pondělí 24. září 2018

O ničem a trochu o Bobuli.

Já už jsem si ale opravdu myslela, že se na psaní vykašlu úplně. Za posledních pár měsíců, jsem s výjimkou cvičících videí a lenošivých seriálů na notebook ani nesáhla. Stala se ukrutná spousta věcí, o kterých bych se tu mohla zmínit, ať se můj blog neklepe zimou někde v koutě, ale neodhodlala jsem se. 

"Jé, mi vás známe! My vás čteme na internetu! Máte talent!"

Ano, až zpětná vazba mě postrčila tím správným směrem. Donutila mě ostýchavě nakouknout mezi řádky a po pár nepovedených a smazaných odstavcích, se tu zase potkáváme u článku o ničem.

Pokud se ptáte, jak se máme mezi liškami, tak musím uznat, že je to boží místo. Lišky, ježci, kuny, srnky, běhaví broučci, žáby i ohromní pavouci s vaky plnými svých miminek, ti všichni se před chladným počasím stahují k našim dveřím a čekají na svou příležitost, dostat se dovnitř. Domluvili jsme se tady, že nebudeme pouštět uprchlíky, kteří mají více než čtyři nohy. Ale je to boj.
Máme mraky ořechů. Já která tolik let dávám nehorázný peníze za malý pytlíček vlašáků, suším teď před krbem dobrých deset plechů posetých ořechy. Nehty mám špinavý jako krtek a nejde to dolů samozřejmě. Ale nestěžuju si! Mám svoje ořechy! Taky jsem si zvykla každý večer vyběhnout před dům na pole a koukat, jak hoří nebe. Je to krásný. Nemůžu se pak ani hnout, leda když si vzpomenu, jakej mám v kuchyni ještě brajgl.


Začíná o nás být známo, že jsme tak trochu blázni. Ostatně, to se potvrdilo i tentokrát. Jakmile se malý Tomášek rozchodil a my se radovali, že z auta nemusíme odnášet dvě děti, nákup a výslužku od babičky, ale jen jedno dítě, protože to malé dojde po svých, objevila se ONA. Drobek, který potřeboval zachránit. Štěně v nouzi. Nikdo ji neměl rád. Její sourozenci nedostali příležitost se mockrát nadechnout a ona žila pouze proto, aby odkojila fenu. Nevěděli jsme rasu ani pohlaví, ale rozhodně jsme věděli, že tady najde domov.

A pak nám ji přinesli.


Jmenuje se Bobule. Je to čistokrevná zablešená malá bestie, která dokáže v jednom jediném kousnutí dát člověku tolik lásky, že je mu do zpěvu. Opravdu nelze Bobulku vyfotit ostře. Ten ocásek ani není vidět, jak zběsile s ním mlátí. Je šťastná, když může lovit naše děti a strhávat je na zem za plínu. Je šťastná, když Tomášek vyhazuje kousky kuřete z talíře pod židli. Ale nejvíc šťastná je, když ji vypustíme na zahradu a ona se může válet v mechu a trávě. Bobule.

Takže teď, když vystoupíme z auta, táhneme jedno dítě, který nechodí, druhý dítě za ruku, protože by prchalo na druhou stranu, nákup, výslužku od babičky a v podpaží k tomu pelíšek s Bobulí. 

Bože dej, ať už to všechno chodí samo a hlavně směrem, kterým jdou i rodiče! M:)



čtvrtek 24. května 2018

Samuelek na vozíčku

Omlouvám se za lehké, dobře, spíš za těžké zpoždění, ale pokud jsem si myslela, že s opuštěním bytu, zapracuji na své seberealizaci, začnu víc sportovat, číst, psát, všude bude uklizeno a děti se vše naučí samy jako mávnutím kouzelného proutku, pletla jsem se. 

Ano. A můžou za to právě ti mí kluci. Že jsem už tři měsíce neviděla knihu ani Ordinaci (nesmějte se), dokonce asi po dvou měsících opět sedím u počítače a mám hodinku čas. Samuelek s Tomáškem se mezi tím stali mobilními. U Tomáše to začalo plazením a to bylo ještě dobrý. Jakmile se dostal na kolena, je to šílený. Ty jeho očička mě sledují z každé skulinky, kam se dá vlézt nebo z každého vyvýšeného bodu, odkud se dá spadnout. Ze stropu se mi na umyté nádobí drolí omítka, když tenhle živel v patře běží přes ložnici za míčem, samozřejmě po kolenou.

