středa 17. ledna 2018

Samuelkova cesta

Letošní Samíčkova cesta do rehabilitační léčebny v Košumberku je tak trochu pánská jízda. Jelikož by taťka v práci jen těžko dostal volno na měsíční pobyt doma s Tomáškem, museli jsme to vyřešit tak, že kluci pojedou vstříc novým dovednostem spolu. Trošku jsme se toho spojení báli, protože oba dva si dovedou dělat pěkné naschvály, ale nakonec to funguje. A funguje to docela dobře. 



Já vím, že už je Sáma starší a logicky se s ním dá lépe pracovat, ale když do lázní jezdil se mnou, rozhodně to nebyla taková paráda. Druhý den po příjezdu jsme většinou dostali oba chřipku a s bazénovou terapií se mohli okamžitě rozloučit. V tom horším případě Samíček proležel pobyt na posteli s bronchitidou. Jakmile jsme vešli do místnosti, kde se cvičí, začal řev. V místnosti, kde se jezdí na rotopedu, řev. Tam, kde si má hrát s míčky, řev. Kde dostane skvělou masáž, řev. Kde rozdávají jídlo, řev, než mu došlo, že jde o jídlo. Jediné co mu za mě nejvíc šlo a nebrečel, byla jízda na koni a taky díky ní jsme domů jezdili alespoň s minimálními výsledky.



Letos je to vyloženě krasojízda. Denně v bazénu dělá dřepy a hraje si s ostatními dětmi, zatímco se taťka líně povaluje v té teplé vodě a snaží se neusnout. U cvičení se zapotí oba, ale zpráva o tom, že Samíček dnes udělal pět kroků, je jasný důkaz toho, že to funguje. A bez řevu. Masáž je nuda jako vždycky. Bazén s míčky je pro mimina. A na rotopedu asi šlape jen proto, aby to měl rychle za sebou, ale nevadí. Největší letošní průšvih jsou ale ty koně. Jeho oblíbená jízda vzala za své hned na druhé lekci, kterou prohysterčil s panikou v očích. Ne, není to bábovka. Je to borec, jen se nám asi naučil bát a takovej kůň, však víte, to je zvíře, co občas vzbudí respekt i ve mně. Takže žádný stresy, stejně se stěhujeme na vesnici, kde nám koně budou cupitat kolem domu. A to by bylo, aby si časem nezvyknul.



To je všechno moc fajn. Ale jak se mi stýská? Hrozně! Půlka rodiny někde v Luži a nám se tu prořezávají zuby. I díky psychické podpoře jsme objevili kouzlo videohovorů. Vždy se pořádně obrním a dám vytáčet, ale jakmile se na displeji objeví obraz těch mých šviháků, zábrany jdou stranou a je řev. Teda ne u nich. Já řvu. Samíček si vždycky vezme mobil a v naprostém úžasu přitiskne očičko na obrazovku, kde vidí mámu. Tím samozřejmě čelem ucpe přední kameru, takže já nic nevidím, ale to je jedno. Slyším to jeho Jůůůůů a jsem ráda, že ho můžu podpořit aspoň takhle.



Jak si jednou uděláte děti, stanou se z vás labilní hysterky a nebudete to moct nijak ovlivnit, tak pozor na to...M:)

čtvrtek 11. ledna 2018

Jak se cítit dobře

A protože motivace není nikdy dost a i já sama si v krizových situacích ráda přečtu něco, co mě potěší, nakopne, co mi dá naději, že se z té patálie opět vyhrabu, rozhodla jsem se vám napsat pár slov o tom, jak se mít rádi a trochu si toho života, i v tom shonu, užít. Je báječný pocit, řešit v hlavě právě tyhle věci. Znamená to, že existenční problémy mám v sobě už vyřešené a začínám se pídit po tom, jak si užívat života a cítit se dobře. Už se nemusím trápit s tím, kde budu bydlet, že nemám dodělanou školu, kde si vydělám na nájem, ani že jsem na všechno sama a nemám do života oporu. Přála jsem si, šla tomu trošku naproti a i když to byly občas nervy, tyhle věci jsou usazené na svých místech a já můžu plánovat dál.

