pondělí 11. září 2017

Standardka na houbách...

Do prčic to je zase aut, copak nikdo nechodí do práce?

Cítíte, jak ty houby voněj?

Kdo najde první houbu, je král hub!

Hele bedla! Ta je nejlepší na řízky.

Budeme brát i klouzky?

Doufám že to není hořčák... Fuj je to hořčák!

Támhle vidím další houbaře.

Co budeme dělat, když potkáme divoký prase?

Tady už někdo šel...

Je todle jedlý?

Má to čárky?

Jsou tohle Václavky?

Já houby nejím, ale baví mě je sbírat.

Jakto, že vy máte tolik hub a já furt nic nevidím.

Víš vůbec, kde máme auto?

Tahle je úplně sežraná.

Fuj, pavučina.

Hele!

Krásnej pravák!

Mám!

Je strašný sucho.

Dokud nenajdu aspoň jednu houbu, nikam nejedu.

A pak že nerostou.

Já to projdu tady.

My sbíráme jen u cesty.

Počkej, musím si ji vyfotit na facebook.

To je ráj tohleto.

To bude smaženice/polívka/omáčka/řízků...

Tak na to asi kašlem ne?

Poslední houbu chci najít já.

Zítra půjdeme jinam.

Lidi prej nosej plný koše.

Kde sakra všichni jsou...

To je krásnej les.

To je strašnej les.

Doufám, že mám klíče.

Tak co jste našli?

No to je nádhera!



čtvrtek 7. září 2017

Liga výjimečných

Nemocné nebo chcete-li postižené dítě lze dnes spatřit na každém rohu. Těžko říct, jestli dřív tomu tak taky bylo nebo jestli jsem pouze k tomuto problému teď vnímavější. No ještě aby taky ne. Pamatuji si, že dřív, když kolem mě prošel/projel nemocný člověk, rychlým pohledem jsem ho sjela a upřela svůj zrak k zemi,ještě než by si mě všiml. Asi proto teď zvědavé pohledy lidí už neřeším, teda až na ty osoby, kterým díky upřenému civění kápne z otevřené pusy zmrzlina na oděv. To pak přemýšlím, že se začnu zlobit, ale výbuch smíchu je zkrátka rychlejší - naštěstí. Taky mě napadá, že před lety asi tolik ti nemocní nechodili ven, právě kvůli reakcím veřejnosti nebo nedostatku pomůcek, které jim to umožní. Vezměte si třeba přírodní zrzky. To je to samé. Taky vám přijde, že se ještě nedávno schovávali a teď, kdy Ed Sheeran drtí žebříčky hitparád, potkáte zrzka při každé procházce? Zvláštní...

Abych se vrátila k našim nemocným dětem. Podpora veřejnosti směřovaná rodičům a postiženým je opravdu velká. Zakládají se transparentní účty a sbírky, kam lidé, kteří nejsou k tomuto problému lhostejní, posílají darem peníze určené na léčbu, rehabilitační pomůcky a ozdravné pobyty. Sbírají se víčka. Zakládají se facebookové stránky, díky kterým může každý tak trochu nahlédnout do soukromí rodin s postižením, třebaže si často jen těžko dokáže představit ty nervy, probrečené večery a naběhané kilometry při zařizování čehokoli, co se postižených týká. Přes to si naprostá většina lidí dokáže najít čas na slova podpory.