A Samík? Ten se po vzoru mladšího bráchy naučil vyškrábat na nohy, opřený o skříňku, postel či stůl. Jenže asi zrovna chyběl, když ho brácha učil, zase si kecnout na zadek a dostat se dolů. Takže každou chvíli se odněkud ozývá to jeho typické kňourání a poplakávání, aby ho někdo zase posadil. Ale to není všechno...

Od té doby, co mi Samuelek vyrostl z prvního kočárku, nemůžu najít jiný, který by nám vyhovoval. Zkoušeli jsme zdravotnický kočárek, ale byl strašně těžký, absolutně neskladný do auta a při neustálém vynášení do patra bez výtahu, jsem nejednou vyklepala nějaký ten šroubek. Z výběru klasických kočárků, už naši nosnost nesplňuje ani jeden. Vozík za kolo to samé. Než ho narvu do auta, potím krev a kde mám další kočárek a dvě děti? Nezvládám. Tříkolka nic a sám zatím nechodí. Pohrávala jsem si s myšlenkou, obstarat mu invalidní vozíček. Říkala jsem si ale, že si v něm nelehne, neodpočine. Je to přece pořád to moje malý miminko. 

Omyl. Žádný miminko, ale drak!

V lázních jsme si nechali poradit od jejich domovské firmy Medicco. Samík si vozíček vyzkoušel, vše se přeměřilo a kompletní žádost, včetně zpráv lékařů, putovala na pojišťovnu. Formalita, říkali. Radovali jsme se a začali dávat dohromady finance na mastný doplatek (normálka). Jenže po měsíci přišla ledová sprcha. 

Vaše žádost se zamítá? Jako proč?

Protože dle diagnózy, psané v lékařské dokumentaci, je zjevné, že dítě nebude schopno vozík samo kočírovat. A právě tento konkrétní vozíček je uzpůsobený k tomu, aby jeho ovladatelnost malým pacientem byla co nejjednodušší. A to, že chlapečka hodláme na vozíku vozit my, dokazuje i naše žádost o výškově nastavitelnou rukojeť vozíku.

Málem jsem padla nohama nahoru. Samuelek už při první zkoušce vozíku jasně všem ukázal, že ho bude umět řídit úplně bez problémů. A navíc ho chceme právě proto, abychom po necelých pěti letech, nemuseli kluka vozit pouze my. Sedla jsem k internetu a zjišťovala, jak se píše odvolání. Nejednou jsem se u toho pořádně orosila, ale s výsledkem jsem byla spokojená a putoval obálkou na VZP do Hradce. Čekáme...
Odpověď z pojišťovny přišla obratem: Chceme vidět záznam ze zkoušky vozíku. 
Věděla jsem, že jsme v háji. Já tu zkoušku ani neviděla, protože v lázních byl Samuel s taťkou a rozhodně není standartní postup, celou akci natáčet na kameru.  Zmuchlala jsem papír a šla si po svých.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Pojišťovna si vyžádala lékařský posudek z lázní a tam jim potvrdili, jak je Sáma šikovný. Další dva měsíce se nedělo nic, než zaplatit zálohu a doplatit zbytek (díky dědo).

Až jednou, uprostřed přípravy oběda, zazvonil zvonek a vozíček byl doma. Když jsem na něj Samuelka poprvé posadila a on mi předvedl svou zběsilou jízdu, málem jsem to obrečela. Myslela jsem na to, jak dlouho mi trvalo, naučit se parkovat (a stále to neumím) a takovýhle dítě, který si neumí oblíknout ponožku, okamžitě chápe principy jízdy a ukazuje neuvěřitelné kousky.

Od té doby jsme z něj na nervy ještě víc. Jezdí si kam chce on, nejlépe vždy někam do pangejta, popřípadě nasměrovat vozík na jakékoliv auto, co parkuje u cesty, roztočit kola, zacpat si uši a radovat se po cestě za nárazem. No naběháme se i tak. A lituji i paní učitelky ve školce. Stačí chvilku poslouchat za dveřmi a slyšíme samé: "Samíčku pojeď. Pozor! Né, tudy né. Bacha na prstíčky! Pozor dveře! Kde to má brzdy..." :-D

Jak říkám. ŽÁDNÝ MIMINKO, JE TO UŽ VELKEJ KLUK. M:)



úterý 13. března 2018

Jste už dlouho v pohodě? Udělejte si výlet do Ikey!