Vždy, když si najdu trochu času pro sebe, obklopím se svým diářem, zápisníkem, deníkem a plánovačem (ano, s tím už začínám být opravdu pošahaná) a sbírám inspiraci, zachycuju myšlenky, píšu si seznamy, abych na nic nezapomněla a cítím se jako prasátko v žitě. No a včera, při jedné z těchto významných chvilek, kterou jsem si určila jen sama pro sebe a přitom měla na klíně řvoucí miminko s horečkou, vzniklo mé DESATERO sebelásky, lepšího člověka nebo jestli chcete - desatero psychické pohody, protože ta je opravdu hodně důležitá k tomu, abyste se přestali trápit maličkostmi.

Tak jdeme na to...

TVOŘ


Každý týden si namaluj obrázek, slož básničku, něco vyrob. Pokus se prostředí kolem sebe zútulnit, aby ses tam mohla cítit dobře. Neumíš kreslit ani nemáš myšlení na dobrý rým? A jsi si jistá, že se to časem nezlepší?

PIŠ


Piš články, napiš knihu, vymysli pár povídek, pohádek nebo obyčejných příběhů. Psaním se zdokonaluje tvá slovní zásoba a sama víš, že lidé, kteří se umí vyjadřovat, si v sobě pro okolí nesou určité kouzlo.

JEZ



Poslouchej své tělo a jez to, co je pro něj dobré. Sbírej inspiraci na dobrých místech, v kuchyni si hraj s barvami, uč se a přemýšlej, odkud tvé jídlo pochází. 

SPORTUJ


Ať máš každý den dobrý pocit, že si pro sebe něco udělala. Ať máš hezké a sebejisté držení těla. Ať máš lepší fyzičku, protože s lepší fyzičkou je lepší úplně všechno. Vážně!

UŽÍVEJ SI ČERSTVÝ VZDUCH


Snaž se trávit co nejvíce času venku na čerstvém vzduchu. Užívej si sluníčko i sychravé počasí. Kdy sis naposledy sedla na louce do trávy a obdivovala luční kvítí? Aha, na jaře... Pochopitelně.

UČ SE


Zkoumej nové věci a probouzej v sobě nové dovednosti. Uč se jazyky. Zdokonaluj se v práci s počítačem. Uč se sama nebo na kurzu. Uč se, ať si se vším poradíš.

VYCHOVÁVEJ


Ty chceš být lepší a to je fajn, ale musíš k tomu vést i své děti, ať také všechno umí a znají, ať mají rádi přírodu a samy sebe, ať jsou šikovní...

MILUJ


Říkej, mám tě ráda. Pečuj o svůj vztah s těmi nejbližšími. Hlavně s rodinou, ať už je sebešílenější. Dělej blízkým radost a buď pozorná.

BAV SE


Věnuj se svým koníčkům a nevyhýbej se kontaktu se svými přáteli i mimo sociální sítě. Nemít přátele je smutné. Vím to. Proto občas zahoď ten telefon a pozvi kamaráda na výlet. Uvidíš, že ti to dá mnohem víc, než status na facebooku: Sněží!

ŽIJ


Neodmítej nové zážitky a neboj se vyzkoušet, co jsi nikdy nedělala. Žiješ jenom jednou. Pro začátek se podívej na film Yes man, třeba pochopíš.


Tak jo, to by bylo vše. Samozřejmě mě napadají ještě i jiné věci, týkající se třeba oblečení, spánku, zvířat, ale to bych už blíže asi ani nespecifikovala. Rovnou se omlouvám, že jsou rady psané "pro holku", pokud by měl zájem i nějaký pán, ráda mu je přepíšu v mužském rodě do mailu :-D

Líbí se vám to? A napadá vás ještě něco, co bych do seznamu měla určitě přidat? A taky vás občas chytne ta nálada "co bych mohla dělat lépe"? Kdyžtak dejte vědět. A já jdu ven, i když teda dneska by ani psa nevyhnal...M:)


neděle 7. ledna 2018

Novoroční plánování

Tak tento článek měl původně název Silvestrovský. Všem je nám ale jasné, že teď už by to bylo trošku po termínu. Letošní Vánoce i Novoroční oslavy nám bohužel zkřížilo zařizování, ohledně přepisu domu. Každý den je co zařizovat, ať už jsou to nekonečné návštěvy ČEZu, přepis vody či zaplacení daně z nemovitosti. A to se ještě ani nestěhujeme! Kdybych bývala věděla, kolik obstrukcí, zařizování, papírování a zbytečně vyhozených peněz je potřeba k tomu, abyste státu zaplatili za to, že jste si koupili dům, normálně bych se na to vykašlala. Jakože fakt. Pocity zoufalství už ale pomalu střídá touha, zařizovat si nový domov podle svého. Pomalu pokukuju po různých koberečcích, proutěných kusech nábytku, barvách, nádobí bílém i dřevěném a nechávám se příjemně chlácholit vědomím, že snad do dvou týdnů bude náš dům zcela vyklizen a my budeme moct začít stěhovat. Prosím neptejte se, proč se ještě nestěhujeme. Být vstřícná a velkorysá je náročné i bez vysvětlování :-)