A teď se ptám... Dopřávám synovi opravdu všechno co si můžu dovolit? Vyčerpávám své možnosti? Myslela jsem, že najít mu skvělýho tátu a místo ve školce, odkud si odnáší výborné pokroky, trénovat ho a trpělivě čekat na ty malé zázraky, stačí. Nebo nestačí? Měla bych založit sbírku a z vybraných peněz mu platit rehabilitační pobyty v zahraničí? Třeba už by dávno chodil, kdybych něco nepodcenila. Možná dělám chybu, když odmítám v bytě ty zdravotnický krámy. Ale po tom, co mi ze 40 kilovýho kočárku za 70 000 vypadaly všechny šrouby opravdu nechápu, proč bych ho nemohla vozit v normálním. Teď jsem teda udělala výjimku a necháme mu zhotovit vertikalizační stoleček, jelikož Samuelek má obrovský předpoklad pro to aby chodil. Dokonce si dovolím odhadnout, že do roka by se mohl na ty nožky postavit i sám. Jenže je líný a zvyklý na to, že ho mamka s taťkou všude donesou a vše mu podají. Ale mamka s taťkou už mají totálně odrovnaný záda a pracky jako opice a pořádně ho motivovat k chůzi je jejich jediná záchrana - do budoucna.

Takže co mám dělat? Jednou ročně do lázní a doma pořádnou porci psychické a fyzické podpory a motivace? Nebo nastřádat peníze a odvézt ho někam, kde ho všechno naučí za měsíc? Proč tu krucinál nemůže být někdo, kdo nám řekne: Udělejte to a to a to! A bude po problémech?

Jo a drb roku! Samíček má ve školce už i holčičku! Takže pět kluků a jedna chudák holka jim tam bude velet. Ale to jen tak aby řeč nestála. Navíc holčička krásně chodí, takže doufám, že na ni ten náš lenoch bude chtít udělat dojem a začne chodit taky. Jinak nemá šanci - to mu řeknu. 

Tímto bych prohlídku svých myšlenkových pochodů pokládala za uzavřenou a až se mi zase nakumuluje nějaký kvalitní stres, ozvu se. M:)



neděle 27. srpna 2017

Vždyť je to máslo...

Dneska nechám diety stranou. Takže fitnessáci promiňte a ostatní se klidně nechte inspirovat. Vždycky jsem chtěla být paňmáma na statku. No vlastně naše občasné návštěvy chalupy uprostřed malebné vesničky, mi kolem toho čtrnáctého roku dost ničily život. Ale člověk dospěje, dost si prožije a je schopný si udělat představu o tom, co by v životě chtěl. A já si město nevybrala. Čím dál tím častěji mě svádí domácí tvorba. Nemyslím tím hodinovou tvorbu adventního věnce, plnou nervů, nedostatku nápadů a kreativity, kdy výsledkem byla tavná pistole nenávratně přilepená k teplákům. Tentokrát jsem zvolila něco užitečnějšího.

Máslo! Ať chceme nebo ne, u nás doma se másla sní celkem dost. Jsme schopní si jednou snídaní vyplácat celý denní příjem tuků. No bóže. Narazila jsem na recept a byl naprosto jednoduchý. Šlehat smetanu do bezvědomí, zdrclé cucky oddělit od syrovátky, vyždímat pod vodou a dát ztuhnout. Co by se mi na tom mohlo pokazit? Vždyť je to máslo.

Bylo to takové dlouhé a líné odpoledne, zacvičila jsem si, hrála si s klukama i poklidila a ve chvíli, kdy už se blížil čas koupání a večeře, jsem se vydala do města koupit smetany.  Bylo jasné, že na výrobu másla dnes čas není, ale já věřila, že kvalitním rozvrhem práce se vše krásně stihne. 

Začala jsem tedy šlehat a zaslechla plakat Samuelka. Odvedla jsem jeho pozornost, dala mu napít a šlehala dál. Začal plakat Tomášek. Dala jsem si ho do sedačky na linku, aby mohl koukat. Šlehám a Tomášek pláče dál. Byl čas kojení. Vtom přišla ségra, že potřebuje s něčím pomoct. Totálně se mi to kupí, ale pomohu, nakojím a jdu šlehat. Brečí obě děti. Vykoupu je a jdu šlehat. Brečí dál. Nakrmím je a uspím. Je devět večer, ze mě leje, všude po kuchyni je rozstříkaná smetana a já šlehám. V receptu psali deset minut a já už u toho stojím dvě hodiny. Vydržím to asi do půl desátý a při skóre 1:0 pro smetanu nechávám vše ležet, jdu do sprchy a bručet k televizi.