Ráno jsme odevzdali děti babičce a nasedli do auta. Na cestu do Prahy jsem se strašně těšila. Den jenom pro nás, co víc si přát. Naprosto jsem nechápala otrávený výraz v Járově tváři. 
"Netvař se prosím tě tak znuděně. Ty si budeš kupovat auto a já si poprvé v životě jedu vybrat doplňky do Ikey. Je to můj den a já si ho chci užít!"
Uvedla jsem věci hned ze začátku na pravou míru. Jenže malý a podstatný detail byl ten, že Jára už v Ikee kdysi nakupoval.
Cesta byla skvělá. Zpívali jsme si, jako kdybychom jeli někam na tábor a domluvili se, že si dáme nejprve někde oběd a pak se vrhneme na nakupování. 
Po příjezdu se ukázalo, že Ikea má jen trapně malé parkoviště, na kterém krouží ubohá auta, číhající na své místo. Připojili jsme se do víru a po deseti minutách zaparkovali. 
Nikde nic k jídlu nevidím, ale to nevadí, dáme si něco až uvnitř. 
Jakmile jsme vkročili do vestibulu, strhnul nás dav a už to jelo. Taková nádhera. Sedla jsem si snad na každý gauč a pomazlila se se všemi polštářky. Na rameno zavěsila žlutou tašku a přemýšlela, jakým stylem se tu nakupuje. To jim mám ty doplňky strhávat rovnou z vystavených místností?
Lidi, lidi, všude lidi. Járův úsměv byl okamžitě ten tam, ale já se nenechala odradit.
Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co vlastně chci. Proud lidí mě unášel stále dál a než jsem pochopila styl nákupu, byly jsme v půlce. Dětské koberce se mi vůbec nelíbily, povlečení mělo moc malé polštáře a prostěradla zbyla pouze růžová. Málem jsem se rozbrečela u vybírání skříně klukům do pokojíčku. Ten jejich pitomej systém. Opište si název výrobku, číslo, počet kusů... To je sice fajn, ale vždyť se tu každá polička jmenuje jinak! Nakonec jsem vybrala drahou skříňku s dvěma šuplíky a ještě dražší, kterou pověsím nad ní. Z dětského oddělení odcházíme se zpocenýma rukama a jednou usmolenou sadou plastových talířků.
Úsměv mě nadobro opouští. Pořád se mi někdo plete pod nohy, děti (cizí děti, svoje bych sem nevzala) řvou, a já hlady nevidím ani metr před sebe. Musím si sundat bundu, ale mám blbý tričko, které se mi neustále roluje nahoru. Je mi zle.
Lehce rozladění se dostaneme do půlky baráku. "Dáme si něco k jídlu?" Ptám se s nadějí v očích. "Tady?" Ukazuje Jára na padesátimetrovou frontu, zatočenou různými směry, plnou lidí, prahnoucích zřejmě po těch šílených masových koulích.
Usoudím, že menší zlo bude pokračovat v nákupu a jdeme dál.
Koupelny. Moje představa byla, vybrat si tu nábytek do koupelny, věšáčky, zrcadlo a to vše ve dřevě. Po půlhodině hladového pobíhání a vybírání čehokoliv, co by se mi jen trošku líbilo, beru dva ručníky a teď už s nefalšovaným brekem odcházíme. 
Při prodírání se davem, kdy najdeme krásné talíře a hážeme do košíku blbosti spíš jen proto, abychom neodjeli  s prázdnou, si Jára vzpomene, že jsme zapomněli na začátku v dětským oddělení na chodítko pro Tomáška. Po usilovné debatě Jára odchází zpět přes půlku obchodu pro kód na chodítko, a já stojím a čekám.
"Jestli vás to nebaví, měli jste si dřepnout do dětskýho koutku!" Ječí zrovna jedna matka na syna s manželem, kteří mají výraz úplně stejný, jako já. Pane Bože! Koho by to jako bavilo? Všichni se snad zbláznili!
Je zázrak, že jsme se našli a pokračujeme přes doplňky, textil, světla, až ke skladu. 
Hned první položka, kterou chceme, ve skladu není. U druhé jsem zjistila, že místo skříně, mám opsanou pouze jakousi dřevěnou desku a v podobném duchu tam bloudíme ještě asi hodinu, která nás už totálně dorazila.
S křečovitým úsměvem jdu platit. Naštěstí toho nemáme moc.

