dozvěděla, že i u vás doma to občas vybouchne a že těch rodičů, kteří mají patent na své děti a ví přesně co dělají, zase tolik není... M:)




úterý 6. listopadu 2018

Děda...

Když jsem před necelými třemi lety seděla ve vlaku, ruku v ruce svého nového přítele, bylo mi na omdlení. Čekalo mě seznámení s jeho rodiči a já byla jako na trní, aby se vše povedlo. Abych neměla flek na kalhotech, abych se neztrapnila při podávání ruky, aby se nelekli Samuelka... Záhy se ukázalo, že moje obavy a vyházená půlka skříně, byly naprosto zbytečné. Hned k brance přiběhl Badeček, nemotorný Labrador, který mi na dokonalé džíny obtiskl své dvě tlapy. Následovala ho maminka, která ode mě dostala do čela při nemotorném pokusu o přátelský polibek a v závěsu se objevil Járův taťka. Velikánský pán v typických modrých pracovních lacláčích a já už tušila, co bude následovat. Dostala jsem pusu přes celý obličej, doprovázenou pár vtipnými poznámkami aby tréma trochu povolila a mohla jsem si jít oddychnout. Oba rodiče se následně vrhli k Samuelkovi, vytvořili mu v obýváku ležení, protože tenkrát to byl ještě takový hadrový panáček a celé odpoledne mu ukazovali různé hračky. 
"Konečně máme vnouče a úplně bez práce!" Zaradovali se a já bych si se slzou v oku za své obavy, jestli se jim budeme líbit, nafackovala.

Jezdili jsme tam opravdu často a já mohla pozorovat, jak parádní děda ten Járův tatínek vlastně je. Samík měl rád písničky a děda taky. Hodiny spolu sedávali u televize, pouštěli si Óčko, zpívali (teda děda zpíval) a tancovali (hlavně Samíček tancoval) a když začala nějaká dědova oblíbená a dal se do zpěvu, Samuelek si zacpal uši, protože se lekl jeho zvučného hlasu. Večer se grilovalo maso. Járy taťka si sedl ke grilu a buď udělal společně s babičkou ty nejlepší burgry v celým městě nebo takovou horu krkovice, že by nakrmil celou ulici. 

"Vy si myslíte, že už nemůžete, ale podívej, já to tady takhle nakrájím a hned to zmizí!" 
Samozřejmě měl pravdu.

A pak se narodil Tomášek. Z dědy se stal děda korunovanej. Řádně vnoučka zapil a pustil se do výchovy. Jen co Tomášek udržel v ruce hračku, vyfasoval od dědy dlouhou lžíci na boty a hodinovou lekci mlácení tímto nástrojem do lustru. Díky dědo. :-)
Jen co ochutnal první příkrmy, přijdu do kuchyně a to dítě se s dědou cpe palačinkou se špenátem a horou česneku (v tom lepším případě), ať z něj vyroste pořádnej chlap. Zalívali spolu zahradu a postříkali při tom všechny babičky i prababičky. Četli si noviny. Děda mu zpíval ruské písničky, které se kdysi sám učil ve škole. Honili se kolem stolu po kolenou. Dělali si srandu z maminky, která vždycky zčervenala (ano, já). A chystali se spolu na houby a na Berounku na ryby.

Jenže to už nikdy nestihnou.

Těsně před svýma 55. narozeninama si děda poleptal nohu louhem. Říkali jsme si, je to chlap ošlehaný životem, tohle ho nerozhodí. A taky nerozhodilo. Ve strašných bolestech dojížděl do nemocnice na převazy, dokud ho neposlali na popáleninové centrum do pražských Vinohrad. Poležel si tam 3 týdny, prošel plastikou, dostal kožní štěp a načerpal spoustu příběhů:

"A to vám tam byl chlapík a ten měl obvázanou celou hlavu a vypadal trošku jako ananas. A neuvěříš, co se mu stalo. Pil zapálenýho absinta a blafnul!"