Další věc, proč jsem nebyla schopná si sednout k novoročnímu článku dříve, je určitě Samuelkův nástup do lázní. A správně. Tentokrát jsou tam s taťkou a mamka sedí doma. Balení bylo příšerný a rvaní věcí do kufru auta pak přímo očistec. V pátek ráno jsme totiž odjížděli všichni čtyři s tím, že tam přes víkend budeme společně a já se s Tomáškem v neděli vrátím domů. Příjezd dobrý, všechno dobré. Stejné sestřičky, stejní pacienti, spoustu úsměvů a šťastných shledání. Jenže sobota ráno a Tomášek nemocný. A já, místo toho abych situaci inteligentně vyřešila, jsem začala bulet. Co když to Samuelek chytne? A co když nezvládnu odřídit cestu domů? Milion věcí padá denně na rodičovu hlavu a občas se ty stavidla prostě protrhnou.

Takže jsme se s Tomáškem sbalili a odjeli domů o den dříve. Můžete plánovat jak vzteklí a ty děti si to stejně vždy vyřeší po svém. 

Teď je rodina rozpůlená. Chlapi v Luži sportují a my s Tomáškem se doma můžeme věnovat předsevzetím do nového roku. Jako již tradičně si připisuji všech TOP 10 předsevzetí většiny lidí, jako je hubnutí, sport, zdravá strava, sebeláska, obdivovat své malé úspěchy a cílit na ty větší, najít si více času jen pro sebe, naučit se jazyk a rovnat si věci ve skříni. A k tomu bych pro letošek přidala asi už jen častější zalívání kytek a čištění zablácených bot. Jinak, jak s oblibou všude říkám, jsem spokojená. Je to krásný pocit, když si člověk může naplno říct, že je SPOKOJENÝ. Zkuste to. Zkuste být spokojení s tím, co máte, protože problémy má každý, ale většina z nich se dá řešit. Všem přeju pevné zdraví, které si nebudeme dobrovolně huntovat a určitě trochu toho štěstí, protože pokud budete zdraví a spadnete ze žebříku, je to prostě smůla. Hezký rok 2018 všem...M:)



sobota 30. prosince 2017

Vánoční

S hrůzou zjišťuju, že nemám na blogu vánoční článek. Teda zas taková hrůza to není, za svátky jsem měla čas asi tak půl hodinky a rodina odhlasovala, že máma žádný článek smolit nebude a půjde se raději koukat na pohádku. A tak to má být. Šťastné a pohodové svátky je třeba si užít hlavně s rodinou. A my si je užívali tak, že jsme u toho skoro vypustili duši. Babičky, dědové, jídlo, víno, až se divím, že jsem nepřibrala ani deko.

Každý rok poslouchám lidi, kteří nechápou, jak se někdo může o Vánocích stresovat a že se na to my stresaři nevyprdneme, protože jsou to svátky klidu a míru a válení u pohádek, ucucávání vaječňáku a uzobávání cukroví a já se hrozně snažím toho stresu vyvarovat, ale už je mi jasné, že právě tyto chytré duše většinou nemají dům plný dětí a povinností, které se prostě na druhou kolej odsunout nedají. O úklidu nemluvím, letos jsem tak maximálně zametla a hračky, které se válely v obýváku na koberci, šikovně schovala pod gauč. Z cukroví jsem za jeden večer sfoukla tři druhy a bohatě stačí na to, abychom o silvestru dozobali poslední kousky. Ale taková průměrná návštěva u babičky, to je na Vánoce očistec...