Svůj den jsem zakončila totálním přežráním se nezdravými věcmi a neschopností večer nakoupit k večeři ani rohlíky. Už nikdy nechci nakupovat. Doma jsem se vztekala, že si na internetu udělám objednávku za tři tisíce a Ikea mi to nabízí milostivě dovízt za šest stovek? Tak teď už chápu, že většina lidí dá raději těch šest set, jen aby nemusela podstupovat takové trauma.

Jsem ráda, že jsme se vydrželi nepohádat až do večera, kdy už z nás při koupání dětí křičela spíš jen únava. 

Až budu mít zase "svůj den", sednu si raději na Náplavku a budu házet drobky labutím. Ale ty dvě hodiny strávené v autě, kdy nám sluníčko pralo do obličeje a my se ve slunečních brýlích křenili do rytmu elektroswingu, ty byly fakt nádherný. M:)


Odměna za ten mor? Díky, ale stačilo :-D

pátek 9. března 2018

Utíkej ty Káčo, utíkej!

To jsem celá já. Párkrát si jdu zaběhat a už se považuju za odborníka, hodného k tomuto tématu psát články. Ale tak neberte mi tu radost. Ostatně, musím z toho něco vytřískat, než začnou pařáky a já se na to zase vybodnu. Nebo nevybodnu?

Běhat jsem začínala několikrát. Pamatuju si tenkrát ještě v Brně. Nevím, co mě to napadlo. Každé ráno ve škole. každé odpoledne v práci až do noci a poté až do rána v hospodě. Cigáro mi těžko padalo od pusy, fyzička v kopru a já jednoho deštivého odpoledne nazula kecky. Uběhla jsem 500m a s ukrutným pícháním v boku, břiše a plicích se vrátila domů, abych mohla tenhle sport pověsit na háček.

Potom jsem začínala co se narodil Samuelek a já se ocitla těžce vystresovaná, nespokojená, s dvaceti kily nadváhy. Můj tehdejší (ne)přítel se pasoval do role mého trenéra. Člověk, který někde na základce kopal fotbal za peníze, prošel si brutálními tréninky a naběhal kilometry. Bohužel jeho neutuchající žízeň po všem, co obsahovalo alespoň 4 promile způsobila, že si kopnul leda při hraní FIFY a s hláškou, že už se v životě naběhal dost a sport do budoucna rozhodně neplánuje, se chopil sestavování mého tréninkového plánu. Bylo nad slunce jasné, že pro mámu po porodu, která se v životě nehýbala, je každodenních 160 kliků, 250 dřepů a hodina běhu trochu moc. Ještě ty jeho kecy. No nic. Šlo to do kopru. Všechno.

A jsme tady. U mého třetího pokusu. Křivdy minulosti jsou pryč, psychika v pořádku, život šťastný a vztah ke sportu kladný. Po druhém porodu dalších 20 kilo nahoře a já si předsevzala, že březen bude běhací. Buď to klapne, nebo ne. První vyběhnutí je pro mě rozhodující, i když je to špatně. Dost ale ovlivňuje to, jestli se dokopu, si ty boty obout znovu. Ještě trošku mrzlo, když jsem uspala děti, navlíkla spešl triko a vylítla z branky. Hlídala jsem si dech i tempo a po třech kilometrech s nepoznanou euforií dělala první selfie svýho červenýho ksichtu.

Chodím běhat obden. Těším se na to. Vychytávám si svůj styl. Běhám sama a nepřizpůsobuju se cizímu tempu. Občas mě honí sousedovic Broček. Včera se za mnou zase hnali dva mlaďasové v traktoru. Pochopitelně jsem se snažila zdrhnout, ale po chvíli jsem myslela že umřu, zpomalila u kraje a dělala, jako že mi někdo volá. Klasika. Míjeli mě s posměšnými výrazy, ale mě to bylo jedno. Vysmátá jsem doběhla domů s ještě delší trasou a lepším časem, než naposledy.