Přijel domů, spokojeně si otevřel pivo, zářil a nám se všem ulevilo.

Já to sama pořád ještě nechápu. Všechno bylo už dobrý a pak přišel den narozenin. Pivo a maso nakoupeno, celá rodina na značkách a dědovi vylítla horečka skoro ke čtyřiceti stupňům. 
Do dvou dnů už ležel na ARU a spustil se nešťastný koloběh telefonátů, bílých plášťů, povzbudivých objetí, který skončil 13.9.2018 špatně.


Teď mě čeká vaření večeře, mytí nádobí i dětí a běžný večer, protože život běží dál a mě to tak štve. Proč se nemůže všechno na chvíli zastavit, aby se s tím člověk mohl nějak v klidu vyrovnat? Proč děda, který byl dědou tělem i duší, chlapík, co si v životě už něco zažil a vyzkoušel, něco se nazlobil, ale teď už seděl doma a čekal na svoje vnuky, aby jim mohl předat lásku a zkušenosti? A co ta příčina? Zákeřná bakterie, která číhala v orgánech a čekala na svou příležitost. Na oslabení imunity, aby mohla všechno zkazit...

Je to už skoro dva měsíce, ale vzpomínky na společné chvíle, oblíbené písničky i takové plánování Vánoc, na nás pořád působí, jako kopanec do břicha. A ještě dlouho bude. 

Chybíš dědo.

M:)

pondělí 24. září 2018

O ničem a trochu o Bobuli.

Já už jsem si ale opravdu myslela, že se na psaní vykašlu úplně. Za posledních pár měsíců, jsem s výjimkou cvičících videí a lenošivých seriálů na notebook ani nesáhla. Stala se ukrutná spousta věcí, o kterých bych se tu mohla zmínit, ať se můj blog neklepe zimou někde v koutě, ale neodhodlala jsem se. 

"Jé, mi vás známe! My vás čteme na internetu! Máte talent!"

Ano, až zpětná vazba mě postrčila tím správným směrem. Donutila mě ostýchavě nakouknout mezi řádky a po pár nepovedených a smazaných odstavcích, se tu zase potkáváme u článku o ničem.

Pokud se ptáte, jak se máme mezi liškami, tak musím uznat, že je to boží místo. Lišky, ježci, kuny, srnky, běhaví broučci, žáby i ohromní pavouci s vaky plnými svých miminek, ti všichni se před chladným počasím stahují k našim dveřím a čekají na svou příležitost, dostat se dovnitř. Domluvili jsme se tady, že nebudeme pouštět uprchlíky, kteří mají více než čtyři nohy. Ale je to boj.
Máme mraky ořechů. Já která tolik let dávám nehorázný peníze za malý pytlíček vlašáků, suším teď před krbem dobrých deset plechů posetých ořechy. Nehty mám špinavý jako krtek a nejde to dolů samozřejmě. Ale nestěžuju si! Mám svoje ořechy! Taky jsem si zvykla každý večer vyběhnout před dům na pole a koukat, jak hoří nebe. Je to krásný. Nemůžu se pak ani hnout, leda když si vzpomenu, jakej mám v kuchyni ještě brajgl.


Začíná o nás být známo, že jsme tak trochu blázni. Ostatně, to se potvrdilo i tentokrát. Jakmile se malý Tomášek rozchodil a my se radovali, že z auta nemusíme odnášet dvě děti, nákup a výslužku od babičky, ale jen jedno dítě, protože to malé dojde po svých, objevila se ONA. Drobek, který potřeboval zachránit. Štěně v nouzi. Nikdo ji neměl rád. Její sourozenci nedostali příležitost se mockrát nadechnout a ona žila pouze proto, aby odkojila fenu. Nevěděli jsme rasu ani pohlaví, ale rozhodně jsme věděli, že tady najde domov.

A pak nám ji přinesli.