Druhý den už to šlo lépe. Kluci spali po obědě, já koupila smetany, šlehala sotva 5 minut a máslo bylo na světě. Bylo na mixéru, na zdi, na umytém nádobí, na cedníku, na kraťasech, všude ve dřezu i ve vlasech, ale hlavně se objevilo 150g i v malé krabičce a ta putovala do ledničky. Hurá. Cenově to vychází zhruba stejně jako v krámu, ale ta chuť je výborná. Snědený bylo rychleji, než jsem stihla umýt mixér, ale ta nálada po dvoudenním snažení byla euforická.

Další den se mi podařilo upéct svůj první bezlepkový chléb. Škoda jen, že už je to máslo dávno v čudu. A pokud se nám podaří příští rok vypěstovat rajčat více než 3, uděláme si domácí kečup, pak domácí hořčici, mastičku a koupíme si kozu a bude nám všude smrdět sýr... Jé to bude nádhera! Aha vlastně, my stále bydlíme ve městě v bytě. Tak s tím se bude muset něco udělat. M:)


středa 23. srpna 2017

Letní očistec!

Prázdniny pomalu končí. Moment! Já vlastně žádné prázdniny nemám. Začínám se řadit do skupiny rodičů, kteří se těší na konec léta, jako na smilování. Ti zlobiví raraši, teda promiňte - naše děti, si začátkem září sbalí své batůžky a pomažou hezky do škol a školek. A je úplně jedno, jestli se jedná o děti zdravé nebo s handicapem, občas totiž zlobí všechny. V domácnosti konečně zavládne určitý řád a to je pro mě balzám na duši. Zlepší se domácí ponorka a opadne část zodpovědnosti, za vymýšlení dennodenních programů a výletů, které ve finále děti nebaví a rodičům z jejich kňourání zamrzají úsměvy a mění se v tupé výrazy.

Samuelek vyrazil do školky už v pondělí a věřte, že všem rodičům, které jsem tam ráno potkala, zářily v očích jiskřičky úlevy. Celé dopoledne, vhodné hlavně k úklidu a nakupování, jsme se jen a jen váleli a dávali odpočinout unavené psychice, protože tyhle dva měsíce, stály opravdu za to. Nejprve Samíček někde chytl ošklivou střevní bakterii a to, čím jsme si museli projít je jedna velká cenzura. Hned jak jsme se toho zbavili, chytl virózu a hned potom periodické horečky (nebo co to bylo). Takže se mu teplota skoro celé dva měsíce pohybovala kolem 38 stupňů a do bazénu se chudáček podíval pouze jednou. Babičky se střídaly v plném zápřahu, abychom se z toho nezbláznili, ale zabavit dítě, které chce všechno a nemůže skoro nic, je prostě těžký. Výsledkem jsou pak zničená záda, certifikát z rychlokurzu trpělivosti a prázdná láhev vína na lince v kuchyni. Denně.

Rozhodně se ale nedá říct, že bychom zaháleli v nových dovednostech. Samuelek se skvěle naučil vypnout televizi přesně ve chvíli, kdy na něco koukáme a čekáme, jak se situace vyvrbí. Výborně si také natrénoval otevírání lednice a následné rabování v ní. Není větší zábavy, než spěchat ke sporáku a přerazit se na rozlitém mlíce. Dál přišel na to, co se dá dělat s propiskou a už mám na podlaze v kuchyni první čmáranici. Jo a mimochodem - párkrát jsme ho postavili a on prostě stál. A to s přehledem vyvažuje veškeré jeho lumpárny.

Každým rokem touhle dobou se život konečně vrací do obvyklých kolejí a nálada se lepší. Přichází podzim, který mám ráda a končí období vedra a propocených triček. Přichází sice povinnosti, vyšetření, Motol a lázně, ale kdyby se člověk jen celý život válel se sklenkou vína u bazénu s rukou namočenou v míse s melounem a poslouchal tiché hučení lesa, nebyla by to nuda? M:)




čtvrtek 10. srpna 2017

Denní cíle, to je věc!