Večer pak sedím na křesle a nevěřícně si přiznávám. Já fakt umím běhat :-D

Rady o tom, jak dýchat, jaké tempo zvolit a jak vlastně běhat, aniž bych se jen nesmyslně honila, jsem si nevycucala z prstu. Moc mi s tím pomohla knížka od pánů Miloše Škorpila a Pavla Kosorina o běhání a o životě. Stačilo přečíst a přijde mi, že běhám už měsíce... M:)



neděle 4. března 2018

Těžký život domorodcův

S kamarádkou, která má svůj život na vesnici, místo dětí vylepšený o prase, králíky, slepice a já nevím co ještě, jsme se shodly, že život na vsi rozhodně není pro lenochy. Tady je prostě neustále co dělat. Naopak si myslím, že takový přechod z bytu #jsemzachvilkuuklizenej do baráku #nestihasco?, může být pro někoho lehce frustrující. Tady už je pak čistě na vás, jestli si zvyknete sem tam na nějakou pavučinku nebo se z toho zblázníte.

Několik detailů mě ale za poslední týden pěkně zvedlo ze židle. Dostupnost jakýchkoliv potravin nebo drogérie je v blízkém okolí nulová. Věděla jsem to dopředu, nemusíte mi nic říkat. Skoro denně jezdíme do města, takže to není taková hrůza. Navíc mi stačily asi 3 týdny k tomu, abych se naučila hospodařit s jídlem v lednici a vždy spotřebovala opravdu všechno. Každopádně mě napadlo, zkusit nějakou exotiku a strávila jsem asi hodinu na stránce Košík.cz, abych vyšperkovala svoji objednávku k dokonalosti a taky firmu vyzkoušela. V seznamu samý dobrý věci, jako třeba koriandr, passion fruit, jehněčí... Já už si to moc nepamatuju. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že po zadání adresy mi přijde mail s omluvou, že do takový s prominutím prdele, mi ten nákup rozhodně nedovezou. Kdybych však bydlela v Praze, mám vše do hodinky. 

Jednou jedinkrát jsem si zkusila z internetu něco objednat. Přijel nafrněnej kurýr od In Time a s výčitkou v očích mi otevřel kufr od oprejskanýho forda, ať si vezmu balík a už mě ani nenapadne, něco z netu objednávat. Pán totiž musel sjet z dálnice a cca 9km koukat do polí. Tak to jsem skoro obrečela. 

Já na ně kašlu. Nepotřebuju balíky až pod nos, bude méně odpadu. Ale nevidím v tom logiku. Přece kdybych bydlela v Praze, mám obchod na každým rohu a i to jídlo si raději zajdu vybrat sama. Jak k tomu potom přijde tady osmdesátiletý pan soused, který celý život žije jen o vajíčkách? Co ti starší lidé z vesniček, kam přijede dodávka s jogurtama jednou měsíčně, kterým by se naopak hodilo, kdyby jim někdo nákup dovezl až pod nos? 

Takže pokud někdo přemýšlíte nad podnikáním, tady vidím trochu díru v systému. A říkám vám, že kdyby ten kurýr přijel z úsměvem, odvezl by si ještě košík vajec a pálenku. Ale to, že starší lidé z vesnic by si asi těžko nákup objednali přes notebook s nadupaným wifi, je zase věc druhá. :-)

Ještě že tady stačí, se druhý den ráno podívat z okna, jak se na rozlehlém poli před domem zvedá mlha a náš černý kocour v ní vypadá jako pes Baskervillský a všechny křivdy dnů minulých jsou fuč. A jak by řekla mamka: "Představ si toho blba, jak sedí na záchodě..." M:)


čtvrtek 15. února 2018

Mezi lišky rovnou po hlavě

Zabydlujeme se. A musím říct, že se na nový domov zvyká velice lehce, vzhledem k tomu, že je velkej, krásnej, ale hlavně náš. Teda bude. Někdy. Možná... Každopádně už se nám to tu podařilo docela vytopit. I když rovnice: Nastěhuj děti do mrazu v probíhající chřipkový epidemii = chřipka pro všechny zdarma, dokonale funguje. Jinak Samuelek s Tomáškem nijak výrazně proti stěhování neprotestují. Neumí mluvit. Já jsem se pomalu naučila, ve který krabici má kdo svoje oblečení a už tu zmateně nepobíhám, abych před sprchováním našla spoďáry. Skříně zatím chybí a hromady hadrů po kobercích na mě házejí menší splín, ale pak se stačí postavit doprostřed čisté účkové kuchyně, podívat se skrz okno zapatlané od kočičích pacek na zahradu a je to hned lepší.