Jmenuje se Bobule. Je to čistokrevná zablešená malá bestie, která dokáže v jednom jediném kousnutí dát člověku tolik lásky, že je mu do zpěvu. Opravdu nelze Bobulku vyfotit ostře. Ten ocásek ani není vidět, jak zběsile s ním mlátí. Je šťastná, když může lovit naše děti a strhávat je na zem za plínu. Je šťastná, když Tomášek vyhazuje kousky kuřete z talíře pod židli. Ale nejvíc šťastná je, když ji vypustíme na zahradu a ona se může válet v mechu a trávě. Bobule.

Takže teď, když vystoupíme z auta, táhneme jedno dítě, který nechodí, druhý dítě za ruku, protože by prchalo na druhou stranu, nákup, výslužku od babičky a v podpaží k tomu pelíšek s Bobulí. 

Bože dej, ať už to všechno chodí samo a hlavně směrem, kterým jdou i rodiče! M:)



čtvrtek 24. května 2018

Samuelek na vozíčku

Omlouvám se za lehké, dobře, spíš za těžké zpoždění, ale pokud jsem si myslela, že s opuštěním bytu, zapracuji na své seberealizaci, začnu víc sportovat, číst, psát, všude bude uklizeno a děti se vše naučí samy jako mávnutím kouzelného proutku, pletla jsem se. 

Ano. A můžou za to právě ti mí kluci. Že jsem už tři měsíce neviděla knihu ani Ordinaci (nesmějte se), dokonce asi po dvou měsících opět sedím u počítače a mám hodinku čas. Samuelek s Tomáškem se mezi tím stali mobilními. U Tomáše to začalo plazením a to bylo ještě dobrý. Jakmile se dostal na kolena, je to šílený. Ty jeho očička mě sledují z každé skulinky, kam se dá vlézt nebo z každého vyvýšeného bodu, odkud se dá spadnout. Ze stropu se mi na umyté nádobí drolí omítka, když tenhle živel v patře běží přes ložnici za míčem, samozřejmě po kolenou.

A Samík? Ten se po vzoru mladšího bráchy naučil vyškrábat na nohy, opřený o skříňku, postel či stůl. Jenže asi zrovna chyběl, když ho brácha učil, zase si kecnout na zadek a dostat se dolů. Takže každou chvíli se odněkud ozývá to jeho typické kňourání a poplakávání, aby ho někdo zase posadil. Ale to není všechno...

Od té doby, co mi Samuelek vyrostl z prvního kočárku, nemůžu najít jiný, který by nám vyhovoval. Zkoušeli jsme zdravotnický kočárek, ale byl strašně těžký, absolutně neskladný do auta a při neustálém vynášení do patra bez výtahu, jsem nejednou vyklepala nějaký ten šroubek. Z výběru klasických kočárků, už naši nosnost nesplňuje ani jeden. Vozík za kolo to samé. Než ho narvu do auta, potím krev a kde mám další kočárek a dvě děti? Nezvládám. Tříkolka nic a sám zatím nechodí. Pohrávala jsem si s myšlenkou, obstarat mu invalidní vozíček. Říkala jsem si ale, že si v něm nelehne, neodpočine. Je to přece pořád to moje malý miminko. 

Omyl. Žádný miminko, ale drak!

V lázních jsme si nechali poradit od jejich domovské firmy Medicco. Samík si vozíček vyzkoušel, vše se přeměřilo a kompletní žádost, včetně zpráv lékařů, putovala na pojišťovnu. Formalita, říkali. Radovali jsme se a začali dávat dohromady finance na mastný doplatek (normálka). Jenže po měsíci přišla ledová sprcha. 

Vaše žádost se zamítá? Jako proč?

Protože dle diagnózy, psané v lékařské dokumentaci, je zjevné, že dítě nebude schopno vozík samo kočírovat. A právě tento konkrétní vozíček je uzpůsobený k tomu, aby jeho ovladatelnost malým pacientem byla co nejjednodušší. A to, že chlapečka hodláme na vozíku vozit my, dokazuje i naše žádost o výškově nastavitelnou rukojeť vozíku.