Bič na všechny lenochy! Způsob, jak přechytračit sám sebe! Denní cíle - nejlepší pomůcka při pravidelném cvičení...

Jdu za vámi s věcí, která se mi asi nejlépe osvědčila, při dokopávání sama sebe ke cvičení. Internet je zahlcen lidmi, kteří nejsou spokojeni s tím, jak vypadají a hledají spásu u těch, kteří se sebou dokázali něco udělat. Hledají u nich motivaci. Chtějí přesně do detailu vědět, jak se těch nadbytečných kil zbavit. Vídám to den co den.

Otázka:
"Holky dnes jsem tak líná, snědla jsem půlku pizzy a vůbec se mi nechce cvičit, poraďte mi, co mám dělat.."

Odpověď:
"Půl pizzy ještě není taková hrůza, nevzdávej se, zvedni se a pojď cvičit! Jsi dobrá, dokážeš to!"

Člověk by řekl, že už ani víc poradit/motivovat nejde, ale opak je pravdou.

Otázka:
"No jó, jenže děti nespí, musím ještě žehlit a uvařit, to už cvičení asi nestíhám..."

U toho vždycky rostu. Přece nikoho nemůžete vyloženě přemlouvat, aby se sebou něco dělal. Vždyť vám to může být jedno, jak onen lenoch vypadá. I ten co denně cvičí přece musí doma vařit a uklízet. Pořád tady platí pravidlo, že když se sebou nechceš nic dělat a nejsi o tom přesvědčený, nikdo ti nepomůže. Pomoct si můžeš pouze a jenom ty.

Dobrá pomůcka je nastavit si denní cíle. Používá to spoustu lidí, kteří už něco dokázali, ať doma na koberci nebo ve fitku nebo v běhání, v čemkoliv. Tajemství tkví v tom, jednou týdně si sednout a na kus papíru si napsat plán toho, co chci který den cvičit, mít ten papír před očima a toužit udělat ke každému bodu pomyslnou fajfku - splněno. Zjistila jsem, že když si na ten den napíšu jednotlivé cviky, čas si určitě vždycky najdu. Pokud si den nadepíšu pouze datumem, obvykle pod datum píšu VOLNO. 

Příklad:

PONDĚLÍ
20 min běh
40 dřepů
20 výpadů
2 min plank

ÚTERÝ - volno (protože vím, že jedeme k babičce a nestihla bych to, ale vynahradím si to ve středu)

STŘEDA
30 min běh
50 dřepů
40 výpadů
2 min plank

Není potřeba stahovat různé aplikace, i když proč ne, pokud vám to pomůže. Já si vystačím s propiskou a sešitem a můžu se jen těšit, až ho budu mít celý popsaný vlastním sportováním. Cíle si nastavuji tak, aby ze mě po splnění pořádně lilo, ale abych se neklepala při chůzi ze schodů. Pozn.: Tohle je opravdu jen příklad, toto nejsou mé skutečné cíle.

Musím říct, že tahle vychytávka se fakt povedla a něco mi dává. Ne, jako když jsem chtěla dodržovat pitný režim, koupila si šumák multivitamín a echinacea, který chutná jako hnůj - no fakt, stavte se ochutnat! Nebo ta poučka, že s fyzičkou a vysportovanou postavou je lepší sex! No jo, jenže než se k tomu dohrabete, padáte večer obličejem do peřin a usínáte už za letu.

A jedno skvělé moudro na závěr:

Posilujte tělo i duši, dělejte kliky na jedné ruce, 
dřepy na jedné noze
a myslete jednou hlavou - tou vlastní!
(Miloš škorpil a Pavel Kosorin, Modrá knížka o běhání a o životě.)






čtvrtek 3. srpna 2017

Nešvary maminkovských skupinek aneb jak si udržet zdravý rozum.