A navíc Aleluja! Máme internet. Často mívám návštěvy pánů s vrtačkou, kteří mi v botech pobíhají po baráku a kladou nepříjemné otázky typu: A máte dům zvenku zateplený? Kde přesně budete mít ten router? Máte žebřík? Chcete tu díru vyvrtat tady? Nebo tady? Potřeboval bych číslo občanky, můžete mi ho dát? Proboha já fakt nevím, kde v tomhle bordelu najdu občanku, nevím co je router a ano, dům zateplený máme. Bohužel jsem zapomněla zmínit, že je zateplený zevnitř a ne z venku. Hups. Do toho mi volá operátor kvůli novým službám. Příjemný chlapík, ale musí mi volat zrovna teď? Když tu mám chlapa s vrtačkou a nepříjemnými dotazy a z obýváku se ozývá řev hladových a unavených dětí?

Jak říkám, někdy to není úplně růžový, ale někdy je to zase naprosto senzační. Každé ráno z okna vyhlížím jaro, ale skrz mrazivou a nepropustnou mlhu ho jen těžko zahlídnu, tak jdu raději zatopit v kamnech. Uvařím konvici voňavého čaje, vybalím další krabici a jdu se pídit po teplých ponožkách.

Celý dům na mě působí krásně klidně, vítá nás a je rád, že je v něm živo. Kuchyň nádherná, obývák útulný, ložnice prostorná a plná hraček, jen ta koupelna je děs. Nezvykla jsem si a vlastně zatím nikdo z nás. Postrádá topení, poličky a styl. Plastové komunistické věšáčky, o které se břinknu pokaždé, když si jdu umýt ruce mě děsí. Koberec pod vanou, věčně mokrý a nasáklý, letěl dnes rovnou do stodoly, tam pro něj určitě najdeme lepší využití. Potřebuju inspiraci, potřebuju se v koupelně cítit příjemně. 

No nebudu se tady dál rozvášňovat, oběhnu dům, posbírám děti a nakrmím je. Pak půjdu zase vyhlížet to jaro a nebo zase něco vybalit. Nebo skočím k sousedce pro nabízená vajíčka. A taky musím uklidit, protože se dnes přijde starosta podívat, jak jsme se zabydleli. Mám mu nabídnout chléb se solí? M:)


středa 7. února 2018

Stěhování #MeziLišky

Opravdu jenom malou chvilku jsem přemýšlela, jestli článek o stěhování pojmu sluníčkově, popíšu vám, jak je to v novém krásné, jak ty krabice vůbec nejsou těžké, protože se v nich odráží náš budoucí život a děti jásají v záchvatu euforie, že je se všemi jejich poklady, stěhujeme na samotu bez aut, světýlek a televize na dosah ručičky.




Ale upřímně. Stěhovali jste někdy čtyřčlennou rodinu? Ne? Tak tady nabízím malou ochutnávku z celého procesu, který pokud nepolevíme ve svém vražedném tempu, skončí možná už v létě.

Od chvíle, co se mi kluci vrátili z lázní, nebylo snad ani hodinku čas si sednout a v klidu si vypít kafe. Dokonce mi přijde, že počet šálků s kávou se ze dvou zvedl na čtyři a nebo je taky možné, že to kafe, které celý den piju, je ještě z rána. Fakt nevím. Dům máme sice krásný, ale momentálně zavalený hromadami našich osobních i neosobních věcí, které někdo omylem místo do popelnice, vysypal na podlahy všech místností přesně tam, kde by se teoreticky měly od neděle vyskytovat i skříně. Ono totiž stěhovat s pěti krabicemi je fakt zábava. 