Málem jsem padla nohama nahoru. Samuelek už při první zkoušce vozíku jasně všem ukázal, že ho bude umět řídit úplně bez problémů. A navíc ho chceme právě proto, abychom po necelých pěti letech, nemuseli kluka vozit pouze my. Sedla jsem k internetu a zjišťovala, jak se píše odvolání. Nejednou jsem se u toho pořádně orosila, ale s výsledkem jsem byla spokojená a putoval obálkou na VZP do Hradce. Čekáme...
Odpověď z pojišťovny přišla obratem: Chceme vidět záznam ze zkoušky vozíku. 
Věděla jsem, že jsme v háji. Já tu zkoušku ani neviděla, protože v lázních byl Samuel s taťkou a rozhodně není standartní postup, celou akci natáčet na kameru.  Zmuchlala jsem papír a šla si po svých.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Pojišťovna si vyžádala lékařský posudek z lázní a tam jim potvrdili, jak je Sáma šikovný. Další dva měsíce se nedělo nic, než zaplatit zálohu a doplatit zbytek (díky dědo).

Až jednou, uprostřed přípravy oběda, zazvonil zvonek a vozíček byl doma. Když jsem na něj Samuelka poprvé posadila a on mi předvedl svou zběsilou jízdu, málem jsem to obrečela. Myslela jsem na to, jak dlouho mi trvalo, naučit se parkovat (a stále to neumím) a takovýhle dítě, který si neumí oblíknout ponožku, okamžitě chápe principy jízdy a ukazuje neuvěřitelné kousky.

Od té doby jsme z něj na nervy ještě víc. Jezdí si kam chce on, nejlépe vždy někam do pangejta, popřípadě nasměrovat vozík na jakékoliv auto, co parkuje u cesty, roztočit kola, zacpat si uši a radovat se po cestě za nárazem. No naběháme se i tak. A lituji i paní učitelky ve školce. Stačí chvilku poslouchat za dveřmi a slyšíme samé: "Samíčku pojeď. Pozor! Né, tudy né. Bacha na prstíčky! Pozor dveře! Kde to má brzdy..." :-D

Jak říkám. ŽÁDNÝ MIMINKO, JE TO UŽ VELKEJ KLUK. M:)



úterý 13. března 2018

Jste už dlouho v pohodě? Udělejte si výlet do Ikey!