Zkoordinovat dvě děti, když každé jí něco jiného a spí v jinou dobu a ani jedno nemá rádo společenské akce, navíc ani jedno nechodí a už vůbec nechodí na záchod, je logisticky děsně náročné. Začne to hned ráno, kdy nejmladší v stane v 5 hodin. A pokud jsme domluvení, že v 10 budeme vyjíždět, malý rarach klasicky tak půl hodiny před odjezdem usne. Dobře, čekáme až se vyspí, alespoň je čas nacpat pračku prádlem. Nasoukáme děti do kombinéz a neseme do auta přes zahradu a troje schody. Je vlastně úplně jedno, jestli nesu v obou rukou Samuelka, který má 25kg a v buclaté bundě klouže s každým krokem víc a víc dolů, mává rukama, kope a raduje se, místo aby se držel jako klíště. Nebo jestli mi na jedné ruce visí jako kabelka patnáctikilové vajíčko s Tomáškem a v druhé ruce táhnu dárky, které u nás nechal Ježíšek pro babičku s dědou. Po příchodu do auta mám svalovou horečku tak jako tak. Odjíždíme v půl 12, jenže to už je ten druhý zvyklý obědvat a svůj hlad dává jasně najevo fňukáním. Banán ho opravdu neoblbne. U babičky probíhá bouřlivé vítání s hladovými dětmi a než je oba nakrmíme, umíráme vlastním hladem. 

Je asi tak jedna hodina po obědě a mě při zívnutí uteče trocha kávy, kterou jsem nestihla spolknout, na tričko...

Děti se vyspí, rozbalí dárky, zopakují své hladové scény a chtějí si hrát s rodiči, takže touha po patnáctikilometrové procházce, svařáku a posteli, vezme rychle za své. 

Ono se to nezdá, ale po absolvování cesty domů, kdy krom svých dětí táhneme z auta ještě jejich nadílku, je nám s vidinou, že rovnou začíná večerní koupací maraton, skoro do breku únavou. Jenže jak říkám, tohle prostě nejsou věci, které se dají odsunout, jen abychom na svátky nebyli vyčerpaní a vystresovaní. Vánoce jsou pro děti a přes všechno na světě jim to chceme udělat hezké stejně tak, jako to dělali hezké rodiče nám.

Do nového roku si předsevzetí nedávám, ale přeju si, abychom oba ty naše malé uličníky naučili chodit a taky si přeju, aby mi, než se to stane, vydržela páteř při přenášení těch našich hromádek teplého oblečení do auta. Chtěla bych si umět lépe rozvrhnout čas a strávit několik chvilek i odpočinkem a sportem. Ale jinak mi bude úpně stačit, když ten další rok, bude stejně tak fajn, jako ten předešlý. Protože až na tu trošku energie, mi vlastně nic nechybí.

A doufám, že i Vám se v novém roce všechno podaří tak, jak si přejete, ale mám malý tip. Dávejte si pro jistotu skromné cíle :-). Tak šťastný nový rok...M:)



středa 20. prosince 2017

Mezi lišky

Krásné ráno přeji všem, bohužel ještě z bytu. Už bychom sice mohli měsíc vesele bydlet v novém, ale protože nejsme zlí a máme srdce, nehodláme babičku s dědečkem, kteří se ještě nestihli odstěhovat, vyhánět před Vánoci na mráz. Navíc je známá věc, že jakou energii vysíláš, taková se ti vrátí a oni jsou jako z pohádky, takže se klidně ještě pár dní necháme chlácholit vynikajícím štrůdlem a vřelým chováním. Ale každopádně se do baráčku už moc těšíme.

Sama jsem zvědavá, jak celé to stěhování a zabydlování dopadne. Seděla jsem doma, děti spaly a já přemýšlela, jak by se to celé dalo pojmout. Jak spojit příjemné z užitečným. Říkala jsem si, že bych mohla naší cestu z města na vesnici sdílet. První štípání dřeva, první srážka s pavoukem velikosti dlaně, první domácí kečup... Přišlo mi to jako skvělý nápad. Po chvilce trápení jsem si vymyslela i název Mezi lišky, když už se teda stěhuji někam, kde ty lišky dávají dobrou noc a těšila se, až projekt rozjedu.

V neděli na nás před domem čekala obří hromada dřeva, připravená na složení do stodoly. Nasedli jsme do auta v pošmourném a šedivém městském ránu a vyrazili. Čím blíž k hromadě dřeva na naší zahrádce jsme byli, tím víc se po zemi povalovalo bílého poprašku a s dalšími pár kilometry jsme se dostali do jiného světa. Bílé silnice, bílé pole a louky, bílé lesy, omrzlé stromy a najednou prudká brzda! Uprostřed silnice stála liška, velká a zrzavá a koukala na nás, jako by chtěla říct "vítejte". Po chvilce se s lehkostí otočila směrem doleva (stáli jsme všichni na křižovatce) a ladným krokem cupitala do vedlejší vesnice. Tím považuji svůj projekt "mezi lišky" za pokřtěný. Příště ji snad stihnu vyfotit.