Já si budu celý život na něco stěžovat, taková jsem a taková budu, ale ruku na srdce, znáte snad v dnešní době někoho, kdo si na nic nestěžuje? Alespoň je o čem psát.

Můj dnešní den probíhal asi takto: děti - do města - děti - rotoped - děti - internet - oběd - internet - cvičení -internet - děti - jídlo - internet.

Ano, opět matka roku co vyhořele čumí do počítače a svým dětem obstarává pouze základní potravu, čistou plínu, spánek a trochu toho mazlení, aby mě nepomluvili. Dusno dělá svoje a každý toho má občas plný zuby.

Brouzdala jsem na facebooku v maminkovských skupinkách, s cílem pochytat pár rad, jak uspokojit dvě děti v pouze jedné náruči a došla jsem k jasnému závěru: Žena na mateřské dovolené, by se s ostatními ženami stejného zaměření měla paktovat co nejméně. Teda spíš - maminky na mateřské by se měli co nejméně zdržovat na internetu. Vlastně všichni lidé by se měli co nejméně zdržovat na internetu, protože články na zpravodajských serverech, dělají z lidí zlé sraby, co se se svými nechutnými komentáři schovávají za přiblblými přezdívkami. Diskuzní fóra zas dělají z lidí přechytralé filozofy a maminkovské skupiny, dělají z maminek šílené a informacemi přesycené hysterky nebo naopak útočné bestie.

Řeší se tam houfně každý miminkovský prd. Odmítá se očkování, protože když ho odmítla tahle, odmítnu ho taky. Porovnávají se děti. "Edík se nám ještě nepřetáčí sám na bříško, není to špatně, když už jsou mu dva měsíce?" Není. "Stelluška už si na třech měsících kleká na kolínka, má to někdo podobně?" Nemá. Každá druhá je tam vyděšená z toho, že zrovna to její dítě neumí to, co druhé. Nikdo už nezapojí instinkt a přirozenost, místo toho se na facebooku ptá, proč dítě brečí, když je nakrmené a přebalené. Tak asi ho třeba něco svědí nebo je mu chudáčkovi taky vedro...

Ale tohle mi ani tolik nevadí. Vždy když jsem měla tendenci někoho soudit, naučila jsem se říct si, že je to přece jeho život a já nemám právo ho jakkoliv veřejně hodnotit, že si zkrátka každý má dělat, co uzná za vhodné. V dnešní době se strašně často zaměňuje urážka za svobodu slova. "Vy jste tady všechny krávy a teď mě sežerte za to, že jsem řekla svůj názor." Typický příspěvek někoho, kdo má nudný život a jeho denní náplní je rejt do ostatních.

A totálně úplně nejhorší mi přijde nyní moderní "mamynkobijectví". Vznikají skupiny, ve kterých se matky - mistryně světa a chlapi, co ví o mateřství prd, hnusně naváží do matek - rozněžnělých hysterek. Dělají si z nich srandu, sdílí jejich intimní fotky, pomlouvají a hnusně urážejí. Tvrdí o sobě, že jsou MAMYNKOBIJCI a neuvědomují si, jak ubohé a směšné to vlastně je. Jakmile dnes někde řeknete, že "k véče budou řízečky a kašička a pak si s manžou dáme sexíček" jste hned veřejně za idiota, vysměje se vám polovina sociální sítě a přitom je to čistě vaše věc, že mluvíte jak pošuk.

Tak jsem se zase naštvala a rozvášnila a dělám přesně to, co mi vadí. Hodnotím. Ať už ty první nebo ty druhé. Mnozí mi budou říkat, že taková je prostě doba a že si mám zvyknout, protože buřta už si neopeču, když jsou nejmodernější vychytané grily /chápej jako pokus o metaforu /. Ale já se s tím prostě nějak nemůžu smířit, když vidím, co se s lidmi za ty roky stalo, jak zpohodlněli a snědli všechnu moudrost světa...To je jedno.