Ráno jsme odevzdali děti babičce a nasedli do auta. Na cestu do Prahy jsem se strašně těšila. Den jenom pro nás, co víc si přát. Naprosto jsem nechápala otrávený výraz v Járově tváři. 
"Netvař se prosím tě tak znuděně. Ty si budeš kupovat auto a já si poprvé v životě jedu vybrat doplňky do Ikey. Je to můj den a já si ho chci užít!"
Uvedla jsem věci hned ze začátku na pravou míru. Jenže malý a podstatný detail byl ten, že Jára už v Ikee kdysi nakupoval.
Cesta byla skvělá. Zpívali jsme si, jako kdybychom jeli někam na tábor a domluvili se, že si dáme nejprve někde oběd a pak se vrhneme na nakupování. 
Po příjezdu se ukázalo, že Ikea má jen trapně malé parkoviště, na kterém krouží ubohá auta, číhající na své místo. Připojili jsme se do víru a po deseti minutách zaparkovali. 
Nikde nic k jídlu nevidím, ale to nevadí, dáme si něco až uvnitř. 
Jakmile jsme vkročili do vestibulu, strhnul nás dav a už to jelo. Taková nádhera. Sedla jsem si snad na každý gauč a pomazlila se se všemi polštářky. Na rameno zavěsila žlutou tašku a přemýšlela, jakým stylem se tu nakupuje. To jim mám ty doplňky strhávat rovnou z vystavených místností?
Lidi, lidi, všude lidi. Járův úsměv byl okamžitě ten tam, ale já se nenechala odradit.
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co vlastně chci. Proud lidí mě unášel stále dál a než jsem pochopila styl nákupu, byly jsme v půlce. Dětské koberce se mi vůbec nelíbily, povlečení mělo moc malé polštáře a prostěradla zbyla pouze růžová. Málem jsem se rozbrečela u vybírání skříně klukům do pokojíčku. Ten jejich pitomej systém. Opište si název výrobku, číslo, počet kusů... To je sice fajn, ale vždyť se tu každá polička jmenuje jinak! Nakonec jsem vybrala drahou skříňku s dvěma šuplíky a ještě dražší, kterou pověsím nad ní. Z dětského oddělení odcházíme se zpocenýma rukama a jednou usmolenou sadou plastových talířků.
Úsměv mě nadobro opouští. Pořád se mi někdo plete pod nohy, děti (cizí děti, svoje bych sem nevzala) řvou, a já hlady nevidím ani metr před sebe. Musím si sundat bundu, ale mám blbý tričko, které se mi neustále roluje nahoru. Je mi zle.
Lehce rozladění se dostaneme do půlky baráku. "Dáme si něco k jídlu?" Ptám se s nadějí v očích. "Tady?" Ukazuje Jára na padesátimetrovou frontu, zatočenou různými směry, plnou lidí, prahnoucích zřejmě po těch šílených masových koulích.
Usoudím, že menší zlo bude pokračovat v nákupu a jdeme dál.
Koupelny. Moje představa byla, vybrat si tu nábytek do koupelny, věšáčky, zrcadlo a to vše ve dřevě. Po půlhodině hladového pobíhání a vybírání čehokoliv, co by se mi jen trošku líbilo, beru dva ručníky a teď už s nefalšovaným brekem odcházíme. 
Při prodírání se davem, kdy najdeme krásné talíře a hážeme do košíku blbosti spíš jen proto, abychom neodjeli  s prázdnou, si Jára vzpomene, že jsme zapomněli na začátku v dětským oddělení na chodítko pro Tomáška. Po usilovné debatě Jára odchází zpět přes půlku obchodu pro kód na chodítko, a já stojím a čekám.
"Jestli vás to nebaví, měli jste si dřepnout do dětskýho koutku!" Ječí zrovna jedna matka na syna s manželem, kteří mají výraz úplně stejný, jako já. Pane Bože! Koho by to jako bavilo? Všichni se snad zbláznili!
Je zázrak, že jsme se našli a pokračujeme přes doplňky, textil, světla, až ke skladu. 
Hned první položka, kterou chceme, ve skladu není. U druhé jsem zjistila, že místo skříně, mám opsanou pouze jakousi dřevěnou desku a v podobném duchu tam bloudíme ještě asi hodinu, která nás už totálně dorazila.
S křečovitým úsměvem jdu platit. Naštěstí toho nemáme moc.

Svůj den jsem zakončila totálním přežráním se nezdravými věcmi a neschopností večer nakoupit k večeři ani rohlíky. Už nikdy nechci nakupovat. Doma jsem se vztekala, že si na internetu udělám objednávku za tři tisíce a Ikea mi to nabízí milostivě dovízt za šest stovek? Tak teď už chápu, že většina lidí dá raději těch šest set, jen aby nemusela podstupovat takové trauma.

Jsem ráda, že jsme se vydrželi nepohádat až do večera, kdy už z nás při koupání dětí křičela spíš jen únava. 

Až budu mít zase "svůj den", sednu si raději na Náplavku a budu házet drobky labutím. Ale ty dvě hodiny strávené v autě, kdy nám sluníčko pralo do obličeje a my se ve slunečních brýlích křenili do rytmu elektroswingu, ty byly fakt nádherný. M:)


Odměna za ten mor? Díky, ale stačilo :-D