Ráno vstaneme a Samíček jede do školky, pak rychle do bytu a naložit auto až po uši věcmi. Zbrklý odjezd do baráčku, kdy je po cestě potřeba nakoupit nějaké jídlo, plíny, nutrilony... Zajet s Tomáškem k doktorce, navštívit milé tety na poště, podat daňový přiznání a dotlačit auto na benzínku, protože si v tom frmolu nikdo nevšiml, že jedeme na vzduch. Konečně jsme na místě a Tomáš usnul v autě. Necháváme ho spát a nosíme krabice přes zahradu domů, přičemž přeskakujeme hladové kočky, kterým je zřejmě úplně jedno, že změnily páníčky. Hlavně že sypeme granule. Venku -10, takže i v baráku zima jako v morně. Roztopit kamna, nanosit nové dřevo, uvařit kafe a ejhle. Z chůvičky zní orchestr a nám dochází, že máme dítě v autě. Zem je studená a Tomášek v postýlce nebude, takže hned po tom, co ho nakrmíme, se buď Jára snaží s prckem na klíně přimontovat nové radiátory nebo já s prckem za krkem oloupat pár brambor k obědu, ale ani chvilka klidu. Chceme se vrhnout na vybalování krabic, protože je potřebujeme zpět do bytu na další balení, jenomže už je půl jedný a Samík na nás čeká ve školce. Odevzdaně otáčíme bedny vzhůru nohama zhruba v těch místnostech, kam by měl jejich obsah patřit a nosíme je zpět do auta. Tak krabice, dítě, klíče od domu, klíče od bytu, nakrmit kočky, bože mrznou mi ruce...




Opět jsme tam mohli strávit jen dvě hodiny a to je sakra málo. Vyzvedneme Samuelka a parkujeme před bytem. Odnést děti, vrátit se pro krabice a v tom je půl druhý a Jára mi mává při odchodu na odpolední. Mým úkolem je postarat se o děti. Pamatujete, když jsme si všichni v dětství hrávali venku a naházeli na hromádku dvacet šneků a pak pozorovali, jak se ti slizounci rozlejzaj do všech stran? Tak přesně tohle připomíná moje péče o děti. Naházím je na hromadu a už se rozlejzaj do všech koutů rabovat. Další můj úkol je znovu naplnit krabice a tak vůbec vyprázdnit a připravit nábytek na neděli, kdy nás čeká stěhování těžkých věcí. V půl jedenáctý se Jára vrací z práce, krademe si hodinu ze spánku, abychom si mohli aspoň popovídat a najednou je zase ráno a celý příběh se opakuje v naprosto totožném režimu.




Musím uznat, že se divím, že vůbec držíme pohromadě. Záda bolí, jako ještě nikdy, oči pálí a víno nepomáhá. Morálka klesá na bod mrazu. Jídelníček nejídelníček, dneska jsem se dvakrát přistihla, jak po měsíci bez pečiva, žvejkám chleba s paštikou a tečou mi slzy slastí. Při pokusu o cvičení mi tělo jasně už při rozehřátí hlásí, že jsem se snad zbláznila, jestli mi posilko s krabicema nestačilo? Před chvílí jsem se vysprchovala, vysušila si vlasy, otřela se, zůstala stát ve vaně "na Evu" a s pohledem do blba usilovně přemýšlela, co se dělá po utírání. 

K večeři budou špagety. Né, já tu vlastně nemám hrnec. Tak vám uvařím rejžovou kaši. No jo, jenže rýže je už odstěhovaná. Namažu vám chleby a jdete spát. Tak nejdete. Máma už vám sbalila pyžama...




Zkrátka masakr. Mám rozjeté dvě domácnosti a v obou je bordel a půlka věcí. Moje organizační plány, bez kterých jsem značně frustrovaná, mi jeden po druhém selhávají. Vždy se prostě najde něco, co je potřeba zařídit dřív. Ale touha "mít to za sebou" nás žene pořád dopředu a zatím to vypadá, že to i přežijeme. Ostatní nás uklidňují, že se stěhujeme naposled, tak ať to nevzdáváme. Jenže co moje stěhování na Hawai? A do Norska? Odkládám na neurčito.




Pamatujete, jak jsem vám psala, že když jsme jeli do domečku složit dřevo, stoupla si nám v naprosté pustině před auto liška, aby nás přivítala? Tak dneska jsme vyčerpaně jeli pro Sámu do školky a v podobné pustině nám před auto napochodoval páv. Normální pan páv, s dlouhatánským okatým ocasem a korunkou. Zastavili jsme a koukali, dokud neodkráčel. Tak vám nevím, jestli to tam je naprosto běžná věc nebo se na nás projevuje únava a halucinace. M:)