Nebudu zakládat nový blog, prozatím nechám vše tady a články z lišek vždy dobře označím. Více se toho ale bude dít na istagramu, kam vás teď všechny srdečně zvu: https://www.instagram.com/mezilisky/
Můžete vše sledovat, sdílet i radit. Věřím tomu, že za necelý měsíc se to rozjede ve velkém stylu a bude sranda. Užívejte si předvánoční čas a ať vás ani nenapadne chodit na poštu, nebo na ČEZ nebo kamkoliv na úřad. Tyto srandy si užívám snad každý den a je to očistec. M:)




úterý 12. prosince 2017

Roztržený pytel

Je obrovské množství různých blogerů a youtuberů nebo prostě jen lidí, kteří sdílí svoji myšlenku pomocí instagramu či facebooku. Pro mnohé z nás je jejich život lepší (i když se to většinou jenom zdá) a necháváme se příjemně inspirovat. Dnes už si opravdu každý může vybrat svého ambasadora, který rozvíjí téma, jaké zrovinka jeho zajímá. Ať už jsou to maminky (a tatínci), které vtipnou, ale i tou méně vtipnou formou promítají své mateřstvím zkoušené životy na veřejnost. Nebo třeba lidé co cestují a postují nádherné fotky a okamžiky z cest, pro nás matky momentálně nedosažitelných. Holky, co se věnují líčení a udílejí zkušené rady. Kuchaři a kuchařky, jejichž jídla, tak krásně naaranžovaná a nafocená, nutí upustit slinu nejednoho s nás, kterým jejich kuchyňské výtvory připomínají spíš kejdu.

Jsou to mladí lidé, jimž dnešní doba dovoluje se prosadit na veřejnosti a je to tak lehké, že už to zvládají i dvanáctiletí prcci. Říkám si, že už snad ani není možné, aby se dnes dítě chytlo špatné party, protože při troše štěstí, prosedí celé odpoledne u počítače a nechá do sebe pumpovat inspiraci na lepší život. Řekne si, že chce taky cestovat a propagovat sebelásku, že chce také cvičit a pomáhat druhým. Otázkou je, jestli to, že dnes všichni vysedáváme u mobilů a počítačů, je vůbec výhra. Ale pokud to má děcka udržet dál od drog a povalování v parku, tak proč ne.

Ještě nedávno jsem celkem s oblibou psala články, ve kterých mě rozmach sociálních sítí štval. Všude samá reklama a blbý kecy. A to mě samozřejmě štve stále, ale víte co? Člověk si zvykne. Reklamy ignoruju a internetové chytráky taky. Naopak jsem si našla pár lidí, kteří i mě neskutečně inspirují a baví. Ať už mi ukazují, jak žít život na vesnici s minimálním množstvím odpadků, nebo učí, jak mít ráda sama sebe. Strašně se mi na nich líbí, že měli ten nápad a jedou. 

V poslední době se roztrhl pytel s eshopy. Chápu to. Pokud se prezentuju na sociální síti, mám statisíce fanoušků a nulový soukromý život, chci z toho taky něco vytěžit. Blogeři už běžně píšou knížky, youtubeři nazpívávají songy a hvězdy instagramu tisknou trička. Pokušení je opravdu velké, protože kdo by nechtěl tričko od svého oblíbence? Nebo čepici? Plecháček? Náramek? Lapač snů? Mikinu? Klendář? Kuchařku? A já to sleduju. Tady Kristýna nacpe na eshop 200 triček a do dvou hodin nemá ani jedno! A upřímně, pro mě, sběratelku triček a "hezkých" věcí minimálního významu, je to opravdu mor. Opět mě to ale vede k myšlence, že je lepší, když děti utrácí kapesný za tohle, než za alkohol. Horší ale je, že už i mně se tenčí obálka "na blbosti" a to je co říct. 