*

Nakonec jsem si oba svoje kluky úplně vyřízená posadila před sebe a zívla si. Oba dva se začali řehtat jako blázni. Tak jsem si zívla znova a znova a nakonec jsem si zívla asi stokrát a řehtali jsme se všichni tři a já zase jednou pořádně zalitovala těch hodin strávených ve světě internetu.

A jak si udržet zdravý rozum? Normálně sportem a četbou přece! M:)


Hysterická, trapná nebo normální? Kdo to ví líp než já?

úterý 1. srpna 2017

Bábovky v Písku

"Ani jíst mi nechutná! Ani spát mi nechutná!" Ano, obličej mi teče po krku, starší lednička nestíhá a hračky, které musíte první zmáčknout, aby zahrály písničku, šílí a spouštějí se samy od sebe. Já tu běhám s aplikací, která má odhalit nadpřirozené jevy, ale čím dál tím víc je mi jasné, že i těm hračkám je vedro jako blázen.

Dost blízce mi to připomíná srpen před dvěma lety, kdy byla takováhle šílená horka několik týdnů, Samuelek ještě ani neseděl a celé dny jen plakal a plakal, potil se a plakal. Já se potila a plakala a hrůza střídala zoufalství. Když se na něj ale podívám teď, očividně ho nic netrápí. Posouvá se tu po zadku z místnosti do místnosti s flaškou šťávy, radostně mlátí dveřmi od skříní, rabuje a zanechává po sobě mokré cestičky vybryndaného pití a potu.

Ještě před týdnem to ale bylo jiný kafe. Samíček si objednal pobyt u babiček, protože nám dával několik dní jasně najevo, že už mu lezeme na nervy a my vyrazili i s Tomáškem tam, kam nás srdce táhne pokaždé, kdy nastane dovolená. Do jižních Čech. Moje srdcovka to vyloženě nikdy nebyla, ale člověk si na ně tak rychle zvykne a tak lehce si je zamiluje. Už z auta je zřejmé, že jihočeská pole jsou ještě víc zlatější, nebe víc modřejší a bouřky bouřkovatější, než tady na severu, no a ten Temelín na horizontu, to prostě nemá chybu. :)





Před lety jsme se s mým Járou odloučili a odjeli si - přišli jsme na dokonalé přirovnání - OBNOVIT TOVÁRNÍ NASTAVENÍ. A zatímco já zvolila Brno, na což s láskou zrovna nevzpomínám, i když město jako takové za nic nemůže, on procestoval okolí Písku, Strakonic, Českého Krumlova... A když jsem ty místa teď viděla, chápu, že se mu zpět do reality moc nechtělo.

Našli jsme si ubytování za hubičku na turistické chatě Živec uprostřed Píseckých hor s nejpohodovějším panem domácím a i když plejáda pavouků byla vskutku pestrá a celé noci propršelo, pak ta rána zahalená v lesní mlze... Tomu já říkám duševní hygiena!

Jeli jsme na dvě noci a každý den vyráželi na výlety do okolí. Viděli spoustu prťavých krásných vesniček, prošli si povodí Otavy, potkali příjemné lidi, navštívili nejstarší kamenný most v Čechách a zase se o sobě trochu něco naučili (např.: Když chlap tlačí hodinu kočárek do kopce - neser ho s matematickýma úlohama!).

Já nemusím umírat vedrem v Itálii, Chorvatsku nebo nedej bože v Egyptě, když i tady máme tolik krásných míst. Kluky k moři určitě vezmeme, ale dokud z toho nemají rozum a nepotřebují se s vrstevníky předhánět, kdo z nich byl v létě na nejhustší dovolené, budou s námi poslušně objevovat krásy Česka.


"POUTNÍKU POSTŮJ,
ODPOČIŇ ZDE NEŽ K POHÁRU KRÁSY
NAD MOŘEM LESŮ TAM ŽÍZNIVÝ PŘICHÝLÍŠ RET."
J. Borecký
(trocha poezie z Píseckých hor)