Každopádně něčí tvorba se mi nelíbí (tak nekomentuju - a radila bych to i ostatním), něčí tvorba jo a bez upomínkových předmětů od pár holek, bych prostě nemohla žít. Joo když je někdo kreativní, má skvělý nápad a koule na to ho dotáhnout do konce, je to fajn. Třeba taky nějakej dostanu. M:)



středa 6. prosince 2017

Kupujeme dům 2. díl - Hypotéka

Já jsem si prostě naivně myslela, že nakráčíme do banky nebo stavební spořitelny nebo prostě někam, kde se tohle vyřizuje, tam dokážeme příjmy a oni nám dají 2,5 miliónu. My se s těma penězma řádně pomazlíme, protože něco takovýho už v životě neuvidíme, popřípadě je necháme přes noc odpočinout na spořícím účtu, ať z toho taky něco kápne, pak je zaneseme do domu, dáme je  majitelům, oni nám dají klíčky, podepíšeme papír a hotovo! Bohužel jsem se teda šeredně spletla.

Takže dům je vybraný a jako druhý nejdůležitější záchytný bod v celém procesu je, vybrat si poradce. Někoho, kdo vám s tím kolotočem pomůže, ideálně člen rodiny, který má čirou náhodou nejmíň dvacetiletou praxi ve zprostředkovávání hypoték, ale tučně podmáznutý kamarád ze střední by možná mohl taky stačit. Bez této osoby se nehnete. Minimálně, pokud jste tak perspektivní klient, jako třeba já nebo Jára.

Začne to tím, že si vás banka projede všemi možnými registry, co existujou, takže rychle běžíte na poštu a za tučný poplatek si necháte udělat výpisy, abyste o případném zápisu věděli dříve než oni a mohli tak aspoň minimálně zasáhnout. Ve finále stejně zjistíte, že vám banka hypotéku zamítne kvůli ubohé zaprášené kreditní kartě, kterou jste ztratili s bývalou peněženkou, takže ji vůbec nevyužíváte, ale bance se karta jeví jako dluh a ve své plachosti se stahuje do ústraní, dokud si laskavě i toto nevyřešíte.

Takže za cenu několika propocených košil - vašich i košil vašeho poradce, jste se stali vhodnými adepty k zadlužení na celý život. Háček je ale v tom, že nyní už musíte mít minimálně 10 procent ceny domu ze svého, celou hypotéku už vám v dnešní době nikdo nedá. Ještě štěstí, že je do konce roku možné, vzít si pomocný úvěr (rozuměj: do konce života budeš platit něco jako dvě hypotéky, akorát každou někomu jinému). Celý kolotoč s registry, příjmy, otisky prstů - ty tam vlastně nebyly, se roztáčí podruhé a pokud všechno dobře dopadne a váš poradce si kupuje nové košile po kartonech, podaří se vám mít po několika měsících vše schválené, ale rozhodně NE hotové.

Na tuhle fázi si pamatuju moc dobře. Dostala se nám do ruky složka, čítající asi tak padesát stran odborného textu, což měly být pokyny pro čerpání hypotéky. Teda asi milionstodvacet věcí, které jsme museli zařídit, vyřídit, zaplatit, vyplnit, oskenovat, poslat a shromáždit, aby někdo z banky pustil peníze, které už teoreticky byly naše. Zaplatit odhad, několik návštěv na katastru, daň státu, poplatky, poplatky, poplatky... Zařídit si účet u banky, kde si peníze půjčujeme, protože to je jedna z podmínek. Jak jsem se dozvěděla, tak banka chce úvěr splácet jen z účtu u nich vedeného a ani náhodou z účtu mého, který už mám několik let a jsem s ním naprosto spokojená. Blbiny, kraviny, papírování, pravidla a těch podpisů! Podpisy u poradce, podpisy u právníka, podpisy na každý z toho tisíce papírů, který se ke koupi domu váže. Upřímně jsem asi měsíc před koncem prohlásila, že už žádný dům nechci...:-D

Ale přežili jsme. Žádné milióny jsme sice ani koutkem oka nezahlédli, ale vzhledem k tomu, že už je dva měsíce splácíme, předpokládám, že odešly tam ,kam měly. Z katastrálního úřadu nám slavnostně přišel dopis, že jsme vlastníci domu a za to si náš poradce zaslouží pořádně velkýho panáka a aspoň 14 dní v Thajsku. No a my jdeme zařizovat. Pro nás nic nekončí. Dřevo, voda, elektřina, internet, občanky, nekonečné přehlašování adresy... Ale hlavně sbalit a přestěhovat se, zvyknout si a nebát se tam. Srnek třeba. M:)